A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Bittová, IvaTisk


Charakteristika: Houslistka, zpěvačka, skladatelka a herečka

Datum narození/zahájení aktivity:22.7.1958
Text

Bittová, Iva, houslistka, zpěvačka, skladatelka a herečka, narozena 22. 7. 1958, Bruntál.
 
Pochází z hudebnické rodiny, její otec Koloman Bitto byl všestranný muzikant původem z jižního Slovenska. Navštěvovala hodiny baletu a houslí na LŠU v Opavě (od 1963), kde později účinkovala v divadle Zdeňka Nejedlého. V Brně studovala konzervatoř (hudebně dramatický obor, maturita 1978) a zároveň soukromě studovala housle u Rudolfa Šťastného. V průběhu studia spolupracovala s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a rozhlasovým orchestrem Studio Brno. Působila také v Divadle Na provázku (od 1975 externě, od 1978 jako řádná členka). Účinkovala v řadě inscenací, úspěchu dosáhla v roli Eržiky v Baladě pro banditu (1975, hudba Miloš Štědroň, režie Zdeněk Pospíšil). Tato inscenace byla později zfilmována (1978, režie Vladimír Sís) a Bittová za svou roli obdržela cenu Mladé zlaté slunce na Filmovém festivalu mladých v Trutnově v roce 1979. V divadle se úspěšně zhostila rolí ve hrách Chameleon (1984, režie Peter Scherhaufer), Jako tako (1978, režie Eva Tálská), Na pohádku máje (1976, režie Zdeněk Pospíšil) a Svět snů(1981, režie Eva Tálská) atd. Ztvárnila také několik filmových rolí – v adaptaci Janáčkova komorního cyklu Zápisník zmizelého pro Československou televizi (1980, režie Jaromír Jireš), dále ve filmech Růžové sny (1976, režie Dušan Hanák, řada zahraničních ocenění) a Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromír Jireš). V průběhu studia konzervatoře se začala věnovat i hudbě a od roku 1984 vystupuje jako zpěvačka s vlastním doprovodem houslí s osobitými úpravami lidových písní na vlastní texty. Schopnost citlivé syntézy folkloru s prvky populární hudby byla oceňována od počátku její hudební kariéry. Specifický sólový hudební projev je založený na nekonvenčním používání hlasu, osobité pěvecké technice a housle zde figurují jako rovnocenný partner zpěvu.
 
V roce 1985 začala spolupracovat s Pavlem Fajtem (bicí, tzv. brněnská alternativní scéna), s nímž roku 1988 natočila pro Panton LP Bittová a Fajt, které bylo oceněno jako Deska roku. Duo zhodnotilo potenciál neobvyklé kombinace hlasu, houslí a bicích nástrojů, tvorba je ovlivněna folklorem, ale forma skladeb v mnohém předjímá pozdější kompoziční pravidla tzv. brněnské alternativní scény. V tomtéž období rozvíjela spolupráci s brněnskými hudebníky v nejrůznějších krátkodobých uskupeních, které vyústily roku 1989 do projektu nazvaného Dunaj. Ten vznikl na jeden rok za účelem několika společných vystoupení a nahrání desky v následujícím obsazení: Iva Bittová (zpěv), Jiří Kolšovský (zpěv, elektrická kytara), Vladimír Václavek (basová kytara, akustická kytara), Josef Ostřanský (elektrická kytara), Pavel Richter (kytara). Svým živelným pěveckým i scénickým projevem se Bittová dokázala uplatnit i na poli rockové hudby, po uplynutí dohodnuté doby ale činnost v souboru ukončila a načas se začala věnovat převážně sólovému vystupování. Hudebně se poté potkala jak s vynikajícími českými hudebníky (například Emil Viklický, Jiří Stivín, Bratři Ebenové), tak se zahraničními umělci, například s Fredem Frithem, Tomem Corou, Chrisem Cutlerem nebo rakouským saxofonistou Wolfgangem Puschnigem. Je dvojnásobnou držitelkou ceny Akademie populární hudby za rok 1996 v kategoriích zpěvačka roku a alternativní hudební scéna.
 
V roce 1997 vznikla spoluprácí s brněnským kytaristou Vladimírem Václavkem, trumpetistou Františkem Kučerou a kontrabasistou Jaromírem Honzákem (poslední dva jmenovaní se pohybují v oblasti jazzu) deska Bílé inferno, která přinesla osobité uchopení postupů a vyjadřovacích prostředků minimalismu, alternativy, jazzu, etnické hudby a world music, folkloru i moderní vážné hudby a byla označena za jednu z nejdůležitějších událostí v české populární hudbě devadesátých let. Jako host na tomto albu vystoupila i Ida Kelarová, sestra Ivy Bittové. V návaznosti na Bílé inferno vzniklo doplněním obsazení o Miloše Dvořáčka (bicí) uskupení Čikori. Hudební projev je v souladu s předchozím projektem typický syntézou jazzu, alternativy a folkloru, množstvím prolínajících se hudebních motivů, mnohovrstevnatostí a pestrostí forem. Oproti vystoupením se na nahrávkách Čikori zpravidla objevovali hosté, například německý akordeonista Otto Lechner nebo Blixa Bargeld (člen kultovního industriálního uskupení Einstürzende Neubauten). Příležitostně Bittová zvala ke spolupráci s kapelou také dětský pěvecký sbor Lelky, který sama založila a vedla v Lelekovicích u Brna. Čikori oficiálně ukončili svou činnost v létě 2003.
 
Od roku 2000 spolupracuje i s holandským dechovým souborem Nederlands blazers ensemble, který je tvořen ze sólistů prestižních holandských orchestrů. Soubor nastudoval její skladby (Divná slečinka, Ples upírů; aranže pro orchestr: Stevan Kovacs Tikmayer) a úpravy některých částí klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka. Na CD Echoes se znovu setkala s žánrem artificiální hudby, mimo jiné společně s Milošem Štědroněm, je i autorkou několika skladeb. Na nahrávce se Bittová kromě spoluautorství podílí i zpěvem, který doprovází flétna (Andreas Kröper) a housle (Jan Beránek). Vystupuje také se Škampovým kvartetem, se nímž interpretuje komorní tvorbu Leoše Janáčka. K herectví se vrátila vedlejší rolí ve filmu Želary (2003, režie Ondřej Trojan), který byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film. V témže roce se podílela na nonkonformní postmodernistické adaptaci Mozartova Dona Giovanniho. Dílo, nazvané Don Juan v Praze, adaptoval a režíroval David Chambers a bylo provedeno v rámci festivalu soudobé hudby na Bard College (USA). Bittová zde ztvárnila roli Elvíry a ani při této příležitosti se nevzdala své svérázné pěvecké techniky.
Její skladatelská tvorba je zajímavá mimo jiné specifickými požadavky na interpretaci a zpravidla vyžadující jistý podíl improvizace. Svým východiskem ve folkloru, emocionálním vyzněním a využitím dramatických možností řeči bývá kladena do souvislosti s tvorbou Leoše Janáčka, jehož kompozice Bittová přetváří a interpretuje. Toto srovnání je ovšem poněkud odvážné, i když určitou podobnost lze jistě vysledovat. Kromě svých sólových skladeb je také autorkou scénické hudby například k filmu Mikola a Mikolko (režie Dušan Trančík) a k divadelním hrám Staré ženy (režie Peter Scherhaufer) a Putování za štěstím (režie Jarmila Šiktancová). Zkomponovala skladby pro smyčcové kvarteto Kronos Quartet, ty ale souborem nebyly zatím provedeny.
Hudebními aktivitami se pohybuje ve velkém žánrovém rozpětí (spolupracovala i s představitelem taneční scény DJ Javasem), má schopnost svůj projev citlivě začlenit do pravidel určitého hudebního žánru a zároveň popřením některých z nich dodat dané kompozici novou uměleckou hodnotu. Jako jeden z mála umělců pohybujících se na pomezí populární hudby se dokázala výrazněji prosadit i ve světovém měřítku (pravidelné a úspěšné koncertní vystoupení po celé Evropě, USA a Japonsku, celosvětový zájem o její alba).


Diskografie

Balada pro banditu (Panton 1975);
Bittová a Fajt (Panton 1988/Bonton 1997);
Iva Bittová a Dunaj (Panton 1989);
River of milk (Nonesuch records 1991);
Divná slečinka (BMG 1991);
Ne nehledej (BMG 1994);
Kolednice (BMG 1995);
Pustit musíš (Rachot/Béhémot 1996);
44 duets for 2 violins (Rachot/Béhémot 1997);
Bílé inferno (Indies 1997);
Classics (Supraphon 1998);
Čikori (Indies 2001);
Echoes (Supraphon, 2001);
Iva Bittová j. h. (Indies 2002);
Ples upírů/The vampires ball (Indies 2002);
The man who cried (Sony 2003).

Literatura

I. Lexika
EJ (autor hesla Jan Křtitel Sýkora).
 
II. Ostatní
Rejžek, Jan: Úplná balada (Melodie 1979, č. 10, s. 300).
Poledňák, Ivan: Muzikantský ohňostroj (Mladá fronta 28. 11. 1985).
Černý, Jiří: Jiskření Bittová & Fajt (Melodie 1988, č. 9, s. 4).
Olič, Jiří: Řádění Ivy Bittové (Rock a Pop, 1990, č. 14, s. 7).
Bezr, Ondřej: A já jsem hodně divoká (Rock a Pop, 1998, č. 12, s. 58).
Alan, Josef (ed.): Alternativní kultura (Praha 2001).
Zapletal, Petar: Vídeňské sexteto, Kotík a Bittová se Škampovci (Hudební rozhledy, 2001, č. 7, s. 13).
Bezr, Ondřej: Čikori spojují hudební světy (Rock a Pop , 2001, č. 10, s. 32).
Strakoš, Vladimír: Iva Bittová, Nederlands Blazers ensemble: Ples upírů (Harmonie, 2002, č. 8, s. 47).
Konrádová, Petra: Iva Bittová a Čikori (Harmonie, 2002, č. 1, s. 57).
Jaklová, Lenka: Iva Bittová (Praha 2002).
Stehlík, Luboš: Klasika a experiment (Harmonie, 2003, č. 12, s. 4).

www.bittova.com
 

 
Ludmila Kunčarová

Text

Datum poslední změny: 16.2.2009