A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Fibich, ZdeněkTisk


Charakteristika: Skladatel, hudební pedagog, dirigent a sbormistr, hudební kritik a dramaturg

Datum narození/zahájení aktivity:21.12.1850
Datum úmrtí/ukončení aktivity:15.10.1900
Text
DíloLiteraturaArchiválie

Fibich, Zdeněk (pův. jm. Zdenko, Antonín Václav), skladatel, hudební pedagog, dirigent a sbormistr, hudební kritik, dramaturg, narozen 21. 12. 1850, Všebořice (u Dolních Kralovic), zemřel 15. 10. 1900, Praha.
 
1. 1850–1884, 2. 1884–1900, 3. Styl, dílo a jeho recepce.
 
1. 1850–1884. S lesy auerspergského knížecího panství ve východních Čechách byly spojeny celé generace rodu Fibichů. Jan Fibich (1819–82)  studoval v letech 1840–42 na lesnické akademii v Mariabrunn, kde se seznámil s Marií Römischovou (1823–91) z Vídně. Jejich svatba se konala v roce 1843 ve Švihově, dcera Marie se narodila o rok později (1844–93). Záhy byl Jan Fibich jmenován nadlesním (1846) a lesmistrem (1850) ve Vřebořicích, kde se narodil Zdeněk Fibich (mladší bratr Zdeňka Fibicha Robert zemřel v mládí stejně jako další dítě Jana a Marie Fibichových). Umělecké vlohy svých dětí rozvíjela zejména matka, a to nejen hudebním směrem. Raným projevem Fibichovy tvořivosti jsou záznamy z cesty do Terstu 16. 5.–12. 6. 1861 Reize-Notizen gewidmet seinem lieben Vater. Zdeněk Fibich si již v mládí oblíbil dílo E. T. A. Hoffmanna a využíval četby jeho povídek k jitření fantazie před komponováním. Výtvarné nadání Fibich uplatňoval – kromě zásahů do výprav svých hudebně-dramatických nebo převáděním tvarů do melodických linií – hlavně v zachycování přírodních scenérií (Fibich pravidelně trávil léto v Alpách) a motýlů, které systematicky sbíral. Část Fibichovy sbírky přešla do Národního muzea.
 
V roce 1857 se Fibichovi přestěhovali do Libáně, zde se Fibich spřátelil s o jedenáct let starším adjunktem a dobrým klavíristou Josefem Novotným. Fibich poznal hudbu Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena a Roberta Schumanna, vznikly zde první Fibichovy skladby. Čtyřhlasý sbor Pange lingua pochází z roku 1862. Marie a Zdeněk jako děti panského úředníka nechodili do venkovské školy, v letech 1859–62 Zdeněk Fibich navštěvoval Öffentliche Hauptschule des k . k. Schulrates Herrmann ve Vídni. V letech 1863–95 byl žákem pražského gymnázia na Malé straně. V roce 1865 začal Fibich intenzivněji komponovat, byl v té době žákem Zikmunda Kolešovského (údajné studium u Bedřicha Smetany se neprokázalo). Operu Médea na vlastní text instrumentoval do prvního jednání (1863–64). Ve skice pro smyčcové kvarteto zapsal Symfonii Es dur, její první dvě věty instrumentoval Alois Hnilička a pravděpodobně je provedl na koncertu spolku Slavoj v Chrudimi (1865). Složil několik klavírních skladeb a především řadu písní na slova německých básníků, v nichž je patrný vliv Franze Schuberta. Fibich se chtěl naplno věnovat kompozici, proto odešel díky strýci, houslistovi a profesorovi lipské konzervatoře Raymondu Dreyschockovi do Lipska. Hudební teorii přednášel E. F. Richter, hodiny klavíru Fibich dostával od Ignáce Moschelese. Lipskou konzervatoř předčasně opustil (1865–66), stal se však soukromým žákem Salamona Jadassohna, který mladého skladatele důkladně zasvětil do tvorby Johanna Sebastiana Bacha. Kromě různých kontrapunktických studií a písní vznikla – opět později zničená – Symfonie g moll. Fibich snad již od roku 1865 komponoval operu Bukovín z Buchlova, z lipského období jsou doloženy tři operní a operetní pokusy: komická opera Kapellmeister in Venedig, Loreley (1866), vážná opereta Gutta von Guttenfels (1867). V roce 1868 Fibich odjel do Paříže, aby se stal učitelem klavíru a jako klavírista koncertně vystupoval. Ani aristokratické prostředí ani opera ovládaná velkooperní produkcí ho nenadchla, raději navštěvoval Louvre a rozvíjel svůj výtvarný talent. V roce 1869 se vrátil do Čech, rodiče žili od roku 1868 v Žákaćh u Čáslavi. Školní rok 1869–70 Fibich strávil zřejmě opět díky strýci Dreyschockovi v Mannheimu u výborného pedagoga Vincence Lachnera. Poznal dílo Richarda Wagnera a hry Williama Shakespeara, které byly od doby pražské Shakespearovy slavnosti v roce 1864 spojeny s úsilím českého umění o dosažení světové úrovně. Po návratu se mohl vykázat četnými písněmi a klavírními skladbami, chybělo mu však dílo, kterým by se uvedl jako uvědomělý český skladatel. Tímto dílem byla opera Bukovín dokončená v roce 1871, Fibich ji psal v okouzlení z Weberova Čarostřelce ne nezdařené libreto Karla Sabiny (premiéra 1874).
 
Od roku 1871 Fibich žil v Praze, pilně skládal, zejména písně na německé a české texty. V době smetanovských bojů se rozhodně postavil za Bedřicha Smetanu, Fibichovo směřování dokládá například symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk (1873). Fibich zamýšlel napsat celý cyklus symfonických básní podle Rukopisu královédvorského, jímž se již předtím inspiroval k vytvoření několika písní (1871). Symfonickou báseň Jaroslav nedokončil, zato postupně zhudebnil všech šest lyrických zpěvů rukopisu (1875, 1877). Navštívil Mnichov, aby se blíže seznámil s hudebními dramaty Richarda Wagnera. Intenzivně krystalizoval Fibichův osobitý styl. Nepodařilo se mu najít adekvátní zaměstnání, proto přijal výhodnou nabídku a odjel – na základě styků Ludevíta Procházky s ruským prostředím a díky doporučení Bedřicha Smetany – do hlavního města litevské gubernie Vilniusu (1873–74). Fibich vyučoval světský sborový zpěv na pěti vilenských školách (kopie dopisů, týkajících se Fibichova působení na židovském učitelském ústavu, má k dispozici České muzeum hudby). Nepočítal s tím, že v Rusku zůstane, navíc narážel na kulturní omezenost. Ukončení vilenského působení urychlily tragické události spojené s Fibichovým manželstvím. Fibich se oženil s Růženou Hanušovou (1851–74) v roce 1873, na rodila se jim dvojčata, která nadšený wagnerián pojmenoval Richard a Elsa. Richard zemřel bezprostředně po porodu (1874). Nemocnou Růženu přijela ošetřovat její sestra Anna, jež ve Vilniusu zemřela. Fibichova manželka po převozu do Prahy podlehla plicní chorobě. Fibich se v roce 1875 oženil s její sestrou Betty (1846–1901), o Elsu-Růženku se nestarali dlouho, neboť zemřela v roce 1876. V tomtéž roce se ovšem Betty a Zdeňkovi Fibichovým narodil syn Richard (1876–1950). Z tohoto období pocházejí díla trvalé umělecké hodnoty, kterými si Fibich získal respekt a která určila další umělecký vývoj (například klavírní kvartet, symfonická báseň Toman a lesní panna, 1874, koncertní melodram Štědrý den, 1875). Téměř dokončenou operu Frithjof na libreto Petera Lohmanna z roku 1873 Fibich zničil v devadesátých letech.
 
Fibich se věnoval hudebně kritické činnosti. Velmi se spřátelil s Otakarem Hostinským, plánovali spolu uskutečnění cyklu historických koncertů. V letech 1875–78 byl druhým kapelníkem a sbormistrem Prozatímního divadla, ke stému výročí premiér Ariadny na Naxu a Médey Jiřího Bendy nastudoval tyto scénické melodramy (1875). Písňová tvorba ochabla, zato Fibich řešil impulsy plynoucí z lidové písně, z myšlenky o tzv. českoslovanském stylu, ze Smetanových děl, řešil aktuální problém vztahu hudby a slova a podněty melodramu. Reprezentativním dílem tohoto období se stala opera na libreta Elišky Krásnohorské. Blaník (1874–77) byl určen pro budované Národní divadlo (premiéra se konala v roce 1881 kvůli požáru Národního divadla v Novém českém divadle), jeho mohutná koncepce odpovídá národním idejím i inspiracím díly Bedřicha Smetany, kterému je Blaník připsán. V letech 1878–81 Fibich vedl sbor ruského pravoslavného chrámu. Definitivně se odpoutal od příliš omezujícího využívání lidového materiálu. Příslušnost k české hudbě měla do budoucna zaručit žánrová charakteristika a zvládnutá práce s českým slovem. Fibichovi byla cizí vyhraněná nacionální či slovanská stanoviska, neuzavřel se pouze do oblasti českoslovanských námětů, v tom ho posilovalo i rozvíjející se přátelství s lumírovcem Jaroslavem Vrchlickým (viz kantátu Jarní romance, 1881). Fibich dospěl k rozhodnutí naplno se věnovat skladbě, od roku 1881 se živil soukromým vyučováním. Vznikl koncertní melodram s orchestrem Vodník (1882), mendelssohnovskou Symfonii č. 1 F dur Fibich dokončil v roce 1883, v tomtéž roce začal pracovat s Janem Malátem na Velké teoreticko-praktické škole pro piano. Fibich tuto obsáhlou pedagogickou příručku, jež konkurovala škole Josefa Proksche, dokončil již sám až v roce 1899. Autoři ji věnovali Bedřichu Smetanovi a Antonínu Dvořákovi.
 
K dosud nejodvážnějšímu uměleckému činu se Fibich odhodlal  ve spolupráci s Otakarem Hostinským. Jejich cílem bylo vytvořit vzornou, stylově čistou hudební tragédii bez operních konvencí a kompromisních řešení. Opera Nevěsta messinská vznikala mezi léty 1882–83. V konkurzu vypsaném v roce 1883 Sborem pro zřízení Národního divadla získala první cenu v oboru vážné opery, premiéra se konala v Národním divadle v roce 1884. Jedná se o ojedinělé a umělecky výjimečné dílo české operní produkce vůbec. Hostinský přeložil a upravil hru Friedricha Schillera, Nevěstu messinskou lze oprávněně považovat za literární operu (Literaturoper). Hostinský se stal na počátku sedmdesátých let hlavním mluvčím myšlenek Richarda Wagnera, resp. Bedřicha Smetany. Hostinského interpretace Wagnera se však v mnoha bodech od Wagnera liší. Hostinský promýšlel zejména vztah slova a hudby a přiblížení opery činohře na základě dramatického recitativu. Nedocenil Wagnerovy scénické vize, k jejichž uskutečnění – zpřítomnění – se počítá s aktivní spoluúčastí diváka, jehož myšlení a fantazie jsou vzněcovány promyšleným traktováním zhudebněného slova, orchestru, hry i jevištních strojů. Podle Hostinského musel Wagnerův směr přijít i bez Wagnera v přímé pokrokové linii, jejímž hlavním představitelem byl Christoph Willibald Gluck. Fibichova Nevěsta messinská je v jistém smyslu naplněním Hostinského představ a zhudebněním jeho deklamační teorie, je v jistém smyslu dílem, které již Bedřich Smetana nestihl uskutečnit. Čeští skladatelé často nedokázali respektovat přízvuk a délky v sylabotonickém prozódickém systému. Nevěsta messinská je v tomto ohledu bezchybná. Fibich se však příliš důsledně držel stylizované řeči a jejího rytmického i melodického průběhu, že v sobě nezřídka potlačil skladatele. Ohlasy na premiéru nebyly příznivé, Nevěsta messinská se zdála být německá, nezáživná, chladná atd. Fibich byl varován před spoluprací s Otakarem Hostinským, označován za wagneriána. Ještě v devadesátých letech byla jeho tvorba konfrontována s Nevěstou messinskou a tzv. wagnerianizmem. Nevěstu messinskou publikum dodnes nepřijalo, pochyboval o ní i Zdeněk Fibich, ale ke konci života ji rehabilitoval. Třetí Fibichovo operní dílo je nicméně vzhledem ke svým uměleckým kvalitám a přes posluchačskou náročnost mezníkem českého operního divadla a zůstává aktuální výzvou pro operní soubory.
 
2. 1884–1900. Fibich se po neúspěchu Nevěsty messinské odmlčel, k opeře se vrátil až v devadesátých letech. Odmítl například libreto Karla Pippicha Vlasty skon, které zhudebnil koncem devadesátých let Otakar Ostrčil, Hostinský navrhoval zpracování Konráda Wallenroda Adama Mieckiewicze, Fibich zvažoval zhudebnění Grillparzerovy Sapfo, Strakonického dudáka nebo později Hloupého Honzy (1892). V souvislosti s pedagogickou činností se systematicky rozrůstala Fibichova knihovna (o část se stará Ústav hudební vědy při filozofické fakultě Karlovy univerzity), z roku 1891 dokonce pochází plán hudební antologie. Vznikla řada instruktivních skladeb (Maličkosti, 1884, Zlatý věk, 1885) i skladeb koncertního ražení (klavírní cyklus Z hor s motty Jaroslava Vrchlického, 1887). Věnování čtyřruční Sonáty B dur (1886) Antonínu Dvořákovi upozorňuje na přátelský vztah obou skladatelů, kteří spolu diskutovali o svých dílech, hojně navštěvovali představení Nového německého divadla a debatovali o aktuálních otázkách hudebního života, včetně otázek wagnerovských. Fibich se postupně vrátil k intenzivní skladatelské práci a smělým experimentům. Díla, vzniklá ve spolupráci s Jaroslavem Vrchlickým, přinesla Fibichovi oblibu jak u profesionálů tak u laického publika (například programní předehra Noc na Karlštejně, 1886). Šestým a posledním koncertním melodramem Fibich dospěl k suverénnímu uchopení této specifické synkreze slova a hudby. Hakon (1888) se stal předchůdcem trilogie scénických melodramů Hippadamie (1888–1891). Fibich promýšlel ideu scénického melodramu patrně již v době zveřejnění článku Otakara Hostinského O melodramu (Lumír 1885), uvědomoval si, že hudební složka dokáže koordinovat sborovou recitaci v antické tragédii. Fibich navíc tíhl k divadlu, psal scénické hudby, každodenní zkušenost s divadelním provozem mu v této době alespoň nepřímo zprostředkovávala jeho žena Betty, altistka Národního divadla. Námluvy Pelopovy (premiéra 1890), Smír Tantalův i Smrt Hippodamie (premiéry 1891) byly na scéně Národního divadla nadšeně přijaty, i když stále panovaly pochyby o smysluplnosti melodramu jako svébytného hudebního druhu. Na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni v roce 1892 zazářil vedle Smetanovy Prodané nevěsty právě Fibichův první díl Hippodamie a nikoli Dvořákův Dimitrij. V době Dvořákova amerického pobytu (1892–95) nabyl Fibich mezi pražskými, resp. českými, skladateli vůdčí postavení, avšak Dvořákovi přátelé zaujali vůči prosazování Fibichova díla odmítavé stanovisko. Rozkol mezi „dvořákovci“ a „fibichovci“ („smetanovci“) vyvrcholil kolem roku 1910 v tzv. bojích o Dvořáka. Fibich usiloval, podporován Antonínem Bennewitzem, o profesorské místo na pražské konzervatoři, nikdy jej nezískal, mimo jiné ze strachu z cizáckého wagnerianizmu a z otevřenosti vůči novým, okrajovým a nezažitým postupům. Fibich dál soukromě vyučoval, pouze v krátkém období 1899–1900 vykonával funkci dramaturga Národního divadla (známé je odmítnutí opery Boris Godunov Modesta Petroviče Musorgského nebo uvedení Dvou vdov Bedřicha Smetany v původním znění). Nicméně Fibichovi žáci tvořili relevantní protiváhu k pražské konzervatoři a podstatně zasahovali do hudebního života (například Otakar Ostrčil, Karel Kovařovic, Karel Weis, Emanuel Chvála, Zdeněk Nejedlý; Viktor Moser sestavil katalog Fibichových skladeb od roku 1862 do roku 1888). V první polovině devadesátých let Fibich pracoval až hektickým tempem, podařilo se mu prorazit do zahraničí (například Symfonii Es dur z roku 1892 nadšeně uvedl dirigent vídeňských filharmoniků a wagnerovský interpret Hans Richter, Námluvy Pelopovy byly hrány s mimořádným ohlasem v Antverpách, v Záhřebu atd.). V roce 1890 se stal členem České akademie věd a umění, v roce 1891 čestným členem Umělecké besedy, opět psal opery.
 
Poslední tvůrčí období je nerozlučně spojeno se jménem Anežky Schulzové (1868–1905). Schulzová studovala u Fibicha od roku 1886 klavír, v roce 1892 přibrala hodiny hudební teorie. Pocházela ze známé pražské rodiny. Matka Karolina byla sestrou mladočechů Julia a Eduarda Grégrových, otec Ferdinand byl spisovatelem, žurnalistou a pedagogem. Schulzová se bezvadně orientovala v soudobé literatuře, profilovala se jako divadelní kritička. Byla ctižádostivá, pracovitá, vynikala bohatou fantazií. Spoluprací se Zdeňkem Fibichem se pro ni otevřely nové tvůrčí obzory, nadšeně přijala Hippodamii. Byla Fibichovou inspirátorkou, múzou. Fibichovo manželství s Betty se začalo rozpadat, až se Fibich v roce 1897 od rodiny odstěhoval (z Ostrovní ulice č. 22 na ulici Pštrossovu č. 22). K rozvodu nedošlo. Vztahu Fibich – Schulzová se týká především klavírní cyklus (resp. cyklus cyklů) Nálady, dojmy a upomínky (1892–98). Díky Schulzové se zachovalo mnoho programních poznámek k jednotlivým „kouskům“ a lze podle nich poměrně podrobně doplňovat Fibichův životopis, i když interpretace Nálad, dojmů a upomínek jako milostného deníku odvádí pozornost od faktu, že nakladatel František Antonín Urbánek na Fibichovi žádal skladby blízké salonní literatuře, že si zde Fibich zkoušel různé neobvyklé nápady (viz rozpětí od klasicizmu po impresionizmus) a z této tvůrčí dílny čerpal materiál pro jiná díla (vydáno bylo 376 skladbiček, skutečný počet se pohyboval kolem 600 včetně náčrtků). Téměř všechny kompozice z let 1892–1900 nějak souvisejí s Náladami, dojmy a upomínkami. S touto vzájemnou provázaností (putování motivů z, do i v rámci Nálad) i s možným programním podtextem je nutno počítat. Vedle Symfonie Es dur Fibich dokončil Symfonii e moll (1898), další dva symfonické plány zůstaly torzem (Symfonie G dur, 1893, Symfonie A dur, 1899). Písňovou tvorbu víceméně ukončil sbírkou Jarní paprsky (písně z let 1871–91), pro mladší sestru Anežky Schulzové Dagmar napsal cyklus dětských písní Poupata (1895). S komorní hudbou se Fibich rozloučil Kvintetem pro housle, klarinet (druhé housle), lesní roh (violu), violoncello a klavír (1893). Tečkou za klavírním dílem se vzhledem ke své neuzavřenosti nestaly Nálady, dojmy a upomínky, ale cyklus Malířské studie (1899). Svoji nejpopulárnější skladbu Fibich vytvořil v roce 1893, je jí upomínka č. 139 Večery na Žofíně (světoznámý houslista Jan Kubelík ji proslavil pod názvem Poem jako víceméně anonymní a poněkud sladkobolný salonní „hit“). Fibich ji instrumentoval v neméně oblíbené selance V podvečer. Předehra Komenský (1892) vznikla k 300. výročí narození učitele národů, předehra Oldřich a Božena (1898) upozorňuje na nerealizovaný operní námět. Z téhož roku pochází i poetická suita Dojmy z venkova.
 
Hlavní oblastí, ke které se upínala pozornost publika a která lákala i Fibicha, bylo divadlo. Fibich sice napsal scénickou hudbu k Vrchlického hře Pietro Aretino (1893) a k Neklanu Julia Zeyera (1896), jádrem jeho tvorby devadesátých let je však opera. Každá ze čtyř oper nese zřetelný autostylizační moment. Bezvadnou deklamaci Fibich spojil – na rozdíl od Nevěsty messinské – s bohatou melodikou. Od interpretů vyžadoval silné, wagnerovské, hlasy a propracovaný herecký výkon. Stavěl se odmítavě k přehnanému používání leitmotivů, práce s příznačnými motivy se však nevzdal. Milostné scény dosahují strhujícího účinku, Fibich se od koncepčního wagnerianizmu přesunul k wagnerizmu v hudební řeči, přestože se nevyhýbal paralelnímu střetu hlasů, uzavřeným plochám v rámci prokomponované scény, tanečním vložkám atd. (Pád Arkuna má blízko k číslové opeře, vedle konverzačního stylu se však účinně prosazují mohutné, symfonicky cítěné plochy). Fibich dělal ústupky, ale nepodlehl jim. Jeho opery byly provozovány s mimořádným úspěchem. Premiéra Bouře (libreto zpracoval podle Shakespearovy hry Jaroslav Vrchlický) se konala v době, kdy už Fibich komponoval Hedy (1895). Premiéra Hedy na námět Dona Juana od lorda Byrona zase zapadla do práce na Šárce (1896). Šárka se stala nejúspěšnější operou autorské dvojice Fibich – Schulzová (premiéra 1897), i když nevyhrála konkurz v soutěži Družstva Národního divadla (Psohlavci Karla Kovařovice porazili v roce 1899 jak Fibichovu Šárku, tak Evu Josefa Bohuslava Foerstera). V libretu k poslední třetí opeře, které Schulzová pro Fibicha připravila, se autorka nechala inspirovat porážkou baltských Slovanů Dány ve 12. století. Náročná výprava Pádu Arkuna upomíná na efekty Grand opera či výpravných her. Premiéry tohoto monumentálního díla (tříaktovému Dargunu předchází jednoaktová Helga) se Fibich nedožil, účastnil se ovšem zkoušek (1900). Po ukončení Šárky Fibich uvažoval o operách Oldřich a Božena nebo Vodník, Schulzová usilovala o povolení zpracovat Paní z námoří Henryka Ibsena, během práce na Pádu Arkuna se objevily další látky: Ledový květ, Pohanka nebo plán na konverzační operu z Alpského prostředí.
 
Vznik Šárky provázelo značné psychické vypětí, vyplývající jak z mimořádného pracovního nasazení, tak i z gradující rodinné krize. Několik měsíců, v době, kdy došlo k odstěhování od rodiny (17. 9. 1897), se Fibich nemohl soustředit na komponování. V tomto roce podrobil své dílo přísné revizi a řadu dřívějších skladeb zničil. Na jaře 1898 Fibich prodělal spálu, období rekonvalescence strávil v Třebestovicích u Sadské. V červnu podnikl s Anežkou Schulzovou výlet na Rujanu kvůli zamýšlené opeře Pád Arkuna. Zažil četná zklamání, nebyl hrán a vydáván, jak si představoval. Jednání se zahraničními institucemi (operní domy, nakladatelství) byla bezvýsledná. Pochyboval o životaschopnosti scénického melodramu, přesto v roce 1896 pravděpodobně informoval prostřednictvím Richarda Batky Engelberta Humperdincka o své Hippodamii. Schulzová, která vedla Fibichovu korespondenci, se pokusila prosadit Fibichovo dílo popularizační knihou Zdenko Fibich. Eine musikalische Silhouette z roku 1898 (vyšla u F. A. Urbánka pod pseudonymem Carl Ludwig Richter v roce 1900). Od podzimu roku 1900 chtěl Fibich otevřít hudebně teoretické kurzy ve svém bytě, uvažovat o několika operních námětech, na žádost dirigenta České filharmonie Oskara Nedbala psal symfonickou báseň Potopený zvon, jeho psychický i fyzický stav mu však nedovolil tyto plány realizovat. Nachladil se a jeho srdce nevydrželo zápal plic zhoršený ledvinovou nemocí.
 
3. Styl, dílo a jeho recepce. U Fibicha se výrazně rozvinul dramatický talent a sklon k lyrice. Fibich často zpracovával baladické náměty, baladu ale pojímal v hegelovském smyslu jako polohu nitra, jako výpověď lyrického já. Vnesl do české hudby tragizmus subjektivně baladického rázu, opakovaně se vracel k osudovým tématům. Oprávněně se Fibich mezi českými skladateli jeví jako nejčistší romantik. Nejtypičtější inspirační okruhy lze stručně shrnout v hesla jaro, les a žena, a to žena v protikladných typech femme fragile – femme fatale. Fibich se od mládí jevil jako vyhraněný melodik, autor písní posléze ustoupil opernímu skladateli a klavíristovi. Fibich vyšel z bilingvního prostředí, písně byly překládány z němčiny do češtiny, později naopak. Také poslední opery vznikaly bezprostředně s německým překladem libreta (Pád Arkuna je psán v jambu, který v německém překladu působí přirozeněji). Prvního vrcholu ve zvládnutí české řeči Fibich dosáhl především díky Otakaru Hostinskému v Nevěstě messinské, v devadesátých letech své mistrovství spojil s „novou“ melodií a mohl tak všem českým skladatelům poskytnout relevantní vzor v možnostech bezvadného uchopení slova v hudebně dramatickém tvaru. Fibich žil v době, kdy se uvědoměle hledala podoba české národní hudby, odtud i četnost nejrůznějších pokusů a koncepcí, zdánlivě zcestných myšlenek a nepřehlednost v kritických názorech. Fibich se podobně jako Antonín Dvořák snažil v sedmdesátých letech nalézt českoslovanský styl v inspiracích lidovou hudbou (viz smyčcový kvartet G dur, 1877), záhy se však vrátil k žánrové stylizaci. V oblasti opery se Fibich – vzhledem k silně pociťovaným potřebám české kultury dosáhnout evropské úrovně – zaměřil na vyšší žánry, nenapsal ani komickou operu ani tzv. koženkovou operu, velmi populární v šedesátých a sedmdesátých letech. Neodvolatelnou autoritou zůstal Bedřich Smetana. Okruh Fibichem ctěných autorů lze orientačně vymezit jmény Johann Sebastian Bach (ale také Georg Friedrich Händel), Robert Schumann (zřetelně však v klavírní tvorbě i Fryderyk Chopin), Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven, Carl Maria von Weber a Richard Wagner. Fibich sledoval dobovou produkci, např. Johanna Strausse ml., severské autory s Edvardem Hagerupem Griegem v čele atd., zajímal se o dějiny hudby, zvlášť o dějiny opery (viz jeho znalost operní produkce přelomu 18. a 19. století). Spolu s Leošem Janáčkem patřil Fibich k nejvzdělanějším skladatelům své doby. Fibich využíval autocitace, přejímal starší skladby do nových prací (viz Nálady, dojmy a upomínky, viz scherzo v kvartetu A dur v Dojmech z venkova), citacemi skládal hold oblíbeným mistrům (viz Gluck a Smetana v Hippodamii, Mozart v Hedy). Na základě svých vědomostí a jistotě si mohl dovolit vytvořit v Šárce protějšek ke Smetanově Libuši či zasáhnout do dramaturgie historizujícím pohledem, viz finale concertato v Pádu Arkuna, které je zároveň i ústupkem vůči opernímu publiku; viz třetí dějství Hedy, končící ensemblem, objevuje se v něm taneční pantomima komponovaná jako taneční suita.
 
Fibich byl básnicko-hudebním typem skladatele, přirozeně přijal pokrokový program novoromantiků, usilující o modernost, novost, ale také o národní ráz a individuální charakteristiky. Ještě před Smetanou vnesl do symfonické básně český námět (Záboj, Slavoj a Luděk, 1873), předznamenal i lidově baladické symfonické básně Antonína Dvořáka (Toman a lesní panna, 1875). Melodram byl oblíbeným uměleckým druhem obrozenců, skýtal v sobě i velký experimentální umělecký potenciál, jejž Fibich odhalil. Fibich tak stojí na začátku novodobé tradice v komponování melodramu v české hudbě, trvající dodnes (například Josef Bohuslav Foerster, Otakar Ostrčil, Zdeněk Zahradník, Jan Klusák). Dříve než Smetana použil Fibich stylizace polky v komorní hudbě (smyčcový kvartet A dur, 1874), v Kvintetu pro housle, klarinet, lesní roh, violoncello a klavír (1893) zase koncentroval orchestr do komorního obsazení. Fibichova hloubavá povaha lnula jak k experimentu, tak ke hře. Klasická stavebnost, vyplývající z práce s lidovým materiálem v sedmdesátých letech, koresponduje s klasicistně rozvernými čísly Nálad, dojmů a upomínek. Závěrečnou skladbu Malířských studií Zahradní slavnost (1899) Fibich zformoval po vzoru francouzských clavesinistů jako malou suitu. Pozoruhodným znakem Fibichovy tvorby je jeho citlivost na výtvarnou stránku. Autograf partitury Nevěsty messinské Fibich vyhotovil s použitím černého, modrého a červeného inkoustu. Kaligrafické zpracování nechybí ani hudebním dárkům pro Anežku Schulzovou. Fibich náběh ke grafickým partiturám se přímo dotýká hudebního tvarování (viz hudební vystižení obočí, prstenu, vějíře, hledání hub v Náladách, dojmech a upomínkách). Je třeba si uvědomit, že Fibich v mládí prošel důkladným studiem kontrapunktu. Nápadně často své motivy stavěl vyváženě na základě inverze. V opeře Šárka je dokonce patrné vytváření kontrastních protějšků podle osy druhého dějství (i instrumentaci!), v mikrotektonice pak důsledné proorganizování hudebního materiálu vedlo k atonální ploše při Šárčině odsouzení Vlastou ve třetím jednání. K hranicím atonality však Fibich dospěl již v osmdesátých letech (viz téma osudu v Nevěstě messinské). V Hedy se nechal evidentně inspirovat Wagnerovými harmonickými výboji, na vhodných místech exponoval modalitu (viz řecký kolorit v Hedy, „barbarské“ osvětí v Šárce), vedle prostých kadenčních vazeb, které těží ze vztahů kvintového kruhu, Fibich nejčastěji pracoval s nejrůznějšími tvary septakordů a s terciovými spoji, ojediněle dosáhl až debussiovské rozvolněnosti (viz č. 31 z Nálad, dojmů a upomínek, 1894).
 
Fibichova tvorba byla vykládána jako neustálý pokrok a vzestup. Fibichův přístup ke kompozici pochopitelně procházel vývojem, ale představa o neustále se vzmáhající kvalitě zůstává zavádějící a neproduktivní; mnoho skladeb ze sedmdesátých let předčí svou nápaditostí díla z let devadesátých, kdy Fibich příliš citlivě reagoval na dobovou poptávku. Nálady, dojmy a upomínky je možno nahlížet jako salonní literaturu, odtud migrovaly motivy i celé skladby do komorních, symfonických a operních děl!  Fibichovi nebylo vzdálené komponování na konkrétní podnět, své postavy tvořil pro konkrétní herce a zpěváky (například Donnu Isabellu v Nevěstě messinské pro svoji manželku Betty, sopránové úlohy posledních čtyř oper pro dramatický hlas Růženy Maturové). Fibich zřídkakdy přepracovával, spíše škrtl celý výstup nebo úsek, než by ho vytvořil jinak. Způsob práce „al fresco“  jen umocnil nevyrovnanost díla. Pokud bývá něco vytýkáno textovým předlohám, je třeba si uvědomit, že Fibich s jejich výběrem souhlasil a také zasahoval do jejich podoby. Aktivní Fibichovy vstupy rovněž provázely vznik trilogie Hippodamie. Právě v Hippodamii vykrystalizovala Fibichova instrumentace, díky nesouměřitelnosti rychlosti i hlasitosti mluveného slova a hudby rozvinul umění zkratky. Fibich kriticky komentoval práci s příznačnými motivy, sám se však leitmotivů nevzdal, rád s mini pracoval extenzivně (několik motivů pro různé charakterové stránky jedné postavy) a projekčně (postava pohledem jiné postavy, například dcera otce). Fibichova instrumentace se může zdát příliš hutná, podporuje však typicky fibichovskou plnou fakturu. Své současníky Fibich překvapoval instrumentačním mistrovstvím, navíc počítal se silnými hlasy jak v melodramu tak v opeře. Gestická a patetická divadelní praxe, která se právě kolem roku 1900 začala hroutit ve prospěch civilnějšího projevu, dnes brání v prosazování Fibichova díla. Značné nároky na interpretaci klade i klavírní tvorba. Výrazově koncentrované skladby nepřipouštějí příliš volné rubato, přitom žádají zdravou míru agogiky. Fibichovo hudební myšlení bylo obdivuhodně barevné, velké rejstříkové rozpětí vyvažují zahuštěné akordy, dynamické nuance od pp do ff doplňují pedalizace i propracovaný úhoz od legatissima po staccatissimo.
 
Premiéry Fibichových skladeb na sebe nabalovaly atmosféru mimořádnosti a vzbuzovaly značnou pozornost. Trvalejšímu přijetí bránila neobvyklost nebo paradoxně nadprodukce (například opera Bouře byla v roce 1895 hrána čtrnáctkrát, ale zanedlouho ustoupila Hedy). Neustále se objevovaly námitky proti neblahému wagnerianizmu atd. Fibich své dílo nijak zvlášť neprosazoval, věřil, že se kvalita projeví sama. Do recepce Fibichových děl pak neblaze zasáhly tzv. boje o Dvořáka i nejrůznější polopravdivé výklady Fibichova intimního života, které ještě umocnila kniha Zdeňka Nejedlého Milostný deník Zdeňka Fibicha z roku 1925. Fibichovi přátelé, žáci a ctitelé se snažili udržet Fibicha na repertoáru předních hudebních institucí, oslavovali jubilejní roky (například 1905, 1910, 1925, 1930, 1950), jejich úsilí však vzbuzovalo i opačné reakce. Fibich byl již za svého života počítán ke trojici nejvýznamnějších českých skladatelů. Hudební život sice podrobil Fibichovo dílo přísnému výběru (nejhranější zůstala selanka V podvečer a opera Šárka), jeho místo zaujali Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, přesto je zakladatelská skupina SmetanaDvořák – Fibich při úvahách o české hudbě 19. století plně oprávněná a funkční. V devadesátých letech 20. století došlo k oživení zájmu o Fibicha, aniž by byl jeho význam zbytečně přeceňován. Dirigent Petr Vronský provedl koncertně Pád Arkuna, 1993; Marián Lapšanský nahrál kompletně Nálady, dojmy a upomínky, 1995–97; od roku 1998 organizuje Věra Šustíková (Česká hudební společnostSpolečnost Zdeňka Fibicha) Festival českého koncertního melodramu, ke kterému se přidala mezinárodní soutěž Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů (1999 – 1. ročník českého kola, 2000 – 1. mezinárodní ročník); na podzim v roce 2000 proběhla v Praze mezinárodní konference z názvem Fibich – melodram – secese, v tomtéž roce uvedlo pražské Národní divadlo Smrt Hippodamie a plzeňské Divadlo J. K. Tyla Šárku. V Šárce se v roce 1998 představila Eva Urbanová (jarní festival ve Vídni) a zařadila se tak k řadě vynikajících sopranistek, které tuto roli zvládly (například Ema Destinnová, Marie Podvalová, Eva Děpoltová). Na podzim roku 1996 byla Šárka uvedena na festivalu v irském Wexfordu. Znovu se potvrzuje, že Fibichovo dílo není určeno pro masové publikum  a dlouhodobé provozování, že vyžaduje perfektní interpretaci, nicméně umělecká hodnota stále dává možnost k jeho rozeznění.

Dílo
Dílo hudební (výběr)
 
Edice: Souborné vydání děl Zdeňka Fibicha, L. Boháček, J. Burghauser, J. Hanuš, L. Láska, A. Pokorný, K. Šolc (ed.), Praha 1950–1967. Hlavní vydavatel: F. A. Urbánek, F. A. Urbánek a synové. Melodramy, J. Fojtíková, V. Šustíková (ed.), 2003–dosud.
 
Hudec, Vladimír: Zdeněk Fibich. Tematický katalog, Praha 2001 (zkratka Hud.).
 
Opery
Bukovín Hud. 149, Karel Sabina, 1870–1871, premiéra 1874, předehra v úpravě pro klavír na dvě ruce vyšla jako příloha 5 Daliboru 1, 1873.
Blaník, op. 50 Hud. 216, Eliška Krásnohorská, 1874–1877, premiéra 1881, předehra a dva výstupy v úpravě pro čtyřruční klavír v Albu Dalibora 2, F. A. Urbánek 1881.
Nevěsta messinská, op. 18 Hud. 268, Otakar Hostinský (překlad a úprava hry Friedricha Schillera), 1882–1883, premiéra 1884, klavírní výtah Hudební matice umělecké besedy 1884.
Bouře, op. 40 Hud. 309, Jaroslav Vrchlický, 1893–1894, premiéra 1895, klavírní výtah F. A. Urbánek 1895.
Hedy, op. 43 Hud. 314, Anežka Schulzová, 1894–1895, premiéra 1896, klavírní výtah F. A, Urbánek 1895.
Šárka, op. 51 Hud. 321, Anežka Schulzová, 1896–1897, premiéra 1897, klavírní výtah F. A. Urbánek 1897.
Pád Arkuna (dvojdílná opera), Helga, op. 55 Hud. 325, Anežka Schulzová, 1898, Dargun, op. 60 Hud. 326, Anežka Schulzová, 1898–1899, premiéra 1900, klavírní výtah F. A. Urbánek 1899.
 
Scénická hudba
Ouvertura k Shakespearovu dramatu Romeo a Julie Hud. 7, 1865.
Závěrečná hudba k Shakespearovu dramatu Romeo a Julie Hud. 8, 1865.
Meziaktní hudba k dramatu Clavigo J. W. Goetha Hud. 829, 1866.
Pijácký sbor z hry Antonius a Kleopatra W. Shakespeara Hud. 861, 1868.
Zigeunerlied – Cikánská píseň ze hry Götz z Berlichingenu J. W. Goetha Hud. 115, 1869.
Ouvertura k tragédii Pražsky Žid od J. J. Kolára Hud. 153, 1871, premiéra 1872.
Dvě hudební vložky do hry Dora Victoriena Sardoua (melodram) Hud. 220, 1877.
Dudácká a sbor vil k Strakonickému dudáku J. K. Tyla Hud. 913, 1876.
Kuplet do frašky Stará panna Alexandra Bergena Hud. 225, 1877.
Zpěv exulantů z tragédie Pražský Žid J. J. Kolára Hud. 235, 1877.
Pochod Pappenheimů z Valdštýnova tábora Friedricha Schillera Hud. 914, 1877.
Měsíček jak mazaneček, kuplet do hry Ladislava Stroupežnického Pan Měsíček obchodník Hud. 920, 1878.
Hudba k živému obrazu pro otevření Národního divadla Hud. 274, 1883.
Hudba k dramatu Drahomíra Jaroslava Vrchlického Hud. 926, 1883.
Ouvertura k veselohře Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického Hud. 284, 1886, F. A. Urbánek 1886.
Hudba ke hře Midasovy uši Jaroslava Vrchlického Hud. 295, 1890.
Hudba k veselohře Pietro Aretino Jaroslava Vrchlického Hud. 301, 1892.
Hudba k živému obrazu při oslavě 300. narozenin Jana Ámose Komenského Hud. 303, 1892.
Hudba k tragédii Neklan Julia Zeyera Hud. 318, 1896, F. A. Urbánek 1897
Píseň pro Bohumila Ptáka Hud. 329, 1896–1900.
 
Koncertní a scénické melodramy
viz scénická hudba (Dvě hudební vložky do hry Victoriena Sardoua Hud. 220, 1877, Hudba k tragédii Neklan Julia Zeyera Hud. 318, 1896).
Štědrý den, op. 9, Hud. 198, Karel Jaromír Erben, 1875, premiéra 1875, premiéra orchestrální verze 1899, F. A. Urbánek 1880.
Pomsta květin Hud. 226, Ferdinand Freiligrath (Jaroslav Vrchlický – překlad), 1877, premiéra 1881, F. A. Urbánek 1881.
Věčnost, op. 14 Hud. 240, Rudolf Mayer, 1878, premiéra 1881, F. A. Urbánek 1883.
Vodník, op. 15 Hud. 267, Karel Jaromír Erben, 1883, premiéra 1883, premiéra klavírní verze  1883, klavírní verze F. A. Urbánek 1883.
Královna Ema Hud. 271, Jaroslav Vrchlický, 1883, premiéra 1883, hudební příloha Humoristických listů č. 8, 1883.
Hakon, op. 30 Hud. 293, Jaroslav Vrchlický, 1888, premiéra 1888, premiéra klavírní verze 1888, klavírní verze F. A. Urbánek 1888.
Námluvy Pelopovy, 1. díl trilogie Hippodamie, op. 31 Hud. 294, Jaroslav Vrchlický, 1888–1889, premiéra 1890, klavírní výtah F. A. Urbánek 1889.
Smír Tantalův,  2. díl trilogie Hippodamie, op. 32 Hud. 296, Jaroslav Vrchlický, 1890, premiéra 1891, klavírní výtah F. A. Urbánek 1891.
Smrt Hippodamie, 3. díl trilogie Hippodamie op. 33 Hud. 298, Jaroslav Vrchlický, 1891, premiéra 1891, klavírní výtah F. A. Urbánek 1891.

Sbory, kantátové skladby
U mohyly, smíšený sbor Hud. 167, Jiljí V. Jahn, 1872 (?), premiéra 1873, Emanuel Starý nedatováno (1873?).
Meluzína, op. 55 Hud. 187, Gottfried Kinkel, 1872–1874, premiéra 1876, klavírní výtah F. A. Urbánek 1911.
Svatební scéna Hud. 192, 1872–1874, premiéra 1874.
Tichá noc, mužský sbor Hud. 218, Gustav Pfleger-Moravský, 1877, premiéra 1877, F. A. Urbánek 1881.
Vytrvej, mužský sbor Hud. 219, Eliška Krásnohorská, 1877, F. A. Urbánek 1880.
Frühlingslob, smíšený sbor Hud. 233, Ludwig Uhland, 1877.
Ždání, smíšený sbor Hud. 236, Heinrich Heine (překlad?), 1878, F. A. Urbánek 1882.
Kantáta na památku pětistého výročí úmrtí Karla IV. Hud. 241, Josef. Srb-Debrnov, 1878, premiéra 1878.
Žalm 64, smíšený sbor Hud. 255, německy, 1879.
Jarní romance, op. 23 Hud. 261, Jaroslav Vrchlický, 1881, premiéra 1881, F. A. Urbánek 1886.
Letní, dětský sbor Hud. 276, Vilma Sokolovská, 1884, premiéra 1884, Spolek pro feriální osady města Prahy a jeho předměstí při velké dětské slavnosti na ostrově Velkých Benátkách 1884 1885.
Missa brevis F dur pro smíšený sbor s doprovodem varhan a smyčcového orchestru (ad. lib.), op. 21 Hud. 279, 1885 (?), premiéra 1886, F. A. Urbánek 1886.
Nechoď tam, ženský sbor Hud. 701, 1885, premiéra 1886, F. A. Urbánek 1885.
Ó Velvary, mužský sbor Hud. 702, 1885, F. A. Urbánek 1885.
Proč bychom veselí nebyli?, mužský sbor Hud. 703, 1885, F. A. Urbánek 1885.
Proč sem jdeš?, ženský sbor Hud. 704, 1885, F. A. Urbánek 1885.
 
Písně
Wunsch Hud. 15, Friedrich Rückert, 1865.
König Wismawitra Hud. 18, Heinrich Heine, 1865.
Ende Hud. 22, Heinrich Heine, 1865.
Eisblumen Hud. 67, M. G. Saphir, 1866.
Dein Bild Hud. 70, M. G. Saphir, 1866.
Ihr Lied Hud. 71, Heinrich Heine, 1866.
Am Meer Hud. 73, Heinrich Heine, 1866.
Wandl´ ich in den Wald Hud. 76, Heinrich Heine, 1866.
Zwei Gesänge Hud. 77: Ich will meine Seele tauchen, Heinrich Heine, 1865, Sommerabend, 1866, F. A. Urbánek 1901.
Verloren Hud. 82, Joseph von Eichendorff, 1867.
Ihr Bild Hud. 86, Heinrich Heine , 1867.
Wasserfahrt Hud. 87, Heinrich Heine, 1867.
Mädchen mit dem roten Mündchen Hud. 92, Heinrich Heine, 1868.
Nachtlied Hud. 93, Joseph von Eichendorff, 1868.
An ein Mädchen Hud. 94, J. F. Degen, 1868.
Bitte Hud. 100, Nicolaus Lenau, 1868.
O, wär´ ich ein See Hud. 101, Šamsuddín Muhammad Háfiz, 1868.
Es was ein alter König Hud. 106, Heinrich Heine, 1869.
Was soll ich sagen? Hud. 107, Adalbert von Chamisso, 1869.
An den Mond Hud. 116, Johann Wolfgang von Goethe, 1869.
Fürbitte der Blumen Hud. 120, Heinrich Heine, 1869.
Sturmnacht Hud. 121, Heinrich Heine, 1869.
Am Meeresstrande Hud. 122, Zdeněk Fibich, 1869.
Dein Bild Hud. 127, Heinrich Heine, 1870.
Erwartung Hud. 130, Heinrich Heine, 1871.
Erwartung Hud. 133, Heinrich Heine, 1871.
Aus Wilhelm Meisters Lehrjahren Hud. 134, 1871: Lied der Mignon (Heiß mich nicht reden), Lied der Mignon (Nur wer die Sehnsucht kennt), Lied des Harfners (An die Türen will ich schleichen), Lied des Harfners (Wer nie sein Brot mit Tränen ass), Philinens Lied, Lied des Mignon (So lasst mich scheinen), Des Harfners Ballade, Des Harfners Lied (Wer sich der Einsamkeit ergibt), premiéra 1914, F. A. Urbánek 1893.
Píseň Hildebrantova Hud. 135, Joseph Viktor Schleffel, 1871.
Die Höh´n und Berge Hud. 145, Joseph von Eichendorff, 1871.
Mein Knecht! Steh´ auf! Hud. 146, Heinrich Heine, 1871.
Patero písní (Fünf Lieder), op. 5 Hud. 148, Vítězslav Hálek (Richard Batka – překlad), 1871: Umlklo stromů šumění, Na nebi plném hvězdiček, Ty dívko zvláště líbezná, Tvé oko krásné jezero, Přilítlo jaro zdaleka, premiéra 1871, Wetzler a vdova 1872.
Tři písně Hud. 150, 1871: Róže (Rukopis královédvorský), Na nebi měsíc s hvězdami, Vítězslav Hálek, Tak často mi to připadá, Vítězslav Hálek, Emanuel Starý 1875.
Písně z Rukopisu královédvorského Hud. 155, 1871: Skřívánek, Opuščená, premiéra 1873, příloha 9 časopisu Dalibor 1873.
Patero zpěvů (Fünf Gesänge) Hud. 157 (Richard Batka – překlad): Tak mne kouzle ondy jala, František Ladislav Čelakovský, 1871, Kdyby všecky slzičky, František Ladislav Čelakovský, 1872, Róže (Rukopis královédvorský), Na nebi měsíc s hvězdami,  Vítězslav Hálek, 1871, Tak často mi to připadá, Vítězslav Hálek, 1871, premiéra 1875, Wetzler a vdova 1876 (?).
Es Haben uns´re Herzen Hud. 160, Heinrich Heine, 1872.
Drei Lieder (Tři písně) Hud. 171, 1872: Tränen (Slzy), Adalbert von Chamisso, Abschied (Rozloučení), Joseph von Eichendorff, Nach Sevilla (Do Sevilly), Clemens Brentano.
Osm dvojzpěvů (Acht Zwiegesänge) Hud. 172 (Josef Srb Debrnov – překlad): Tam pod Javorem, Joseph von Eichendorf, 1872, Když patřím na kvítečka, Heinrich Heine, 1872, Ty perly modrojasné, Heinrich Heine, 1871, Po lásce tvé jsem toužil, 1872, Toužebný jara již zavítal čas, Adalbert von Chamisso, 1872, Jak hvězdy nebes kvítí, Fridrich Rückert, 1872, O tobě sním, Johann Wolfgang von Goethe, 1872, V kterém kraji poutník leží, Heinrich Heine, 1872, Emanuel Starý nedatováno.
Vier Balladen, op. 7 (Čtyři balady) Hud. 181: Der Spielmann, Adalbert von Chamisso, 1872, Waldnacht, Hermann Lingg, 1873, Loreley, Heinrich Heine, 1872, Tragödie, Heinrich Heine, 1873, A. G. Lichtenberg nedatováno, F. A. Urbánek 1896 (Otakar Kučera – překlad).
Jest mnoho domů na světě, kánon pro soprán a alt Hud. 182, Ladislav Quis,1873.
Kytice Hud. 204, Rukopis královédvorský, 1875, F. A. Urbánek 1876.
Žežulice Hud. 205, Rukopis královédvorský, 1875, F. A. Urbánek 1876.
Jahody Hud. 221, Rukopis královédvorský, 1877, F. A. Urbánek 1882.
Neue Lieder Hud. 227: Sprecht ihr mitternacht´gen Sterne, Hermann Lingg, 1875, Oh rauh der Herbst, Emanuel Geibel, 1876, Die Sennin, Nicolaus Lenau, 1875, Wie der Mond, Heinrich Heine, 1876, Wie bist du meine Königin, Šamsuddín Muhammad Háfiz, 1874, Die Jungfrau schäft, Heinrich Heine, 1876, Im Frühling, Julius Sturm, 1876, Der bleiche Heinrich, Heinrich Heine, 1876, Ich armes Klosterfräulein, Justin A. Ch. Kerner, 1877, Legende, Bowitsch, 1877, č. 4 Umělecká beseda 1925, č. 7 F. A. Urbánek 1883 (český překlad?).
Šestero písní, op. 12 Hud. 237: Má dívenka jak růže, Robert Burns, 1872, Kohoutek, František Ladislav Čelakovský, 1876, Holubička z dubu, František Ladislav Čelakovský, 1877, Pomoc pro náramnou lásku, František Ladislav Čelakovský, 1877, V lese, Ladislav Quis, 1878, Jarní, Klaus Grothe, 1876, F. A. Urbánek 1881 (Wolfgang Graetschel – německý překlad, 2005).
Lass mich von deinen Aug´ Hud. 243, 1878.
Nevěrná, pro tři ženské hlasy Hud. 275, 1884, premiéra 1888.
Společenská, pro soprán a alt Hud. 289, Vilma Sokolovská, 1886, F. A. Urbánek 1886.
Jarní paprsky (Frühlingsstrahlen), op. 36 Hud. 300, 1870–1891: Předtucha jara, Jaroslav Vrchlický, 1891, Nachtlaune, Joseph von Eichendorff (Julius Dolanský – překlad), 1872, Sängers Trost, Justin A . Ch. Kerner (Julius Dolanský – překlad), 1872, Mignon, Johann Wolfgang von Goethe (Ladislav Quis – překlad), 1871, Vorbei!, Joseph von Eichendorff (Julius Dolanský – překlad), 1870, Der träumende See, Julius Mosen (Julius Dolanský – překlad), 1872, Abendlied, Ši-King (Julius Dolanský – překlad), 1877, Nachtgebet, Joseph von Eichendorff (Julius Dolanský – překlad), 1872, Erwachen des Frühlings, Julius Sturm, 1876, Maiennacht, Emanuel Geibel, 1874, Milchmaid, Klaus Grothe, 1876, Die Verlassene, Klaus Grothe, 1874, Das Kriegerweib, Klaus Grothe, 1874, Der Segen, J. G. Fischer, 1879, F. A. Urbánek 1893, 1944 (Ferdinand Pujman – překlad).
Tys mi tak blízko Hud. 305, Jaroslav Vrchlický, 1893, premiéra 1893, Zlatá Praha 1893, č. 13–14, s. 147.
Poupata, pět dětských písní op. 45 Hud. 316, 1895: Před spaním, Josef Václav Sládek, Pěnkava a sedmihlásek, Vilma Sokolová, Okáč, Josef Václav Sládek, Lesní zvonky, Josef Václav Sládek, Zahrajem si na vojáky, Josef Václav Sládek, F. A. Urbánek 1896.
Drahý zpěvák Hud. 317, František Ladislav Čelakovský, 1895, Umělecká beseda 1896.
 
Orchestrální
viz scénická hudba (Ouvertura Noc na Karštejně Hud. 284, 1886).
Orchestrální fantazie ve formě ouvertury Hud. 156, 1871–1872, premiéra 1872.
Othello, symfonická báseň, op. 6 Hud. 177, 1873, premiéra 1873, Emanuel Starý, vlastní náklad 1874 (?), v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1892.
Záboj, Slavoj a Luděk, symfonická báseň, op. 37 Hud. 179, 1873, premiéra 1874, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1893.
Veseloherní ouvertura, op. 35 Hud. 180, 1873,  premiéra 1874, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1895.
Toman a lesní panna, symfonický obraz, op. 49 Hud. 197, 1874–1875, premiéra 1878, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1897.
Prolog k otevření Nového českého divadla Hud. 208, 1876, premiéra 1876.
Bouře, symfonický obraz k Shakespearově báchorce pro velký orchestr, op. 46 Hud. 259, 1880, premiéra1880, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1896.
Vesna, symfonický obraz pro velký orchestr, op. 13 Hud. 262, 1881, premiéra 1881, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1882.
Velká hudební monografie stavby Národního divadla Hud. 263, 1881, premiéra 1881.
I. symfonie F dur, op. 17 Hud. 270, 1877 (?)–1883, premiéra 1883, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1883.
Fanfáry k Jubilejní výstavě Hud. 299, 1891.
Komenský, slavnostní ouvertura, op. 34 Hud. 302, 1892, premiéra 1892, Velebín Urbánek 1902.
II. symfonie Es dur, op. 38 Hud. 304, 1892–1893, premiéra 1893, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1893.
V podvečer, selanka pro orchestr, op. 39 Hud. 306, 1893, premiéra 1894, F. A. Urbánek 1896.
Domy z venkova, suita pro orchestr, op. 54 Hud. 1898, premiéra 1899, 4. část vyšla jako příloha Neue musikalische Presse, Vídeň 1897, v úpravě pro čtyřruční klavír Foersterova společnost 1921.
Předehra Oldřich a Božena, op. 52 Hud. 323, 1898, premiéra 1899, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1898.
III. symfonie e moll, op. 53 Hud. 324, 1898, premiéra 1899, v úpravě pro čtyřruční klavír F. A. Urbánek 1903.
 
Komorní
Sonatina d moll pro housle a klavír, op. 27 Hud. 114, 1869, F. A. Urbánek 1887.
Klavírní trio f moll Hud. 174, 1872, premiéra 1873, F. A. Urbánek 1908.
Jasná noc pro housle a klavír Hud. 183, 1873, premiéra 1873, Josef Vilímek nedatováno.
Klavírní kvartet e moll, op. 11 Hud. 188, 1874, premiéra 1874, F. A. Urbánek 1880.
Smyčcový kvartet A dur Hud. 189, 1874, premiéra 1874, Orbis 1951.
Sonáta C dur pro housle a klavír Hud. 193, 1874, premiéra 1875, F. A. Urbánek 1897.
Sonáta D dur pro housle a klavír Hud. 199, 1875, premiéra1875, Společnost Zdeňka Fibich, Orbis 1950.
Klavírní trio Es dur Hud. 214, 1876.
Koncertní polonéza pro housle a klavír Hud. 238, 1878, premiéra 1879, Mojmír Urbánek 1922.
Smyčcový kvartet G dur, op. 8 Hud. 252, 1878, premiéra 1878, F. A. Urbánek 1879.
Romance B dur pro housle a klavír, op. 10 Hud. 257, 1879, premiéra 1879 (?), příloha 1 časopisu Dalibor 2, 1880.
Píseň beze slov pro dvoje housle a klavír Hud. 265, 1882.
Thema con variazioni pro smyčcové kvarteto Hud. 269, 1883, premiéra 1883, F. A. Urbánek 1910.
Kvintet D dur pro housle, klarinet (2. housle), lesní roh (violu), violoncello a klavír, op. 42 Hud. 308, 1893, premiéra 1894, F. A. Urbánek 1895.
 
Klavírní
Mazurka H dur Hud. 129, 1871, F. A. Urbánek 1892.
Offenheim-Walzer Hud. 206, 1875 (?), Emanuel Starý nedatováno (1875?).
Suita g moll Hud. 222, 1877, Emanuel Starý 1881.
Maličkosti pro klavír na čtyři ruce, op. 19 Hud. 223, 1870–1877, premiéra 1884, F. A. Urbánek 1884.
Polka A dur Hud. 266, 1882, premiéra 1884, F. A. Urbánek 1883.
Vigilie, op. 20 Hud. 272, 1883, premiéra orchestrální verze 1885, F. A. Urbánek 1884.
Zlatý věk, op. 22 Hud. 280, 1869–1885, F. A. Urbánek 1885.
Ciacona – Impromptu pro klavír na čtyři ruce, op. 25 Hud. 281, 1885, F. A. Urbánek 1886.
Fugato a Kolo vil, op. 24 Hud. 282, 1885, F. A. Urbánek 1886.
Sonáta B dur pro klavír na čtyři ruce, op. 28 Hud. 288, 1886, F. A: Urbánek 1887.
Z hor, op. 29 Hud. 290, Jaroslav Vrchlický – motta, 1887, premiéra orchestrální verze 1888, F. A. Urbánek 1887.
Nálady, dojmy a upomínky, op. 41 Hud. 311, 1892 (?)–1894,  F. A. Urbánek 1894.
Maličkosti pro klavír na čtyři ruce, II. řada, op. 48 Hud. 312, 1893–1894, F. A. Urbánek 1896.
Z Nálad pro klavír na čtyři ruce Hud. 313, 1894, Česká hudba Kutná Hora nedatováno.
Nálady, dojmy a upomínky, op. 44 Hud. 315, 1895, premiéra 1913, F. A. Urbánek 1896.
Nálady, dojmy a upomínky, op. 47 Hud. 319, 1895–1896, premiéra 1898, F. A: Urbánek 1897.
Nálady, dojmy a upomínky, op. 57 Hud. 327, 1896–1898, F. A. Urbánek 1902.
Malířské studie, op. 56 Hud. 328, 1898–1899, F. A. Urbánek 1902.
Velká teoreticko-praktická škola pro klavír. K soustavnému vyučování od prvých počátků až k dokonalosti virtuózní. S četnými příklady z národních písní a ze skladeb skladatelů česko-slovanských Hud. 401–405, Jan Malát (spoluautor), 1. díl 1883–1884, 2. díl 1884–1885, 3. díl 1885–1886, 4. díl 1887, 5. díl 1886–1899 (?), F. A. Urbánek 1883–1899.
Literatura
Literatura (výběr)

I. Lexika
OSN.
MSN.
PHSN.
MGG.
Riemann.
ČSHS.
Seeger, Horst: Musiklexikon (2 svazky, Leipzig 1966).
Riemann Musiklexikon (Dahlhaus, Carl – red.), Mainz 1972.
Brockhaus-Riemann.
Das Große Lexikon der Musik III (Honegger, Marc, Messenkeil, Günter – red.), Freiburg 1980.
New Grove.
MEH.
ČSS.
Larousse de la musique I, (Vignal, Marc – red.), Paris 1982.
Pipers Enzyklopädie des Musiktheaters II (Dahlhaus, Carl – red.), München 1987.
Národní divadlo a jeho předchůdci (Procházka, Vladimír – red.), Praha 1988.
HSPK.
MGG².
NewGrove2.
Lexikon der Oper I (Schmierer, Elisabeth – red.), Laaber 2002.
Biografický slovník divadelní (Ludvová, Jitka – red.), rukopisné heslo Vladimíra Hudce [2003].
 
II. Souborné práce o české hudbě, 19. století apod.
Hostinský, Otakar: Hudba v Čechách (Praha 1900).
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny české hudby (Praha 1903).
Batka, Richard: Die Musik in Böhmen (Berlin 1906).
Šubert, František Adolf: Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900 (Praha 1908).
Nejedlý, Zdeněk: Česká moderní zpěvohra po Smetanovi (Praha 1911).
Bie, Oskar: Die Oper (Berlin 1923).
Helfert 1936.
Nejedlý, Zdeněk: Dějiny opery Národního divadla (Praha 1949).
Hostomská, Anna: Opera. Průvodce operní tvorbou (Praha 1962).
ČSV 1971.
DČHK.
Dějiny českého divadla, sv. 3, 1977.
Tyrrell, John: Czech Opera (Cambridge University Press 1988).
Hudba v českých dějinách, 1987.
Trojan, Jan: Dějiny opery (Praha, Litomyšl 2001).
 
III. Vzpomínky, dokumenty
Benoni, Bohumil: Moje vzpomínky a dojmy I, II (Praha 1917, 1919).
Boleška, Josef: O Zdeňku Fibichovi (Dalibor 25, 1903, č. 38, s.281–282,  č. 39, s. 289–290, č. 40–41, 302–305, č. 42, s. 314–315).
Čech, Adolf: Z mých divadelních pamětí (Praha 1903).
Dolanský, Ladislav: Hudební paměti (Praha 1918).
Foerster, Josef Bohuslav: Stůl života (Praha 1920).
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník (Praha 1942).
Hanslick, Eduard: Aus dem Tagebuch eines Musikers (Berlin 1892).
Hostinský, Otakar: Vzpomínky na Fibicha (Praha 1909).
Chvála, Emanuel: Z mých pamětí hudebních I, II (Archiv Akademie věd ČR, kabinet Zdeňka Nejedlého, k. 16/VII, 1950).
Jeřábek, Josef: Zdeněk Fibich jako učitel (Divadelní listy 4, 1903, č. 7, s. 120 – 122, č. 8, s. 140–142).
Kalenský, Boleslav: Předsmrtná umělecká zpověď Zdeňka Fibicha (Dalibor 34, 1912, č. 24–25, s. 177–178, č. 26, s. 189–190, č. 27, s. 197–200, č. 28, s. 205–206, č. 29, s. 213–216, č. 30, s. 221–223, č. 32, s. 238–241, č. 33, s. 246–248, č. 37, s. 269–270).
Lošťák, Ludvík: Chromatické hromobití, sv. 2, Zdeněk Fibich (Praha nedatováno [1903]).
Nejedlý, Zdeněk:  Z hovorů Ant. Dvořáka se Zd. Fibichem (Smetana 2, 1911, č. 3–4, s. 52–54).
Pippich, Karel: Několik vzpomínek na Zdeňka Fibicha (Almanach „Majales v Chrudimi“, Chrudim 1908, s. 31–39).
Šubert, František Adolf: České Národní divadlo na první mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni r. 1892 (Praha 1892).
Vanický, Jaroslav: Ostrčil a Fibich (Korespondence žáka učiteli) (Sborník pedagogické fakulty University Karlovy k šedesátým narozeninám prof. dr. J. Plavce, Bohumír Štědroň – red., Praha 1966, s. 169–180).
Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií o jeho životě a díle, sv. I, II (Artuš Rektorys – red., Praha 1951, 1952).
 
IV. Popularizační, monografické práce
Bartoš, Josef: Zdeněk Fibich (Praha 1914).
Doležil, Hubert: Fibichova čítanka (Praha 1930).
Hudec, Vladimír: Fibichovo skladatelské mládí (Praha 1966)
Hudec, Vladimír: Zdeněk Fibich (Praha 1971).
Jirák, Karel Boleslav: Zdeněk Fibich (Praha 1947).
Jiránek, Jaroslav: Zdeněk Fibich (Praha 1963, 2000).
Knittl, Vladimír: Zdeněk Fibich (Praha nedatováno [1910]).
Nejedlý, Zdeněk: Zdenko Fibich. Zakladatel scénického melodramatu (Praha 1901).
Nejedlý, Zdeněk: Zdeňka Fibicha milostný deník (Praha 1925).
Očadlík, Mirko: Zdeněk Fibich (Praha 1950).
Pala, František: Fibichova Šárka (Praha 1953).
Palla, Hynek: Hippodamie (Praha 1894).
Plavec, Josef: Zdeněk Fibich, mistr české balady (Praha 1940).
Plavec, Josef: Zdeněk Fibich melodramatik (Praha 1943).
Richter, Carl Ludwig: Zdenko Fibich. Eine musikalische Silhouette (Praha 1900).
Šustíková, Věra: Zdeněk Fibich 1850–1900 (Praha 2000).
Veen, van der J.: Le mélodrame musical de Rousseau au romantisme. Ses aspects historiques et stylistiques (Gravenhage 1955).
Zemanová-Šustíková, Věra: Zdeněk Fibich. Master of Scenic Melodrama (Praha, Litomyšl 1996).
 
V. Sborníky a studie, magisterské  a disertační práce
Abraham, Gerald: An Erotic Diary for Piano (Slavonic and Romantic Music: Essays and Studies, London 1968, s. 70–82).
Boháček, Ludvík: Dílo Zdeňka Fibicha (Praha 1950).
Brožovská, Jarmila: Realismus v operním díle Zdeňka Fibicha (se zvláštním zřetelem k Šárce), FF KU, disertace (Praha 1951).
Brtník, Vladimír: Poznámky k librettům Fibichových oper (Dalibor 37, 1920, č. 7, s. 51, 1921, č. 19–20, s. 145–148).
Burghauser, Jarmil: Nejen pomníky (Praha 1966).
Doležil, Hubert: Odkaz Fibichův (Hudební revue 3, 1910, č. 9, s. 441–452).
Fibich – melodram – secese, Report of the International Scientific Conference Prague October 20–22 2000 (Fojtíková, Jana, Šustíková, Věra – red., Praha 2000).
Fukač, Jiří: Nad problémy fibichovské renesance (Opus musicum 8, 1976, č. 2, s. 58–59).
Harford, Robert: Fibich´s Šárka. The composer, his lover and opera they wrote together (Wexford Festival Opera 1996, s. 60–64).
Helfert, Vladimír: O české hudbě (Praha 1957).
Hnilička, Alois: Dějiny hudby na Chrudimsku (Chrudimsko a Nasavrcko III, sv. 2, Chrudim 1912).
Holeček, Jiří: Příspěvky k problematice prvého období Fibichovy hudebně-dramatické tvorby 1874–1892, FF KU, disertace (Praha 1958).
Hostinský, Otakar: Slovo o významu mistra Zdeňka Fibicha (Dalibor 23, 1901, č. 1, s. 1–2, č. 2, s. 9–10).
Hudec, Vladimír: Zamyšlení nad dílem Zdeňka Fibicha (Hudební rozhledy 27, 1974, č. 9, s. 442–443).
Hudec, Vladimír: Otakar Hostinský – kritik soudobé české hudby (Pocta Otakaru Hostinskému, Rudolf Pečman – ed., Brno 1982, s. 159–165).
Kopecký, Jiří: Opery Zdeňka Fibicha na libreta Anežky Schulzové, FF MU, disertační práce (Brno 2005).
Mabary, Judith Ann: Redefining Melodrama: The Czech Response to Music and Word, Graduate School of Arts and Sciences of Washington university, dissertation (St. Louis, Missouri 1999).
Mihulová, Alena: Fibichův koncertní melodram, FF KU, disertace (Praha 1953).
Ottlová, Marta, Pospíšil, Milan: Fibichovo erotické období (Sex a tabu v české kultuře 19. století, Václav Petrbok – ed., Praha 1999, s. 114–123).
Pallová, Emílie: Zdeněk Fibich: Nálady, dojmy a upomínky Op. 41, FF UK, diplomová práce (Praha 1997).
Památník Fibichův (Rektorys, Artuš – red., Dalibor 32, 1910, č. 42–47, s. 315–350).
Reittererová, Vlasta: Zdeněk Fibich (Harmonie, 2000, č. 5, s. 22–23).
Reittererová, Vlasta: Z Fibichovy knihovny (Hudební věda 38, 2001, č. 1–2, s. 184–213).
Smaczny, Jan: The Operas and Melodramas of Zdeněk Fibich (185–1900) (Reedings of the Royal Musical Association, Vol. 109, 1982–1983, s. 119–133).
Stich, Alexander: Tradiční romantické motivy v české hudbě a poezii druhé poloviny 19. století (Šárky) (Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi, Praha 1996, s. 130–155).
Studeníková, Zuzana: Fibichova-Malátova klavírní škola, FF KU, magisterská práce (Praha 1954).
Stupka, Michal: Fibichova Nevěsta messinská, FF UP, magisterská práce (Olomouc 2000).
Šustíková, Věra: Problematika Fibichovy korespondence (Kritické edice hudebních památek III, Stanislav Tesař – ed., Olomouc 1999, s. 81–83).
Vysloužil, Jiří: On Prague´s „Wagnerians“ and Czech „Wagnerism“ (Tannhäuser, Programmheft I, Peter Emmerich, Barbara Christ – ed., Bayreuth 1992, s. 59–71).
Zdeněk Fibich. Sborník dokumentů a studií o jeho životě a díle, sv. I, II (Artuš Rektorys – red., Praha 1951, 1952).
Zenklová, Miloslava: Neznámá podoba Hippodamie Jaroslava Vrchlického (Umění – Ars 1, Ostrava 1993, s. 70–80).
 
Jiří Kopecký
Archivalie
Uložení primárních pramenů:
Archiv Akademie věd České republiky
Archiv Hohe Schule für Musik, Lipsko
České muzeum hudby (Chadová, Anna: Zdeněk Fibich, inventář fondu /sign. S 80/, Praha 1999)
Divadelní oddělení Národního muzea
Fibichovi dědicové
Fond knihovny Univerzity Palackého (pozůstalost S. Kamenického)
Hudební oddělení Moravského zemského muzea
Literární archiv Památníku národního písemnictví
Litevský státní archiv
Matriční oddělení městských úřadů – Praha I, Kralovice, Luleč, Adamov, Schottenfeldské farnosti ve Vídni
Ústav pro hudební vědu Karlovy univerzity
Státní archiv – Brno, Praha, Zámrsk
Zdeni Schulz
další materiály pravděpodobně v Antverpách, pozůstalosti F. A. Urbánka, A. Schulzové atd.
Datum poslední změny: 7.3.2006