A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Měchura, Leopold EugenTisk

(Miechura)

Charakteristika: Hudební skladatel

Datum narození/zahájení aktivity:2.2.1804
Datum úmrtí/ukončení aktivity:11.2.1870
Text
DíloLiteratura

Měchura, Leopold Eugen (psán též Miechura), hudební skladatel, narozen 2. 2. 1804, Praha, zemřel 11. 2. 1870, Votín (Klatovy).
 
Život
Syn významného pražského advokáta Jana Měchury, jehož právnická praxe zajistila rodině existenční jistotu a umožnila koupi rozsáhlých statků na Klatovsku. Matka zemřela, když Leopoldu, který byl nejstarší ze čtyř dětí, bylo šest let. První kontakty s hudbou získal Měchura v rodičovském domě, kde se pořádaly domácí hudební produkce. Studoval v Praze práva a filozofii, hudbu u Friedricha Dionysa Webera a Václava  Jana Tomáška. Po dokončení právnického studia se stal úředníkem magistrátu v Klatovech. V letech 1828–40 žil ve Votíně, 1840–52 v Klatovech, kde se významně podílel na hudebním životě. Působil zde jako varhaník hráč na harmonium a lesní roh, aranžér i dirigent  při koncertech a divadelních představeních. Za jeho organizačního i interpretačního přispění zde byly prováděny Mozartovy opery (Figarova svatba, Kouzelná flétna), oratoria (Haydnovo Stvoření, Mendelssohnův Paulus, Beethovenův Kristus na hoře Olivetské a jiné). Přátelil se s činovníky regionálních pěveckých spolků a představiteli českých obrozeneckých snah v hudbě a poezii (mimo jiné Theobaldem Heldem, Ferdinandem Hellerem) stejně jako s představiteli německého kulturního okruhu v Čechách (básníkem Karlem Egonem Ebertem, skladatelem Johannem Friedrichem Kittlem a dalšími). Dědictví otcových statků jej 1852 přimělo k definitivnímu přesídlení do Votína, kde působil jako justiciár a později asesor. Byl vychován dvojjazyčně a rovněž se v obou jazykových oblastech pohyboval, po vydání Říjnového diplomu roku 1860 se však pod vlivem svých českých přátel (především Jana Ludevíta Procházky a Aloise Vojtěcha Šmilovského) přiklonil se k českému kulturnímu světu. Svou roli sehrál také příbuzenský vztah s Františkem Palackým, který se roku 1827 oženil s Měchurovou sestrou Terezií. Pokud jde o osobní vývoj k uvědomělému češství, je Měchura do jisté míry považován za předchůdce Bedřicha Smetany. Chyběla mu však ctižádost, aby svá díla prosazoval na veřejnosti.
 
Dílo
Skladatelsky vyšel z odkazu vrcholného klasicismu (Mozart) a raného romantismu (Weber), těmito vzory se vyznačuje jeho hudební řeč ve skladbách z let 1820–50. Později se u něj výrazně prosadil již dříve přítomný silný sklon k lyrismu. Soustředil se převážně na tvorbu vokální, předlohy jeho četných písní poskytly básně Ludwiga Uhlanda, Heinricha Heineho, Eduarda Mörickeho, po roce 1860 přibyly předlohy české (František Ladislav Čelakovský, Karel Jaromír Erben a jiní). Orchestrální tvorba Měchurova prozrazuje vlivy Mendelssohnovy a Schumannovy. Oceňována byla jeho duchaplná invence a zvládnuté kompoziční řemeslo. Hudební autoritou byl pro Měchuru především Karel Bendl, jehož úsudek respektoval.
Melodramem Pěvcova kletba na text Ludwiga Uhlanda Měchura vytvořil předstupeň k Fibichově melodramatické tvorbě: kompozice byla zamýšlena jako spojení s živými obrazy. Sklon k tomuto druhu byl pociťován i v jeho opeře Marie Potocká. O operu se Měchura pokusil poprvé roku 1831 (Hiorba), opera však zůstala nedokončena. Opera Der Schild (Štít, 1844) na libreto Karla Egona Eberta byla provedena soukromě, k veřejné premiéře však nedošlo. Ve scénické hudbě k Ebertově truchlohře Der Gelübde (Slib, 1863) využil příznačných motivů, s podobnou důsledností patrně u nás poprvé. Celovečerní opera Marie Potocká (1870) je první českou operou na ruský námět. Předlohou, na kterou skladatele upozornil František Ladislav Rieger, se stala Puškinova Bachčisarajská fontána. Opera byla provedena posmrtně v Prozatímním divadle za řízení Smetanova 13. 1. 1871. Současná kritika vytýkala opeře nedostatek dramatismu, vina byla přičítána především libretistické úpravě Josefa Koláře, která nedokázala poetický útvar převést v útvar dramatický. Formulace těchto výtek v mnohém připomínají výtky, s nimiž se později setkával Pjotr Iljič Čajkovskij v souvislosti se svým Evženem Oněginem. V hudební složce byla oceňována především působivá instrumentace a melodická invence.
 
Recepce
První snahu o Měchurův přínos české hudbě učinil Alois Vojtěch Šmilovský bezprostředně po skladatelově smrti (Hudební listy 1870). Zdůraznil, že Měchura byl v Čechách jedním z mála, který dokázal pochopit a přijmout podněty Wagnerovy, upozornil také na nevyužitý talent komický, který se projevil ve sborech z posledních let života. Karel Stecker o čtyřicet let později (Hudební revue 1910) považoval za nejhodnotnější Měchurovy kantáty, v opeře Marie Potocká postrádá dramatičnost a vytýká sentiment a mdlou charakteristiku osob a situací. Josef Plavec (Hudební rozhledy 1954) poukázal na význam Měchurův a celé jeho generace jako přípravu nástupu Smetanova.
Dílo
Pozůstalost přešla z majetku skladatelova vnuka A. E. Hallera do fondu Českého muzea hudby.

Komorní skladby
15 smyčcových kvartetů (vznikaly mezi 1826–29);
Klavírní septet (1830);
klavírní skladby.

Orchestrální skladby
Ouvertura op. 15 (1829);
Capriccio Les mouches op. 91 (1865);

Šest symfonií, c moll op. 37 (1834, e moll op. 38 (1834), g moll op. 76 (1859), F dur, D dur a c moll (před 1865).

Hudba k činohrám
Předehra a tři entreakty k živým obrazům pro truchlohru Karla Egona Eberta Das Gelübde.

Písně
a) na německé texty  (Gustav Theodor Drobisch, Heinrich Heine, Eduard Möricke, Ludwig Uhland a jiní);

na české texty, především Šest písní op. 106 na slova Františka Ladislava Čelakovského.

Sbory
Balada o nešťastné žábě (1865);
Svržená fuga (1866);
Komár, Pták čermák a Poštovský na texty A. V. Šmilovského (1869, provedeny posmrtně spolkem Šumavan v Klatovech v březnu 1870).

Kantáty (první kantáty na české texty)
Pohřeb na Kaňku (text V. A. Šmilovský, prov. v Umělecké besedě 22.3.1868);
Štědrý den (Karel Jaromír Erben, prov. při stejné příležitosti);
Májová noc (Karel Jaromír Erben);
Rej mrtvých (Vítězslav Hálek, nedokončeno).

Melodram
Pěvcova kletba (Ludwig Uhland).

Opery
Hiorba op. 21 (text Jan Rittersberk), 1831, nedokončeno;
Der Schild (Štít) op. 50, 3 dějství, libreto Karl Egon Ebert, komp. 1843–44, proved. dvakrát v Klatovech 1845 (v divadle a na děkanství), později část. revidováno. Ebertovo libreto podle jeho stejnojmenné původní básně bylo původně určeno pro Johanna Wenzela Kalliwodu, po průtazích si Ebert vyžádal libreto zpět. Snahy o provedení na pražské konzervatoři a Ebertovo úsilí o uvedení v Mnichově ztroskotaly, podle všeho však i pro skladatelovu nechuť opustit své venkovské ústraní. Libreto těží z romantického koloritu, v němž se uplatňují kouzelné rekvizity a nadpřirozené živly;
Marie Potocká op. 107, 3 dějství, libreto Josef Kolář podle epické básně Bachčisarajská fontána Alexandra Sergejeviče Puškina s využitím Krymských znělek Adama Mickiewicze, komp. 26. 4.­ – 27. 7. 1869, premiéra 13. 1. 1871 Prozatímní divadlo. Tatarský chán Kerim uloupil polskou  kněžnu Marii. Ta je ochotna přijmout raději smrt, než se podrobit životu v harému. Kerim, uchvácen její krásou, jí povolí žít odděleně od ostatních žen. Kerimovýa milostnice Zarema žárlí na krásnou Polku a zabije ji. Zdrcený Kerim rozhodne postavit nad hrobem Mariiným fontánu. Samostatné libreto vyd. 1865, znovu J. L. Kobert 1871. Sbor Tatarů uváděn jako samostatné sborové číslo. Autograf partitury v hudebním oddělení Národního muzea, orchestrální partitura s poznámkami B. Smetany a hlasy v archivu Národního divadla. Novodobé koncertatní provedení 20.3.2003 Národní divadlo Praha na scéně Stavovského divadla, režie Martin Dostál, dirigent Oliver Dohnányi.
Literatura
I. Lexika
ČSHS.

II. Ostatní
Slavoj 2, 1863, s. 97, 250.
Hudební listy 1, 1870–71, s. 7, 30, 40, 87, 367, 375–376, 383–384.
Šmilovský, Alois Vojtěch: Leopold Eugen Měchura. Obraz uměleckého života ze šumavského zátiší, in: Hudební listy 1, 1870, s. 361–363, 369–372, 377–379, 396–401, 408–412, 417–420; vyd. též v sebraných spisech A. V. Šmilovského (vl. jm. Schmillauer) II, 1881, s. 141nn. pod názvem Starý Měchura.
Recenze na pemiéru Marie Potocké, in: Národní listy, 14., 17. 1. a 18. 1. 1871 (O. Hostinský); Bohemia, 15. 1. 1871; Světozor, 20. 1. 1871; Politik, 15. 1. 1871; Dalibor 2, 1874, s. 174; Česká Thalia 5, 1875, s. 11.
L. E. Měchura. Zur 100. Wiederkehr seines Geburtstages, in: Politik 1. 2. 1903.
Stkr. [Karel Stecker], in: Hudební revue 3, 1901, s. 213–214.
Bráfová, Libuše: Rieger,  Smetana, Dvořák, Praha 1913.
Hostinský, Otakar: Z dopisů Ludevítu Procházkovi, in: Hudební revue 13, 1919–1920, S. 214nn.
Svoboda, Karel: L. E. Měchura, in: Za hudebním vzděláním 1, 1925–26, s. 82.
Očadlík, Mirko: Opery Leopolda Eugena Měchury, in: Sborník prací k narozeninám Zdeňka Nejedlého, Praha 1928, s. 129nn.
Hnilička, Alois: Kontury vývoje hudby poklasické v Čechách, Praha 1935, s. 42–46.
Smolák, Adolf: L. E. Miechura, Klatovy 1939.
Očadlík, Mirko: Svět orchestru II, Praha 1953, s. 142–143.
Plavec, Josef: 150 let od narození L. E. Měchury, in: Hudební rozhledy 7, 1954, s. 116-117.
Procházka, Jaroslav: Puškinova Bachčisarajská fontána jako česká obrozenecká opera, in: Příspěvky k dějinám česko-ruských kulturních styků I, Praha 1965, s. 149–157.
Leopold Eugen Měchura: Marie Potocká, publikace ke koncertantnímu uvedení opery, Národní divadlo Praha na scéně Stavovského divadla, Národní divadlo Praha 2003 (s životopisnou studií, soupisem tvorby, libretem opery, edicí dobových kritik).
 
Vlasta Reittererová
Datum poslední změny: 2.3.2006