A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Laterna magikaTisk


Charakteristika: Taneční divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1958
Text
Literatura

Laterna magika, taneční divadlo, zahájení aktivity 1958.
 
Historie Laterny magiky začíná v roce 1958, kdy režisér Alfréd Radok spolu se scénografem Josefem Svobodou vytvořili pro československý pavilon na Světové výstavě v belgickém Bruselu představení, nazvané Laterna magika. Program se stal bruselskou senzací, proto byl přenesen do Prahy – vzniklo stejnojmenné divadlo v nově zrekonstruované budově kina Adria na Národní třídě. Šlo o nový Radokův a Svobodův objev – využití polyekranu (paralelní a sukcesivní projekce na několik pláten), o vysoce úspěšný experiment uplatnění filmových postupů v divadle. Inscenace Laterny magiky dovolují prolnutí filmového světa a živého divadla: činoherního, hudebního, tanečního, pantomimy. První scéna v Adrii (uměleckým šéfem Alfréd Radok) byla připojena k Národnímu divadlu (1958–60) a základem repertoáru byl víceméně bruselský pořad Expo 58. Až na období konce 70. let, kdy Laterna magika působila v rámci Státního divadelního studia (1966–73) nebo období  (1965–72), kdy se o scénu dělila s Divadlem za branou, byla Laterna magika součástí Národního divadla v Praze (1973–91). V roce 1983 se přestěhovala na Novou scénu na Národní třídě, aby zde od roku 1992 fungovala jako samostatný soukromý subjekt. Významným jevem po celou dobu existence Laterny magiky byla její zájezdová činnost (zejména v 60. a 70. letech). Mezníkem byla opět účast na Světové výstavě v kanadském Montrealu v roce 1967 (Revue z bedny Ladislava Rychmana a Jiřího Procházky, režie K. M. Walló, Jaromír Staněk, Karel Brožek, Ladislav Rychman, kamera: Jan Kališ, Jan Čuřík, choreografie: Josef Koníček, Pavel Šmok, Jiří Němeček, Luboš Ogoun, Václav Štádler, pantomima Boris Hybner, Ctibor Turba) a v japonské Osace v roce 1970. S programy pro tyto příležitosti pak divadlo procestovalo doslova celý svět. Laterna magika se stala vývozním artiklem, četnost hostování si dokonce vyžádala ustanovení několika skupin (umělecký a technický personál), které souběžně vyjížděly do zahraničí. Dramaturgie divadla pro domácí scénu v těchto letech příliš novinek nepřipravila, často se hrály verze zájezdových programů.
Ve funkci uměleckého šéfa se vystřídala řada osobností. Až do roku 1960 byl spolutvůrcem; režisérem a uměleckým šéfem Laterny magiky Alfréd Radok. Poté, co byl z politických důvodů zbaven funkce, vystřídali se v této funkci: Zdeněk Mahler, Boris Michajlov, K. M. Walló, Jaromír Straněk, Jiří Bělka, Josef Fišer s Jiřím Procházkou, Luboš Ogoun.
Z  titulů tohoto období stojí za připomenutí nastudování Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky (režie Václav Kašlík, kamera Jan Stallich, choreografie Jiří Němeček, 1962), nebo Variace Alfreda Radoka (původní zakázaná verze 1959, znovu inscenováno 1966 s obnovenými Martinů Otvírání studánek, scénář a režie Alfred Radok, choreografie Vlastimil Jílek, Jiří Němeček, StudánkyZora Šemberová). Na tvorbě inscenace spolupracoval i Jiří Srnec, jehož Černé divadlo v představeních účinkovalo.
Po opětném připojení k Národnímu divadlu v roce 1973 se uměleckým šéfem tohoto specifického média stal jeho původní spoluautor Josef Svoboda. Přinesl znovuobrození divadla, snahu o celistvější dramaturgii a program jiného typu. Od revue, programu složeného z několika za sebou jdoucích čísel, přešel ke snaze o útvar obsahově propojený, skladbou celistvější. Inscenace: Kašlíkův Pražský karneval (režie Václav Kašlík, choreografie Vlastimil Jílek, Pavel Šmok, 1974) a Láska v barvách karnevalu (režie Václav Kašlík, Eduard Schorm, choreografie Miroslav Kůra, Jiří Blažek, Vlastimil Jílek, Pavel Šmok, 1975); Foltova Ztracená pohádka aneb Výlet do hodin (režie Jaromil Jireš, scénář: Petr Folta, Jaromil Jireš, Jan Švankmajer (se ženou autory výpravy), choreografie Jiří Blažek, 1975); Schormův Kouzelný cirkus (režie Eduard Schorm, Jiří Srnec, Jan Švankmajer, choreografie Karel Vrtiška, Jiří Hrabal, Vlastimil Jílek, Josef Koníček, František Pokorný, 1977); Sněhová královna (režie Eduard Schorm, choreografie Pavel Šmok, 1979) atd.
Následující éra až do 90. let byla ve znamení dalších experimentů: zapojení televize umožňující projekci mimojevištního dění na scénu nebo detailu z jeviště. Tvůrčí tým se rozrostl o dramaturgyni Milenu Honzíkovou, která se významně podílela na tvorbě repertoáru 80. let, obsahujícího např. inscenace: činoherní Noční zkouška (režie Eduard Schorm, 1981); Černý mnich (dramatizace J. Fried, režie Eduard Schorm, 1983); Odysseus (autoři Eduard Schorm, Jaroslav Kučera, Jindřich Smetana, Michael Kocáb, režie: Eduard Schorm, Jaroslav Kučera, choreografie Ondrej Šoth, 1987), Minotaurus (režie Josef Svoboda, choreografie Raffaela Mattioli, 1989).
V roce 1992 se Laterna magika stala samostatným subjektem sídlícím na Nové scéně na Národní třídě. Ředitelem se stal Josef Svoboda, kterého v roce 1994 nahradil Petr Tošovský. Josef Svoboda až do své smrti v roce 2002 působil v divadle jako umělecký šéf (spolu s Jean-Pierre Aviottem). Laterna magika jako soukromý subjekt musela svůj repertoár obrátit komerčnějším směrem, orientovala se tak zejména na zahraniční diváky. Repertoár přelomu století obsahoval např. tituly: Hra o kouzelné flétně (režie, choreografie Libor Vaculík, 1992), Jakubiskův Casanova (hudba: Zdeněk Merta, 1995), Hádanky (Michal Pavlíček, Jean-Pierre Aviotte, Josef Svoboda, 1996), Grafitti (scénář a režie: Ondřej Anděra, Petr Kout, choregrafie: Jiří Bubeníček, Václav Kuneš, Petr Zuska, 2002).
V průběhu existence divadla se repertoár stával méně čí více taneční, účinkovali zde členové Národního divadla v Praze. Od osamostatnění působí v divadle vlastní zhruba čtyřicetičlenný soubor. Baletními mistry Laterny magiky byly za dobu její existence: Oldřich Stodola, Pavel Šmok, Josef Bádal (1971­–73), Zdeněk Doležal, Ivanka Kubicová, Václav Janeček (od 1997). Vedoucím baletního tělesa: Karel Vrtiška, Ivan Krob, Vlastimil Harapes, Luboš Ogoun, Pavel Ždichynec, Vjačeslav Ivanov, Jean-Pierre Aviotte (1995–99), Hana Vláčilová (od 1999).
Literatura
I. Lexika
Česká divadla (Praha 2000, s. 234–236).
Český taneční slovník (Praha 2001, s. 171–172).

II. Ostatní
Hájek, Jiří: Laterně magice na cestu (Divadelní noviny 2, č. 23, 27. 5. 1959, s. 1, článek, bruselský program).
De La Mar, André: Hlas z Belgie (Divadelní noviny 2, 21. 1. 1959, č. 13, s. 8, článek, bruselský úspěch).
Bajer, Jiří: Laterna to myslí vážně (Divadelní noviny 6, č. 2, 19. 9. 1962, s. 1).
Kolář, Jan: O dvě míle (Scéna 2, 1977, č. 21, s. 2–3, recenze, Kouzelný cirkus).
Brůna, Otakar: Zkouška principu (Laterna a charakteru divadla) (Scéna 6, č. 7–8, 17. 4. 1981, s. 3, recenze, Noční zkouška).
Lukeš, Milan: Ohlédnutí (s výhledem) (Scéna 6, č. 2, 29. 1. 1981, s. 3, recenze, Ohlédni se v hněvu).
Fuchs, Aleš: Šest kapitol o Laterně magice (Scéna 9, č. 12–13, 27. 6. 1984, s. 14–15, hodnocení).
Brůna, Otakar: Bloudění Odyssea (Na okraj premiéry Laterny magiky) (Scéna 12, č. 24, 30. 11. 1987, s. 7).
Kratochvílová, Marie: Desetiletý cirkus v Laterně magice (Scéna 12, č. 9, 18. 5. 1987, s. 2).
Kopáčová, Ludmila: Minotaurus (Scéna 15, 13. 6. 1990, č. 12, s. 6, recenze, Minotaurus).
Just, Vladimír: O dvou premiérách na Národním: Úvahy postdivadelní (literární noviny 6, 23. 2. 1995, č. 8, s. 10, referát).
Vašut, Vladimír: Casanova na hromádce (Divadelní noviny 4, 4. 4. 1995, č. 7, s. 4, recenze, Casanova).
Vašut, Vladimír: Film hraje prim (Taneční listy 33, 1995, č. 5, s. 4).
Dercsényiová, Lucie: Mnoho pohybu pro… (Harmonie, Taneční listy 1997, č. 2, s. 20).
Hrdinová, Radmila: Kouzelný cirkus po dvaceti letech (Právo 7, 15. 4. 1997, č. 88, s. 9).
Hulec, Vladimír: Laterna magika vám dává Hádanky (Mladá fronta Dnes 8, 2. 1. 1997, č. 1, s. 19, recenze).
Tichý, Zdeněk, A.: Kouzelný cirkus se hraje rekordních dvacet let (Mladá fronta Dnes 8, 15. 4. 1997, č. 88, s. 18, článek).
Vašut, Vladimír: Překvapení: balet Laterny magiky (Divadelní noviny 6, 21. 1. 1997, č. 2, s. 6).
Hrdinová, Radmila: Od černé skříňky  k virtuální realitě: S dramaturgyní Milenou Honzíkovou o budoucnosti Laterny magiky (Právo 8, 24. 3. 1998, č. 7, s. 9, rozhovor).
Kuchař, Jan: jednou budem dál… (Divadelní noviny 7, 17. 2. 1998, č. 4, s. 12, 1. díl;  3. 3. 1998, 2. díl, porevoluční situace).
Lukeš, Jan: Od atrakce k totální umělecké sugesci (Týden 5, 18. 5. 1998, č. 21, s. 46–49, historická studie).
Burian, Jarka, M.: Scénografie kosmického rozměru (Divadelní revue 10, 1999, č. 4, s. 38-46, studie).
Hrdinová, Radmila: Past Laterny magiky na virtuální realitu (Právo 9, 30. 9. 1999, č. 228, s. 9, recenze, Past).
Hulec, Vladimír: Laterna magika se novým představením chytila do pasti vlastního stylu (Mladá fronta Dnes 10, 6. 10. 1999, č. 233, s. 24).
Mikulka, Vladimír: Mimo čas i (virtuální) realitu (Divadelní noviny 8, 5. 10. 1999, č. 16, s. 7, recenze, Past).
Janeček, Václav: Laterna magika v nových dimenzích? (Taneční listy 36, 1999, č. 8, s. 3, článek).
Ptáčková, Zuzana: Líheň jedinečných osobností: Zázračná svítilna očima Petra Kaňky (Televize 2001, č. 44, 22. 10. 2001, s. 24, článek o televizním dokumentu Život se snem).
Dercsényiová, Lucie: Obrazy odstíněných nálad a barev (Lidové noviny 15, 27. 3. 2002, č. 73, s. 21, recenze, Grafitti).
Herman, Josef: V Laterně magice… (Divadelní noviny 12, č. 22, 23. 12. 2003).
Korte, Oldřich: Třetí vzkříšení Radokových studánek (Harmonie 2003, č. 11, s. 18–23).
Machalická, Jana: Čeští Argonauti plují na Olympiádu (Lidové noviny 17, 15. 7. 2004, č. 163).
Šemberová, Zora: Otvírání duší (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 3, s. 38-40).
Vašatová, Jana: Otevírání studánek Alfréda Radoka (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 2, s. 6).
  
Kateřina Boková
Text

Datum poslední změny: 19.3.2009