A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Velebný, KarelTisk


Charakteristika: jazzový hudebník – multiinstrumentalista, skladatel, aranžér, leader souborů, pedagog, spisovatel, herec

Datum narození/zahájení aktivity:17.3.1931
Datum úmrtí/ukončení aktivity:7.3.1989
Text

Velebný, Karel, jazzový hudebník – multiinstrumentalista (hráč na tenorsaxofon, altsaxofon, vibrafon, klavír, fender piano, bicí a perkuse, ale též basklarinet, barytonsaxofon; v době amatérských začátků hrával i na klarinet, akordeon, xylofon), skladatel, aranžér, leader souborů, pedagog, spisovatel a herec, narozen 17. 3. 1931, Praha, zemřel 7. 3. 1989, tamtéž.
 
Od sedmi let se učil hře na klavír, od patnácti jako samouk hře na altsaxofon. Po maturitě na gymnáziu (1950) absolvoval ve hře na bicí (u Emila Špačka) na pražské konzervatoři (1955). Již jako gymnazista hrával na altsaxofon taneční hudbu a jazz s různými skupinami (1948 v orchestru Vladimíra  Bradáčka), jako konzervatorista v kvintetu, v němž hrál mimo jiné Karel Vejvoda, a 1953 v ansámblu Ladislava Bergra (zde i na vibrafon).  Po ukončení konzervatoře nastoupil dráhu profesionálního hudebníka:  působil v orchestru J. A. Šubrta a v doprovodném ansámblu Rudolfa Cortése a Ljuby Hermanové. Ten vedl Karel Krautgartner, do jehož nově zformovaného, pro vývoj našeho jazzu významného orchestru pak Velebný nastoupil (1955–58); v té době nahrával na desky i se skupinou Arnošta Kavky.
 
Velebného inklinace k modernímu jazzu, vyšší umělecká ctižádost i leadrovské schopnosti  se podílely na jeho aktivitě při zrodu a působení klíčového souboru novějších dějin českého jazzu, Studia 5 (1958–60). Záhy po přechodu tohoto komorního souboru do nově založeného Jazzového (Tanečního) orchestru Československého rozhlasu se vyjevily názorové neshody s vedením tělesa i s Luďkem Hulanem jako další vedoucí postavou Studia 5, a Velebný spolu s Janem Konopáskem odešli a vytvořili skupinu SHQ. Ta se pak za Velebného vedení na dlouhou dobu stala jedním z ohnisek moderního jazzu u nás: Velebný zde byl leadrem, instrumentalistou, skladatelem, aranžérem, učitelem mladých jazzových hudebníků. Skupina procházela permanentními změnami v obsazení a Velebný v jejích různých variantách střídavě preferoval různé nástroje: zprvu střídal tenorsaxofon a vibrafon, v době SH kvintetu  hrával též na klavír (stylově vycházel z Horace Silvera), příležitostně uplatňoval další nástroje. Poté, co byla u něj potvrzena těžká srdeční choroba, musel upustit od hry na saxofony a pak i vibrafon a hrával hlavně na klavír. Jako vibrafonista byl značně ceněn a to i mezinárodně, jak dosvědčují umístění v evropských žebříčcích; po Janu Hammerovi st. byl pokládán za nejvýznamnějšího českého hráče na tento nástroj.
 
Velebný svou činnost jako instrumentalisty neomezoval jen na uvedené „vlastní“ soubory. Hrál v orchestru Kamila Hály, který 1957 doprovázel na turné v republice i v zahraničí soubor Brasiliana, působil 1967 s ansámblem Linha Singers, vystoupil 1977 v Parnasu s jazzovým big bandem Orchestru činohry Národního divadla, příležitostně hrával a nahrával s Orchestrem Gustava Broma, Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, holandským jazzovým orchestrem rozhlasové stanice Hilversum, atp. Spolupracoval též s několika vokálními tělesy (sbor Nerudova gymnázia v Praze, soubor Bambini di Praga, sbor Kvítek z Loun), hojně se uplatňoval jako studiový hudebník v rámci rozhlasových i gramofonových nahrávek různých těles, byl ceněn i jako citlivý doprovazeč vokalistů (jedna strana LP Eva Olmerová atd.). Velký rozsah Velebného hráčkých aktivit se odrazil i v rozsáhlosti jeho diskografie (viz Dorůžkův soupis připomenutý v Literatuře): nahrával hlavně s SHQ, ale také se Studiem 5, s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, s Jazzovým studiem, se skupinou Čs. All–Stars, s Luďkem Hulanem, Františkem Uhlířem, Rudolfem Daškem; vedle samostatně vydaných alb se jednalo o kompilace z festivalů atp.  
 
Velebný vyvinul rozsáhlou činnost skladatelskou, zaměřenou takřka výlučně na jazz. Již ve svých hudebnických počátcích napsal pro orchestr Kamila Hály skladbu Nostalgie, velmi výrazně přispěl do repertoáru Studia 5 cyklem Rodinná kronika (části Strýček, Rodinná pře, Svátek a narozeniny a další); tvořil hudbu k americkým kresleným filmům pořizovaným v Praze Gene Deitchem, z níž byly samostatně hrány skladby Zbabělé blues, Vycházka s neurotickým psem a jiné. Ke skladbám z šedesátých let patří Atila, Budapešťská roláda, Dobří lidé nevymřeli, Dvojitý Nelson, Jednookno, Jednorukého píseň (Velebného dadaistický text zpívali členové SHQ), Malá blondýnka, Novověcné variace, Oživení, Pět dodeka, Podivný konec léta, Radujme se, veselme se, Ztráta nalezeného syna a další. Z pozdějších kompozic: Čtyři švagři, Ne tak veselý chlapec, Noční království, Obzvlášť milosrdná milosrdná sestra, Pro odeu, Procházka staletími, Sice pomalu, ale zato rubatu, Svatební pochod Josef Kanára, Vydařený týden, Vzal jsem křídlo za křídlo. Zálibu v suitách a cyklech dokládají skladby Skotské nešpory (části Skotské nešpory, Skotské špory, Skotské rozšpory; pro Orchestr Karla Vlacha), Rekonvalescentní suita (části Diagnóza 999, Konec slibně se rozvíjející sportovní kariéry, Pojistka na život a na smrt, 50 kubíků Rumalonu; pro Jazzový orchestr Československého rozhlasu), Jiří Procházka Prahou (části U melouna, Valčík vzdělaného psa, U bílého koníčka, Šneci a buldoci; pro JOČR), Hilversum (části Píseň pro E.O., Motýlí pyl, Necesta do Itálie, U dámského dvora; pro Radio Hilversum), Jazzové nebajky (části Lori, Grizzly, Kajman, Námluvy hroznýšů; pro SHQ, z toho Kajman a Lori na LP Jazzové nebajky), Tělesná schránka (části Daleká cysta, Tenisová sítnice, Monokl na sklovině, Vyměním zubní protézu pouze z úst do úst, Tříslo, Chirurgická dumka, Epidemia mia; uváděno též v pořadu Jazzman Cimrman). Z dalších skladeb: Koncert pro klarinet (pro absolventský koncert J. Fuchse, skladbu hrával též soubor Barok Jazz Quintet), Haroldova pohádka (vyšla v klavírním albu Kaleidoskop), Parnas (pro jazzový big band činohry Národního divadla, uvedena při otevření stejnojmenného jazzklubu 1977), Dva roky prázdnin (pro Orchestr Gustava Broma, uvedeno v Týdnu nové tvorby Svazu českých skladatelů a koncertních umělců), Tibidado (1985, nahráno Plzeňským big bandem, hráno též na letních jazzových kursech ve Frýdlantu v Čechách). Velebný napsal i řadu hudeb k televizním filmům (např. Okno do světa, hudby k Večerníčkům natáčeným v Ostravě a Brně) a k filmu Pražské blues (režie G. Skalenakis, odtud skladby Mariam, Paže pážete). Velmi vydatná byla i Velebného činnost aranžérská, kterou vykonával zejména pro „své“ soubory, tj. Studio 5, SHQ, ale i pro Orchestr Karla Vlacha a další tělesa. Projevoval zde smysl pro skloubení aranžovaných a improvizačních partií i zřetel ke konkrétním interpretům. V době Studia 5 patřili k jeho skladatelským i aranžérským vzorům zejména John Lewis a Gerry Mulligan, později spíše Benny Golson, Chico Corea, Gary Burton apod. Základním stylovým východiskem Velebného rozsáhlé tvorby skladatelské (napsal na 200 kompozic) i aranžérské byl ovšem moderní postbopový mainstream. K určitým vybočením z této orientace došlo v pokusu o aranžérské zpracování některých našich lidových písní (LP Týnom Tánom; spolupráce s Jaromírem Hniličkou), českých lidových koled, nebo v jiném směru ve skladbách inklinujících k třetímu proudu resp. k využití tzv. racionálních kompozičních technik (Budapešťská roláda, Pět dodeka a jiné).
 
Velký význam pro český moderní jazz měla Velebného činnost pedagogická, pro niž byl kvalifikován svým konzervatorním školením (absolvoval též 1978 měsíční kurs pro hudební pedagogy na Berklee College v Bostonu), rozsáhlou a všestrannou hudebnickou praxí i přirozenou autoritou. Pedagogické působení se rozkládalo ve dvou rovinách. Jedna byla dána tím, že jeho soubory prošla dlouhá řada později špičkových hudebníků, kteří u něj získali mnohé řemeslné poznatky a zkušenosti i orientaci a rozhled. Druhou rovinu tvořilo jeho učitelské působení v užším slova smyslu. Od školního roku 1967–68 učil na ostravské konzervatoři v pomaturitních ročnících, po 1969, kdy tato výuka byla zrušena, začal vyučovat na Lidové škole umění (tzv. Lidové konzervatoři) v Praze, kde jeho působení bylo později podvázáno onemocněním. Vyučoval zde jazzové interpretaci a improvizaci,ve školním roce 1976 zde založil a vedl studentský soubor Veleband, pro nějž komponoval i aranžoval; nahrál s ním snímky pro Československý rozhlas a vystoupil v Československé televizi v pořadu Studio M. K jeho studentům patřili Juraj Baroš, Michal Hejna, František Kop, Štěpán Markovič, Jaroslav Šindler a mnozí další. Vyučoval i v kurzech konaných ve studentských kolejích na Strahově, v periodických jazzových kursech konaných Svazem hudebníků v Praze-Bohnicích, patřil k zakladatelům a hlavním pedagogům letních jazzových kursů České jazzové společnosti ve Frýdlantu v Čechách (naposled 1988), sám uskutečnil řadu tvůrčích dílen atp. Pozitivně byly hodnoceny a trvalý význam mají jeho knižní učebnicové publikace Jazzová praktika (Praha 1967, 21983) a Jazzová praktika 2 (Praha 1978), dalšími instruktivními pracemi jsou Metodika jazzové improvizace a Stupnicová cvičení (skripta pro tehdejší Ústav kulturně výchovné činnosti) a instruktivní kazeta, která přináší mimo jiné jeho skladby Trojský kůň, I.L.Y., Emily, U dámského dvora (pro Českou jazzovou společnost).
 
Velebný se výrazně zapsal i do organizace jazzového dění. Působil jako člen a funkcionář Československé jazzové federace, Jazzové sekce Svazu hudebníků, tzv. Jazzové sekce pražské pobočky Svazu hudebníků, České jazzové společnosti, člen ediční komise pro jazzovou hudbu v Gramofonovém klubu Supraphonu, řady  porot různých soutěžních jazzových festivalů, atp. Inicioval,  prosadil (od 3. 1. 1977) a ovlivňoval další (po Redutě a Viole) po delší dobu působící jazzový klub – Parnas.
 
K Velebného aktivitám patřila i jazzová publicistika a vůbec spisovatelství. Psal do časopisů Melodie (mimo jiné instruktivní materiály na pomoc hudebníkům; po jistý čas byl i členem redakční rady) a Jazz. Výběr ze článků: S+H ve Skandinávii (Melodie 1963, s. 136), Z jugoslávských festivalů – Bled (Melodie 1964, s. 104), Dobrá kapela se nikdy neztratí (Melodie 1968, s. 170), Co Čech to muzikant – trochu úvaha o naší jazzové scéně (Jazz 1974, č. 8, s. 16), Laskavě si přestupte (Jazz 1974, č. 9, s. 9), Vzpomínky na Studio 5 (Akcent 1990, č. 5 a 7). Ještě významnější byla umělecky zacílená literární činnost, spjatá se zrodem a pěstováním fikce legendárního polyhistora a všeuměla Járy Cimrmana. Velebný patřil k autorskému okruhu rozhlasového pořadu Vinárna „U pavouka“, v němž se cimrmanovská fikce zrodila a dále pěstovala, a podílel se na divadelním a literárním dění, v němž pak žila v celé řadě aktivit. Velebný se zde prezentoval jako hudební znalec dr. Evžen Hedvábný, který objevil v Liptákově v Jizerských horách truhlu s Cimrmanovou pozůstalostí. Z tohoto odkazu mimo jiné vyplývala i Cimrmanova hudební genialita, kterou Hedvábný připomínal a rozebíral. Velebný od počátku Divadla Járy Cimrmana se souborem spolupracoval jednak jako herec (v inscenacích Akt a Domácí zabíjačka), jednak se svým souborem SHQ obstarával třetí (závěrečný) jazzový blok programu (po inscenaci divadelního kusu z Cimrmanova odkazu a semináři o něm). V literární oblasti se Velebný projevil jako autor  textů v publikacích Jára (da) Cimrman (Praha 1970),  Cimrman v říši hudby (Praha 1971, 21989),  Byli jsme a buben (Praha 1988) i jako autor příspěvků časopiseckých: Jára da Cimrman. Úvod do náladové hudby (Jazz 1973, č. 6, s. 14), Jára da Cimrman. Nekonečná symfonie (Jazz 1973, č. 7, s. 14), Jára Cimrman. Rozhovor s Dr. Hedvábným a K. Velebným ve vinárně „U pavouka“ (Jazz 1975, č. 15, s. 31), První jazz klub (Melodie 1978, č. 12, s. 382); dále viz řeč k vernisáži kreseb Vladimíra Jiránka na Československém amatérském jazzovém festivalu v Přerově 1986 (otištěno v programu festivalu 26. 9. 1986) apod. Spolu s Jiřím Šebánkem (vedle Divadla Járy Cimrmana s osobnostmi Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka vznikl kolem Šebánka další cimrmanovský okruh) Velebný připravil a v různých klubech uváděl programy Jazzman Cimrman (1979, viz i stejnojmennou LP, kde Velebný též zpívá). Pro Strécovský bál brněnského recesistického hudebnického sdružení Facultas moraviensis straecorum připravil pojednání Jak Jára Cimrman vynalezl náladovou hudbu (Stréci mu 1976 udělili Cenu Josefa Blahy).
 
Velebný nebyl oslnivým jazzovým sólistou na žádný ze svých nástrojů; takoví se vlastně v jeho generaci u nás vinou nepříznivých okolností (zejména izolace od světového dění) nestačili rozvinout. Přesto byla oceňována především jeho hra na vibrafon, multiinstrumentalistická všestrannost, pohotovost, profesionalita ve všech oborech jeho činnosti, dlouhodobé vedení skupiny SHQ, která po dlouhou dobu představovala klíčový ansámbl českého moderního jazzu. Povahou byl Velebný  spíše introvert, jevil značný smysl pro specifický (kousavý, ke slovním hříčkám tíhnoucí) humor, kterému uměl dát i literární rozměr (viz uvedené cimrmanovské příspěvky a často též samotné dadaistické názvy skladeb à la Pět dodeka, Sice pomalu, ale zato rubato, Vzal jsem křídlo za křídlo). Měl charismatické vystupování: budil respekt, ale i touhu spolupracovat s ním, jak to dokládá dlouhodobé jeho leadrovství v SHQ. Svou nepříliš výbojnou, ale nikoli zpátečnickou stylovou orientací („klasický mainstream“) poskytoval Velebný i jeho soubory (zejména SHQ, ale i studentský Veleband) dobré východisko nastupujícím jazzmanům, jejichž potenciál dokázal dobře odhadnout a pak rozvíjet. Tím vším byl po několik desítiletí pokládán za přední osobnost našeho jazzu své doby (výrazem uznání bylo i udělení Ceny Jaroslava Ježka 1974) a ani zpětný pohled na tomto hodnocení nic nemění.
Diskografie
bezejmenná LP (DV 10 164, SH kvintet, Supraphon);
Poezie a jazz II (Supraphon 1965);
SHQ a přátelé (Supraphon 1965);
SHQ (Supraphon 1966);
Jak hrál SHQ (Supraphon 1966);
Československý jazz 1966 (Supraphon 1967);
Karel Velebný Nonet, SHQ & Woodwinds (SABA 1968);
SHQ Karel Velebný (ESP 1969);
Motus (Supraphon 1971);
Motus (Supraphon 1971);
Týnom tánom (Supraphon 1971);
Jazzové nebajky (Panton 1973);
Parnas – Karel Velebný & SHQ s hosty (Supraphon 1981);
Jazzman Cimrman (Panton 1985).
Literatura
I. Lexika
ČSHS.
Wasserberger, Igor a kol.: Jazzový slovník (Bratislava 1965).
Čeští skladatelé současnosti (Praha 1985).
The New Grove Dictionary of Jazz (London etc. 1988, Volume II, s. 575).
EJ.
The New Grove Dictionary of Jazz (London etc. 2002, Second Edition, Volume III).
 
II. Ostatní
Bergl, Miloš: Sólo hraje Karel Velebný (sborník Taneční hudba a jazz 1961, Praha 1961).
Poledňák, Ivan: Na okraj stylové problematiky našeho jazzu. SHQ – nový soubor, nová orientace (Hudební rozhledy 17, 1964, č. 1, s. 30–32).
Dorůžka, Lubomír, Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a současnost (Praha 1967).
Matzner, Antonín (recenze knihy Jazzová praktika, Melodie 1967, s. 284).
Matzner, Antonín (recenze LP, Melodie 1969, s. 59).
Čort, A.: Jako otec se cítím výborně (Mladý svět 1970, č. 40, s. 15).
Srp, Karel: Muzikanti se musí živit (Melodie 1972, s. 24).
Heřmanský, Miroslav: Týnom tánom (Melodie 1972, s. 125).
Wasserberger, Igor: Motus (Melodie 1972, s. 349).
Heřmanský, Miroslav: Sága rodu SHQ (Melodie 1973, s. 303).
Benda, Aleš: Sága rodu SHQ (Jazz 1973, č. 7, s. 10).
ks: Karel Velebný (Jazz 1974, č. 9, s. 8).
Čort, A.: Jazzový Parnas je u Vltavy? (Mladá fronta 2. 4. 1977, sobotní příloha, s. 5).
Matzner, Antonín: Kompaktáta jazzového praktika (Melodie 1979, s. 69).
Čort, A.: Interview nepříliš jubilejní (Mladá fronta 17. 3. 1981, s. 4).
Zvoníček, Petr: Muzikant vybíravé múzy (Práce 24. 4. 1981, s. 4).
Hueber, Vojtěch: Všechno byla náhoda (Gramorevue 1981, č. 4, s. 9).
Slabý, Z. K.: Hudba černá a bílá (Praha 1984).
Straněk, D.: Karel Velebný (rukopisná absolventská práce konzervatoře v Teplicích, 1986).
Střížovská, E. Síla je i v improvizaci (Mladá fronta 7. 8. 1986, s. 4).
Žantovský, Petr: Děkuji, pane Velebný (Akcent 1990, č. 7, s. 3–6).
Dorůžka, Lubomír: Diskografie Karla Velebného (Akcent 1990, č. 7, s. 40–42).
Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu /1918–1968/ (Praha 1998).
Dorůžka, Lubomír: Český jazz mezi tanky a klíči. 1968–1989 (Praha 2002; viz zejména s. 240–252).
 
Ivan Poledňák
Datum poslední změny: 19.1.2009