A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

CENTRUM HUDEBNÍ
LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz
Zelenka, Jan DismasTisk

(Zelenka, Jan Lukáš)

Charakteristika: skladatel, kontrabasista, kapelník

Datum narození/zahájení aktivity:16.10.1679
Datum úmrtí/ukončení aktivity:22.12.1745nebo 23.12.1745
Text
DíloLiteratura

Zelenka, Jan Dismas,skladatel, kontrabasista, kapelník, narozen 16. 10. 1679, Louňovice pod Blaníkem, zemřel 22./23. 12. 1745, Drážďany.

 

1. Život

2. Styl

3. Katolická chrámová hudba

4. Dramatická tvorba

5. Světská vokální hudba

6. Instrumentální tvorba

 

1. Život

Jan Dismas Zelenka se narodil v Louňovicích pod Blaníkem v rodině místního kantora a varhaníka Jiřího Zelenky. Jako datum narození se uvádí den pokřtění 16. 10. 1679 ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Záhadou zůstává, proč si původní jméno Lukáš (pokřtěn Jan Lukáš Ignác) zaměnil za Dismas. Vzhledem k tomu, že se jedná o jméno lotra ukřižovaného po Kristově levici, soudí se, že Zelenka trpěl pocitem nějakého hříšného provinění z mládí – Dismas se poprvé objevuje jako součást skladatelova jména na tištěné synopsi školské hry Via Laureata ZWV 245datované rokem 1704, kdy mu bylo 25 let: „Musicam adornavit generosus Dominus Joannes Dismas Zelenka, Bohemus Launowicensis“. Tento názor posiluje skutečnost, že velké množství Zelenkových skladeb je prostoupeno temnými a tragickými náladami, které vyjadřují myšlenky o vinách a trestech. Jedná se zejména o skladby k velikonočnímu týdnu, ale také o části mešního Creda týkající se Kristova utrpení a ukřižovaní.

Žádné informace se nedochovaly o Zelenkově mládí. První zprávou je jeho jméno jako autora hudby na zmíněné synopsi z roku 1704. Teprve od roku 1709 je dokumentována Zelenkova umělecká činnost v Praze; z tohoto roku pocházejí též první zachované kompozice. Pravděpodobně studoval na pražské jezuitské koleji. Svědčí o tom nejen Via laureata (1704), ale též spolupráce s malostranskou a klementinskou kolejí v dalších letech. Od roku 1709 sloužil několik měsíců jako kontrabasista u Johanna Huberta Hartiga (1671–1741), císařského zemského místodržitele v Čechách. Hartigovi později dedikoval opisy partitur: Responsoria pro Hebdomada Sancta ZWV 55 (1723) a v roce jeho úmrtí Litaniae Lauretanae „Salus infirmorum“ F dur ZWV 152 (1741). Z tvorby tohoto období se dochovaly jen zlomky. První rozsáhlejší zachovanou skladbu, Hudbu ke Svatému hrobu Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58, komponoval na žádost jezuitů z Klementina pro Velikonoce 1709.

V roce 1710 nebo na začátku roku následujícího odešel Zelenka do Drážďan. Jako kontrabasista (hráč na violone) byl zaměstnán v dvorní kapele saského kurfiřta a polského krále Friedricha Augusta I. (August II. Silný). Jeho hlavní úkol však spočíval v organizaci a kompozici chrámové hudby pro římskokatolické obřady. Stal se tak součástí programu rekatolizace saského dvora, která byla v moci jezuitů. Jako neduchovní osoba nemohl být členem misie, proto byl v Drážďanech placen jako člen dvorní kapely. Jeho nástupní plat 300 Rtlr (říšských tolarů) byl v krátké době zvýšen na 350 (1711) a 400 (1714). Zelenka byl znamenitý kontrabasista (violonista). Nepřímým důkazem jsou značně pohyblivé generálbasové linie určené kontrabasu v jeho partiturách. Roku 1723 se mu dostalo cti účinkovat v orchestru korunovační opery Johanna Josepha Fuxe Costanza e Fortezza K 315. V drážďanské kapele se seznámil s vynikajícími interprety, ať už stálými (mezi jejími členy nacházíme též Johanna Joachima Quantze) nebo hostujícími. Často hrál též v malých nástrojových soustavách po okolních zámcích. Mezi nejvýznamnější díla tohoto raného drážďanského období patří obě první mše, které později několikrát přepracoval: Missa Sanctae Caeciliae G dur ZWV 1 (1711) a Missa Judica me d moll (F dur) ZWV 2 (1714). Na žádost hraběte Hartiga komponoval 1716 Hudbu ke Svatému hrobu Deus Dux fortissimae ZWV 60.

Léta 1716–19 strávil Zelenka ve Vídni. Již 31. 1. 1712 žádal svého krále, aby jej vyslal na roční studijní pobyt do Francie a Itálie, avšak August II. žádosti nevyhověl a odložil ji na pozdější dobu. Teprve 1716 jej sasko-polský král a jezuité vyslali do Vídně nejen studovat, ale také shromáždit hudební repertoár pro římskokatolickou kapli v Drážďanech. Dosud se neprokázalo, zda Zelenka v této době navštívil také Itálii, kam směřovala družina korunního prince Friedricha Augusta II., neboť dochované dokumenty se vztahují pouze k Vídni. Zelenka musel do Vídně přicestovat až po 10. dubnu 1716, neboť v tento den řídil v Praze Hudbu ke Svatému hrobu ZWV 60. Náklady jeho studia u císařského dvorního skladatele Johanna Josepha Fuxe hradil drážďanský dvůr. Zelenka zcela jistě studoval u Fuxe pravidla kontrapunktických technik, a to jak soudobých, tak renesančních (stile antico), jak je vídeňský skladatel shrnul ve svém traktátu Gradus ad Parnassum (Vídeň 1725). Tyto techniky a zejména jejich tvůrčí rozvíjení se staly nedílnou součástí Zelenkova stylu. Pro obřady v drážďanské dvorní kapli pořídil opisy děl různých skladatelů, které zaznamenal do čtyřdílné sbírky Collectaneorum musicorum libri quattuor. Větší část zapsal sám, některé opisy pořídili jeho přátelé z dvorní kapely. Obsah tvoří skladby různých žánrů a stylů současných i historických určené pro různá obsazení a příležitosti. Zelenka sem zahrnul také vlastní kontrapunktické úlohy a neobvyklé kompozice ve smyslu kontrapunktickém i harmonickém, které mu později sloužily k parodování, např. ricercary Girolama Frescobaldiho ze sbírky Fiori musicali (1635). Jako pramennou základnu zvolil hudební archiv císařského dvora a kůr dómu sv. Štěpána. Hlavním kompozičním počinem Zelenkovým ve Vídni jsou čtyři orchestrální Capriccia ZWV 182–185 (1717–18), která vytvořil pro reprezentační potřeby Friedricha Augusta II. v nejvyšší vídeňské společnosti. Dílo zaznělo během slavností a zábav, které uspořádal sasko-polský korunní princ u příležitosti oznámení svého sňatku s habsburskou princeznou Marií Josephou. Capriccia přinesla Zelenkovi nejen velký umělecký úspěch, ale též finanční příplatek 50 Rtlr.

Na začátku března 1719 se Zelenka vrátil do Drážďan, kde nadále plnil své povinnosti hráče na kontrabas, skladatele chrámové hudby a ujal se řízení hudby ve zdejší římskokatolické kapli. Z jeho kompoziční činnosti od návratu z Vídně až po rok 1722, kdy odjíždí do Prahy, vyniká především Šest sonát ZWV 181 a Lamentace proroka Jeremiáše ZWV 54 (1722).

V tomto období vytvořil též Requiem c moll ZWV 45 a torzo mše Corporis Domini ZWV 3 (bez Gloria).

V roce 1722 odjel Zelenka na několik měsíců do Prahy, aby se podílel na přípravách hudby pro slavnostní korunovaci císaře Karla VI. českým králem. Jeho hlavním příspěvkem pro velkolepé slavnosti, které probíhaly v září 1723, bylo melodrama Sub olea pacis et palma virtutis ZWV 175. Slavnostní premiéra se uskutečnila 12. 9. v Klementinu za účasti císařsko-královského páru. V Praze komponoval též čtyři orchestrální skladby ZWV 186–189.

Po návratu do Drážďan na podzim 1723 začíná etapa Zelenkova největšího tvůrčího úsilí a pracovního nasazení, která trvá až do raných třicátých let. V tomto období vytvořil značnou část svého díla, přibližně 120 skladeb z 250 obsažených v katalogu ZWV. Jedná se především o chrámovou hudbu pro obřady v dvorní římskokatolické kapli. Nejvýznamnějším hudebním žánrem jsou mše, většinou slavnostní pro velké obsazení s trubkami a tympány. Jednalo se sice o výsadu dvorního kapelníka Johanna Davida Heinichena, ten však patrně nebyl schopen své práce včas dokončit, a proto přešla zodpovědnost v tomto žánru na Zelenku. V letech 1724–31/2 vytvořil deset mší ZWV 5–14, z nichž ne všechny jsou úplné. V některých rovněž parodoval své starší skladby. Záhy po návratu z Prahy do Drážďan začal zhudebňovat žalmy (ZWV 66–104), jimž se dosud nevěnoval. Žalm 129 De profundis d moll, ZWV 50 napsal pro smuteční obřad za svého otce Jiřího (zemřel 8. 2. 1724 v Louňovicích), který proběhl 3. března 1724 v drážďanské kapli. Roku 1730 dokončil první italské oratorium Il Serpente del bronzo ZWV 61. Dále píše dvě smuteční mše ZWV 48–49, tři Magnificat ZWV 106–108, hymny ZWV 110–120, dvě Te Deum ZWV 145–146, šest litanií v pořadí ZWV 154, 150, 155, 147, 148, 156. Z drobnějších liturgických skladeb jsou to mariánské antifony Alma Redemptoris Mater ZWV 123–127, Regina coeli ZWV 129–134 a Salve Regina ZWV 135–141. Neobvyklé postavení má v rámci katolické duchovní hudby motet Chvalte Boha silného G dur ZWV 165, který zhudebňuje 150. žalm v překladu Bible kralické. Z minima instrumentálních skladeb tohoto období vyniká Capriccio č. 5 G dur ZWV 190, jímž v roce 1729 navázal na cyklus vídeňských Capriccií ZWV 182–185.

Po smrti kapelníků Johanna Christiana Schmidta 13. 4. 1728 a Johanna Davida Heinichena 16. 7. 1729 vedl Zelenka drážďanskou dvorní kapelu, avšak kapelníkem jmenován nebyl. Ještě 1729 je uveden v seznamu členů kapely jako kontrabasista. Byl titulován jako vicekapelník a podepisoval se „Augustissimi Poloniarum Regis et Electoris Saxo: Friderici Augusto a Camera musicus“ (komorní hudebník nejvznešenějšího krále polského a kurfiřta saského Friedricha Augusta). Korunní princ Friedrich August II. nebyl Zelenkovi a jeho kompozičnímu stylu, který je založen na dlouhých polyfonních konstrukcích, nakloněn. Oblíbil si italskou operu s její efektní vokální melodikou a jednoduchým doprovodem. Patrně z tohoto důvodu přijíždí v srpnu 1731 do Drážďan Johann Adolph Hasse, odchovanec neapolské operní školy, a je jmenován dvorním kapelníkem. Hasse ovšem záhy po svém jmenování Drážďany opustil na 3 roky, takže Zelenka dál řídí kapelu. 1. 2. 1733 zemřel August II. Silný, první Zelenkův drážďanský zaměstnavatel, a saským kurfiřtem se stává Friedrich August II., který byl v lednu 1734 korunován v Krakově na polského krále Augusta III. Záhy začal provádět reformu dvorní hudby ve prospěch opery a na úkor chrámového hudebního provozu. Byl zrušen chlapecký sbor Kapellknaben a jeho členové byli postupně nahrazováni kastráty a pěvkyněmi, kteří zároveň účinkovali v operních produkcích. Zelenkovi byl sice zvýšen roční plat na 550 Rtlr, avšak na jaře 1734 se vrací Hasse a ujímá se svého úřadu. V listopadu téhož roku Hasse naposledy odjíždí a Zelenka opět vede chrámovou hudbu s oficiálními tituly Kirchen-Kompositeur a Cappellae Magister. 1736 se dočká zvýšení platu na 800 Rtlr. Hasse se vrací 30. ledna 1734 a definitivně ovládne post kapelníka.

Po roce 1733 dochází – patrně i díky omezení chrámové hudby a upřednostnění Hasseho – k úbytku Zelenkových skladeb, avšak jeho tvorba dosahuje zralosti. Připadá na něj hlavní reprezentativní úkol pro rok 1733 – vytvořit a řídit hudbu pro smuteční obřady za Friedricha Augusta I. Výsledkem jsou dvě velká díla: Requiem D dur ZWV 46 a Officium Defunctorum ZWV 47, která psal patrně v chvatu (v partiturách poznámka „raptissimae“). Zelenka přestává psát do té doby hojné žalmy a hymny pro nešpory, mariánské antifony a další menší skladby. Zatímco v roce 1733 vytvořil dvě velké slavnostní mše – neúplná Missa Eucharistica D dur ZWV 15 a Missa Purificationis BVM D dur ZWV 16 –, do druhé poloviny 30. let spadají pouhé dvě nové skladby tohoto žánru, avšak rozsáhlé a významné: Missa Sanctissimae Trinitatis a moll ZWV 17 (1736) a Missa votiva e moll ZWV 18 (1739). Pro velikonoční týden vytvořil Miserere c moll ZWV 57 (1738), dále italská oratoria Gesù al Calvario ZWV 62 (1735) a I Penitenti al Sepolcro del Redentore ZWV 63 (1736). Duchovní hudbu tohoto období doplňují Litaniae Omnium Sanctorum a moll ZWV 153 (okolo 1735). Výrazem snahy přizpůsobit se novému slohu, který měl v oblibě král August III. a který nebyl zcela blízký Zelenkovi, je cyklus Osmi italských árií ZWV 176 (1733) a Serenata ZWV 177 (1737?).

Koncem 30. let byl Zelenka několikrát nemocný a jeho zdravotní stav se zřejmě ve 40. letech nadále zhoršoval. 1742 mu byl naposledy zvýšen plat na 900 Rtlr ročně. Pozdní chrámová tvorba z tohoto období je charakterizována dalším poklesem titulů, které postrádají dřívější velká orchestrální obsazení s trubkami, lesními rohy a tympány. Jedná se však o závažná rozsáhlá díla, naplněná hlubokým citem ve vztahu k zhudebněnému textu. Nejpozoruhodnějším projektem z posledních let skladatelova života je zamýšlený cyklus Sex Missae ultimae, z něhož dokončil pouze 3 části: č. 1 Missa Dei Patris C dur ZWV 19 (1740), neúplná č. 2 Missa Dei Filii C dur ZWV 20 (asi 1740) a č. 6 Missa Omnium Sanctorum a moll ZWV 21 (1741). Do této doby spadají i dvoje litanie ZWV 151 a 152, z nichž Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ G dur ZWV 151 z roku 1744 jsou patrně posledním velkým dokončeným dílem skladatele.

Zelenka prožil poslední dny svého života během války Saska-Polska s Pruskem. Zemřel v okupovaných Drážďanech v noci z 22. na 23. 12. 1745. Jako příčina smrti se uvádí vodnatelnost.

 

2. Styl

Základem Zelenkovy tvorby je sloh středoevropského vrcholného baroka, v němž se mísí starší postupy, sahající až k renesančnímu stile antico, se soudobými progresivními technikami. Zejména pro jeho katolickou chrámovou hudbu, která dominuje, je příznačný tzv. vermischte Kirchen-Stylus (smíšený chrámový styl). Jedná se o střídání a prolínání různých slohových rovin, kdy osobité propojení starších postupů s trendy vrcholného baroka, galantního stylu a raného klasicismu vytváří velkolepý dramatický účinek. Zelenka vedle sebe staví rozsáhlé fugy s výraznými chromatickými tématy a árie, případně ariosní a koncertantní úseky ovlivněné nejnovějšími italskými podněty.

Zelenka patří – vedle Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela – k vrcholným kontrapunktikům pozdního baroka. Rozhodující význam tu mělo jeho vídeňské školení u Fuxe v letech 1716–19. Dá se předpokládat, že tehdy se důkladně seznámil jak s palestrinovskou vokální polyfonií, tak se soudobými kontrapunktickými technikami, jako jsou kánony, fugy, kontrapunktické variace aj. Zelenka tyto formy dokonale ovládl a tvůrčím způsobem dále rozvíjel. Pozoruhodnou se jeví jeho záliba v manýristicky komplikované a zvláštní harmonii ricercarů Girolama Frescobaldiho. Ve Vídni si opsal jeho sbírku Fiori musicali a zejména ve 30. letech z ní parodoval ricercary s neobyčejně melodicky a harmonicky vypjatými postupy. Jeho fugová témata nejsou – na rozdíl od J. S. Bacha – vnitřně kontrastní, svou kantabilitou a většími rozměry se blíží Fuxovi, Antoniu Caldarovi, případně Bohuslavu Matěji Černohorskému. Vedle uplatnění přísně bachovsky strukturované fugy dospívá k jedinečným řešením této formy v makrostruktuře i detailech. Prostředky fugové techniky dokáže vystihnout emocionalitu textu. Velký význam přikládá chromatice, z níž obvykle užívá výseky – např. figuru passus duriusculus pro vyjádření temných a tragických nálad, např. Kristova ukřižování.

Zelenka zužitkoval také četné podněty italské. Benátský koncertantní sloh vivaldiovského typu rozvíjí v orchestrálních i koncertantních skladbách. Ve 30. letech, patrně ve snaze zlepšit své postavení u dvora, přijímá podněty neapolského operního slohu. V úvodu svých cyklických děl však většinou upřednostňuje závažnou francouzskou ouverturu před italskou sinfonií.

Základem Zelenkova orchestru jsou smyčce. V instrumentálních partech klade velké nároky na některé melodické nástroje jak v pohyblivosti, tak v rozsahu. Ze smyčců jsou to především housle, u nichž nezřídka vyžaduje vícehmatovou hru. Jako skvělý kontrabasista předepisuje pro tento nástroj značnou pohyblivost, takže jej často vyzdvihuje z pouhé účasti na continuu. Z dechových nástrojů takto podobně zachází s fagotem, jehož part nezřídka osamostatňuje. Průkopnický je Zelenkův přínos pro rozvoj lesních rohů. Značné nároky tu klade na hru v rychlém tempu a zejména u prvního rohu rád komponuje nad běžný rozsah. Pro slavnostní příležitosti užívá vysoké trubky in D (clariny) v kombinaci s tympány. Zvukovou barvu rád oživuje prostřednictvím chalumeau, zejména v áriích.

Neodmyslitelným rysem Zelenkova slohu je dramatismus a vypjatá emocionalita. Neobvykle časté zdůrazňování afektů bolesti a utrpení, hluboký hudební prožitek textů upomínající na viny a soud nad viníky oživují úvahy o skladatelově tajemném provinění z mládí. Tyto temné nálady, které se často objevují ve skladbách pro velikonoční týden, v requiem nebo částech creda týkajících se utrpení a ukřižování, dokáže však skladatel nezřídka vyvážit radostnými a oslavnými partiemi (např.Requiem D dur ZWV 46 pro smuteční slavnosti za Friedricha Augusta I., 1733).

Nápadné, avšak těžko definovatelné jsou rysy slovanské, zejména české hudebnosti. Projevují se zejména v Capricciích ZWV 185–185 a Sonátách ZWV 181, ale jejich ohlasy lze nalézt i v chrámové tvorbě. Jedná se o melodické i pohybové jevy. Melodií s výraznými prvky české hudby užívá – podobně jako Černohorský – coby témat polyfonních kompozic. V áriích volného tempa se někdy objevují ohlasy české pastorální hudby. Blízkost českému folkloru vykazují rychlé instrumentální věty tanečního charakteru, hlavně finální (např. Sonáty ZWV 181). Stopy české lidové hudby jsou u Zelenky výrazné, netvoří však dominující složku jeho stylu.

 

3. Katolická chrámová hudba

Katalog Zelenkových skladeb (ZWV) uvádí 21 mší, které vznikaly v letech 1711–41. Některé jsou neúplné, části jiných autor paroduje ve své další tvorbě. První známou mší je Missa Sanctae Caeciliae G dur ZWV 1, která vznikla buď ještě v Praze roku 1710 nebo na začátku drážďanského pobytu v roce následujícím. Provedena byla na svátek patronky hudebníků sv. Cecilie 22. 11. 1711 v drážďanské kapli za přítomnosti Friedricha Augusta I., jemuž je dedikována. Ačkoli tu převažuje sborová homofonie, pronikají sem rovněž polyfonní postupy, které bude Zelenka systematicky rozvíjet v dalších letech. Na obálku nové verze Gloria ZWV 30 (1724) z následující Missa Judica me et discerne d moll (F dur) z roku 1714 vypsal skladatel všechna svá jména ve formě kryptogramu: „Ioannes LUCas IgnatIVs DIsMas ze LenKa“. Tato raná díla později několikrát přepracoval, takže definitivní verze vznikly až ve 20. letech.

Během velkého tvůrčího kvasu v letech 1723–33 vytvořil Zelenka na 20 mší (některé jsou neúplné), z velké části slavnostního charakteru. Slavnostní atmosféra je umocněna přítomností trubek a tympánu v orchestru. Vysoké trubky (clariny) určují díky svému ladění in D rovněž tóninu. Jsou přítomny již v první dokončené mši z 20. let, Missa Sancti Spiritus D dur ZWV 4, v níž se rovněž objevuje tzv. smíšený chrámový styl (der vermischte Kirchen-Stylus), jeden z pilířů Zelenkova slohu. V Missa Charitatis D dur, ZWV 10 (1727) se poprvé v rámci skladatelovy mešní tvorby uplatňuje lesní roh. Maximálního obsazení dosahují skladby z počátku 30. let: Missa „Gratias agimus tibi“ D dur ZWV 13 (1730), Missa Sancti Josephi D dur ZWV 14 (asi 1731–32) nebo Missa Purificationis BVM D dur ZWV 16 (1733). Vedle standardních smyčců a continua, 2 fléten a 2 hobojů jsou přítomny 4 trubky (v ZWV 14 2 lesní rohy a 2 trubky) a tympány; v ZWV 16 má samostatný part fagot. Kvarteto sólových zpěváků je rozšířeno na 5 (ZWV 16), případně 6 (ZWV 13). Významnou úlohu má smíšený sbor. ZWV 14 a 16 jsou věnovány princezně Marii Josefě (ke jmeninám a narození dítěte), katoličce z rodu Habsburků, která značně ovlivňovala provoz chrámové hudby v Drážďanech a Zelenkovi byla patrně podstatně více nakloněna než její manžel. Vedle slavnostních nálad lze v těchto kompozicích nalézt i lyrická místa, např. pastorální atmosféru v č. 3 Domine Jesu Christe Missa Nativitatis Domini D dur ZWV 8 (1726).

Ve druhé polovině 30. let píše Zelenka dvě rozsáhlé mešní kompozice: Missa Sanctissimae Trinitatis a moll ZWV 17 (1736) a Missa votiva e moll ZWV 18 (1739). Oproti předešlým mají menší obsazení, tj. bez žesťů a tympánů, ZWV 17 disponuje chalumeau. V barokním duchu jsou děleny do samostatných hudebních vět – devatenáctivětá ZWV 17 trvá téměř hodinu.

Počátkem 40. let pracuje Zelenka na cyklu Sex missae ultimae, z něhož dokončil pouze tři části (č. 1, ZWV 19, č. 2, ZWV 20 a č. 6, ZWV 21). V současné době převažují názory, že název cyklu je označením pro poslední mše celebrované v rámci bohoslužeb svátečního dne. I tyto skladby pracují se skromnými zvukovými prostředky: 2 hoboje, smyčce a varhanní continuo je nejmenší obsazení, jaké napsal Zelenka pro dvorní kapelu. Typickým příkladem pozdního Zelenkova chrámového stylu je první z těchto mší, Missa Dei Patris C dur ZWV 19 z roku 1740. Velkolepě pojatá kompozice o dvaceti větách trvá okolo 90 minut. Ačkoli v ní převažuje slavnostní hudba pro vyjádření Božího majestátu, objevují se i niterná místa hluboké pokory. V dedikaci díla „Velikému Bohu“ (Magno Deo) vyjadřuje skladatel pocit lítosti nad proviněním. Podobná místa lze nalézt též v hudbě, např. figuru passus duriusculus při líčení Kristova utrpení na kříži (č. 11 Et incarnatus est). K jedinečné slohové jednotě je tu doveden smíšený chrámový styl, kde monumentální sborové fugy s rysy stile antico se prolínají s prvky sborového a instrumentálního koncertu a virtuositou italské operní árie. Orchestr má přes své skromné obsazení samostatnou úlohu, často – např. v ritornelech – výrazově kontrastující s vokální složkou.

Jedním z ústředních bodů Zelenkovy tvorby jsou skladby pro velikonoční týden. V raném období, mezi roky 1709 a 1716, vytvořil na objednávky jezuitů z Klementina a hraběte Hartiga tři hudby ke Svatému hrobu: Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58, Attendite et videte ZWV 59 a Deus Dux fortissimae ZWV 60. Již v těchto dílech projevuje velký smysl pro dramatičnost a tragičnost, vyjádření temných nálad, prožitků vin, obav, hrůz a beznaděje. V tomto duchu je koncipována např. árie č. 3 Recordare Domine Testamenti tui z ZWV 58. Temná atmosféra je podbarvena témbrem altu, violy, chalumeau a continua. Dramatičnost je zdůrazněna efektním užitím smyčcového tremola, pozdějším oblíbeným výrazovým prostředkem skladatele.

Zelenka se velikonoční tvorbě soustavně věnoval v Drážďanech v letech 1722–23, kdy vznikly Nářky proroka Jeremiáše ZWV 53, 54, Miserere d moll ZWV 56 a Responsoria pro Hebdomada Sancta ZWV 55. Do okruhu skladeb pro velikonoční týden náležejí též pozdější oratoria ZWV 61–63.

Lamentationes Jeremiae Prophetae ZWV 53 byly komponovány pro první nocturno velikonočního matutina, tzv. tenebrae v roce 1722. Obsahují šest skladeb pro alt, tenor, bas a orchestr rozdělených do tří částí: Lamentationes pro die Mercurii sancto (na Zelený čtvrtek), Lamentationes pro die Jovis Sancto (na Velký pátek) a Lamentationes pro die Veneris sancto (na Bílou sobotu). Všechny skladby mají jednotnou formální strukturu. Do instrumentálního úvodu se připojí sólista, který zpívá melismata na slabiky hebrejské abecedy. Ve středních dílech se střídají recitativy a ariosa. Tyto výrazně dramatické pasáže jsou prostoupeny permanentním neklidem, který podtrhují časté změny metra a tempa, nástrojového doprovodu i typu vokální melodiky. Vypjaté afekty zejména v secco recitativech jsou vyjádřeny zvětšenými a zmenšenými intervaly nebo melodickými skoky. Chmurně tragická povaha zhudebňovaných textů je líčena prostřednictvím rétorických figur. Jednotící charakter má závěrečná fuga na slova „Jerusalem convertere ad Dominum Deum tuum“, kde sólový hlas je součástí tematické práce. Pěvecké party jsou v Lamentacích efektní a náročné, a to zejména v delších melismatických úsecích. Proměnlivost instrumentálního obsazení pro jednotlivé části napovídá, že Zelenka nepočítal se souborným provedením. Zatímco lamentace na Zelený čtvrtek a Velký pátek mají běžné obsazení pro chrámové skladby při římskokatolické liturgii v Drážďanech (2 hoboje, smyčce a continuo s varhanami), lamentace na Bílou sobotu jsou komornější: 2 podélné flétny, 2 violoncella a continuo (Lamentatio I. A dur), housle, chalumeau, fagot a continuo (Lamentatio II. F dur). U obou se plné instrumentální obsazení uplatní pouze v úvodu a závěru, ve středních dílech vznikají menší nástrojové kombinace. Pobožnosti na Zelený čtvrtek 1722 se zúčastnil korunní princ Friedrich August II. s chotí. Svoji nelibost vyjádřil nařízením, aby skladatel dílo zkrátil. Výsledkem je nová komornější verze ZWV 54.

Responsoria pro Hebdomada Sancta ZWV 55 (1723) obsahují 27 zhudebnění závěrečných responsorií k velikonočním oficiím. Oproti komplikovaně polyfonním Lamentacím s virtuosním pojetím sólistů tu převažuje sborová homofonie. Doprovod tvoří pouhé continuo.

Pro potřeby jezuitské misie v Drážďanech vytvořil Zelenka v letech 1718–1744 desatery litanie (ZWV 147–156). Pouze jediné (Litaniae Lauretanae G dur ZWV 150, 1725) jsou určeny pro zpěv v plenéru, ostatní jsou pojaty jako chrámové kantáty pro kostelní interiér. Vzhledem k zvláštnímu důrazu, jaký kladli jezuité na mariánský kult, převažuje i v Zelenkových litaniích mariánská tematika: Litaniae Lauretanae 149–152. Dále je zastoupen sv. František Xaver, patron drážďanského dvora, který byl uctíván od příchodu Marie Josephy roku 1719: Litaniae Xaverianae ZWV 154–156. Dvoje litanie vznikly na počest nejsvětější svátosti: Litaniae de Venerabili Sacramento ZWV 147–148.

Vrcholným dílem tohoto žánru jsou Litaniae Omnium Sanctorum a moll ZWV 153, které řídil Zelenka v drážďanské dvorní kapli 30. 1. 1735 v rámci třídenních proseb za šťastný porod královny Marie Josephy. I v tomto díle se střídají jásavě jubilující pasáže s obrazy bolesti a lítosti nad proviněními. Zajímavé užití fugové techniky se objevuje ve sboru č. 3 Sancte Petre ora pro nobis, kde zvolání k různým svatým vytváří koncentrované polyfonní pletivo. Marii Josephě jsou dedikovány též Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ G dur ZWV 151 (1744), patrně poslední Zelenkovo velké dokončené dílo.

Pro smuteční obřady v drážďanské kapli vytvořil Zelenka čtyři requiem (ZWV 45, 46, 48, 49) a Officium Defunctorum ZWV 47. Requiem F dur ZWV 49 je ztraceno, v opise jsou dochovány pouze Introitus a Sekvence. Dvě z těchto kompozic, Requiem D dur ZWV 46 a Officium Defunctorum ZWV 47, napsal Zelenka ke smutečním obřadům za Augusta II. Silného v roce 1733. Slavnostní Requiem D dur má maximální možné, vpravdě královské obsazení: vokální sekci tvoří soprán, alt, tenor, 2 basy a smíšený sbor, v orchestru se vedle smyčců a bassa continua objevují 2 flétny, 2 hoboje, chalumeau, 2 trubky, 2 lesní rohy a tympány. Hudba střídá slavnostní polohy s pocity hlubokého smutku – např. výraz pláče a utrpení podpořený figurou passus duriusculusLacrimosa. Největší důraz je v rámci celku položen na Dies irae. Toto dílo mělo značný ohlas v 18. a 19. století a stalo se snad nejrozšířenější Zelenkovou skladbou po evropských hudebních centrech.

V letech 1724–33 se Zelenka intenzivně věnoval tvorbě žalmů. Část z nich vznikla jako hudba k nešporám, výjimkou je např. Žalm 129 De profundis d moll ZWV 50, který komponoval pro smuteční obřad za svého otce: dílo zaznělo 3. 3. 1724 v drážďanské kapli. Pozoruhodný je již úvod, v němž se trojice basistů střídá se třemi trombony; vzniká tak temné zabarvení pro vyjádření hlubokého smutečně kontemplativního obsahu. (Trojici sólových basů předepsal skladatel také v Litaniae Xaverianae D dur ZWV 154 ze stejného období, vznikly roku 1723.) Závěrečné Et lux perpetua tvoří fuga na tzv. „křížové téma“ – téma s oboustranným půltónovým obkročováním výchozího tónu, jež užil později Antonín Dvořák v Requiem. Asi v roce 1725 upravil Zelenka tento žalm pro nešpory vánočního týdne (ZWV 97).

Zelenka někdy zhudebňuje jen části žalmů, některé verze se liší od znění žaltáře. Výjimečně přidává i jiné texty. Před závěry vsunuje téměř vždy Gloria. Na konci se často vyskytuje Amen nebo Alleluja. Některé žalmy komponoval vícekrát – důvodem může být jejich obliba při obřadech nešpor v Drážďanech: Žalm 109 Dixit Dominus (ZWV 66–69), Žalm 110 Confitebor tibi Domine (ZWV 70–74), Žalm 111 Beatus vir (ZWV 75–77), Žalm 112 Laudate pueri (ZWV 78–82), Žalm 113 In exitu Israel (ZWV 83, 84), Žalm 116 Laudate Dominum (ZWV 86, 87), Žalm 121 Laetatus sum (ZWV 88–90), Žalm 128 Nisi Dominus (ZWV 92, 93), Žalm 129 De profundis (ZWV 50, 97, 95, 96), Žalm 147 Lauda Jerusalem (ZWV 102–104).

Ojedinělou zvláštností v Zelenkově tvorbě je moteto Chvalte Boha silného ZWV 165. Zhudebněním textu 150. žalmu v překladu Bible kralické je jediným dochovaným dílem Zelenkovým v českém jazyce. Skladba má podobu árie pro bas a orchestr a klade značné virtuosní nároky na zpěváky i instrumentalisty. Všechny nástroje, koncertantně pojaté dvojice lesních rohů a hobojů se smyčci, včetně varhanního continua, zvukomalebně napodobují nástroje biblické, jimiž byl chválen Hospodin.

Slavnostní charakter mají další Zelenkovy velkolepě pojaté skladby s trubkami a tympány, zejména dvojí Te Deum D dur ZWV 145 (asi 1724), 146 (1731) a Magnificat D dur ZWV 108 (1725). Zelenka u tohoto díla, které si nechal opsat Johann Sebastian Bach pro svatotomášský kůr v Lipsku, vytvořil i komorní verzi pro 2 hoboje, smyčce a continuo s fagotem.

Naproti tomu složil větší množství drobných liturgických skladeb. Patří mezi ně antifony k Panně Marii: Alma Redemptoris Mater (ZWV 123–127), Regina coeli (ZWV 129, 130, 134, 135) a Salve Regina (135, 136, 138–140). V Salve Regina g moll ZWV 141 je parodován Frescobaldiho ricercar ze sbírky Fiori musicali. Neobvyklé je tu užití figury passus duriusculus v úvodním textu. Pro nešpory vytvořil Zelenka v letech 1725–32 hymny s prostým obsazením čtyřhlasého smíšeného sboru s continuem (ZWV 110–120).

 

4. Dramatická tvorba

Pro pražskou korunovaci Karla VI. českým králem v roce 1723 napsal Zelenka na objednávku českých stavů jezuitskou školní hru Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona s podtitulem Melodrama de Sancto Wenceslao. Dílo mělo premiéru 12. 9. 1723 v jezuitské koleji v Klementinu a lze je chápat jako českou protiváhu k velkolepé slavnosti na Hradčanech s Fuxovou operou Costanza e fortezza, kterou organizoval vídeňský dvůr. Autorem latinského libreta je jezuita P. Matouš Zill. Na základě Kristiánovy legendy, Dalimilovy kroniky, ale i starozákonních textů vytvořil libreto značně slabé, plné devotního pochlebování rodu Habsburků a císařskému majestátu. Zatímco první dvě dějství se věnují zásluhám sv. Václava o vyvrácení pohanství v Čechách a jeho podřízení země německému císaři Ottovi, dějství třetí je adorací Habsburků na českém trůně se závěrečným blahopřáním Karlu VI. ke korunovaci.

Hra je založena především na disputacích mezi abstraktními alegorickými postavami. Součástí je i mluvené slovo – odtud označení „melodrama“. Formálně dílo osciluje mezi jezuitskou školní hrou, oratoriem a operou benátského typu. Obsahuje Sinfonii, Prolog, 3 dějství a Epilog, které se dále dělí do 36 uzavřených čísel. Operní prvky představují italská sinfonia da capo (s nevypsaným opakováním krajních dílů), recitativy a koncertantní árie da capo s instrumentálními ritornely, v nichž ovšem Zelenka uplatňuje i fugovou techniku. K žánru latinského oratoria odkazují především polyfonní sbory s náznaky stile antico.

Zelenka si byl vědom neopakovatelnosti tohoto díla, a proto některá čísla parodoval ve svých pozdějších drážďanských skladbách, např.: Te Deum D dur ZWV 145 (1724), velikonoční Offertorium Angelus Domini descendit ZWV 161 (1725), vánoční moteta Proh, quos criminis inclementia ZWV 172 (1729) a O magnum mysterium ZWV 171 (1728).

Zelenka složil v Drážďanech 3 oratoria na italské texty. Navázal v nich mj. na svého vídeňského učitele Johanna Josepha Fuxe a vyhověl zálibě jezuitského řádu v hudebně dramatickém zpracování biblických dějů. Prvním dílem tohoto žánru je Il Serpente del bronzo ZWV 61 na libreto drážďanského dvorního básníka Stefana Benedetta Pallaviciniho. Premiéra se uskutečnila v dvorní kapli na Velký pátek 7. 4. 1730. Zelenka označil skladbu Cantata Sacra a rozdělil ji na 10 scén. Základem jsou recitativy a árie, v úvodu a závěru zpívá sbor. Jedná se o jediné Zelenkovo hudebně dramatické dílo, které nemá orchestrální předehru.

Následující Gesù al Calvario ZWV 62 vzniklo pro velikonoční týden roku 1735. Při premiéře bylo rozděleno na dvě části: první díl byl uveden na Velký pátek 8. 4., druhý následujícího dne. Zvláštností libreta Michelangela Boccardiho, který vybral texty všech čtyř evangelií, je absence postavy Testa; dějové okolnosti přednášejí jednající postavy a smíšený sbor. Všechny sólové party – 2 soprány a 3 alty – jsou svěřeny kastrátům. Skladba nese podtitul Componimento Sacro a opět v ní převažuje sled recitativů a árií. Na rozdíl od předchozího oratoria zní v úvodu francouzská ouvertura s dramaticky vypjatými krajními díly a centrální fugou. Zatímco hlavní postavy (Panna Marie, Marie Magdalena, Marie Kleofášova, Ježíš, sv. Jan) vyjadřují pozitivní nálady, temné a chmurné emoce jsou svěřeny orchestru.

Teprve třetí dílo tohoto žánru označil Zelenka pojmem Oratorio. I Penitenti al Sepocro del Redentore ZWV 63 zaznělo poprvé na Velký pátek 30. 3. 1736. O Velikonocích 1738 bylo z podnětu hraběte Hartiga uvedeno v pražském kostele sv. Františka Serafínského u Karlova mostu. Libreto napsal Pallavicini. Na rozdíl od většiny oratorií nemá dílo dramatický charakter. Jedná se o lyricky vypjatou reflexi Kristova ukřižování. Tři postavy – král David, Marie Magdalena a Petr – tu subjektivně vyjadřují svůj vztah k ukřižovanému. Po rozsáhlé a závažné ouvertuře následují recitativy secco i accompagnato, árie a sbory. Pozoruhodné je č. 9, recitativ a árie Questa che fà possente, kde biblická harfa je zvukomalebně znázorněna pizzicatem nejen vysokých smyčců, ale též violoncell a kontrabasů.

 

5. Světská vokální hudba

Protipólem latinské chrámové hudby jsou světské vokální skladby na italské texty ze 30. let. Zelenka patrně ve snaze zalíbit se novému králi Augustu III. a jeho vkusu volí styl, který vychází z módní opery neapolsko-benátského typu. V roce 1733 píše Osm italských árií (Alcune Ariae) ZWV 176 pro soprán, alt a bas s doprovodem smyčců a continua. Zhudebňuje tu libreta z jiných oper (např. Apostola Zena) a v některých áriích paroduje melodické obraty a motivy z árií J. J. Fuxe, J. A. Hasseho aj. Árie mají většinou formu da capo. Útvary v pomalejších tempech odkazují k Händelovi, zatímco skladby středního a rychlejšího tempa (též tzv. „divoké árie“) mají blízko k italským operním skladatelům (Leonardo Leo aj.).

Ke svatbě polského prince Jiřího Ignáce Lubomirského s baronesou Johannou von Stein napsal Zelenka v letech 1736–37 Serenatu ZWV 177. Není přesně doloženo, zda tato světská hudební kantáta měla premiéru v den svatby 28. 2. 1737. Autorem libreta je patrně Pallavicini. Tomuto názoru odpovídá nejen klasicizující symbolika a metaforika, jíž byl mistrem, ale též narážky na místní poměry a osoby, které svědčí o dokonalé znalosti prostředí drážďanského dvora. V tomto díle pro 4 soprány, alt, smíšený sbor a poměrně velký orchestr (2 flétny, 2 hoboje, fagot, 2 lesní rohy, smyčce a continuo) uplatnil Zelenka italianizující operní sloh na největší ploše. Zajímavé je tu řešení trojdílné Sinfonie D dur v úvodu: nemá běžnou formu da capo, jako tomu bylo v Sub olea pacis, nýbrž třetí díl tvoří nová hudba – menuet. Volbou tří odlišných částí se tak posouvá k typu rané klasicistní symfonie.

Oba italské cykly, v nichž se Zelenka snaží vyrovnat svému konkurentu v Drážďanech Hassemu, vykazují dílčí nedostatky pro zvolený žánr. Je to především značná délka některých árií, ale i často chybná deklamace italského textu.

 

6. Instrumentální tvorba

První významný soubor instrumentálních skladeb vytvořil Zelenka během vídeňského pobytu v roce 1718. Pro reprezentační potřeby korunního prince Friedricha Augusta II. složil 4 Capriccia pro orchestr ZWV 182–185. Jedná se o zábavnou hudbu divertimentového typu s převahou tanečních vět. Skladatel tu kombinuje formu koncertu se suitou. Po koncertantně náročných vstupních větách následují taneční a ariosní části, vzácněji se objeví např. fuga. Každé capriccio má jiný počet vět a rozdílné vnitřní uspořádání. Jednotícím prvkem je základní tónina.

Skladby jsou psány pro 2 hoboje, fagot, 2 lesní rohy, smyčce a continuo. Virtuosní nároky jsou kladeny především na lesní rohy, které skladatel exponuje ve výškách pro svou dobu neobvyklých. Zvláště u prvního rohu vyžaduje velkou pohyblivost i v nejvyšších polohách – jeho melodie musí být stejně plynulá jako v hobojích a houslích.

V roce 1729 doplnil skladatel cyklus o pátou část: Capriccio č. 5 G dur ZWV 190. V tomto svém posledním samostatném orchestrálním díle volí stejné obsazení. Zvláštností jsou charakteristické věty, které zobrazují stavy lidské mysli: č. 3 Il contento a č. 4 Il furibondo. V triu třetí části zní hudba nesoucí znaky české lyrické lidové melodiky, zatímco rustikálně robustní Villanella v závěru odkazuje na paysany z vídeňských Capriccií.

Zatímco Capriccia slavila ve Vídni velký úspěch, orchestrální skladby, které napsal Zelenka v Praze v letech 1722–23, možná ani nikdy neslyšel. Jedná se o díla, která mají v názvu slovo concertanti a číslovku označující počet nástrojových hlasů: Concerto in Sol à 8 concertanti ZWV 186, Hypocondrie à 7 concertanti A dur ZWV 187, Ouverture à 7 concertanti F dur ZWV 188 a Sinfonia à 8 concertanti a moll ZWV 189. Skladatel v nich aplikuje vivaldiovskou techniku concerta grossa, avšak podobně jako v Bachových  Braniborských koncertech všichni hráči sedí v orchestru a nevytvářejí samostatnou skupinu concertina, běžnou v italské praxi. Obsazení vychází z instrumentálních možností drážďanského dvora. Koncertantně jsou vedeny nejen party hobojů a houslí, ale větší pohyblivost mají též fagot a kontrabas.

Jeden z vrcholů Zelenkovy instrumentální tvorby představuje cyklus Šesti sonát ZWV 181, který vznikl v Drážďanech patrně v letech 1720–22. Ani v tomto případě není známo, zda dílo bylo za života svého autora provedeno. Skladby jsou psány převážně pro 2 hoboje, fagot a continuo, výjimku tvoří Sonáta č. 3 B dur pro housle, hoboj, fagot a continuo. Střídá se faktura triová a kvartetní – fagot je buď součástí continua nebo má samostatnou linii: fagotto concer[tante].

Šest sonát patří k vrcholům dechové komorní literatury. Jejich struktura klade značné technické nároky zejména na part prvního hoboje, ale i na ostatní nástroje. Virtuosní koncertantní charakter je ovlivněn Vivaldiho benátským stylem, má však rovněž blízko k Fuxovi a Bachovi. Na rozdíl od obdobných cyklů Händelových jsou party jednotlivých nástrojů nezaměnitelné. Uplatňují se výrazně polyfonní postupy, které se mísí s novými italskými podněty.

Skladby mají pevnou formální strukturu samostatných vět – většinou typu sonaty da chiesa (pomalá – rychlá – pomalá – rychlá). Pouze Sonáta č. 5 F dur má třívěté schéma koncertu s tempy rychle – pomalu – rychle. Na rozdíl od Capriccií chybí stylizace dvorských tanců. Objevují se však taneční podněty (české) lidové hudby, a to v rychlých, zejména finálních větách. Pomalé věty vycházejí z árií a podobně jako u Bacha jsou nositelkami závažných výpovědí.


Dílo

1. Katolická chrámová hudba

 

Mše

Missa Sanctae Caeciliae G dur ZWV 1, c. 1711, rev. 1712, c. 1719, c. 1728.

Missa Judica me et discerne d moll (F dur) ZWV 2, 1714, rev. c. 1720, c. 1723.

Missa Corporis Domini C dur ZWV 3, (bez Gloria), c. 1719.

Missa Sancti Spiritus D dur ZWV 4, 1723, rev. c. 1728–29.

Missa Spei C dur ZWV 5, 1724.

Missa Fidei C dur ZWV 6, (Kyrie, Gloria), 1725.

Missa Paschalis D dur ZWV 7, 1726, rev. c. 1732.

Missa Nativitatis Domini D dur ZWV 8, 1726.

Missa Corporis Domini D dur ZWV 9, c. 1727.

Missa Charitatis D dur ZWV 10, c. 1727.

Missa Circumcisionis D.N.J.C. D dur ZWV 11, 1728.

Missa Divi Xaverii D dur ZWV 12, (bez Creda), 1729.

Missa „Gratias agimus tibi“ D dur ZWV 13, 1730.

Missa Sancti Josephi D dur ZWV 14, (bez Creda), c. 1731–32.

Missa Eucharistica D dur ZWV 15, (Kyrie, Gloria), 1733.

Missa Purificationis BVM D dur ZWV 16, 1733.

Missa Sanctissimae Trinitatis a moll ZWV 17, 1736.

Missa votiva e moll ZWV 18, 1739.

Missa Dei Patris C dur (Missa ultimarum prima) ZWV 19, 1740.

Missa Dei Filii C dur (Missa ultimarum secunda) ZWV 20, (Kyrie, Gloria), c. 1740.

Missa Omnium Sanctorum a moll (Missa ultimarum sexta et forte omnium ultima) ZWV 21,

1741.

 

Requiem a hudba pro smuteční oficium

Requiem c moll ZWV 45, (bez Offertoria).

Requiem D dur ZWV 46, (pro smuteční obřady za Friedricha Augusta I.), 1733.

Officium Defunctorum ZWV 47, (Invitatorium, 3 Lectiones, 9 Responsorií pro smuteční

obřady za Friedricha Augusta I.), 1733.

Requiem d moll ZWV 48, c. 1730–32.

Requiem F dur ZWV 49, 1730.

 

Skladby pro velikonoční týden

6 Lamentationes pro hebdomada sancta c moll, F dur, B dur, g moll, A dur, F dur ZWV 53,

(Lamentationes Jeremiae Prophetae), 1722.

3 Lamentationes pro hebdomada sancta B dur, F dur, F dur ZWV 54, (Lamentationes Jeremiae prophetae), 1723.

27 Responsoria pro Hebdomada Sancta ZWV 55, 1723 [?].

Miserere d moll ZWV 56, 1722.

Miserere c moll ZWV 57, 1738.

Immisit Dominus pestilentiam ZWV 58, (Musica ad Sepulchrum Sacrum), 1709.

Attendite et videte ZWV 59, (Musica ad Sepulchrum Sacrum), 1712.

Deus Dux fortissimae ZWV 60, (Musica ad Sepulchrum Sacrum), 1716.

Il Serpente del bronzo (Cantata Sacra) ZWV 61, text Stefano Pallavicini, 1730.

Gesù al Calvario (Componimento Sacro) ZWV 62, text Michelangelo Boccardi, 1735.

I Penitenti al Sepolcro del Redentore (Oratorio) ZWV 63, text Stefano Pallavicini, 1736.

 

Žalmy

De profundis d moll ZWV 50 = 97, (Žalm 129), 1724.

Dixit Dominus a moll ZWV 66, (Žalm 109), c. 1725.

Dixit Dominus C dur ZWV 67, (Žalm 109), c. 1728.

Dixit Dominus D dur ZWV 68, (Žalm 109), 1726.

Dixit Dominus F dur ZWV 69, (Žalm 109), c. 1728.

Confitebor tibi Domine a moll ZWV 70, (Žalm 110), c. 1728.

Confitebor tibi Domine c moll ZWV 71, (Žalm 110), 1729.

Confitebor tibi Domine e moll ZWV 72, (Žalm 110), 1725.

Confitebor tibi Domine e moll ZWV 73, (Žalm 110), c. 1728–29.

Confitebor tibi Domine G dur ZWV 74, (Žalm 110), c. 1726.

Beatus vir a moll ZWV 75, (Žalm 111), 1725.

Beatus vir C dur, ZWV 76, (Žalm 111), 1726.

Beatus vir d moll ZWV 77, (Žalm 111).

Laudate pueri A dur ZWV 78, (Žalm 112), c. 1726.

Laudate pueri a moll ZWV 79, (Žalm 112), c. 1728.

Laudate pueri a moll ZWV 80, (Žalm 112).

Laudate pueri D dur ZWV 81, (Žalm 112), c. 1729.

Laudate pueri F dur ZWV 82, (Žalm 112), c. 1725.

In exitu Israel d moll ZWV 83 (Žalm 113), c. 1725.

In exitu Israel g moll ZWV 84, (Žalm 113), c. 1728.

Credidi a moll ZWV 85, (Žalm 115), c. 1727–28.

Laudate Dominum F dur ZWV 86, (Žalm 116).

Laudate Dominum F dur ZWV 87, (Žalm 116), c. 1728.

Laetatus sum D dur ZWV 88, (Žalm 121), c. 1726.

Laetatus sum D dur ZWV 89, (Žalm 121).

Laetatus sum A dur ZWV 90, (Žalm 121), c. 1730.

In convertendo g moll ZWV 91, (Žalm 125), c. 1728.

Nisi Dominus a moll ZWV 92, (Žalm 128), c. 1726.

Nisi Dominus a moll ZWV 93, (Žalm 128).

Beati omnes g moll ZWV 94, (Žalm 127), c. 1728.

De profundis a moll ZWV 95, (Žalm 129), 1728.

De profundis c moll ZWV 96, (Žalm 129), c. 1727.

De profundis d moll ZWV 97, (Žalm 129), revize ZWV 50, c. 1725.

Memento Domine David Es dur ZWV 98, (Žalm 131), c. 1728.

Ecce nunc benedicite Dominum a moll ZWV 99, (Žalm 133), c. 1739.

Confitebor tibi Domine B dur ZWV 100, (Žalm 137), c. 1728.

Domine probasti me F dur ZWV 101, (Žalm 138), c. 1728.

Lauda Jerusalem a moll ZWV 102, (Žalm 147), c. 1728.

Lauda Jerusalem d moll ZWV 103, (Žalm 147), c. 1728.

Lauda Jerusalem F dur ZWV 104, (Žalm 147), 1727.

Motet Chvalte Boha silného G dur ZWV 165, (Žalm 150).

 

Magnificat

Magnificat a moll ZWV 106.

Magnificat C dur ZWV 107, c. 1727.

Magnificat D dur ZWV 108, 1725.

 

Hymny

Ave maris stella d moll ZWV 110, c. 1726 nebo později.

Creator alme siderum d moll ZWV 111, 1725, podle autora může být hudba užita rovněž pro hymny Jesu Redemptor omnium, Deus tuorum militum, Exsultet orbis gaudiis, Salutis humanae sator.

Crudelis Herodes g moll ZWV 112, 1732.

Deus tuorum militum C dur ZWV 113, c. 1729.

Exultet orbis gaudiis D dur ZWV 114, c. 1730.

Jam sol recessit d moll ZWV 115, c. 1726.

Jesu corona virginum d moll ZWV 116, c. 1729.

Iste confessor a moll ZWV 117, c. 1729 nebo později.

Ut queant laxis a moll ZWV 118, c. 1726–27.

Veni Creator Spiritus a moll ZWV 119, c. 1726–27.

Veni Creator Spiritus C dur ZWV 120, c. 1729 nebo později.

Te Deum D dur ZWV 145, c. 1724.

Te Deum D dur ZWV 146, 1731.

 

Mariánské antifony

Alma Redemptoris Mater A dur ZWV 123, c. 1727–28.

Alma Redemptoris Mater a moll ZWV 124, c. 1725–26.

Alma Redemptoris Mater a moll ZWV 125, c. 1729.

Alma Redemptoris Mater D dur ZWV 126, 1730.

Alma Redemptoris Mater d moll ZWV 127, c. 1728.

6 Ave Regina coelorum a moll, d moll, C dur, g moll, G dur, a moll ZWV 128, 1737.

3 Regina coeli C dur, a moll, C dur ZWV 129, po 1728.

Regina coeli A dur ZWV 130, 1729.

Regina coeli A dur ZWV 131.

Regina coeli C dur ZWV 132.

Regina coeli D dur ZWV 133, c. 1731.

Regina coeli F dur ZWV 134, c. 1726–27.

Salve Regina a moll ZWV 135, 1730.

Salve Regina a moll ZWV 136, c. 1727.

Salve Regina a moll ZWV 137, parodie na Canzon quarti toni z Frescobaldiho Messa delli

Apostoli (Fiori musicali).

2 Salve Regina C dur, D dur ZWV 138.

Salve Regina d moll ZWV 139, 1724.

Salve Regina g moll, ZWV 140, c. 1725–26.

Salve Regina g moll ZWV 141, parodie na Recercar dopo il Credo z Frescobaldiho Messa

della Madonna (Fiori musicali).

Litanie, procesí

Litaniae de Venerabili Sacramento C dur ZWV 147, 1727.

Litaniae de Venerabili Sacramento D dur ZWV 148, 1729.

Litaniae Lauretanae C dur ZWV 149, 1718.

Litaniae Lauretanae G dur ZWV 150, 1725.

Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ G dur ZWV 151, 1744.

Litaniae Lauretanae „Salus infirmorum“ F dur ZWV 152, 1741.

Litaniae Omnium Sanctorum a moll ZWV 153, c. 1735.

Litaniae Xaverianae D dur ZWV 154, 1723.

Litaniae Xaverianae c moll ZWV 155, 1727.

Litaniae de Sancto Xaverio F dur ZWV 156, 1729.

10 Sub tuum praesiduum g moll, c moll, d moll, d moll, e moll, F dur, g moll, G dur, d moll, g

moll ZWV 157, 1734.

Statio quadruplex pro Processione Theophorica B dur ZWV 158, 1710.

Pange lingua „pro stationibus Theophoriae“ c moll ZWV 159.

 

Offertoria

Offertorium Angelus Domini descendit A dur ZWV 161, 1723, rev. 1725.

Offertorium Currite ad aras C dur ZWV 166, 1716.

Offertorium Eja triumphos pangite C dur ZWV 233, 1715 nebo dříve.

 

2. Světská vokální hudba

Sub olea pacis et palma virtutis. Melodrama de Sancto WenceslaoZWV 175, text Matouš Zill, 1723.

Osm italských árií A dur, d moll, E dur, A dur, a moll, Es dur, D dur, C dur ZWV 176, 1733.

Serenata ZWV 177, text Stefano Pallavicini [?], 1737 [?].

Dva račí kánony „Emit amor“ C dur ZWV 178, c. 1723.

Cantilena circulans „Vide domine“ C dur ZWV 179, 1722, rev. 1728 jako Canon mit 14 Vorkehrungen.

Motet Qui nihil sortis felicis videt B dur ZWV 211, c. 1730 nebo později.

 

3. Instrumentální hudba

Šest sonát F dur (2 hoboje, fagot, [bc]), g moll (2 hoboje, fagot, bc), B dur (hoboj, housle, fagot), g moll (2 hoboje, fagot, bc), F dur (2 hoboje, fagot, bc), c moll (2 hoboje, fagot, bc) ZWV 181, c. 1720–22.

Capriccio D dur ZWV 182, c. 1717.

Capriccio G dur ZWV 183, 1718.

Capriccio F dur ZWV 184, c. 1718.

Capriccio A dur ZWV 185, 1718.

Concerto in Sol à 8 concer[tanti] ZWV 186, 1723.

Hypocondrie à 7 conc[ertanti] A dur ZWV 187, 1723.

Ouverture à 7 concerta[nti] F dur ZWV 188, 1723.

Sinfonia à 8 concer[tanti] a moll ZWV 189, 1723.

Capriccio G dur ZWV 190, 1729.

Devět dvouhlasých kánonů C dur ZWV 191, c. 1721.

Literatura

I. Lexika

Brockhaus-Riemann.

Dlabacz 1815, I, s. 307–308.

Riemann.

ČSHS.

MEH 1983.

SČHK 1997.

HSPK 1999.

MGG2.

New Grove2.

 

II. Monografie

Schering, Arnold: Geschichte des Oratoriums (Leipzig 1911).

Schmid, Otto: Die sächsische Staatskapelle zu Dresden (Dresden 1923).

Kamper, Otakar: Hudební Praha XVIII. věku (Praha 1935).

Racek, Jan: Duch českého hudebního baroku (Brno 1940).

Racek, Jan: Česká hudba. Od nejstarších dob do počátku 19. století (Praha 1949, 21958).

Němeček, Jan: Nástin české hudby XVIII. století (Praha 1955).

Burney, Charles: Hudební cestopis XVIII. věku (Praha 1966).

Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 11983, 21989).

Oschmann, Suzanne: Jan Dismas Zelenka. Seine geistlichen italienischen Oratorien (Mainz – London – New York – Tokyo 1986).

Smolka, Jaroslav: Fuga v české hudbě (Praha 1987).

Stockigt, Janice B.: Jan Dismas Zelenka. A Bohemian Musician at the Court of Dresden (Oxford 2000).

Smolka, Jaroslav et al.: Dějiny hudby (Brno 2001).

Smolka, Jaroslav: Hudba českého baroka (3Praha 2005).

Smolka, Jaroslav: Jan Dismas Zelenka. Příběh života a tvorby českého skladatele vrcholného baroka (Praha 2006).

 

III. Sborníky

Zelenka-Studien I (Kassel 1993).

Zelenka-Studien II (Sankt Augustin 1997).

Music at German Courts, 1715–1760 (Woodbridge – Rochester 2011).

 

IV. Ostatní

Palacký, František: Jan Dismas Zelenka (Časopis českého musea 3, 1830, s. 234).

Palacký, František: Johann Dismas Zelenka. Böhmischer Tonkünstler (Jahrbücher des böhmischen Museum 1, 1830, s. 119–122).

Dehn, Siegfried W.: Ueber Johann Dismas Zelenka (Caecilia 27, 1848, s. 101 n.).

Fürstenau, Moritz: Beiträge zur Geschichte der Königlich Sächsischen musikalischen Kapelle (Dresden 1849).

Meliš, Emanuel: Jan Dismas Zelenka (Lumír 8, 1857, s. 1265).

Guth, Vítězslav: Jan Dismas Zelenka (Dalibor 2, 1859).

Fürstenau, Moritz: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden I, II (Dresden 1861, 1862, 2Leipzig 1971).

Guth, Vítězslav: Jan Dismas Zelenka (Slavoj 2, 1863).

Tadra, Ferdinand: Jan Dismas Zelenka (Hudební a divadelní věstník 1, 1877, s. 177 n.).

Hnilička, Alois: Jan Dismas Zelenka (Cyril 41, 1915, s. 117 n.).

Schmid, Otto: Johann Dismas Zelenka (Der Auftakt 3, 1923, s. 229–232).

Trolda, Emilián: O skladbách Zelenkových, jmenovitě o jeho melodramatu de s. Venceslao. Příspěvek k dějinám české církevní hudby z počátku XVIII. století (Cyril 55, 1929 – 58, 1932).

Helfert, Vladimír: Průkopnický význam české hudby v 18. století (sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu (Praha 1939, 1940).

Gintl, Zdeněk: Jan Dismas Zelenka mezi svými. O starých českých muzikantech (Praha 1946).

Becker-Glauch, Irmgaard: Die Bedeutung der Musik für die Dresdner Hoffeste bis in die Zeit August der Starken (Musik-wissenschaftliche Arbeiten 7, Kassel – Basel 1951).

Haußwald, Günther: J. D. Zelenka als Instrumentalkomponist (Archiv für Musikwissenschaft 13, 1956, s. 243–262).

Racek, Jan: Zur tschechischen Emigration in 16. bis 18. Jahrhundert (Musica 11, 1957, s. 547 n.).

Schoenbaum, Camillo: Die Kammermusikwerke des Jan Dismas Zelenka (1679–1745) (sborník Bericht über den Internationalen Musikwissenschaftskongress Wien, Mozartjahr 1956, Graz – Köln 1958, s. 552–562).

Paleček, Jaroslav: Louňovický kantor a organista Jiřík Zelenka Bavorovský (Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 2, Benešov 1959, s. 89–101).

Unverricht, Hubert: Einige Bemerkungen zur 4. Sonate von Johann Dismas Zelenka (Die Musikforschung 15, 1960, s. 329 n.).

Unverricht, Hubert: Zur Datierung der Bläsersonaten von Johann Dismas Zelenka (Die Musikvorschung 15, 1962, s. 265–268).

Protopopov, Vladimir: O polifonii češskoj školy XVI – načala XIX veka (Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, F 9, 1965, s. 207–226).

Novák, Vladimír: K počátkům dramatické tvorby Jana Dismase Zelenky (Hudební věda 4, 1967, s. 662–664).

Unverricht, Hubert: Zu Schoenbaums Ausgabe von Zelenkas Bläsersonaten (Die Musikforschung 22, 1969, s. 340–343).

Holliger, Heinz: S Heinzem Holligerem o hoboji a o jiném (Hudební rozhledy 25, 1972, č. 9, s. 421–423).

Vodák, Zdeněk: Jan Dismas Zelenka und seine Weltlichen Werke (sborník Studien zur Aufführungspraxis und Interpretation von Instrumentalmusik in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts (Blankenburg – Harz 1974, s. 35–37).

Bužga, Jaroslav: Dokumenty o působení J. D. Zelenky v Saské dvorní kapele v Drážďanech (Hudební věda 12, 1975, č. 1, s. 83–89).

Bužga, Jaroslav: Musiker und musikalische Institutionen in Zeitalter des Barocks in der böhmischen Ländern (Beiträge zur Musik-geschichte Osteuropas, Wiesbaden 1977).

Schoenbaum, Camillo: Die böhmische Musiker-Emigration. Ein Problem (sborník Beiträge zur Musikgeschichte Osteuropas, Wiesbaden 1977, s. 281 n.).

Bessler, Gerd: J. D. Zelenkas Werke für Orchester (53. Bachfest der Neuen Bachgessellschaft, Marburg – Lahn 1978).

Hoffmann-Erbrecht, Lothar: Zu Bachs und Zelenkas Triosonaten (53. Bachfest der Neuen Bachgesellschaft, Marburg – Lahn 1978, s. 106–111).

Kohlhase, Thomas: Jan Dismas Zelenka: Missa Purificationis Beatae Virginis Mariae (53. Bachfest der Neuen Bachgesellschaft in der Universitätsstadt Marburg, Marburg – Lahn 1978, s. 99 n.).

Riedel, Friedrich Wilhelm: Der Kirchenkomponist Jan Dismas Zelenka. Mittler zwischen dem Wiener Imperialstil und J. S. Bach (53. Bachfest der Neuen Bachgesellschaft, Marburg – Lahn 1978, s. 94 n.).

Bužga, Jaroslav: Skladatelský odkaz Jana Dismase Zelenky (Hudební věda 16, 1979, č. 4, s. 305–315).

Oktábec, Václav: Jan – Lukáš – Dismas (Katolické noviny 41, 1979, s. 5).

Oktábec, Václav: Louňovice Jana Dismase Zelenky (Naše rodina 35, 1979, s. 14).

Ravizza, Victor: Jan Dismas Zelenka. Zum späten Ruhm eines böhmisches Komponisten (Neue Züricher Zeitung 200, č. 96, 27. 4. 1979).

Smolka, Jaroslav: Jan Dismas Zelenka (Gramorevue 15, 1979, č. 10, s. 3).

Volek, Tomislav: Na počest Jana Dismase Zelenky (Hudební rozhledy 32, 1979, č. 7, s. 315).

Holschneider, Andreas: Zur Rezeption des barocken Instrumentalmusik und dem neuen Interesse an der Werken von Jan Dismas Zelenka (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 268 n.).

Irmen, Hans-Josef: Gesù al Calvario. Un oratorio de la passion di Jan Dismas Zelenka (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 297 n.).

Kohlhase Thomas: Ad Maiorem Dei Gloriam. Anmerkungen zu Zelenkas Kirchenmusik (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 284–297).

Stenzel, Jürg: Jan Dismas Zelenka: Missa Circumcisionis D.N.J.C. (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 42–43).

Stenzel, Jürg: Jan Dismas Zelenka ...? (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 265–268).

Stenzel, Jürg: Zelenka-Bibliographie (Schweizerische Musikzeitung 120, 1980, s. 302 n.).

Bužga, Jaroslav: The Vocal Works of Jan Dismas Zelenka (Early Music 9, 1981, s. 177–183).

Burgess, Geoffrey: An Approach to Editing the Trio Sonatas of Jan Dismas Zelenka (Thesis, University of Sydney 1982).

Bužga, Jaroslav: Bach, Zelenka a česká hudba 19. století (Hudební věda 19, 1982, s. 49–60).

Bužga, Jaroslav: J. D. Zelenka (Musica 1982, s. 191–193).

Bužga, Jaroslav: Zelenka in Dresden (Sächsische Heimblätter 28, 1982, s. 267–270).

Hübler, Klaus-Karl: ... als etwas seltenes, unter Schlössern verwahrt ... Nachdrücklicher hinweis auf Jan Dismas Zelenka (Zeitschrift für Musikpädagogik 7, 1982, s. 40–43).

Oschmann, Susanne: Ioannes LVCas IgnatIVs DIsMas zeLenka. Ein Kleinmeister des Barock? (Concerto 1, 1983, s. 52 n.).

Bužga, Jaroslav: Příspěvky k životopisu J. D. Zelenky (Hudební věda 21, 1984, č. 2, s. 137–145).

Kalisch, Volker: Jan Dismas Zelenka oder „... eine höchst eigenwillige Person“. Bemerkung zu Leben und Werk (Würtembergische Blätter für Kirchenmusik 51, 1984, s. 164–175).

Welker, Lorenz: „Und überhaupt die besondere Geschichklichkeit im Kirchenstyl...“, Jan Dismas Zelenka (1679–1745). Eine porträtskizze (Neue Zeitschrift für Musik 145, 1984, s. 14–17).

Bužga, Jaroslav: Drážďanský inventář Jana Dismase Zelenky z roku 1726 (Praha 1985).

Heyde, Herbert: Blasinstrumente und Bläser der Dresdner Hofkapelle in der Zeit des Fux-Schülers J. D. Zelenka (1710–1745) (sborník Johann Joseph Fux und die barocke Bläsertradition, Graz 1985).

Reich, Wolfgang: Jan Dismas Zelenka. Thematisch-systematisches Verzeichnis der musikalischen Werke (Dresden 1985).

Bužga, Jaroslav: Die Quellen des stile antico in der Dresdner Musiksammlung um 1730 (Bach-Studien 1986, s. 67–71).

Bužga, Jaroslav: J. D. Zelenka na královském dvoře v Drážďanech (Hudební věda 23, 1986, č. 4, s. 312–329).

Horn, Wolfgang: Das Repertoire der Dresdner Hofkirchenmusik um 1720–1730 und die Werke Antonio Caldaras (sborník Antonio Caldara. Essays on his Life and Times, Aldershot 1987, s. 277–299).

Horn, Wolfgang: Die Dresdner Hofkirchenmusik 1720–45. Studien zu ihrem Repertoir (Kassel – Stuttgart 1987).

Reich, Wolfgang: Jan Dismas Zelenka (Hudební rozhledy 40, 1987, č. 12, s. 562–567).

Reich, Wolfgang: Zwei Zelenka Studien: Ein ungeliebter Komponist? Jan Dismas Zelenkas Stellung in Dresden; Die Triosonaten von Jan Dismas Zelenka. Untersuchungen zu Ihrer Struktur und Semantik (Studien und Materialen zur Musikgeschichte Dresdens 7, Dresden 1987, s. 1–59).

Smolka, Jaroslav: Bedřich Smetana a Jan Dismas Zelenka (Opus musicum 19, 1987, č. 4, s. 104–109).

Beaumier, James Justin: Selected Masses of Jan Dismas Zelenka (1679-1745). An

Examination of the General Style with Emphasis on “Missa Gratias Agimus

Tibi“ (1730). (University of Southern California 1989).

Reich, Wolfgang: Zelenka krypticky (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 11, s. 523–524).

Stockigt, Janice B.: The Kapellknaben of the Catholic Court Church in Dresden 1722–1733 (Studies in Music 23, 1989, s. 13–24).

Volek, Jaroslav: Dvě zahraniční bohemika. 1. Jan Dismas Zelenka (Hudební rozhledy 42, 1989, č. 4, s. 189).

Volek, Tomislav: Jan Dismas Zelenka 1989 (Hudební rozhledy 42, 1989, s. 513–515).

Finscher, Ludwig: Jan Dismas Zelenka (Reclams Kammermusikführer, Stuttgart 1990, s. 155 n.).

Pečman, Rudolf: Sub olea pacis et palma virtutis. Zur Frage nach dem Schwanken Jan Dismas Zelenka zwischen Oper, Oratorium und Schauspiel (Händel-Jahrbuch 36, 1990, s. 163–170).

Pilková, Zdeňka: Hudebníci z českých zemí v 18. století na drážďanském dvoře (Opus musicum 22, 1990, č. 2, s. 52–57).

Vojtěšková, Jana: Skladby Jana Dismase Zelenky v křížovnickém hudebním archivu (Hudební věda 27, 1990, č. 1, s. 3–24).

Blumenberg, Heike: Ein sicheres Versteck für eine Lebensbeichte? Zur Semantik von Jan Dismas Zelenkas Triosonaten I–III (Neue Zeitschrift für Musik 152, 1991, s. 24–29).

Kohlase, Thomas: Jan Dismas Zelenka Frescobaldi-Bearbeitungen (sborník Von Isaak bis Bach. Studien zur älteren deutschen Musikgeschichte, Kassel 1991, s. 215–227).

Schmid, Otto: Johann Dismas Zelenka (Blätter für Haus- und Kirchenmusik 5, 1991, s. 25 n.).

Bužga, Jaroslav: O vztahu J. D. Zelenky k J. S. Bachovi (Hudební věda 29, 1992, č. 2, s. 91–102).

Kohlhase, Thomas: Der Dresdner Hofkirchenkomponist Jan Dismas Zelenka. Ein Forschungbericht (Musik der Osten 12, Kassel 1992, s. 115–212).

Kohlhase, Thomas: Echtheitsfragen aus quellenkritischer Sicht. Anmerkungen zu zwei Kompositionen Zelenkas, die Bearbeitungen fremder Werke sein können (Festschrift Hubert Unverricht, Tutzing 1992, s. 125–136).

Smolka, Jaroslav: Oslavme J. D. Zelenku důstojně (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 6, s. 294–295).

Smolka, Jaroslav: Ještě k edicím hudby Jana Dismase Zelenky (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 10, s. 468).

Stockigt, Janice B.: Is the „Polish Style“ present in the Music of Zelenka? (Context 3, 1992, s. 18–26).

Vojtěšková, Jana: Oslavíme 250. výročí úmrtí Jana Dismase Zelenky (Hudební rozhledy 45, 1992, č. 4, s. 178–191).

Bělský, Vratislav: Zelenkas Requiem d-moll ZWV 48. Überlieferung und Stil (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 297 n.).

Floreen, John Eric: Zelenkas Psalmvertonungen. Formale Konzepte und Satztechnik (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 241–252).

Horn, Wolfgang: Die wichtigsten Schreiber im Umkreis Jan Dismas Zelenkas. Überlegung zur Methode ihrer Bestimmung und Entwurf einer Gruppierung der Quellen (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 141–210).

Horn, Wolfgang: Missa votiva e-moll ZWV 18 (1739) (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 360).

Horn, Wolfgang: Zelenkas Bearbeitung und Ergänzung von Palestrinas Missa Nigra sum (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 352).

Kohlhase, Thomas: Ammerkungen zur Generalbaßpraxis der Dresdner Hofkirchenmusik der 1720er bis 1740er Jahre (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 233–240).

Kohlhase, Thomas: Der Dresdner Hofkirchenkomponist Jan Dismas Zelenka und der „vermischte Kirchen-Stylus“ (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 348).

Kohlhase, Thomas: „Vermischte Kirchenstil“ und dramatische Konzepte in Zelenkas kirchenmusikalischem Spätwerk (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 323–343).

Kohlhase, Thomas: Zelenka-Bibliographie und -Diskographie (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 365 n.).

Kohlhase, Thomas: Zelenkas Passionsmusik für die Dresdner Hofkirche (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 356).

Oschmann, Susanne: Schallaufnahmen von Werken Zelenkas (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 211 n.).

Pilková, Zdeňka: Böhmische Musiker an Dresdner Hof zur Zeit Zelenkas (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 55–64).

Pulkert, Oldřich: Die böhmische Jesuitenprovinz und der Musicus Jan Dismas Zelenka (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 41 n.).

Pulkert, Oldřich: Novodobá světová premiéra „Serenaty“ Jana Dismase Zelenky (Hudební rozhledy 46, 1993, č. 2, s. 78–79).

Pulkert, Oldřich: S nechutí ještě k Zelenkově Serenatě (Hudební rozhledy 46, 1993, č. 9, s. 432–433).

Reich, Wolfgang: Jan Dismas Zelenka und seine Dresdner Kopisten (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 109–140).

Smolka, Jaroslav: Serenata J. D. Zelenky měla novodobou premiéru už před sedmi lety v Praze (Hudební rozhledy 46, 1993, č. 11, s. 527).

Stockigt, Janice B.: Einflüsse auf Zelenkas Kompositionsstil am Beispiel seiner Vesperpsalm-Vertonungen etwa 1725 bis 1730 (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 253–296).

Talbot, Michael: Venezianische Elemente in Stil Jan Dismas Zelenkas (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 311–322).

Unverricht, Hubert: Zelenkas Vokalwerk. Zu den Aufgaben für die Forschung und die Praxis (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 9–15).

Vojtěšková, Jana: Die Zelenka-Überlieferung in Böhmen und in der Tschechoslowakei (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 85–108).

Vojtěšková, Jana: Opisy dvou mší Jana Dismase Zelenky z pražského křížovnického archivu (Hudební věda 30, 1993, s. 240–248).

Volek, Tomislav: Die Bedeutung Prags für Zelenkas Leben und Schaffen (sborník Zelenka-Studien I, Kassel 1993, s. 17–40).

Horn, Wolfgang: Überlegung zu einiger „Incerta“ in Werk Jan Dismas Zelenka. Vorgetragen mit besonderer Sympathie für das Duett „Qui nihil sortis felicis videt“ ZWV 211 (Ars Musica, Michaelstein – Blankenburg 1994, s. 14–28).

Oschmann, Susanne: Zur Recepzion von National und Gattungsstillen in Der Corno da caccia-Suiten von Jan Dismas Zelenka (Archiv für Musikwissenschaft 4, 1994, s. 315–339).

Stockigt, Janice B.: The Vespers Psalms of Jan Dismas Zelenka (1679-1745) in the

Liturgy and Life of the Dresden Catholic Court Church (Melbourne University, 1994).

Vojtěšková, Jana: Bach, Zelenka a hrabě Hartig (Hudební věda 31, 1994, č. 2, s. 145–148).

Pilková, Zdeňka: Hudebníci ze severních Čech v Drážďanské dvorní kapele v 18. století (Hudební věda 32, 1995, č. 4, s. 364–396).

Horn, Wolfgang: Nachahmung und Originalität. Zelenkas Studien bei Johann Joseph Fux und die Bedeutung der Imitatio (sborník Johann Joseph Fux und seine Zeit. Kultur, Kunst und Musik im Spätbarock, Laaber 1996, s. 137–169).

Smolka, Jaroslav: O Janu Dismasu Zelenkovi s Jaroslavem Smolkou (Hudební rozhledy 49, 1996, č. 2, s. 32–34).

Cibulka, Pavel: Genealogisch-historische Motive in Zelenkas Werk Sub olea pacis (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 409–415).

Franěk, Marek: Zelenkas Prager Zietgenosse Guntherus Jacob (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 437–439).

Kohlhase, Thomas: Gedanken zu Zelenkas Spätwerk (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 289–294).

Kohlhase, Thomas: Zelenkas geistliche Parodien von Sätzen seines Melodramas ZWV 175 (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 419–435).

Krones, Hardtmut: Jan Dismas Zelenka und die musikalische Rhetorik (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 167–181).

Kroupa, Jiří K.: Das Festspiel Sub olea pacis im Kontext der kulturellen Aktivitäten der Prager Jesuiten (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 397–407).

Marx, Joachim-Hans: Zelenkas Lamentations-Vertonungen von 1722 (Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 161–165).

Max-Weber, Magda: Bemerkungen zu Zelenkas Litaneivertonungen (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 145–152).

Ottenberg, Hans-G.: Carl Philipp Emanuel Bach trifft Zelenka (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 295–303).

Pilková, Zdeňka: Zelenkas Zeitgenossen und Nachfolger aus Nordböhmen in der Dresdner Hofkapelle (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 487–492).

Reich, Wolfgang: Das Diarium Missionis Societatis Jesu Dresdae als Quelle für die kirchenmusikalische Praxis (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 43–57).

Reich, Wolfgang: Jan Dismas Zelenka und die Gröβe in der Musik (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 17 n.).

Riedel, Friedrich Wilhelm: Zelenkas Kompositionen zum Toten-Offizium (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 153–159).

Seifert, Siegfried: Calendarium Romanum-Saxonicum. Liturgischer Kalendar für die Katolische Kirche in Sachsen in Jahren 1708–1738 (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 305–314).

Seifert, Siegfried: Das Diarium Missionis Societatis Jesu Dresdae ab anno 1710 als Quelle für Festordnung und Liturgie an der Dresdner katolischen Hofkirche (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 29–41).

Seifert, Herbert: Die Prager Jesuitendramen zur Zeit Zelenkas (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 391–396).

Seifert, Herbert: Zelenka in Wien (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 183–192).

Scherl, Adolf: Inszenierungsfragen zu Zelenkas Melodrama „Sub olea pacis...“ (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 477–485).

Siegele, Ulrich: Zelenkas Besoldung (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 279–287).

Slavický, Tomáš: Fuga Jana Zacha na Zelenkovo téma (Hudební věda 34, 1997, s. 178–187).

Smolka, Jaroslav: Zwei Kapitel aus der Instrumentation Jan Dismas Zelenkas. 1. Zelenkas Bässe. Der Beitrag des Komponisten zur Klangfarbenregistrierung der Baβlinien und seine stylistischen Konsequenzen. 2. Posaune und Waldhorn im Werk Jan Dismas Zelenka (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 507–534).

Stockigt, Janice B.: Die Übertragung von Prager Vesperquellen nach Dresden durch Zelenka. Ein Beispiel anhand einer Gruppe anonymer Vertonungen (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 493–506).

Stockigt, Janice B.: Hinweise auf die Originalaufführungen von Zelenkas Vesperpsalmen (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 101–143).

Strohm, Reinhard: Jan Dismas Zelenkas italienische Arien (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 251–278).

Talbot, Michael: Zelenka’s Serenata ZWV 177 (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 217–241).

Unterberger, Monika: Die Chorfugen Zelenkas. Analytische Aspekte (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 535–541).

Unverricht, Hubert: Die Triosonate bei Fux und Zelenka. Versuch einer Historischen Einordnung der Sechs Sonaten Jan Dismas Zelenkas (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 183 n.).

Volek, Tomislav: Jan Dismas Zelenka. Ein tschechischer Komponist in seiner Zeit (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 383–389).

Welker, Lorenz: Konstituenten der Form in Zelenkas Triosonaten (sborník Zelenka-Studien II, Sankt Augustin 1997, s. 201–216).

Corbin, Patricia: A contextual analysis of the Missa Dei Filii by Jan Dismas Zelenka.

(Indiana University 1998).

Gerck, Carl Wilhelm: Die SLUB als Archiv für die Musik der Dresdner Hofkapelle (SLUB Kurier 12, 1998, č. 3, s. 12–14).

Reich, Wolfgang: The Wind Sonatas of Jan Dismas Zelenka. Structural Devices and Semantic Implications (sborník A Time of Questioning, Utrecht 1998, s. 135–152).

Smolka, Jaroslav: Dva specifické problémy edic české hudby 18. století. Jan Dismas Zelenka, varhanní tvorba (sborník Kritické edice hudebních památek II (Olomouc 1998, s. 18–23).

Stockigt, Janice B.: Szenen in Zelenka’s Vespers Psalm Settings (Musicology Australia 21, 1998, s. 50–58).

Reich, Wolfgang: „Chorus“ und „Musici regii“ in der Dresdner katolischen Hofkirche (sborník Musica Conservata, Tutzing 1999, s. 321–329).

Smolka, Jaroslav: Český vklad v hudebním projevu Jana Dismase Zelenky (Hudební rozhledy 57, 2004, č. 10, s. 38–39).

Smolka, Jaroslav: Jan Dismas Zelenka (16th October 1679 – 22th–23th December 1745) (Czech music 2, 2005, s. 1–3).

Horn, Wolfgang: Monument und Geschichtsbild. Bemerkungen zur Problematik eine adäquaeten Edition der Sechs Sonaten (ZWV 181) von Jan Dismas Zelenka (Musikalische Überlieferung und musikalische Edition, Göttingen 2006, s. 114–134).

Pečman, Rudolf: „S bobkovou ratolestí pokoje a palmou ctnosti“. K 325. výročí narození a 260. výročí úmrtí „českého Bacha“ Jana Dismase Zelenky (1679–1745) (sborník Musicologica Brunensia. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, H 41, 2006, Masarykova univerzita 2007, s. 105–124).

Cho, HyunJin: Jan Dismas Zelenka’s Missa Dei Patris (1740). The use of stile misto in Missa Dei Patris (ZWV 19). (University of Arisona 2010).

Stockigt, Janice B.: The Court of Saxony-Dresden (sborník Music at German Courts, 1715–1760, Woodbridge – Rochester 2011, s. 17–49).

 

Pavel Sýkora

Datum poslední změny: 4.4.2016