A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Suk, Josef 2)Tisk


Charakteristika: skladatel, houslista a pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:4.1.1874
Datum úmrtí/ukončení aktivity:29.5.1935
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Suk, Josef, skladatel, houslista a pedagog, narozen 4. 1. 1874, Křečovice, zemřel 29. 5. 1935, Benešov.

 

A. Dětství a počátky umělecké dráhy
B. Radúzovské a předasraelovské období
C. Od Asraela ke Zrání
D. Meziválečné období
E. Styl, význam a recepce díla

 

A. Dětství a počátky umělecké dráhy
Josef Suk se narodil v malé vesnici ve středním Povltaví. Byl nejmladším ze tří dětí křečovického řídícího učitele a regenschoriho Josefa Suka (1827–1913) a Emilie, roz. Baumannové (1837–1913), vnučky předchozího křečovického kantora Matěje Českého. Ve vesnickém prostředí s lidovou kapelou a zvláště v prostředí kantorského rodu jej hudba odmalička obklopovala. V osmi letech se začal od otce učit hře na housle, klavír a varhany, v tomtéž roce (1882) napsal první drobnou skladbu, polku pro housle (harmonizoval otec), posléze přibyly první klavírní pokusy. Sukova cesta k dráze profesionálního hudebníka odtud šla rychle a přímo. Roku 1885 byl přijat na pražskou konzervatoř, kde studoval housle u Antonína Bennewitze, klavír u Josefa Jiránka a skladbu od roku 1889 u Karla Steckera, od roku 1891 pak u nově jmenovaného profesora mistrovské školy Antonína Dvořáka. Stal se oblíbeným Dvořákovým žákem, navštěvoval i jeho letní sídlo ve Vysoké u Příbramě. Zde se vídal s jeho dcerou Otilií (1878–1905), se kterou se později oženil.
Pod vedením Hanuše Wihana vzniklo roku 1891 na pražské konzervatoři smyčcové kvarteto, ve kterém Suk obsadil post sekundisty. Sestavu tvořili Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). Berger musel brzy činnost v kvartetu ukončit pro onemocnění tuberkulózou a na jeho místo nastoupil sám Hanuš Wihan. Již od prvních vystoupení soubor přesvědčoval mimořádnou kvalitou, od roku 1892 užíval názvu České kvarteto a začátkem roku 1893 absolvoval s velkým úspěchem svá první vystoupení ve Vídni. Postupně začal účinkovat po celé Evropě a stal se jedním z nejvýznamnějších komorních souborů své doby. Začala tak Sukova celoživotní dráha komorního houslisty. Většinu roku trávil Suk na koncertních turné a měl tak méně času na komponování, ale praktické poznávání skladeb autorů nejrůznějších proveniencí a období bylo neocenitelné i pro vlastní kompoziční umění. Interpretační zkušenosti sekundisty Českého kvarteta se odrazily v jeho instrumentálním myšlení.
Sukův kompoziční talent se projevil už ve velmi mladém věku skupinou skladeb, z nichž některé se dodnes provádějí – z děl vzniklých za studia na konzervatoři mimo jiné Barkarola ze Smyčcového kvartetu d moll (1888), který zkomponoval ve čtrnácti letech a věnoval spolužáku Oskaru Nedbalovi (roku 1923 ji revidoval pro samostatné provádění), Klavírní trio c moll op. 2 (1889, revize 1890 a 1891), a Klavírní kvartet a moll op. 1 (1891), Sukova absolventská práce na mistrovské škole. Spolu s dalšími studenty si Suk přidal u Dvořáka ještě jeden ročník, jeho druhá absolventská práce byla Dramatická ouvertura op. 4 (1892). První ohlasy těchto skladeb hovoří o bohaté invenci a technické vyspělosti, u sotva osmnáctiletého tvůrce vzácné. Mši B dur z roku 1888 či 1889 Suk roku 1931 přepracoval a zvolil ji pod názvem Křečovická mše jako první část programu na premiéře Epilogu op. 37 (1933). Mladého konzervatoristu ovlivnila dobová salónní hudba, se kterou v Praze přicházel do styku, často tehdy komponoval v dekadentně pochmurném, baladickém tónu, jakým se vyznačuje trojice Balad d moll z roku 1890 pro různá obsazení (smyčcové kvarteto, housle a klavír, violoncello a klavír). Početná raná klavírní tvorba je blízká drobným romantickým kusům Griegovým, Čajkovského apod. a odráží dobovou oblibu salónních skladeb (Klavírní skladby op. 7, 1893, Nálady op. 10, 1894, Klavírní skladby op. 12, 1896). Hlavní motiv známé Písně lásky, č. 1 z op. 7, se stal v Sukově pozdější tvorbě několikrát citovaným symbolem.
Důležitou roli sehrál v Sukovu vývoji Antonín Dvořák, s jehož hudbou nalezl Suk brzy hluboké vnitřní souznění. Dvořákův vzor mu pomohl překonat vlivy salónního patosu i tříbit formálně-technickou stránku. Suk později vzpomínal, že to byla Dvořákova výzva, aby vytvořil něco radostného a nepsal stále v moll, co podnítilo kompozici Serenády Es dur pro smyčcový orchestr op. 6 (1892). Vznikla skladba dvořákovského ladění, která však již současně patří k příkladům Sukova osobitého lyrického fondu a řadí se k jeho světově nejúspěšnějším dílům. Ve Smyčcovém kvartetu č. 1 B dur op. 11 (1896) vytvořil Suk pod vlivem Dvořákových kvartetů (s nimiž měl živou zkušenost jako interpret) formálně vybroušenou kompozici, stavebně sevřenější proti předcházejícímu Klavírnímu kvintetu g moll op. 8 (1893, roku 1915 přepracován). Dvořákův vzor měl také, spolu s Brahmsovým vlivem, zásadní význam při kompozici první symfonie (Symfonie E dur op. 14, 1897–99) a patrný je též v ouvertuře Pohádka zimního večera podle Shakespeara, op. 9 (1894), i v jiných skladbách.
Určujícím rysem Sukovy individuality přesto není Dvořákův vliv, byť jeho vývoji přinesl důležité podněty a je znatelný v jeho inspiraci. Od Dvořáka, jehož tvůrčí typ byl ve své podstatě objektivní a klasicizující, se Suk povahově lišil svou inklinací k subjektivnímu romantismu a nalezl brzy svou vlastní notu. Jeho osobní rysy už zřetelně vystupovaly v jemně nuancované poetické náladovosti a lyrické rozechvělosti, spojené se zvláštním smyslem pro zvukovou barvu. Díky nevšednímu daru zvukové představivosti se Suk již v raném údobí vyznačoval vynalézavou instrumentací (např. v Serenádě Es dur pro smyčcový orchestr), i v klavíru prokazoval brzy smysl pro jemné odstíny. Začínal již také projevovat tendenci k volnému vedení melodie, odlišnému od Dvořákova melodického myšlení (např. v první větě Smyčcového kvartetu č. 1 B dur). Na citový obsah jeho tvorby působilo vznikající pouto ke Dvořákově dceři Otilii, které věnoval cyklus Klavírních skladeb op. 12.

 

B. Radúzovské a předasrealovské období
Zásadní vývojový význam měla v Sukově tvorbě objednávka hudby k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena op. 13 (1898). Pro koncertní provádění vytvořil na její motivy suitu Pohádka op. 16 (1900). Později doprovodil hudbou ještě jednu Zeyerovu hru, dramatickou legendu Pod jabloní op. 20 (1901). Také tuto hudbu upravil v suitu (Pět obrazů z hudby k legendě Pod jabloní op. 20, 1911). Scénickou hudbou k oběma hrám obohatil v české hudbě tento hudební druh o nové kvality. Zeyerova imaginace a humanistická etika jej inspirovaly k vroucí melodice a lyrismu osobitého zabarvení, vystihujícího pohádkovou a slovanskomytickou atmosféru Zeyerových námětů. Inspirovaly jej také osobní prožitky – láska Radúze a Mahuleny, kterou nezlomila ani Runina kletba, i rodinné štěstí Živana a Danice (Pod jabloní) mu symbolizovaly jeho vlastní štěstí s Dvořákovou dcerou Otilií. Oženil se s ní roku 1898 a roku 1901 se jim narodil syn Josef.
Ilustrace Zeyerových básnických textů poskytly Sukovi příležitost uplatnit jeho zvláštní nadání pro volné lyrické vedení melodie, schopné zachytit proměny emocionálních nuancí a nezaměnitelný kolorit. Tyto předpoklady se mimo jiné bohatě zúročily v melodramech a budily v dobové kritice naději, že se Suk bude úspěšně věnovat operní tvorbě. Opeře se nakonec zcela vyhnul, ale hudba k Radúzovi a Mahuleně zanechala v jeho tvorbě trvalé stopy. Její melodická a instrumentační specifika ovlivnila řadu Sukových pozdějších skladeb a motiv smutečních surem, ohlašujících smrt krále (sled dvou zvětšených kvart), se v jeho hudbě uchytil jako trvalý symbol. Zeyerův svět pohádek a legend, blízký Sukovu citovému založení a lyrickému fondu, Suka poprvé uvedl do tvůrčího kontaktu s literaturou secesní doby, se kterou jej později sbližovala též symbolistní poezie Antonína Sovy a Otokara Březiny, a ovlivnil i jeho další tvorbu. V Zeyerových hrách s příznačnými tématy lásky, smrti, altruismu a vykoupení skrze lásku koření etický myšlenkový obsah Sukovy tvorby. Souvislost s jejich slovanstvím lze vnímat ve třech cyklech sborů na slovanskou lidovou poezii (Deset zpěvů pro ženský sbor a čtyřruční klavír op. 15, 1899, Čtyři zpěvy pro mužský sbor op. 18, 1900, Tři zpěvy pro smíšený sbor op. 19, 1900, Deset zpěvů souvisí s Radúzem a Mahulenou i motivicky). Pro Suka znamenala tato léta neobyčejně šťastné období: „jaro v duši, jaro v hudbě,“ jak později napsal ve vzpomínce na vznik Radúze. Radost z narození synka inspirovala klavírní cykly Jaro a Letní dojmy op. 22a, 22b (1902), kde se už objevily i impresionistické prvky.
Již baladicky expresivní Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17 (1900), však signalizují v Sukově tvorbě změnu, která korespondovala i s jeho osobním životem. Časté odloučení od rodiny na zájezdech Českého kvarteta se družilo s obavami o ženino zdraví, protože u ní lékař zjistil srdeční chorobu (roku 1902 Suk dokonce na koncertním zájezdu v Terstu zkomponoval píseň Mé ženě! na slova básně Josefa Václava Sládka Buď svatý mír v tvých prsou). I z čistě uměleckých důvodů usiloval Suk o prohloubení. Nové hledání dalo vzniknout dvojici expresivních jednovětých kompozic. Skladatel opustil eklektický tradicionalismus Symfonie E dur op. 14 (1897–99), a ve Fantazii g moll pro housle a orchestr op. 24 (1903) zvolil individuální formové řešení. Akademicky tradiční forma a technika Symfonie E dur, byť jde o skladbu melodicky výraznou, už nestačila jeho subjektivní výrazové intenci a citlivým nervům, které si žádaly novou obsahovou závažnost. Ve Fantazii g moll pro housle a orchestr vytvořil dramatickou a expresivní skladbu, ve které se vyhnul třívětému modelu koncertu a stmelil obsah plný kontrastních nálad v jednovětou formu s prvky sonátového cyklu. Na Fantazii navazuje Fantastické scherzo op. 25 (1903), které barvitou imaginací předjímá scherza z jeho pozdějších symfonických děl. Velkolepě slavnostní symfonickou básní Praga op. 26 (1904, věnována „královské Praze“), pak začíná Sukův trvalý příklon k programně symfonickému myšlení a monumentalizaci orchestrálního stylu i formy, který jeho zralou tvorbu přibližuje symfonickým dílům Richarda Strausse a Gustava Mahlera. Tvůrčí intence Suka jako typu v jádru subjektivně romantického vedly k odklonu od klasicizujícího proudu romantismu a nesly s sebou řadu specifických prvků. Suk tíhl ve srovnání s Dvořákem k volnějšímu vedení melodie, méně vázanému na pravidelné tvary, i rytmiku ozvláštňoval častěji nepravidelnostmi, v instrumentaci uplatňoval vedle dvořákovských prvků vlastní, bohatě odstíněnou a poeticky náladově cítěnou barevnou fantazii. Tyto prostředky však v jeho tehdejším díle působily ještě na pozadí dvořákovské tradice.

 

C. Od Asraela ke Zrání
Předchozí období připravilo v Sukově tvorbě půdu vývoji, ve kterém sehrály rozhodující roli dva impulzy. Prvním z nich byly tragické události v jeho osobním životě. Dne 1. května 1904 náhle zemřel Antonín Dvořák a otřesený Suk se právem obával o zdraví své ženy, která ztrátu otce nesla velmi těžce. Rok nato, 6. července 1905, Otilie Dvořáková-Suková podlehla ve věku 27 let srdeční chorobě. Z nastalé duševní krize, o které podává svědectví dochovaná korespondence, se Suk vymanil díky práci na nové symfonii, věnované „vznešené památce Dvořákově a Otilčině“, smuteční symfonii c moll s názvem Asrael op. 27 (1906; Asrael je orientální anděl smrti). Tyto události vnesly do Sukovy hudby nový obsahový rozměr – jeho tvorba nabyla introspektivního a reflexivního charakteru, náměty děl nyní odrážely otázky osudu a smrti, zápas o životní klad a úsilí dobrat se podstaty smyslu bytí. Druhý impulz přinesly moderní evropské stylové proudy, které na přelomu století pronikaly do Čech – tvorba Richarda Strausse, Clauda Debussyho, raného Arnolda Schönberga, Gustava Mahlera apod. Tvůrčí reakce na stylové prostředky soudobé světové hudby se u Suka postupně projevila výrazným rozšířením hudebního jazyka, uvolněním struktury, nárůstem expresivity i změnou orchestrálního zvuku.
Sukův kompoziční styl v této době prošel strmým vývojem, který směřoval od romantismu 19. století k moderní expresivitě, třebaže jeho estetický základ zůstal romantický. Nové prostředky poskytly neobyčejnou svobodu Sukovým subjektivně lyrickým intencím, které se vymanily z dvořákovské tradice. Vzhledem k introspektivnímu charakteru Sukova umění se začalo hovořit o subjektivismu. Václav Štěpán však v analýzách Sukových skladeb (Václav Štěpán: Novák a Suk, Praha 1945) upozornil, že smysl tohoto pojmu je třeba hledat nikoli v osobních námětech děl, ale v povaze Sukovy hudební řeči, v tom, jak subjektivní výrazová intence přeměňuje strukturu hudební myšlenky – Sukovo vedení melodie, obvykle nepravidelné a neperiodické, volná metrická struktura, dynamicko-agogické odstíny i harmonické spoje odrážejí nejjemnější proměny citových impulzů a mnohotvárný rytmus psychického dění. Sukova hudební řeč se vyznačuje stále volnějším vedením hlasů v polymelodice, složitě proměnlivé harmonie jsou často výslednice lineárního myšlení, harmonický rejstřík se rozšiřuje, dochází k uvolňování funkční tonality (nikoli však k jejímu zrušení) i k souzvukům samostatných harmonických pásem; uvolňuje se rovněž metrorytmická struktura, výstavba melodie se vymaňuje z periodických a symetrických forem i podřízenosti pravidelnému taktu, Suk stále více inklinuje k nepravidelně tvarované a neuzavřené linii; struktura skladby se podstatně komplikuje a citové napětí je stupňováno v silnou expresi; důležitý prvek Sukova hudebního myšlení je emancipace a individualizace zvukové barvy, místo kompaktního zvuku jednotlivých nástrojových skupin orchestru se více uplatňuje nejrůznější mísení témbrů, spojené s velkou barevnou fantazií.
Tento vývoj proběhl postupně v sérii několika děl. Pětivětá symfonie Asrael dovršuje Sukův pozdní romantismus, ale otevírá zároveň novou epochu jeho tvorby. Dvořákův vliv už není zřetelný, pomineme-li užití čtyřtónového motivu smrti z jeho Requiem, naproti tomu narůstá podíl chromatiky a volného polymelodického vedení hlasů. Reflexe osudových prožitků se rozpíná od drtivých fortissim, spojených s motivem smrti (jedním z motivických jader je motiv smutečních surem z Radúze a Mahuleny), k nejjemnější lyrice tklivého vzpomínání a tiché apoteózy zesnulých v závěru, krajní části třídílného scherza jsou pojaty jako fantaskní tanec smrti. Klavírní cyklus O matince op. 28 (1907), s podtitulem Prosté klavírní skladby svému synáčkovi zjemňuje tragiku v intimní promluvu k dítěti (vypráví o zesnulé matce Sukova syna, tedy o Otilii). Asymetricky členěná, citlivě dynamicky odstíněná a metrorytmicky proměnlivá dikce utváří výraz neopakovatelné lyrické důvěrnosti, tklivá atmosféra je podtržena ve třetím a čtvrtém kusu rozsáhlým užitím prodlevy, které s oblibou užíval i později. Orchestrální Pohádka léta op. 29 (1907–09), sestává z pěti suitově uspořádaných fantazijních vět a vypráví o ozdravném působení přírody na duši stiženou ranami. Do Sukova vyjadřování vnesla řadu nových prostředků. Nový styl instrumentace, náladové kresby, dosažené jemnými proměnami orchestrálních barev, světel a stínů, příklon ke zcela volně vedené a neuzavřené linii a polymelodice a celková volná forma prozrazují ohlas francouzského impresionismu, třebaže mezi Debussyho a Sukovou hudbou je řada podstatných rozdílů. Impresionismus má v Pohádce léta jen dílčí roli, neboť se prolíná s vystupňovanou expresí citového napětí, které reflektuje tíživé niterné prožitky, jde tedy o dílo hluboce psychologické. Klavírní cyklus Životem a snem op. 30 (1909), jakýsi intimní deník, dosažené prostředky zhušťuje do deseti expresivních drobnotvarů. Vedle impresí, dramatických a meditativních momentů v něm hraje významnou roli humor, ironie a sebeironie jako další lék na introspektivní ponor v bolesti.
Zbývalo vyřešit problém velké formy, jež by bohatý výrazový svět Sukovy hudby pevně semkla, neboť Sukovi nestačilo suitové uspořádání Pohádky léta. Toto úsilí soustředil do Smyčcového kvartetu č. 2 op. 31 (1911). Prvky sonátového cyklu jsou integrovány v jednovětém organismu s komplikovanou motivickou strukturou, hutné myšlenky jsou zpracovány v expresivně vypjatém jednolitém proudu s bohatou volnou polyfonií a tonálně uvolněnou harmonií. Vzniklo tak jedno z nejnáročnějších a nejosobitějších českých komorních děl té doby komponované jako studie k následujícím symfonickým dílům. Suk vzpomínal na zmatené reakce berlínského publika na průbojný výraz skladby. U nás byly Sukovy progresivní tendence většinou ceněny a Suk vnímán jako jeden z vůdců české moderny. Několik kritiků, převážně soustředěných kolem Zdeňka Nejedlého, který Suka negativně hodnotil již ve svých Dějinách české hudby (Praha 1903), je však odmítalo jako afektovanou snahu o modernost, jíž Suk průhledně zakrývá svůj konzervativní romantismus a potvrzuje tak skrytou závislost na Dvořákovi (především Vladimír Helfert, Karel Boleslav Jirák a Josef Bartoš). Nejedlého protisukovský postoj plynul z jeho ideologie, která uměle třídila české skladatele do domnělých dvou kvalitativně protichůdných proudů české hudby (pokrokového smetanovského a konzervativního dvořákovského). Nejedlý kritizoval i způsob, jakým Suk podporuje Dvořákovu tvorbu – roku 1912 jej obvinil, že osobním vlivem a intrikami vyvolává umělý dvořákovský kult. Vyprovokoval tím Sukovu ostrou reakci v tisku, vyvstalý konflikt pak skončil formálním smírem, ale napětí mezi nimi zůstalo – nejen kvůli této aféře, ale vůbec kvůli tzv. boji o Dvořáka, ve kterém Nejedlý a jeho stoupenci nevybíravě napadali Dvořákovo dílo.
V této nelehké době těsně před válkou, kdy Suk zažil též smrt obou rodičů, začínala vznikat velká symfonická báseň Zrání op. 34 (1912–17), dílo účtující, myšlenková syntéza a dovršení stylového vývoje Sukovy hudby. Název je inspirován stejnojmennou básní Antonína Sovy (ze sbírky Žně), v níž Suk dodatečně nalezl ideální vyjádření již promyšleného námětu a zvolil si ji za motto díla. Autobiografický obsah procházející Sukovým mládím, obdobím lásky i osudových ran ústí v mohutnou fugu, která symbolizuje tvořivý boj o životní klad, po vyvrcholení a vítězství doznívá dílo smírným závěrem za účasti ženského sboru beze slov – autor dospěl plodným zápasem k harmonickému souznění se životem a světem a pochopení smyslu bytí. Námět je vyjádřen velice bohatým výrazem, polymelodickým, silně expresivním a harmonicky složitým. Skladba plyne v jednolitém proudu s asymetricky formovanými neperiodickými liniemi, komplikovanou motivickou strukturou a mohutnými dynamickými gradacemi; autonomní melodické prokomponování jednotlivých hlasů a individuální využití nástrojových témbrů, které vytvářejí nezaměnitelný náladový kolorit, tu Suk přivedl na vrcholnou úroveň. Dílo bylo přivítáno jako stylové a ideové vyvrcholení Sukovy tvorby. Kromě Zrání Suk za války zkomponoval Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave op. 35a (1914) jako protiváhu povinné rakouské hymny na koncertech Českého kvarteta.

 

D. Meziválečné období
Ohlas Zrání, poprvé provedeného Václavem Talichem a Českou filharmonií v Praze 30. 10. 1918, dva dny po vyhlášení samostatného československého státu, umocnil Sukovo prvořadé skladatelské postavení. O to víc Suka zasáhl útok Zdeňka Nejedlého, který v referátu o premiéře Zrání odsoudil Sukovy vlastenecké skladby jako prázdné (Meditaci na chorál svatý Václave označil za slabošský sentiment), obvinil Suka z převzetí rakouského řádu a postavil ho do jedné řady se zrádci české věci. Vycházel ze zprávy ve Wiener Zeitung, která informuje o udělení řádů Sukovi a dalším členům Českého kvarteta (sestavu tvořili s Karlem Hoffmannem a Sukem Jiří Herold, který nahradil roku 1906 Oskara Nedbala po jeho odchodu do Vídně, a Ladislav Zelenka, který nastoupil roku 1914 po Hanuši Wihanovi). Ukázalo se, že je Suk ani ostatní členové kvarteta nepřevzali. Nešlo tu však jen o řády (které byly uděleny řadě českých osobností), ale o oficiální rakouské koncerty, na kterých České kvarteto (jehož členům hrozil odvod) za války vystupovalo. I když v rámci této aktivity odehrálo bez nároku na honorář mnoho koncertů na dobročinné účely (navíc projevilo roku 1915 ochotu doručit vzkaz odbojové organizace Maffie Edvardu Benešovi do Holandska), Nejedlý ji odsoudil jako prorakouskou a vznesl též obvinění, že se kvarteto domáhalo proněmeckého vystoupení v Berlíně. Čestný soud Maffie po prošetření věci Suka plně rehabilitoval a bylo též sepsáno prohlášení na jeho obranu, které podepsalo 56 významných osobností. Značná část veřejnosti si Nejedlého útoky vyložila jako pokus o likvidaci Suka, motivovaný osobní záští, neboť byl již dříve znám Nejedlého záporný postoj k Sukovi i Dvořákovi. Terčem ostrých kritik se tak stal sám iniciátor aféry a ze „Sukova případu“ se stal „Případ Nejedlého“. Nejedlý reagoval v časopise Smetana rozsáhlým článkem „Můj“ případ. K pathologii české společnosti v republice, vydaným i samostatně (Praha 1919), ve kterém na obvinění trvá a rozsudek Maffie označuje za projev moci ze strany Sukových přívrženců, kteří nejsou ve věci kvalifikováni.
Zrání bylo označováno za jeden z vrcholů vývoje české hudby a aféra na Sukově umělecké prestiži nic nezměnila. Roku 1922 byl Suk jmenován profesorem mistrovské školy skladby na pražské konzervatoři a po tři funkční období byl rektorem ústavu. Mezi jeho žáky patřili např. Pavel Bořkovec, Jaroslav Ježek, Klement Slavický, Emil Hlobil, Dalibor Cyril Vačkář, Karel Reiner, Vladimír Štědroň, Zdeněk Blažek, Miroslav Ponc, Julius Kalaš, František Pícha, Ukrajinec Zenovij Lysko, několik Jihoslovanů a jeden rok (před svým odchodem do Francie) též Bohuslav Martinů. Žákům se Suk snažil především vtisknout pevné formální zvládnutí kompozice. Skladatelsky se po válce realizoval nejprve dvěma příležitostnými orchestrálními skladbami, které společně s Meditací na chorál svatý Václave op. 35a (ve verzi pro smyčcový orchestr), tvoří vlastenecký triptych: Legenda o mrtvých vítězích op. 35b (1920), a sokolský pochod V nový život op. 35c (1920), který roku 1932 doplněný o sborové hlasy na vlastenecký text Petra Křičky (přikomponoval Jaroslav Křička) zvítězil na olympijské umělecké soutěži v Los Angeles. Od roku 1920 pracoval na dlouho zamýšlené kompozici, vokálně-orchestrálním Epilogu op. 37, ve kterém chtěl přinést konečné ideové vyústění série symfonických děl, započaté Asraelem. Pracoval na něm pozvolna až do roku 1933 a nevěnoval se již žádné jiné větší kompozici, takže jeho meziválečnou tvorbu reprezentuje kromě několika drobností jediné dílo. Po Epilogu už napsal jen drobnou Sousedskou pro křečovické muzikanty (1935), i když korespondence z posledních let jeho života svědčí o několika dalších tvůrčích námětech, například zamýšlel zhudebnit formou oratoria vybrané básně Otokara Březiny. Suk a Březina k sobě navzájem chovali velký obdiv, i když se nikdy osobně nesetkali a domlouvali se vždy přes společného přítele Miloše Bezděka.
Březinovou poezií je inspirován právě Epilog (Suk si dokonce nechal zaslat od Březiny inspirační podklad), z Březinovy básně pochází i motto díla (závěrečné čtyřverší básně Mýtus ženy), pro texty vokálních partů však Suk použil krátké citáty ze Starého zákona a závěrečnou scénu Zeyerovy legendy Pod jabloní, z níž mu upravil text Ladislav Vycpálek. Vzniklo obsahově, interpretačně i percepčně velice náročné dílo, jehož stylové rysy ještě umocňují kompoziční prostředky Zrání. Monumentální volná polyfonie s vynalézavými spoji, autonomní melodické i metrorytmické prokomponování jednotlivých hlasů, složitost harmonie a celkové struktury a reflexivní charakter skladby jsou dovedeny na nejzazší mez. Jednolitý polymelodický proud hudby plyne s krajní intenzitou a expresivitou a znázorňuje březinovské vize všelidského bytí, smrtelnosti, mateřské lásky, duchovního zápasu lidstva, mystického úžasu nad tajemstvím existence a osvobozující síly všelidské lásky. Suk tu oslavil altruismus, vzájemný soucit a vědomí sounáležitosti s druhými lidmi jako nejvyšší hodnotu, která osvobozuje lidstvo a snímá z člověka strach ze smrti, jako je tomu v Březinově vizi spojených rukou, obepínajících svět. Poselství lásky v Epilogu v jistém smyslu předjímá už exaltovaně gradovaná klavírní skladba O přátelství op. 36 (1920).
Epilog, jehož premiéru 20. 12. 1933 řídil opět Václav Talich (dedikant díla), jen umocnil všeobecnou úctu, které se Sukovi tehdy u nás dostávalo. O Sukovi se v kritikách psalo jako o uměleckém filozofovi, který pronikl k nejvyšším duchovním metám. Na doporučení Vladimíra Helferta, jenž byl kdysi po boku Zdeňka Nejedlého Sukovým odpůrcem, ale v době premiéry Epilogu již dávno jeho příznivcem (stejně jako Karel Boleslav Jirák), byl Sukovi u příležitosti šedesátých narozenin udělen čestný doktorát filozofie Masarykovy univerzity a Smetanova cena za Epilog. Roku 1933 musel Suk ze zdravotních důvodů ukončit činnost v Českém kvartetu, se kterým za 41 let absolvoval po celé Evropě na čtyři tisíce vystoupení. Měl špatnou životosprávu, byl silným kuřákem, trpěl stresy a měl nemocné srdce. Odstěhoval se z Prahy do Benešova, odkud měl blízko do rodných Křečovic, kde rád trávil čas se svými dvěma vnoučky – Josefem, pozdějším světoznámým houslistou, a Antonínem (1931–61). Zemřel po záchvatu srdeční mrtvice 29. května 1935 v Benešově. Pohřben byl podle svého přání v Křečovicích vedle svých rodičů. V jeho domku v Křečovicích je dnes Památník Josefa Suka, v Městském muzeu Sedlčany je Sukova síň. V jeho osobnosti a díle se angažuje Společnost Josefa Suka, založená roku 1981.

 

E. Styl, význam a recepce díla
Josef Suk spadá do generace českých skladatelů, kteří navazovali na tradici zakladatelské smetanovsko-dvořákovské generace, ale zároveň se již jejich tvorba vyvíjela v přicházející nové epoše, v období fin de siècle a rodící se moderny počátku 20. století Stylové rozpětí Sukovy hudby od dvořákovské tradice ke kompozičním prostředkům 20. století má za následek, že bývá nahlížen někdy jako představitel tradice, jindy jako modernista. Jeho tvorba se člení na dvě základní období, mezi nimiž tvoří předěl smrt Antonína Dvořáka a Sukovy ženy Otilie. V prvním období Suk navazuje na dvořákovskou tradici, kterou individualizuje osobitým lyrickým cítěním, spojeným mimo jiné s jedinečným smyslem pro zvukovou barvu, a řadí se k dovršitelům českého romantismu 19. století. Ve druhém období si vyvinul expresivní styl, který je v mnohém založen na kompozičních prostředcích nové epochy, z hlediska tvůrčí filozofie a estetiky však dále rozvíjí romantismus. V důsledku potřeby jednoduché klasifikace je Suk nezřídka označen za impresionistu. Impresionismus ve vlastním smyslu však v jeho díle tvoří jen epizodu ve vývoji od romantismu 19. století k novému výrazovému stylu, i když v některých prvcích kompoziční techniky, jako například ve volném vedení hlasů, zanechal v jeho hudbě trvalé stopy. Jiný, obecnější pokus o jednoznačné zařazení je termín secese, který v souvislosti se Sukem uváděli např. Jarmila Doubravová a Rudolf Pečman. Zdeněk Nouza však v článku Josef Suk – a hudební secese? zpochybňuje oprávněnost přímých spojování s principy jiných druhů umění a varuje před zjednodušenými klasifikacemi. Termín „secese“ u Sukova díla k těmto pochybám jistě opravňuje, chápeme-li jej čistě jako termín pro tehdejší ornamentálně dekorativní výtvarný směr. Je však třeba vnímat spojitost Sukovy hudby se vzájemně souvisejícími uměleckými směry secesní doby obecně, se symbolismem, impresionismem a rodícím se expresionismem, s českou uměleckou generací 90. let 19. století.
Suk nevedl žádnou revoltu proti tradici, ale přesto s českou uměleckou generací 90. let svou povahou přirozeně souzněl. Na jednu stranu mu byla cizí dekadence se svým schopenhauerovským pesimismem, individualistickým odvratem od společnosti apod., jeho filozofie směřovala k humanistickým ideálům, k ideji sbratření lidí ze Schillerovy a Beethovenovy Ódy na radost, kterou rád připomínal jako svou etickou konfesi. S uměleckou generací secesní doby však souzní Sukův výrazně barevně cítěný lyrismus s tendencí k symboličnosti, námětová spřízněnost s básnickým světem Zeyerovým, Sovovým a Březinovým a umělecká subjektivita, spojená se senzitivní psychikou a osobní reflexí existenciální zkušenosti, která směřuje ke kontemplaci a revizi hodnot; v neposlední řadě pak schopnost převést tuto subjektivitu v tvárnou, sémanticky bohatou, náladově a barevně nuancovanou dikci a jako strukturální důsledek pak stále výraznější odklon od klasicizujících tvarů, které Suk přirozeně zdědil zvláště od Dvořáka. V námětové oblasti se u Suka neobjevuje sociální kritika, typická např. pro Janáčka, ale dobově příznačné je nalézání útěchy od bolestí života v panteistickém souznění s přírodou a hledání duchovní podstaty života, jdoucí až k mystickým vizím (v Epilogu).
Sukovy subjektivně lyrické intence se zprvu projevovaly jako individualizace dvořákovského stylu, ale v inspiraci novými prostředky – a při souběžném impulzu osobní tragédie – se dostaly ke slovu v plném, svobodném sebevyjádření. Sukovi pro výraz moderního, psychologicky komplikovaného napětí přestala stačit tradiční vazba melodie s tonálně funkční harmonií, a proto jako jeden z prvních českých skladatelů hledal nové výrazové možnosti v oblasti melodiky a harmonie i v oblasti rytmu, témbru, dynamiky a agogiky a dospěl tak ke zrovnoprávnění všech složek hudebního projevu. Tak lze charakterizovat jeho přínos ve vývoji české moderní hudby. Svůj podíl vlivu v tomto ohledu jistě vykonal francouzský impresionismus. Avšak v tom, jak stupňované psychické napětí, které stimuloval zásah osobní tragédie, u Suka vedlo k rozrušování tradičních struktur, k napínání mezí tonality a k expresivní nosnosti témbru, dynamického rozpětí apod., je třeba vnímat také tendenci expresionistickou. Není jistě náhoda, že Sukova poasraelovská tvorba nalezla své příznivce právě ve vídeňských expresionistech – Arnoldu Schönbergovi, v jehož Spolku pro soukromé provádění hudby byla hrána, a Albanu Bergovi, který měl dle svědectví Theodora W. Adorna Suka ve zvláštní oblibě, a též v českých expresionistech Aloisi Hábovi a Karlu Reinerovi. Stupňování potřeby výrazu přesto u Suka nikdy nevedlo k překročení hranice, za níž začíná vlastní expresionismus, hranice, která boří celý harmonicko-tonální a tematický řád – Suk zůstal vždy věrným představitelem harmonické plnosti zvuku a tonálního a tematického slohu, neustále se navracejícího k principům sonátové formy, a v tomto smyslu skladatelem tradičním.
Celkové vývojové zařazení Sukovy tvorby lze shrnout zhruba tak, jak ho vystihl Vladimír Helfert ve studii Česká moderní hudba (Olomouc 1936) – Suk (a spolu s ním Vítězslav Novák) obohatil českou hudbu o nové kompozičně technické prostředky, které položily základ české hudbě 20. století, ale inspiračními zdroji a programním myšlením zůstal zakotven v romantické estetice, kterou pak nové směry 20. století negovaly (nová věcnost, neoklasicismus atd.). Spadá proto do tzv. postromantické či pozdně romantické moderny, reprezentované ve světové hudbě mimo jiné Gustavem Mahlerem, se kterým sdílí i přes podstatné rozdíly obou osobností řadu příbuzných rysů (o nich pojednává Vladimír Karbusický v článku Josef Suk a Gustav Mahler). Jeho osobité přínosy české hudbě spočívají především v instrumentálním myšlení, které bylo tříbeno zkušeností sekundisty smyčcového kvarteta (vokální hudba má u něho mnohem méně významné zastoupení, nápadná je téměř absence písňové tvorby a úplná absence opery, i v Epilogu má primární roli složka symfonická). Jedinečný smysl pro instrumentální barvu jej vedl až k emancipaci autonomního témbrového myšlení, a to bez závislosti na orchestrálních paletách Clauda Debussyho nebo Richarda Strausse. Výrazný vývojový oblouk k důkladnému zvukovému a výrazovému užití možností nástroje Suk zaznamenal i ve své hudbě klavírní, která se vyvíjí od počátečních romantických kusů salónního typu až k silně expresivnímu klavírnímu stylu cyklu Životem a snem. Nejnápadnější oblastí jeho tvorby je však orchestrální hudba, která vrcholí čtveřicí symfonických děl jedinečné velikosti, výrazové a tektonické individuality a duchovní hloubky – tetralogií Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog.
Jestliže uměleckou kvalitou Suk aspiruje na to, být řazen mezi vrcholné tvůrce české hudby, v recepci zdaleka nedosáhl úspěchu Dvořáka nebo Janáčka. Nicméně se jeho hudba v koncertních síních objevuje, a to nejen v České republice a nejen v podání českých interpretů. Ve své době měl řadu výhod – jeho tvorbu vydávali významní nakladatelé, měla široký ohlas, Suk měl oficiální status jednoho z nejvýznamnějších českých skladatelů a jeho tvorba byla prosazována i v zahraničí. Přesto byl v recepci poněkud znevýhodněn několika okolnostmi, zvláště po své smrti. Jako žák Antonína Dvořáka a v ranější tvorbě zjevný pokračovatel jeho tradice stál nezbytně v jeho stínu, ze kterého nikdy zcela neunikl. Jeho tvorba po Asraelu sice sotva mohla být považována za dvořákovskou, ale svým náročným stylem oslovila jen úzce vymezený okruh posluchačů. Rozpor mezi exkluzivní uměleckou hodnotou, která je znalci přisuzována Sukovým dílům po Asraelu, a mírou jejich úspěšnosti v recepci je vlastně jeden z nejnápadnějších rysů Sukovy tvorby.
Již v Sukově době bylo v kritikách děl po Asraelu poukazováno na to, že v nich Suk hovoří výlučnou a komplikovanou hudební řečí, která posluchači znesnadňuje do díla proniknout a jejíž plné pochopení je teprve otázka budoucnosti. Později se setkáme s kritikami, které Sukův poasraelovský styl označují za cosi dobově podmíněného, cizího dnešku – poplatného době krajním subjektivismem, přecitlivělostí, hypertrofovaným pozdním romantismem apod. Václav Holzknecht v recenzi Smyčcového kvartetu č. 2 a cyklu Životem a snem hovoří o „secesní přestylizovanosti“ a „mimózovité výlučnosti“, která je dnešnímu posluchači nesrozumitelná a dle jeho mínění způsobí i do budoucna, že umělecká hodnota těchto děl zůstane jen věcí obdivu znalce, nikoli posluchačského ohlasu. Pokud jde o zahraniční úspěch, Sukovi nebyla příliš příznivá doba, kdy měla jeho pozdější díla poprvé proniknout ke světovému publiku, protože tehdejší vkus se stále výrazněji obracel proti romantismu a díla jako Zrání v dobovém pohledu ztělesňovala přežitý romantický subjektivismus. U nás se Sukova pozdní díla nevyhnula podceňování za totalitního režimu vlivem hledisek socialistického realismu, jejich styl byl označován za „formalistický“ a odtržený od lidovosti, která byla Sukovi vlastní v dřívější tvorbě, mysticko-filozofický obsah Epilogu byl vzdálený oficiálnímu světovému názoru a dílo hodnoceno jako omyl; sovětský kritik Igor Belza v publikaci Česká klasická hudba hovoří o trvající krizi skladatelova světového názoru v tvorbě od Asraela. Bohužel se tato zkreslující měřítka objevila i v jinak kvalitních větších českých monografiích o Sukovi (Jiří Berkovec: Josef Suk (1874–1935). Život a dílo, Zdeněk Sádecký: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka).
Dnes je však Sukova hudba v jiné situaci, protože časový odstup ji od dřívějších dobových hledisek osvobozuje. Patrně nejvýrazněji reprezentuje Suka ve světě symfonie Asrael, ve které se Suk jeví být na vrcholu tvůrčích sil, nezávislý již na Dvořákovi a přitom přístupný širšímu publiku. Z dalších děl dosáhla úspěchů v zahraničí např. Serenáda Es dur pro smyčce nebo Čtyři skladby pro housle a klavír, které měl dokonce v repertoáru David Oistrach. Všeobecně lze říci, že se od Suka pro svou přístupnost a výraznou melodičnost nejvíce prosadila díla, která stylově spadají do romantismu 19. století, tedy díla převážně z tvorby před smrtí Antonína Dvořáka a Sukovy ženy – kromě jmenovaných například suita Pohádka, Fantazie g moll pro housle a orchestr, Fantastické scherzo, z pozdějších zvláště Meditace na chorál Svatý Václave a pochod V nový život. Nicméně ani Sukova pozdější velká díla nezůstala zapomenuta, byť se na koncertní pódia dostávají vzácně – svou jedinečnou hodnotou si opakovaně získávají interprety, kteří se k nim vracejí. Mnohé učinili pro Sukovo jméno v zahraničí dirigenti Charles Mackerras, žák Sukova oddaného ctitele a autentického interpreta Václava Talicha, Libor Pešek, který s úspěchem uváděl Sukova díla v Británii i ve Spojených státech amerických, Jiří Bělohlávek, Kirill Petrenko, Vladimir Ashkenazy, z mladších Jakub Hrůša a další. Díky těmto a dalším interpretům, ale také díky rozkvětu nahrávací a reprodukční techniky mají Sukova díla stále potenciál oslovit nové posluchače doma i ve světě. Může se tak šířit povědomí o Sukovi jako jednom z reprezentativních českých skladatelů své doby – doby dovršení romantismu a nástupu moderny, ke kterému Suk v české hudbě výrazně přispěl.


Dílo

Dílo hudební:

 

Kritické edice
Bärenreiter Urtext, Praha, od roku 2012.

Orchestrální (symfonický orchestr, housle sólo a orchestr)
Dramatická ouvertura op. 4, JSKat 8, 1891–92, premiéra 1892 Praha, první edice Český hudební fond, Praha 1956 (partitura), Mojmír Urbánek, Praha – Leipzig 1907 (úprava pro klavír na 4 ruce od autora).
Pohádka zimního večera, předehra na námět Williama Shakespeara op. 9, JSKat 29, 1893–95, premiéra 1895 Praha; 1915, 1918 a 1926 revize, premiéra konečné verze 1926 Praha, první edice Hudební matice, Praha 1950 (partitura).
Symfonie E dur op. 14, JSKat 40, 1897–99, premiéra 1899 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1900 (partitura a hlasy), Nikolaus Simrock, Berlin 1900 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor V. Zemánek).
Pohádka, suita na motivy hudby k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena op. 16, JSKat 43, 1899–1900, premiéra 1901 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1901 (partitura a hlasy), Nikolaus Simrock, Berlin 1901 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor Oskar Nedbal).
Fantazie g moll pro housle a orchestr op. 24, JSKat 52, 1902–03, premiéra 1904 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1905 (partitura a hlasy), Nikolaus Simrock, Berlin 1905 (úprava pro housle a klavír, autor Josef Jiránek).
Fantastické scherzo (Scherzo fantastique) op. 25, JSKat 53, 1903, premiéra 1905 Praha, první edice Breitkopf & Härtel, Leipzig 1905 (partitura a hlasy), Breitkopf & Härtel, Leipzig 1905 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor Josef Jiránek).
Praga, symfonická báseň op. 26, JSKat 54, 1904, premiéra 1904 Plzeň, první edice Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha 1953 (partitura), Mojmír Urbánek, Praha 1905 (úprava pro klavír na 4 ruce od autora).
Asrael, symfonie c moll op. 27, JSKat 55, 1905–06, premiéra 1907 Praha, první edice Breitkopf & Härtel, Leipzig 1907 (partitura a hlasy), Breitkopf & Härtel, Leipzig 1912 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor R. Veselý).
Pohádka léta, hudební báseň o pěti větách op. 29, JSKat 57, 1907–09, premiéra 1909 Praha, první edice Universal Edition, Wien-Leipzig 1910 (partitura), Universal Edition, Wien-Leipzig 1910 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor R. Veselý).
Zrání, symfonická báseň op. 34, JSKat 70, 1912–17, premiéra 1918 Praha, první vydání Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1924 (partitura).
Legenda o mrtvých vítězích, tryzna op. 35b, JSKat 76, 1919–20, premiéra 1924 Praha, první edice Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1937.
V nový život, slavnostní pochod sokolský op. 35c, JSKat 73, 1919–20, premiéra 1920 Praha, první edice Umělecká beseda, Praha 1948 (partitura se sborem ad lib. od Jaroslava Křičky, úprava pro klavír na 4 ruce), Československá Obec Sokolská, Praha1921 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor R. Veselý).

 

Vokálně-orchestrální (koncertní)
Mše B dur (Křečovická mše) pro smíšený sbor, smyčcový orchestr a varhany, sine op., JSKat 4, 1888 nebo 1889, konečná verze JSKat 4b, 1931; původní verze: premiéra Křečovice?, novodobá premiéra 2005 Křečovice; konečná verze: premiéra 1932 Praha, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1933 (pouze sborové hlasy).
Pět obrazů z hudby k legendě Pod jabloní pro alt, sbor, varhany a orchestr, op. 20[a], JSkat 47b, scénická hudba 1900–01 (op. 20, JSKat 47), Pět obrazů 1911, premiéra 1912 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1912 (úprava pro alt, smíšený sbor, klavír na 4 ruce a harmonium ad lib., autor R. Veselý).
[V nový život, slavnostní pochod sokolský pro sbor a orchestr op. 35c, JSKat 73, 1919–20, sborové hlasy Jaroslav Křička (text Petr Křička) k triu 1930 a k celé skladbě 1934, premiéra 1931 Praha (se sborem jen v triu), 1937 Praha (se sborem v celé skladbě), první edice Umělecká beseda, Praha 1948.]
Epilog, symfonická skladba pro soprán, baryton, bas, velký a malý smíšený sbor a orchestr op. 37, JSKat 79, 1920–29, konečná verze 1933, premiéra 1933 Praha, první edice Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1939.
[Pod Blaníkem, pochod Selské jízdy pro orchestr se sborem ad libitum, sine op., JSKat 80, autorem textu skladatel, původní verze komponována pro klavír na 4 ruce, hlas a trubku, 1932, instrumentace pro orchestr Julius Kalaš 1934, premiéra 1934 Praha.]

 

Scénická hudba
Radúz a Mahulena, hudba k dramatické pohádce Julia Zeyera op. 13, JSKat 38, 1897–98, 1907 a 1912 revize, premiéra 1898 Praha, premiéra konečné verze 1914 Praha, první vydání DILIA, Praha 1963 (partitura a provozovací materiál), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1912 (klavírní výtah, autor R. Veselý), Prolog – Radúz a Mahulena: Český hudební fond, Praha 1959 (partitura).
Pod jabloní, hudba k dramatické legendě Julia Zeyera op. 20, JSKat 47, 1900–01, 1911 a 1915 revize, premiéra 1902 Praha, první vydání – Meziaktní hudba a píseň Danice, autorova úprava písně Ty řeko modrá pro zpěv a klavír, Hudební příloha Zlaté Prahy, roč. 7, č. 2, 1903; premiéra konečné verze 1934 Praha, první vydání DILIA, Praha (nedatováno; opis partitury pro provozování), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1945 (klavírní výtah, autor K. Šolc).

 

Skladby pro smyčcový orchestr
Fantazie d moll, sine op., JSKat 2, 1888, premiéra 1940 Praha, první vydání Edition Continental, Praha 1938 (partitura a hlasy, s klavírem ad lib., doplněným vydavatelem).
Smuteční pochod, sine op., JSKat 3, 1889, konečná verze JSKat 3b, 1934, premiéra 1935 Praha (pohřeb skladatele), první vydání Hudební matice umělecké besedy, Praha 1937 (partitura a hlasy).
Serenáda Es dur op. 6, JSKat 21, 1892, 1912 doplnění dvojice sólových houslí do závěru 3. věty, premiéra 1893 Tábor (pouze 1. a 2. věta), 1894 Praha (kompletně), konečná verze 1912 Vídeň, první vydání Nikolaus Simrock, Berlin 1896 + dotisky konečné verze, neoznačené jako další vydání (partitura a hlasy), Nikolaus Simrock, Berlin 1896 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor J. Spengel).
Ella-polka, sine op., JSKat 58, klavírní verze 1909, instrumentace 1934–35, premiéra orchestrální verze 1935 Křečovice, první vydání Editio Bärenreiter, Praha 2005 (partitura a hlasy).
Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcové kvarteto nebo smyčcový orchestr op. 35a, JSKat 69, 1914, premiéra orchestrální verze 1914 Praha, první edice František Augustin Urbánek, Praha 1914 (obě verze, partitura a hlasy).

 

Skladby pro klavír (do roku 1887 viz Skladby z dětství)
Lístek do památníku, sine op., JSKat 13, 1891, původně č. 1 z cyklu Drei Lieder ohne Worte (zrušeného), premiéra ?, první edice Dvě klavírní skladby (název od editora, společně s JSKat 14), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1936.
Snění, sine op., JSKat 14, 1891, původně č. 2 z cyklu Drei Lieder ohne Worte (zrušeného), premiéra ?, první edice Dvě klavírní skladby (název od editora, společně s JSKat 13), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1936.
Fantaisie-Polonaise op. 5, JSKat 19, 1892, premiéra 1892 Náchod, první edice František Augustin Urbánek, Praha 1893.
Capriccietto, sine op., JSKat 23, 1893, premiéra ?, první edice Tři klavírní skladby (název od editora, společně s JSKat 30 a 39), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1943.
Klavírní skladby op. 7, JSKat 26a, 1. Píseň lásky, JKSat 26, 2. Humoreska, JSKat 25, 3. Vzpomínky, JSKat 24, 4. Idylky, JSKat 17, 5. Dumka, JSKat 22, 6. Capricietto, JSKat 15, 1891–93, premiéry: č. 1, 2, 3, 4, 6 ?, č. 5 1893 Praha, kompletně 1918 Praha, první edice: č. 4, 5, 6 František Augustin Urbánek, Praha 1892, kompletně František Augustin Urbánek, Praha 1894.
Humoreska, sine op., JSKat 28, 1894, premiéra ?, první edice Paul Neldner, Riga (nedatováno).
Lístek do památníku, sine op., JSKat 30, 1895, premiéra ?, první edice Tři klavírní skladby (název od editora, společně s JSKat 23 a 39), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1943.
Nálady, klavírní cyklus op. 10, JSKat 31, 1894–95, premiéra 1898 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1896.
Klavírní skladby, op. 12, JSKat 36 (č. 1 JSKat 32), 1895–96, premiéry: č. 3 1898 Praha, kompletně ?, první edice: č. 1 in Hudební květy, roč. 1, č. 3, Praha 1896, kompletně Nikolaus Simrock, Berlin 1896.
Vesnická serenáda, sine op., JSKat 37, 1897, premiéra ?, první edice – hudební příloha časopisu Zlatá Praha, roč. 1897–98, č. 10, Praha 1898.
Bagatela, sine op., JSKat 39, 1898, premiéra ?, první edice Tři klavírní skladby (název od editora, společně s JSKat 23 a 30), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1943.
Suita op. 21, JSKat 46, původní verze Sonatina g moll, původně op. 13, 1897, konečná verze Suita, 1900, premiéra původní verze 1923 Praha, konečné verze 1900 Praha, první edice – č. 3 Andante z původní verze viz Epizody, JSKat 78a, kompletní konečná verze Mojmír Urbánek, Praha 1901.
Jaro, klavírní cyklus op. 22a, JSKat 49, 1902, premiéra 1905 Praha, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1902.
Letní dojmy, klavírní cyklus op. 22b, JSKat 51, 1902, premiéra 1905, Berlín, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1903.
O matince, „Prosté klavírní skladby svému synáčkovi“, op. 28, JSKat 56, 1907, premiéra 1910 Praha, první edice: č. 1 – 4 v hudebních přílohách týdeníku Zlatá Praha, roč. 12, č. 1 – 4, 1908, kompletně Jan Otto, Praha, nedatováno (1908?).
Psina španělská, sine op., JSKat 59, 1909.
Životem a snem, klavírní cyklus op. 30, JSKat 60, 1909, premiéra 1910 Praha, první vydání Breitkopf & Härtel, Leipzig 1909, kritická edice Bärenreiter Urtext, Praha 2015 (editor J. Gabrielová).
Ukolébavky op. 33, JSKat 68a, 1. Nad spícími děcky, JSKat 63, 2. Popěvek, JSKat 61, 3. Sentimentální sebeparodie na pouliční písničku, JSKat 65, 4. K uzdravení, JSKat 64, 5. Vánoční sen, JSKat 68, 6. Smrti, přijď jen tiše!, JSKat 67, 1910–12, premiéra 1914 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin – Leipzig, 1914.
O přátelství op. 36, JSKat 75, 1920, premiéra 1924 Praha, první edice Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1924.
Epizody, sine op., JSKat 78a, 1. Andante, JSKat 46 (3. věta původní verze – Sonatiny), 1897, Ella-polka, JSKat 58, 1909, Lístek do památníku, JSKat 72, 1918, O Štědrém dni, JSKat 78, 1923, premiéry: č. 1 viz JSKat 46, č. 2 1935 Křečovice, č. 3 a 4 1924 Praha, první edice: č. 2 – příloha Hudební revue, roč. 7, 1913-1914, Praha, kompletně – Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1924.

 

Komorní skladby
Smyčcový kvartet d moll, sine op., JSKat 1, 1888, premiéra viz JSKat 1b, první edice – č. 2 Barkarola: Edice „Česká hudba“ v Kutné Hoře, roč. 32, č. 1, 1928.
Barkarola pro smyčcové kvarteto, sine op., JSKat 1b, původní verze 2. věta ze Smyčcového kvartetu d moll, JSKat 1, 1888, konečná verze 1923 (+ nepatrné změny 1928), premiéra 1923 Praha, první edice – příloha časopisu Hudba a škola, roč. 1, č. 8, 1928, Praha.
Klavírní trio c moll (Petit trio) op. 2, JSKat 5, 1889, revize 1890 a 1891, premiéra verze z roku 1890: 1891 Praha, premiéra konečné verze: 1892 Praha, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1907.
Balada d moll pro smyčcové kvarteto, sine op., JSKat 6, 1890, premiéra 1923 Praha, první edice – notová část časopisu Česká hudba, roč. 30, č. 15–16, 1927, Kutná Hora.
Balada d moll pro violoncello a klavír op. 3, č. 1, JSKat 9, 1890, revize 1896, premiéra 1891 Praha, první edice (konečná verze) Nikolaus Simrock, Berlin 1900.
Balada d moll pro housle a klavír [op. 3b v edici z r. 1929], JSKat 10, 1890, revize 1929, premiéra 1891 Praha, první edice (konečná verze) Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1929.
Klavírní kvartet a moll op. 1, JSKat 12, 1891, revize 1914, premiéra 1891 Praha, první edice František Augustin Urbánek, Praha 1892, první edice konečné verze Bärenreiter Editio Supraphon, Praha 1924, kritická edice Bärenreiter Urtext, Praha 2013 (partitura a hlasy, editor Z. Nouza).
Melodie pro dvoje housle, sine op., JSKat 20, 1892, premiéra ?, první edice in Mladý houslista, roč. 3, Praha 1892–93.
Klavírní kvintet g moll op. 8, JSKat 27, 1893, konečná verze 1915, JSKat 27b, premiéra 1893 Praha, premiéra konečné verze 1915 Praha, první edice (konečná verze) Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1919.
Smyčcový kvartet č. 1 B dur op. 11, JSKat 33, 1896, premiéra 1896 Riga, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1896, s novou verzí poslední věty viz JSKat 33b, kritická edice Bärenreiter Urtext, Praha 2012 (hlasy, editor Z. Nouza), Bärenreiter Urtext, Praha 2012 (partitura, editor Z. Nouza).
Serenáda A dur pro violoncello a klavír op. 3, č. 2, JSKat 34, 1896, premiéra 1898 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1900.
Čtyři skladby pro housle a klavír op. 17, JSKat 42, 1900, premiéra 1900 Brno, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1900.
Menuet pro smyčcové kvarteto, sine op., JSKat 46b, 1900?, úprava 2. věty Sonatiny/Suity JSKat 46, premiéra ?, první edice Editio Supraphon, Praha 1984.
Elegie pro housle, violoncello, smyčcové kvarteto [a harfu], „Pod dojmem Zeyerova Vyšehradu“, op. 23, JSKat 50, 1902, premiéra 1902 Praha, první edice Editio Supraphon, Praha 1991, part harfy přikomponoval Klement Slavický.
Elegie pro klavírní trio, „Pod dojmem Zeyerova Vyšehradu“ op. 23[a], JSKat 50b, autorova úprava Elegie JSKat 50, 1902, premiéra ?, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1902.
Smyčcový kvartet č. 2, op. 31, JSKat 62, 1910–11, premiéra 1912 Praha, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1911/1912, kritická edice Bärenreiter Urtext, Praha 2015 (hlasy, editor Zděněk Nouza), Bärenreiter Urtext, Praha 2015 (partitura, editor Zdeněk Nouza).
Meditace na staročeský chorál Svatý Václave pro smyčcové kvarteto nebo smyčcový orchestr op. 35a, JSKat 69, 1914, premiéra kvartetní verze 1914 Praha, první edice František Augustin Urbánek, Praha 1914 (obě verze, partitura a hlasy).
Kvartetní věta – Allegro giocoso pro smyčcové kvarteto [op. 11], JSKat 33b, 1915, nová 4. věta Smyčcového kvartetu č. 1 B dur, JSKat 33 (po autorově smrti se kvartet provádí s původní větou), premiéra 1917 Praha (celý kvartet), první edice (samostatně) Panton, Praha 1976.
Bagatela „S kyticí v ruce“ pro flétnu, housle a klavír, sine op., JSKat 71, 1917, premiéra 1923 Praha, první edice Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1923.
Menuet pro housle a klavír, sine op., JSKat 74, 1919?, premiéra ?, první edice Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1956.
Pod Blaníkem, pochod Selské jízdy pro klavír na čtyři ruce, hlas a trubku, sine op., JSKat 80, 1932, autorem textu skladatel, premiéra ?, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1933 (s klavírem na 2 ruce, úprava R. Veselý).
Sousedská pro pět houslí, kontrabas, činely, triangl, malý a velký buben, sine op., JSKat 81, 1935, premiéra 1935 Křečovice, první edice Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1989 (partitura), František Augustin Urbánek, Praha 1936 (úprava pro klavír na 2 ruce, autor K. Šolc).

 

Písně
Ukolébavka pro hlas a klavír, sine op., JSKat 11, 1891, text Berta Mühlsteinová, premiéra ?, první edice Dvě písně (název od editora, společně s JSKat 48), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1934.
Noc byla krásná, pro hlas a klavír, sine op., JSKat 16, 1891, text Vítězslav Hálek, premiéra ?, první edice Tři písně (název od editora, společně s JSKat 11 a 48), Hudební matice Umělecké besedy 1949.
Mé ženě! pro hlas a klavír, sine op., JSKat 48, 1902, text podle Josefa Václava Sládka (na báseň Buď svatý mír v tvých prsou po paměti – s odchylkami), premiéra ?, první edice Dvě písně (název od editora, společně s JSKat 11), Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1934.

 

Sbory
Nechte cizích, mluvte vlastní řečí, mužský sbor, sine op., JSKat 35, 1896, text Jan Kollár, premiéra 1897 Vídeň, první edice František Augustin Urbánek, Praha (1905?).
Deset zpěvů pro ženský sbor a klavír na čtyři ruce na slova lidových písní slovanských op. 15, JSKat 41, 1899, premiéry: č. 1–5 1900 Praha, č. 4, 7, 9, 1910 Praha, č. 4, 8, 10 1910 Praha, kompletně 1914 České Budějovice, první edice Nikolaus Simrock, Berlin 1900.
Čtyři zpěvy pro mužský sbor na slova srbských lidových písní op. 18, JSKat 44, 1900, premiéra ?, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1901.
Tři zpěvy pro smíšený sbor (č. 1 a 2 s průvodem klavíru ad libitum) op. 19, JSKat 45, 1900, premiéra kompletně 1904 Plzeň, první edice Mojmír Urbánek, Praha 1901.
Mužské sbory na slova lidové poezie op. 32, JSKat 66, 1911–12, premiéra ?, první edice Hudební matice Umělecké besedy, Praha 1914.
Pozdrav žákům na Slovensko, dětský sbor/dvojhlas s průvodem houslí, sine op., JSKat 77, 1921, autorem textu skladatel, premiéra ?, první edice in Emil Hula: Sborník pre stredné školy a učiteľské ústavy, Štátne nakladateľstvo, Praha 1937.

 

Bez nástrojového určení
Fuga c moll, sine op., JSKat 7, a Fuga c moll, sine op., JSKat 8, obě 1890, čtyřhlas na dvou notových osnovách, premiéra: jedna z nich (nelze určit, která) provedena 1891 na pražské konzervatoři smyčcovým kvartetem; nepublikováno.

 

Skladby z dětství (do roku 1887)
Polka G dur pro housle, Sukův otec připsal klavírní průvod, sine op., JSKat 101, 1882.
Sonáta pro klavír, sine op., JSKat 102, 1883.
Ouvertura d moll pro klavír, sine op., JSKat 103, 1885.
Skladba B dur (bez názvu) pro klavír, sine op., JSKat 104, 1886?, premiéra ?, první edice in Josef Suk: Skladby z mládí, Orbis, Praha 1951.
Skladba G dur (bez názvu) pro klavír, sine op., JSKat 105, 1886/1887?.
Polonaise c moll pro klavír, sine op., JSKat 106, 1886/1887?, premiéra ?, první edice in Josef Suk: Skladby z mládí, Orbis, Praha 1951.
Jindřichohradecký cyklus pro klavír, sine op., JSKat 107, 1887, premiéra: č. 2 a 3 1923 Praha, první edice: č. 3 a 4 in Josef Suk: Skladby z mládí, Orbis, Praha 1951.

 

Nezvěstné a nedokončené skladby
Variace na téma Antonína Dvořáka pro klavír, sine op., JSKat 301, 1891, torzo.
Tři skladby pro housle a klavír, sine op., JSKat 302, 1892, torzo.
Hory, doly, samý květ, píseň pro hlas a klavír, JSKat 401, dle informace Jana Miroslava Květa text Josef Václav Sládek, nezvěstná.
Ve stínu lípy, JSKat 402, dle Jana Miroslava Květa zamýšlená symfonická báseň, ke které existovaly skici, jsou však nezvěstné.
Hospodin jest můj pastýř, smíšený sbor, sine op., JSKat 404, 1907, nedokončeno.
Cyklus symfonických básní s náměty s českých dějin, JSKat 405, nerealizováno, dle Jana Miroslava Květa existovaly skici, jež jsou nezvěstné, pravděpodobně k nim patří jedna ze skic uložených v Českém muzeu hudby.

Literatura

I. Lexika
OSN.
MSN.
OSNND.
Riemann12.
MGG1.
ČSHS.
Grove5.
New Grove1.
Barbier, Pierre-Émile: Suk, 1. Josef (Larousse de la Musique 2, Paris 1982, s. 1510).
MEH.
Anonymus: Suk, Josef (Brockhaus Riemann Musiklexikon, Bd. 4, Mainz 1992, s. 211).
HSPK.
New Grove2.
MGG2.

 

II. Katalogy, bibliografie, ikonografie
Květ, Jan Miroslav, ed.: Josef Suk v obrazech (Praha 1964).
Budiš, Ratibor, ed.: Josef Suk. Výběrová bibliografie (Praha 1965).
Procházka, Boris, Suk ml., Josef a Berkovec, Jiří, ed.: Přívětivá krajina Josefa Suka (Praha 1982).
Svobodová, Marie: Josef Suk – tematický katalog (Jinočany 1993).
Nouza, Zdeněk – Nový, Miroslav: Josef Suk. Tematický katalog skladeb (Praha 2005).

 

III. Korespondence, projevy, vzpomínky
Šach, Josef: Josef Suk. Vzpomínková mozaika (Praha 1941).
Květ, Jan Miroslav, ed.: Živá slova Josefa Suka (Praha 1946).
Svobodová, Marie a Suk ml., Josef, ed.: Josef Suk. Dopisy nejbližším (Praha 1976).
Vojtěšková, Jana, ed.: Josef Suk. Dopisy o životě hudebním i lidském (Praha 2005).

 

IV. Související hudebně historické publikace
Helfert, Vladimír: Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti (Olomouc 1936).
Smolka, Jaroslav: Česká kantáta a oratorium (Praha – Bratislava 1970).
Dějiny české hudební kultury 1890–1945, sv. I a II (Praha 1972 a 1981).
Smolka, Jaroslav: Fuga v české hudbě (Praha 1987).
Kuna, Milan: Václav Talich (1883–1961). Šťastný i hořký úděl dirigenta (Praha 2009).
Hons, Miloš: Boj o českou moderní hudbu (1860–1900) (Praha 2012).
Hons, Miloš: Boj o českou moderní hudbu (1900–1939) (Praha 2012).
Křesťan, Jiří: Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění (Praha 2012).

 

V. Život a dílo (monografie)
Vomáčka, Boleslav: Josef Suk. Nástin života a díla (Praha 1922).
Květ, Jan Miroslav: Josef Suk. Život a dílo (in: Josef Suk. Život a dílo. Studie a vzpomínky. Ed. Jan Miroslav Květ, Praha 1935).
Květ, Jan Miroslav: Josef Suk (Praha 1936).
Květ, Jan Miroslav: Josef Suk (Praha 1947).
Berkovec, Jiří: Josef Suk (1874–1935). Život a dílo (Praha 1956 a 1962).
Berkovec, Jiří: Josef Suk (Praha 1968).
Pičman, Otomar: Lidská tvář Josefa Suka. Ed. Vladimír Janovic (Benešov 2002, napsáno 1974).

 

VI. Analýzy (monografie)
Hoffmeister, Karel: Josef Suk: Asrael, Pohádka léta, II. smyčcový kvartet. Rozbory Karla Hoffmeistera s notovými ukázkami (Praha 1912).
Hoffmeister, Karel: Josef Suk, Asrael, symfonie o 5 větách, op. 27 (Praha 1923).
Hoffmeister, Karel: Josef Suk, Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr op. 29 (Praha 1923).
Štěpán, Václav: Novák a Suk (Praha 1945).
Filipovský, Oldřich: Klavírní tvorba Josefa Suka. Rozbory a výklad (Plzeň 1947).
Sádecký, Zdeněk: Lyrismus v tvorbě Josefa Suka (Praha 1966).

 

VII. Sukovské sborníky
Květ, Jan Miroslav, ed.: Na počest 60. narozenin Josefa Suka (Tempo 13, 1934, č. 5; vyšlo i samostatně, Praha 1934).
Drégr, A., ed.: Dítě českého muzikantství (Praha 1935).
Květ, Jan Miroslav, ed.: Josef Suk. Život a dílo. Studie a vzpomínky (Praha 1935).
Zprávy Společnosti Josefa Suka, roč. 1–6 (Praha 1986–91).
Životem a snem. Občasník Společnosti Josefa Suka (Praha, vychází nepravidelně od roku 2002).
Štrausová, Michaela, ed.: Stezky po krajině Josefa Suka (Praha 2004).

 

VIII. Stati z periodik a sborníků
Šourek, Otakar: Posudky německých časopisů o vídeňském provedení Sukovy „Pohádky léta“ (Hudební revue 4, 1911, č. 1, s. 56–57).
Nejedlý, Zdeněk: „Boj“ proti Antonínu Dvořákovi (Česká kultura 1, 1912, č. 6, s. 187).
Suk, Josef: Boj proti Antonínu Dvořákovi (Dalibor 35, 1913, č. 12–14, s. 88–89).
Hoffmeister, Karel: Josef Suk (Hudební revue 7, 1914, č. 4–5, s. 169–173).
Jeremiáš, Jaroslav: Poznámky k významu skladatele Josefa Suka (Česká revue, 1916–17, č. 9 a 10, s. 554–557 a 617–620).
Nejedlý, Zdeněk: Josefa Suka „Zrání“ (Smetana 9, 1918, č. 1, s. 9–10).
Štěpán, Václav: Josefa Suka „Zrání“ (Hudební revue 12, 1918, č. 3, s. 89–96).
Štěpán, Václav: Otevřený list J. Sukovi (Hudební revue 12, 1918, č. 2, s. 46).
Herben, Jan: Případ Nejedlého II (Národní listy, 9. 2. 1919, s. 1–2).
Nejedlý, Zdeněk: „Můj“ případ. K pathologii české společnosti v republice (Smetana 9, 1919, č. 5–6, s. 65–80).
Bartoš, Josef: Josef Suk (Smetana 13, 1924, č. 9–10, s. 129–132).
Hoffmeister, Karel: Povaha tvorby Josefa Suka (Listy Hudební matice 3, 1924, č. 4, s. 125–130).
Löwenbach, Jan: Pražský festival v zrcadle cizí kritiky (Listy Hudební matice 4, 1924, č. 9–10, s. 344–349).
Löwenbach, Josef: Idea Sukova díla (Dalibor 40, 1924, č. 4–5 a 6, s. 31–34 a 47–49).
Vomáčka, Boleslav: Josef Suk (Listy Hudební matice 6, 1926, č. 1, s. 2–5).
Květ, Jan Miroslav: Epilog, vrcholné dílo Josefa Suka (Tempo 13, 1933, č. 4, s. 97–104).
Květ, Jan Miroslav: Emanuel Chvála a Josef Suk (Tempo 14, 1934, č. 1, s. 9–19).
Fiala, Jaromír: Josef Suk (Česká hudba 37, 1935, č. 20, s. 289–291).
Pícha, František: Sukův polytematismus (Česká hudba 37, 1935, č. 6, s. 70–71).
Šourek, Otakar: K prvému výročí smrti Sukovy (Hudební výchova 17, 1936, č. 6, s. 77–80).
Talich, Václav: Třikrát o Sukovi. Josefa Suka „Zrání“, Suk – odmítající, Suk dávající (in: Václav Talich. Život a práce. Ed. Otakar Šourek, Praha 1943, s. 167–185).
Šourek, Otakar: Stopami Sukova Epilogu (Tempo 18, 1946, s. 35–39 a 120–124).
Boháček, Ludvík: Bibliografie tvorby Josefa Suka (Hudební rozhledy 1, 1948, č. 4, s. 76–77).
Sádecký, Zdeněk: Josef Suk, velký pokračovatel v díle klasiků české hudby (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 1, s. 11–22).
Šourek, Otakar: Josef Suk. K 80. výročí narození (Hudební rozhledy 7, 1954, č. 1, s. 7–10).
Zich, Jaroslav: Instrumentace Sukovy Smyčcové serenády (in: Živá hudba. Sborník Ústavu teorie hudby Hudební fakulty Akademie múzických umění, Praha 1962, s. 165–176).
Mikoda, Bořivoj: Smyčcové kvartety Josefa Suka (in: Sborník Pedagogické fakulty v Plzni. Umění. 6. Ed. Jan Wenig, Praha 1968, s. 5–27).
Pilka, Jiří: Julietta + Radúz na obrazovce (Hudební rozhledy 4, 1971, č. 6, s. 252–256).
Doubravová, Jarmila: Secesní rysy díla Josefa Suka (in: Česká hudba světu – svět české hudbě. Sborník původních statí čs. a sovět. hudebních vědců k Roku české hudby. Ed. Jiří Bajer, Praha 1974, s. 138–150).
Hlobil, Emil: O Josefu Sukovi (Hudební rozhledy 27, 1974, č. 1, s. 34–36).
Holzknecht, Václav: Dva sukovské večery (Hudební rozhledy 27, 1974, č. 3, s. 106).
Rozanovová, Julie: Klavírní kvintet Josefa Suka ve srovnání s Klavírním kvintetem Sergeje Tanějeva (in: Česká hudba světu – svět české hudbě. Sborník původních statí čs. a sovět. hudebních vědců k Roku české hudby. Ed. Jiří Bajer, Praha 1974, s. 132–137).
Svobodová, Marie: Památce Mistra Suka (Hudební rozhledy 27, 1974, č. 2, s. 49–51).
Wenig, Jan: O Sukovi v soukromí (Hudební rozhledy 27, 1974, č. 2, s. 66–67).
Illingová, Eva: Listy přátelství. Josef Suk v korespondenci Iloně a Václavu Štěpánovým a Vilému Kurzovi (in: Příspěvky k dějinám české hudby, III, Praha 1976, s. 154–155).
Doubravová, Jarmila: Sound and Structure in Josef Suk’s Zrání (in: International Review of the Aesthetics and Sociology of Music, 1977, s. 73–87).
Štraus, Ivan: Fantazie g moll Josefa Suka (Hudební rozhledy 36, 1983, č. 11, s. 510–515).
Schnierer, Miloš: Roviny sukovského poznání (Opus musicum 17, 1985, č. 8, s. 239–243).
Svobodová, Marie: Pátrání po Sukových autografech (Hudební rozhledy 38, 1985, č. 12, s. 570–571).
Štraus, Ivan: Nad komorní tvorbou Josefa Suka (Opus musicum 17, 1985, č. 8, s. 245–247).
Volek, Jaroslav: K sémantice zvětšeného kvintakordu v hudební řeči Josefa Suka (Opus musicum 17, 1985, č. 8, s. 225–232).
Berkovec, Jiří: Josef Suk a evropské stylové proudy (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 1, s. 46–48).
Kresánek, Jozef: Josef Suk a Slovensko (Hudební rozhledy 39, 1986, č. 2, s. 87–89).
Slavíková, Jitka: S Pavlem Štěpánem o Josefu Sukovi (Gramorevue 22, 1986, č. 2, s. 7).
Volek, Jaroslav: Melodické „archetypy“ ve skladbách Josefa Suka (in: Volek, Jaroslav: Struktura a osobnosti hudby, Praha 1988, s. 243–255).
Karbusický, Vladimír: Josef Suk a Gustav Mahler (Opus musicum 22, 1990, č. 8, s. 245–251).
Svobodová-Herrmannová, Marie: Milovaná Součata (Hudební rozhledy 47, 1994, č. 6, s. 33–37).
Nouza, Zdeněk: Odsoudil Ladislav Vycpálek Sukova Asraela? (Opus musicum 39, 2007, č. 4, s. 9 –11).
Pečman, Rudolf: Helfert a Suk (Opus musicum 39, 2007, č. 2, s. 10–13).

 

IX. České kvarteto
Květ, Jan Miroslav (ed.): Z pamětí Českého kvarteta (Praha 1936).
Květ, Jan Miroslav (ed.): Národní umělec Ladislav Zelenka a České kvarteto (Praha 1948).
Ginzburg, Lev: České kvarteto v Rusku (in: Česká hudba světu – svět české hudbě. Sborník původních statí čs. a sovět. hudebních vědců k Roku české hudby. Ed. Jiří Bajer, Praha 1974, s. 151–163).
Vratislavský, Jan: České kvarteto (Praha 1984).
Paulová, Eva – Vanišová, Dagmar: České kvarteto (1892–1934). Katalog výstavy (Praha 1992).

Archivalie

AMU.
Archiv der Gessellschaft der Musikfreunde, Vídeň.
Archiv literatury a umění Matice slovenské – hudební oddělení, Martin.
Česká filharmonie – notový archiv, Praha.
České muzeum hudby.
Český rozhlas – hudební archiv, Praha.
Literární archiv Památníku národního písemnictví, Staré Hrady.
Městské muzeum, Netvořice.
Městské muzeum Sedlčany.
Moravské zemské muzeum – Oddělení dějin hudby.
Muzeum Antonína Dvořáka.
Muzeum Českého krasu v Berouně.
Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, nadace.
Národní divadlo – notový archiv, Praha.
Národní knihovna v Praze – hudební oddělení.
Národní muzeum – archiv a divadelní oddělení.
Památník Antonína Dvořáka – archiv, Zlonice.
Pražská konzervatoř – hudební archiv.
Staatsbibliothek, Berlín.
další prameny v soukromém vlastnictví, pozůstalosti Josefa Suka – vnuka atd.

 

Jan Charypar

Datum poslední změny: 21.4.2016