A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Válek, VladimírTisk


Charakteristika: Dirigent

Datum narození/zahájení aktivity:2.9.1935
Text

Válek, Vladimír, dirigent, narozen 2. 9. 1935, Nový Jičín.
 
Studoval hru na pozoun a na violu na Konzervatoři Pavla Josefa Vejvanovského v Kroměříži (1953–58), dirigování na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě u Ludovíta Rajtera (1958–59) a na Akademii múzických umění v Praze u Aloise Klímy a Roberta Brocka (1959–62, titul MgrA).
V letech 1966–74 byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, 1969–71 šéfdirigentem Severočeského symfonického orchestru v Teplicích, 1977–87 dirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, od 1. 9. 1985 je šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého (do 1992 Československého) rozhlasu v Praze, od 1996 je dirigentem České filharmonie. V letech 1968–1977 dirigoval Studiový orchestr Československého rozhlasu. V roce 1970 založil a po dobu deseti let vedl Dvořákův komorní orchestr, složený převážně z členů orchestru České filharmonie, s nímž úspěšně vystoupil na mnoha koncertech v Praze i v zahraničí a nahrál řadu rozhlasových i gramofonových snímků. Uplatnil se také jako instrumentalista, mimo jiné i v oblasti jazzu a populární hudby. Od roku 2002 působí Válek rovněž jako externí pedagog na katedře dirigování na pražské Akademii múzických umění.
 
Válkovu uměleckou kariéru otevřel jeho pohotový záskok za onemocnělého dirigenta Natana Rachlina se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK (20. a 21. 2. 1968) s náročným programem (Richard Strauss: Šibalství Enšpíglova, Ludwig van Beethoven: Koncert D dur pro housle a orchestr, sól. Igor Oistrach, Sergej Prokofjev: Symfonie č. 7 cis moll). S týmž orchestrem pak spolupracoval externě a zúčastnil se několika zahraničních turné, než byl 1975 v FOK angažován po boku tehdejšího šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Osvědčil se jako pohotový interpret skladeb soudobých autorů, z nichž mnohé uvedl v premiéře. V průběhu čtyř desetiletí svého dirigentského působení spolupracoval se všemi českými a s většinou slovenských symfonických orchestrů, pohostinsky dirigoval mimo jiné Izraelskou filharmonii, Velký rozhlasový orchestr v Lipsku, vídeňský Tonkünstler Orchester, Orchester ORF, Japan Philharmonic Orchestra, Yomiuri Symphony Orchestra a další. Doprovázel mimo jiné houslisty Henryka Szerynga, Igora Oistracha, Viktora Tretjakova, Vladimira Spivakova, pianisty Nikitu Magaloffa, Eugena Indjice, violoncellisty Heinricha Schiffa, Mischu Maiskiho, pěvce Theo Adama, z českých interpretů pak pěvkyni Gabrielu Beňačkovou, houslisty Josefa Suka a Václava Hudečka, violoncellisty Alexandra Večtomova, Josefa Chuchro a mnohé další. K Válkovým osobním úspěchům patří mimo jiné vystoupení na mezinárodním festivalu v Linci, kde v roce 1990 dirigoval společný koncert s Rafaelem Kubelíkem, a vystoupení na zahajovacím koncertu festivalu Pražské jaro 1998 s Českou filharmonií.
 
Nejvýznamnější etapou Válkovy umělecké kariéry je jeho působení v čele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Šéfovskou funkci převzal v roce 1985 po Aloisu Klímovi, Jaroslavu Krombholcovi a Františku Vajnarovi. Orchestr, který byl do té doby využíván především k nahrávání v rozhlasovém studiu a veřejně vystupoval poměrně sporadicky (v Praze obsahovaly jeho abonentní cykly jen čtyři až pět koncertů v běžné sezóně), Válek radikálně omladil. Získal pro práci v SOČR špičkové instrumentalisty (především laureáty z domácích i mezinárodních soutěží), rigorózně upevnil disciplinu v tělese, zavedl desetidílné abonentní cykly a naplnil je interpretačně náročnými díly; počet stálých  návštěvníků, kteří do roku 1985 navštěvovali koncerty rozhlasového tělesa jen v omezeném rozsahu, vzrostl v průběhu patnácti let Válkova působení natolik, že koncerty ve Dvořákově síni jsou vesměs zcela zaplněny. Orchestr, který tak vystoupil z dosavadní izolace, dovedl Válek k úrovni schopné konkurovat jak domácím, tak zahraničním tělesům; prokázaly to četné zájezdy do zahraničí (mimo jiné Německo, Řecko, USA, Japonsko, Anglie, Rakousko, Španělsko, Turecko), doprovázené vesměs dalšími pozváními. K výrazným domácím úspěchům tělesa patří vystoupení v rámci festivalu Pražské jaro (v roce 2002 řídil Válek Smetanův cyklus Má vlast na zahajovacím koncertě festivalu).
 
Repertoár orchestru Válek výrazně rozšířil. Těžištěm jeho programů jsou z české hudby prakticky všechna vokálně-symfonická a symfonická díla Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka, ze světové tvorby pak vedle klasického a romantického repertoáru především skladby Gustava Mahlera, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva, Arthura Honeggera, Bély Bartóka a dalších, z české hudby soudobé pak mimo jiné Jiřího Jarocha, Jindřicha Felda, Otomara Kvěcha, Alexeje Frieda, Otmara Máchy, Ladislava Simona, Zdeňka Šestáka a jiných.
 
Vladimír Válek patří k předním českým dirigentským osobnostem; díky svému rudimentárnímu temperamentu a spontánnímu osobnostnímu naturelu představuje svého druhu protipól k sofistikovanějšímu projevu Jiřího Bělohlávka nebo Libora Peška. Oceňována je rovněž mimořádná pohotovost, s níž Válek zvládá v krátkých časových termínech nastudování obtížných skladeb, smysl pro rytmickou přesnost, i schopnost pružné adaptace na slohově různorodé úkoly.


Diskografie

Diskografie (výběr)
 
Supraphon
Fibich, Zdeněk: Komenský, slavnostní předehra, op. 34;
Fried, Alexej: Koncert  č. 2 pro klarinet a orchestr;
Prokofjev, Sergej: Romeo a Julie, suita č. 1 z baletu, op. 64 bis;
Saint–Saëns, Camille: Symfonie č. 3 c moll, op. 78;
Saint–Saëns: Alžírská suita, op. 60;
Schubert, Franz: Mše As dur;
Schulhoff, Ervín:  Symfonie č. 1;
Schulhoff, Ervín: Symfonie č. 3;
Schulhoff, Ervín: Koncert pro klavír č. 1 (Jan Simon – klavír);
Schulhoff, Ervín: Koncert pro klavír č. 2 (Jan Simon – klavír);
Sibelius, Jean: Symfonie č. 2 D dur, op. 43;
Sibelius, Jean: Karelia, suita, op. 11.
 
Harmonia Mundi
Martinů, Bohuslav: Symfonie č. 6 (Symfonické fantazie), H. 343;
Martinů, Bohuslav: Fresky Piera della Francesca, H. 352;
Stravinskij, Igor: Svěcení jara;
Stravinskij, Igor: Petruška, burleskní scény;
Suk, Josef: Asrae, symfonie o dvou dílech;
Suk, Josef: Fantastické scherzo, op. 25.
 
Český rozhlas
Dvořák, Antonín: Symfonie č. 5, F dur, op. 76;
Dvořák, Antonín: Symfonie č. 7, d moll, op. 70;
Honegger, Arthur: Letní pastorale, symfonická báseň;
Janáček, Leoš: Lašské tance;
Novák, Vítězslav: Slovácká suita, op. 32;
Rossini, Giacomo: Operní předehry.
 
Clarton
Dvořák, Antonín: Symfonie č. 9 e moll  „Z Nového světa, op. 95;
Dvořák, Antonín: Othello, předehra, op. 93;
Dvořák, Antonín: Americký prapor, kantáta, op. 103;
Dvořák, Antonín: Te Deum, op. 103;
Dvořák, Antonín: Suita A dur, op. 98 b;
Smetana, Bedřich: Má vlast, cyklus symfonických básní.
 
Bonton
Dvořák, Antonín, Slovanské tance, op. 46 a 72.
 
Multisonic
Dvořák, Antonín: Symfonie č. 8 G dur, op. 88;
Dvořák, Antonín: Vodník, symfonická báseň, op. 107.
 
Panton
Fišer, Luboš: Ave imperator, morituri te salutant;
Martinů, Bohuslav: Koncert pro flétnu, housle a orchestr, H. 252. (Jiří Válek – flétna, Bohuslav Matoušek – housle, Dvořákův komorní orchestr);
Suk, Josef: Praga, symfonická báseň, op. 26.

Literatura

I. Lexika
International Who is Who in Music (Cambridge 1975).
Ilustrovaný encyklopedický slovník (díl III., Praha 1982).
MEH.
Kdo je kdo v České republice (Praha 1998).
Hübners blaues Who Is Who (Zug 2002)
 
II. Ostatní
Havlík, Jaromír: Koncerty Pražských symfoniků – s J. Jonášovou, I. Štrausem a V. Válkem (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 5, s. 208).
Rynt, Oldřich: Symfonický orchestr Čs. rozhlasu  – s V. Válkem a V. Hudečkem, (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 8, s. 350–351).
Pokora, Miloš: Orchestrální koncert SČSKU (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 12, s. 108–109).
Havlík, Jaromír: Orchestrální koncert SČSKU (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 5, s. 203–204).
Pokora, Miloš: SOČR k zahájení Roku A. Dvořáka (Hudební rozhledy 44, 1991, č. 2, str. 56).
Zapletal, Petar: SOČR zahájil v Rudolfinu (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 12, s. 532–533).
Havlík, Jaromír: Pocta Chaunovi a Českému rozhlasu (Hudební rozhledy 46, 1993, č. 7, s. 307).
Kašpárek, Ludvík: Svatá Ludmila s rozhlasovými tělesy (Hudební rozhledy 46, 1993, č. 3. s. 111–112).
Zapletal, Petar: Válek, Hasenöhrl a nový orchestr (Hudební rozhledy 47, 1994, č. 1, s. 15).
Veber, Petr: SoČR do další sezóny (Hudební rozhledy 47, 1994, č. 11, s. 15).
Stehlík, Luboš: Generálka před Japonskem (Harmonie 1996, č. 5, s. 4).
Veber, Petr: Vladimír Válek dirigoval Českou filharmonii (Harmonie 1996, č. 2, s. 11).
Zapletal, Petar: SOČR a FOK provedly 2. a 3. symfonii G. Mahlera (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 4, s. 7–8).
Zapletal, Petar: Mám to štěstí, že mám hudbu rád, rozhovor s Vladimírem Válkem (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 4, str. 38–39).
Zapletal, Petar: Závěr sezóny rozhlasových symfoniků (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 6, s. 13).
Mlejnek, Karel: Nová éra (Symfonický orchestr Českého rozhlasu, 70. koncertní sezóna 1996-1997, Praha 1996)
Kuna, Milan: Od tradice k experimentu (Hudební rozhledy 51, 1998, č. 7, s. 3–4).
Mlejnek, Karel: Plodná sezóna Vladimíra Válka s ČF (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 6, s. 6).
Zapletal, Petar: ČF s Vladimírem Válkem (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 2, s. 10).
Zapletal, Petar: Kaňka, Válek a SOČR hráli Martinů (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 6, s. 8).
Zapletal, Petar: SOČR v nové sezóně (Hudební rozhledy 52, 1999, č. 12, s. 7).
Zapletal, Petar: SOČR vstoupil do jubilejní sezóny (Hudební rozhledy 54, 2001, č. 12, s. 11).
 
Četné další recenze Válkových veřejných vystoupení byly uveřejňovány jak v odborných časopisech (Hudební rozhledy, Harmonie), tak v denním tisku; řadu recenzí přinesl koncem devadesátých let Český rozhlas 3 Vltava v pořadech Kritické rozhledy, atd.
 
Petar Zapletal

Text

Text

Datum poslední změny: 16.2.2009