A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Gregor, BohumilTisk


Charakteristika: Dirigent a kontrabasista

Datum narození/zahájení aktivity:14.7.1926
Datum úmrtí/ukončení aktivity:4.11.2005
Text
DíloDiskografieLiteratura

Gregor, Bohumil, dirigent a kontrabasista, narozen 14. 7. 1926, Praha, zemřel 4. 11. 2005, tamtéž.

 

Studoval pražské Jiráskovo gymnasium. Studium kontrabasového oddělení pražské konservatoře – jehož činnost byla za okupace přerušena v důsledku totálního nasazení – dokončil po osvobození. Dirigentské oddělení absolvoval u Pavla Dědečka a Aloise Klímy v roce 1949. Od roku 1945 působil přechodně jako kontrabasista a od roku 1947 jako dirigent v Divadle 5. května. Po Únoru 1948, kdy bylo toto divadlo sloučeno s Národním divadlem, zastával zde do roku 1949 funkci korepetitora a dirigenta. Na jeho umělecký růst a pozdější styl měl velký vliv Zdeněk Chalabala, pod jehož vedením působil v opeře Státního divadla v Brně v sezónách 1949/50 a 1950/51. Poté se vrátil do Národního divadla. Během prezenční vojenské služby byl v letech 1951–55 dirigentem v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého a vedoucím dirigentem v Armádní opeře. V prvém z těchto dvou těles zastával také funkce organizační povahy. V letech 1955–58 působil opět v Národním divadle.

Od sezóny 1958/59 do 23. 7. 1962 byl šéfem opery Státního divadla v Ostravě. Během svého působení doplnil tento operní soubor mnoha mladými pěvci (například Vojtěch Zouhar, Eva Gebauerová, Radmila Minářová a Alena Havlicová) a dirigenty (František Vajnar, Jan Štych). Bohumil Gregor se zde uplatnil jako velmi schopný a v práci disciplinovaný dirigent, který pod vlivem Zdeňka Chalabaly dirigoval hlavně české a ruské opery – Musorgského Borise Godunova, Dvořákovy opery Rusalka a Šelma sedlák, Spartaka Arama Chačaturjana a jiné. Během čtyř let v Ostravě nastudoval také několik moderních českých oper (například tyto československé premiéry: Trojanův Kolotoč 13. 2. 1960, Kašlíkův Krakatit 20. 5. 1961, Když růže tančí Karla Kupky spolu s Pauerovými Manželskými kontrapunkty 3. 2. 1962) a legendární inscenaci Janáčkových Výletů pana Broučka.

Od roku 1960 absolvoval několik zájezdů do zahraničí, například do Edinburghu, Stockholmu a Wiesbadenu. Od roku 1962 působil opět v Národním divadle (do roku 1969), jehož soubor dirigoval v Edinburghu v britské premiéře Janáčkovy opery Z mrtvého domu. V Národním divadle též samostatně nastudoval balet Slovanské tance (Antonín Dvořák). Zúčastnil se téměř všech zájezdů opery Národního divadla (do Ruska, Polska, Maďarska, Bulharska, Jugoslávie, Německa, Velké Británie, Švýcarska, Itálie, Španělska, Belgie, Rakouska, Holandska). V Národním divadle poté pracoval ještě v letech 1972–77, od roku 1977 pak byl ve svobodném povolání. Střídavě působil v letech 1966–69 v Královské opeře ve Stockholmu, 1969–72 ve Státní opeře v Hamburku, 1969 a 1970 v San Franciscu (jeho debutem ve Spojených státech amerických bylo provedení Janáčkovy Jenůfy v sanfranciské opeře v roce 1969), od roku 1972 v Nizozemské opeře v Amsterodamu, 1974 ve Filadelfii a Washingtonu.

V roce 1983 mu byl propůjčen titul Zasloužilý umělec. Roku 1999 se vrátil do Státní opery Praha, kde nastudoval světovou premiéru zapomenuté opery Bubu z Montparnassu od Emila Františka Buriana a působil zde jako hudební ředitel až do roku 2002. Jeho poslední nastudovanou operou byla světová premiéra La Roulette Zdenka Merty 17. 3. 2005 ve Státní opeře Praha.

Hostoval v řadě evropských zemí (Sovětský svaz, Německá spolková republika, Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko, Spojené státy americké), a přestože byl především operním dirigentem, projevoval svou univerzalitu také častým hostováním v symfonických tělesech českých (Česká filharmonie, Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK, Symfonický orchestr Československého rozhlasu) i zahraničních, zejména nizozemských a německých. Výborné jsou jeho nahrávky (například Janáčkovy Její Pastorkyně, která vyšla u firmy EMI). Pro československou televizi dirigoval Kašlíkův Krakatit a Stravinského Mavru, švédská televize realizovala v jeho nastudování Janáčkovu Věc Makropulos, dánská televize Káťu Kabanovou od téhož autora. Je autorem několika nových nastudování Janáčkových oper v cizině – Věc Makropulos ve Stockholmu (1965) a Z mrtvého domu v Curychu (1978). Byl považován za jednoho z nejlepších janáčkovských interpretů své doby.

Pro jeho práci operního dirigenta byla charakteristická snaha o dokonalý výraz podmíněný spoluprací s režisérem (v ostravské éře zejména s Iljou Hylasem a Miloslavem Nekvasilem) a výtvarníkem (Vladimírem Šrámkem). Měl jedinečný cit pro dramatickou stavbu opery, vedl orchestr k jemně dynamicky odstíněné, rytmicky pregnantní a barevné interpretaci, jeho nastudování se vyznačovala mimořádnou zvukovou kvalitou a architektonicky vyváženou stavbou. Všechny složky (zpěv na jevišti, sbor, sóla a orchestr) byly v jeho nastudováních v ideální rovnováze. Gregor byl velkým znalcem Janáčka, s jehož dílem se začal seznamovat již v prvních letech svého působení a zejména pak v dobách brněnského angažmá pod vedením Chalabalovým. Kromě Janáčkových oper se specializoval na klasická díla italské, ruské (potažmo sovětské) a české provenience (Verdiho Othello, Straussova Salome, Pucciniho Madamme Butterfly, Musorgského Boris Godunov, Mozartův Don Giovanni a díla Smetany, Dvořáka a Martinů). Gregor byl jedním z největších českých poválečných dirigentů.


Dílo

Dílo literární

 

V díle Leoše Janáčka není nic samoúčelného (Hudební rozhledy 5, 1978, s. 221).

Diskografie

Diskografie (výběr)

 

Rossini, Gioacchino: Vilém Tell (Supraphon 1964);

Schumann, Robert: Dětské scény, op. 15 (Supraphon 1965);

Janáček, Leoš: Věc Makropulos (Supraphon 1967);

Janáček, Leoš: Její pastorkyňa (Supraphon 1969);

Janáček, Leoš: Příhody lišky Bystroušky (Supraphon 1972);

Dvořák, Antonín: Symfonické básně a koncertní předehry (Supraphon 1989);
Händel, Georg Friedrich: Water music (Supraphon 1993);

Janáček, Leoš: Jenůfa (EMI Records 1995);

Dvořák, Antonín: Čert a Káča (Národní divadlo 2003);

Janáček, Leoš: Příhody lišky Bystroušky (Národní divadlo 2003);

Janáček, Leoš: Z mrtvého domu (Supraphon Music 2008).

Literatura

I. Lexika

Baker´s biographical dictionary of musicians. Volume 2 (New York 2001, s. 1365).

Brockhaus Riemann Musiklexikon: in zwei Bänden. Erster Band (Wiesbaden 1978, s. 496).

Československý biografický slovník (Praha 1992, s. 172).

Český biografický slovník XX. století. I. díl (Praha – Litomyšl 1999, s. 377).

ČSHS.

Kdo je kdo: osobnosti české současnosti: 5000 životopisů (Praha 2002, s. 160).

Kdo je kdo v Československu: biografie žijících osob se stálým bydlištěm v ČSSR. 1 (Praha 1969, s. 218).

Malá encyklopedie české opery (Praha – Litomyšl 1999, s. 72).

MEH.

Národní divadlo a jeho předchůdci. Slovník umělců divadel Vlasteneckého, Stavovského, Prozatimního a Národního (Praha 1988, s. 122).
Opern Lexikon (Berlin 1986, s. 276).

Oxfordský slovník opery (Praha 1998, s. 197).

SČHK (heslo Ostrava).

The New Grove Dictionary of Music and Musicians. Volume 10, Glinka to Harp (New York 2001, s. 371).

II. Ostatní

Bor, Vladimír: Operní večery (Praha 1985, s. 96, 97, 100, 101, 103–106, 138, 304, 305, 308, 313).

Buchner, Alexander: Opera v Praze (Praha 1985, s. 192, 193, 194–196, 211).

Burghauser, Jarmil: Slavní čeští dirigenti (Praha 1963, s. 13, 138).

Dufková, Eugenie – Srba, Bořivoj: Postavy brněnského jeviště III. (Brno 1990–94, s. 587).

Jindrová, Vlasta: Národní divadlo (Praha 1982, s. 54).

Konečná, Hana a kolektiv: Čtení o národním divadle (Praha 1983, s. 384).

Martínková, Alena: Bohumil Gregor. Chtěl jsem sloužit divadlu (Praha 2006).

Pilka, Jiří: Bohumil Gregor (G 84, 1. 10. 1984).

Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě (Brno 2001, s. 238, 241).

Sýkorová-Čápová, Eva – Weimann, Mojmír (ed.): 60 let státního divadla v Ostravě (Ostrava b. r., s. 23, 24, 73–75).

Šíp, Ladislav: Česká opera a její tvůrci: průvodce (Praha 1983, s. 181, 190, 261).

 

Miloš Zapletal

Datum poslední změny: 20.1.2010