A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Čech, AdolfTisk

(Tausík, Adolf Jan Antonín)

Charakteristika: Dirigent, skladatel a pěvec-basista

Datum narození/zahájení aktivity:11.12.1841
Datum úmrtí/ukončení aktivity:27.12.1903
Text
DíloLiteratura

Čech, Adolf (vl. jm. Tausík, Adolf Jan Antonín), dirigent, skladatel a pěvec-basista, narozen 11. 12. 1841 Prčice, zemřel 27. 12. 1903 Praha.

 

Narodil se v rodině učitele, bratr zpěváka Karla Čecha . Po absolutoriu reálky (1859) pokračoval ve studiu na technice, kterou ukončil 1862. V hudbě byl žákem Josefa Krejčího a Karla Franze Pitsche, podle některých zdrojů snad též soukromým žákem Františka Škroupa. První divadelní zkušenosti získal v ochotnickém Mikulášském divadle na Starém Městě v Praze, působil též jako vokalista v chrámu sv. Jakuba. Od 1. 11. 1862 byl angažován jako sbormistr prvního samostatného souboru české opery Prozatímního divadla, které zahájilo provoz 18. 11. 1862. Již 8. 12. téhož roku bylo Čechovi svěřeno řízení představení Škroupova Dráteníka a hned v následujícím roce svého působení na této scéně nastudoval jako svou první operu Verdiho Trubadúra (představení se hrálo do roku 1883 celkem 115krát), dále Donizettiho Belisara, Rossiniho Otella, Lortzingova Cara a tesaře, Flotowovu Martu, Meyerbeerovu Dinorah a Flotowova Alessandra Stradellu. Za vedení opery Janem Nepomukem Maýrem (1862–66) zpočátku působil i jako zpěvák (bas) v menších sólových rolích (notář v Martě, Basilio v Lazebníku sevillském, Meru v Meyerbeerových Hugenottech, Pedro v Kreutzerově Noclehu v Granadě, Ruiz ve Verdiho Trubadúru, také v epizodních rolích her Ferdinanda Raimunda atd.). Od 19. 3. 1864 do 31. 8. 1865 působil ve funkci druhého kapelníka. Roku 1864 přeložil do češtiny Scribeovo libreto k Halévyho opeře Židovka; v Čechově překladu se opera hrála po celou dobu trvání Prozatímního divadla, a až do pořízení nového překladu Otakarem Smrčkou roku 1903 i v Národním divadle .

 

Na sezónu 1865–66 přešel Adolf Čech do městského německého divadla v Olomouci, po skončení sezóny nastudoval několik operet se společností německého divadelního ředitele Hugo Trena v Šumperku a Prostějově, který pro tuto štaci angažoval sólisty olomoucké opery. Po návratu do Prahy navštěvoval Čech hudební salon v rodině klavírníka Vincence Micka, kde vstoupil do užšího kontaktu mimo jiné s Antonínem Dvořákem a Bedřichem Smetanou, který jej po svém nástupu do vedení opery Prozatímního divadla 1866 angažoval jako druhého kapelníka (roku 1868 byl do Prozatímního divadla angažován jako sólista též Čechův bratr Karel). Adolfu Čechovi byl svěřován především repertoár komické opery a operety. Nastudoval české premiéry děl Offenbachových Orfeus v podsvětí (1864), Bandité (1870), Princezna trebizondská (1871), Sněhulák (1872), Pytláci, Modrovous (1874) a Krásná Helena (uvedena jako Sličná Helena, 1875). V době Smetanova vedení byl Čech také často autorem či upravovatelem scénické hudby k činohrám a výpravným hrám se zpěvy, četných quodlibetů, aranžoval a doplňoval scénické hudby jiných autorů, psal kuplety a vložky do nejrůznějších divadelních představení. Po Smetanově ohluchnutí a opětovném nástupu Jana Nepomuka Maýra do vedení opery Prozatímního divadla se stal Adolf Čech od dubna 1876 prvním kapelníkem. Smetana si vyhradil, že jeho díla bude dirigovat jedině on. Adolf Čech nastudoval premiéry Smetanových oper Hubička (7. 11. 1876), Tajemství (18. 9. 1878), druhé verze Dvou vdov (17. 3. 1878). Během svého působení v Prozatímním divadle nastudoval a řídil 92 oper a operet, některé z nich v opakovaném nastudování. Jako stoupenec a důvěrník Smetanův se cílevědomě připravoval na činnost Národního divadla. V tomto smyslu napsal článek, týkající se představ o budoucím orchestru a sboru jeho opery (Dalibor 2, 1880, s. 153–155), přičemž vycházel z požadavků Berliozových a Wagnerových ve srovnání se současným stavem Dvorní opery ve Vídni. Jedním z hlavních jeho požadavků bylo vytvoření kontinuity ve výchově nástupnické generace orchestrálních hráčů a sboristů ve spolupráci s pražskou konzervatoří.

 

Po otevření Národního divadla 1881 resp. 1883 byl Čech do roku 1900 jeho prvním kapelníkem. Čechovy zásluhy o uvádění děl Smetanových pokračovaly nastudováním premiér Libuše (18. 11. 1881) a rozporuplně přijaté Čertovy stěny (29. 10. 1882). Dirigoval též hudbu k činohrám (premiéru pohádky Julia Zeyera s hudbou Josefa Suka Radúz a Mahulena 6. 8. 1898). Poprvé uvedl v Národním divadle díla Richarda Wagnera (Lohengrin 1885, Mistři pěvci norimberští 1894), nastudoval také české premiéry Čajkovského Evžena Oněgina a baletu Labutí jezero (obojí 1888), rovněž premiéry Fibichovy trilogie scénických melodramů Hippodamia. Velký podíl měl na truimfálním úspěchu pohostinského vystoupení Národního divadla ve Vídni u příležitosti Mezinárodní hudební a divadelní výstavy 1892. Následujícího roku 1893 se podílel na nepříliš úspěšném uvedení Smetanovy Prodané nevěsty v Berlíně, organizovaném bývalým ředitelem německého divadla v Brně Adolfem Baumannem . Baumann s Čechem počítal i pro své chystané turné se Smetanovými operami do Spojených států, smrtí Baumannovou roku 1895 (stal se obětí lodního neštěstí v Lamanšském průlivu) však projekt ztroskotal. Roku 1893 provedl Čech první Smetanův cyklus v Národním divadle. V rozporu se svými někdejšími úvahami o modernizaci divadelního provozu však nevystihl tempo vývoje a rozhodně se postavil roku 1899 proti angažování Karla Kovařovice do funkce šéfa opery a proti jím navrhovaným změnám. Po Kovařovicově nástupu roku 1900 divadlo spolu s jeho prvním ředitelem Františkem Adolfem Šubertem opustil. Připravovaný cyklus Dvořákových oper již neuskutečnil.

 

Čech se významně podílel na koncertech orchestru Philharmonia (spojený orchestr českého a německého divadla), s nímž např. provedl pražskou premiéru Schumannovy Symfonie č. 3 (1870) a s nímž vystupoval při tzv. Slovanských koncertech, Populárních koncertech Umělecké besedy apod. Od roku 1896 řídil některé koncerty spolku Česká filharmonie; za jeho řízení provedl tento orchestr např. poprvé Schumannovu Symfonii č. 4 (17. 1. 1900). Byl také prvním dirigentem souborného provedení Smetanovy Mé vlasti (5. 11. 1882 v Praze na Žofíně), řídil orchestr Národního divadla při hostování houslisty Pabla de Sarasateho (25. 2. 1885), spoluúčinkoval dirigentsky při pražském koncertu Camilla Saint Saënse (19. 2. 1886), řídil koncert na památku Franze Liszta (10. 8. 1886), výroční koncert na paměť Bedřicha Smetany (12. 2. 1887), koncert ke stému výročí světové premiéry Mozartova Dona Giovanniho (2. 11. 1887), jako dirigent spoluúčinkoval při koncertech houslisty Františka Ondříčka, při Zemské jubilejní výstavě roku 1901 atd.

 

Čech byl považován za dirigenta, dbajícího na technickou úroveň souhry. Byl hodnocen jako dirigent neobyčejně pracovitý, jenž však jen nerad přepouštěl taktovku mladším kolegům. Často, a to již od počátku své činnosti, byl kritizován za svévolné škrty (především v recitativech). V závěru svého působení v Národním divadle stagnoval intepretačně i repertoárově. Čechovým posledním představením v Národním divadle byla Prodaná nevěsta 30. 6. 1900. Je pohřben na Olšanském hřbitově v Praze (VI, odd. 9c, hrob 3).


Dílo
I. Dílo hudební


Hudba k činohrám

Ferdinand Leopold Schirnding: Život ve snách aneb Čarovné cestování (1864);

Antonín Langer: Hoši z „osmnácté chasy“ (1867);

Leopold Feldmann: Na Kovárně (úprava hudby Franze Suppého, 1868);

Josef Kajetán Tyl: České Amazonky (spolu s hudbou Emila Titla, 1868);

G. Reader: Flok a Cvok (Quodlibet z děl různých autorů s vlastním příspěvkem, 1872);

H. Wilken – A. L’Arronge: Hafani (1872);

František Ferdinand Šamberk: Svůj k svému aneb Svatební večer bez nevěsty (1872);

František Ferdinand Šamberk: Osudná koule aneb Afrikánský souboj (1873);

Johann Nestroy: Kos (spolu s hudbou Adolfa Müllera a Karla Bindera, 1873);

H. T. Schmid: Dračí dráp (1873);

A lexander Fredro ml.: Vydřiduch a jeho trampoty (1874);

Karl Meisl: Víla růžová (úprava hudby Wenzela Müllera (1874);

Josef Kajetán Tyl: Salamandr (1874);

Dále žertovné výjevy, komické výstupy, parodie, převážně pro představení v Aréně Na hradbách; klavírní skladby (tance aj.).

 

II. Dílo literární


Několik slov k reorganisaci orchestru a sboru pro Národní divadlo (Dalibor 2, 1880,
s. 153–155).

Z mých pamětí , Praha , nedat. [1903].

Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Národní divadlo a jeho předchůdci (Praha 1988, s. 62–64).

Ludvová, Jitka, ed.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006, s. 99–101).

Biografický slovník českých zemí, seš. 10 (Praha 2008, s. 547–548).

 

II. Ostatní

Neruda, Jan: Kapelník Adolf Čech vypravuje (Národní listy, 26. 10. 1880; přetištěno v: Neruda, Jan: České divadlo, sv. 6, 1973, s. 62–65).

značka –gy– (Dalibor 6, 1884, s. 306–307) .

Zelený, Václav Vladivoj (Dalibor 8, 1886, s. 435).

Boleška, Josef: O staré a nové správě české opery (Dalibor 22, 1900, s. 201–202).

Teige, Karel : Dopisy Smetanovy (Praha 1896).

Joss , Viktor (Neue musikalische Presse, 28. 11. 1897).

Šubert, František Adolf: Moje vzpomínky (Praha 1902, zvláště s. 117–144).

Jeřábek, J. (Divadelní listy 5, 1904, s. 156–157).

Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla v Praze 1880–1900 (Praha 1908, zvláště s. 123–125).

Mindl, J.: Opera Národního divadla v minulosti a budoucnosti (Hudební revue 4, 1911, s. 529–536).

Prochazka, Rudolf Freiherr von: Das romantische Musik-Prag (Saaz 1914, s. 63).

Dolanský, Ladislav: Hudební paměti (Praha 1918, 2 1949).

Ročenka Národního divadla v Praze 1934.

Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (Praha 1935).

Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938, zvláště s. 317–324).

Novák, Ladislav: Stará garda Národního divadla (Praha 1944).

Pražák, Přemysl: Smetanov y zpěvohry, 4. sv. (Praha 1948, viz rejstřík).

Rektorys, Artuš (Hudební rozhledy 6, 1953, s. 892) .

Kalistová, Jana: Smetanovi interpreti v Olomouckém divadle před sto lety (Střední Morava. Kulturně historická revue, Olomouc 1966, s. 88–94) .

Paclt, Jaromír: Hudba v českém divadle a činohře (Prolegomena scénické encyklopedie, 8, 1971, část II).

K adlecová, Marie: V hudbě život (Praha 1972, románová biografie).

Černý, František a kol.: Dějiny českého divadla, sv. III (Praha 1977).

Lébl, Vladimír – Ludvová, Jitka: Pražské orchestrální koncerty 1860–95 (Hudební věda 17, 1980, s. 99–137) .

Šulc, Miroslav: Česká operetní kronika. Vyprávění a fakta (Praha 2002).

Reittererová, Vlasta  – Reitterer, Hubert: Vier Dutzend rothe Strümpfe... Zur Rezeptionsgeschichte der Verkauften Braut in Wien am Ende des 19. Jahrhu nderts (Wien 2004, viz rejstřík).

Štěpán, Václav – Trávníčková, Markéta: Prozatímní divadlo 1862–1883 (Praha 2006, úplný soupis všech nastudovaných děl v Prozatímním divadle viz příslušné rejstříky).

Soupis děl nastudovaných v Národním divadle viz http://archiv.narodni-divadlo.cz/ .

 

Vlasta Reittererová

Text

Datum poslední změny: 15.1.2010