Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Jaques-Dalcroze, Émile

Tisk


Charakteristika: Skladatel a pedagog

Datum narození/zahájení aktivity:6.7.1865
Datum úmrtí/ukončení aktivity:1.7.1950
Text
DíloLiteratura

Jaques-Dalcroze, Émile, skladatel, pedagog, narozen 6. 7. 1865, Vídeň (Rakousko), zemřel 1. 7. 1950, Ženeva (Švýcarsko).
 
Émile Jaques-Dalcroze se proslavil jako reformátor hudebně pedagogických postupů, tvůrce metody tzv. rytmické gymnastiky (Rhythmische Gymnastik). Studoval u Léo Delibese, Gabriela Fauré, Antona Brucknera, Roberta Fuchse, ovlivnil ho pobyt v Alžírsku (nepravidelná hudební rytmika) a studium u Mathise Lussyho (spojitost hudebního výrazu s fysiologickými procesy). Od roku 1892 působil jako profesor solfeggia a harmonie na konzervatoři v Ženevě; v té době začala vznikat jeho osobitá pedagogická metoda, založená na systematicky vytvářeném vztahu mezi hudbou a pohybem na základě rytmu, dynamiky, formy a dalších charakteristik (metoda bývala označována nejčastěji jako rytmická gymnastika). Zabýval se také možnostmi využití improvizace ve výchově hudebníků. Svoji metodu demonstroval poprvé veřejně v roce 1905 na švýcarských hudebních slavnostech v Solothurnu. Do širokého povědomí se metoda dostávala již před první světovou válkou, zásadní vliv mělo založení Bildungsanstalt Jaques-Dalcroze v Hellerau u Drážďan v roce 1910 (jako součásti zahradního města, koncipovaného jako místo integrace práce, umění a prožívání volného času v harmonický celek, jehož iniciátorem byl Wolf Dohrn). Jaques-Dalcroze postupně propracoval svoji metodu a ukázal její umělecké možnosti na pravidelně konaných slavnostních představeních školy. Největší ohlas vzbudilo nastudování opery Ch. W. Glucka Orfeus a Eurydika (1913) ve spolupráci s výtvarníkem Adolphem Appiou. V inscenaci hrál významnou roli zpívající a pohybující se chór, evokující funkci antického tragického chóru. Aktivity školy v Hellerau vzbudily zájem širokého okruhu umělců a intelektuálů, z nichž mnozí Hellerau navštívili (např. Georg Bernard Shaw, Rainer Maria Rilke, Oskar Kokoschka, Franz Kafka, Sergej Ďagilev, Václav Nižinský). Činnost Jaques-Dalcroze přerušila první světová válka, ústav v Hellerau byl uzavřen. Dalcroze působil v Paříži a poté až do své smrti v Ženevě ve vlastní škole v původním duchu výchovy hudebně pohybových dovedností (jeho zájmem nebyl tanec). Již  před první světovou válkou se hudebně pohybová výchova podle jeho metody rytmické gymnastiky rozšířila po celé Evropě, zejména zásluhou jeho žáků z Hellerau. Po roce 1918 začali někteří z nich rozvíjet původní hudebně zaměřenou metodu jako speciální pohybovou/taneční disciplínu (Jaques-Dalcroze považoval tanec jen za doprovodný, vedlejší element své metody), a to zejména v obnovené škole Hellerau (Valerie Kratina, Jarmila Kröschlová, Rosalie Chladek). Tato škola byla v roce 1925 přenesena do Laxenburku u Vídně a užívala nadále název Schule Hellerau-Laxenburg. Důsledně vyžadovaná závislost pohybu (tělesného rytmu) na hudbě byla nahrazena vnitřní komunikací mezi pohybem a hudbou. V tomto duchu pak metoda ovlivnila významně vývoj taneční pedagogiky a choreografického myšlení, vytvářela racionální bázi pro motivování vztahu mezi hudbou a tancem, který vyplýval z rytmických, dynamických a formálních parametrů. Dalcrozeova metoda ovlivnila např. prostřednictvím tanečnice, žačky Jaques-Dalcroze Mary Rambert koncepci choreografie Svěcení jara Igora Stravinského, kterou pro soubor Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva vytvořil Václav Nižinský (1913). Umělecky i pedagogicky rozvíjela v tanečním umění podněty Jaques-Dalcroze soustavně Rosalie Chladek v Rakousku.
V českém prostředí našla metoda Jaques-Dalcroze velkou odezvu, a to jak ve svém hudebně pedagogickém zaměření (v podobě tzv. rytmiky), tak jako inspirační zdroj pro taneční umění. Podněty rytmické gymnastiky kombinovali a syntetizovali domácí tvůrci s dalšími vlivy a osobitě je přetvářeli.  Jaques-Dalcroze představil  svoji metodu v Praze na několika přednáškách (7. 3. 1911 v Rudolfinu, pak v letech 1912, 1914, 1934 a 1936 v rámci Mezinárodního kongresu pro hudební výchovu). Již v roce 1912 vznikl Spolek Jaques-Dalcroze, původně jako česko-německá organizace. V jeho rámci se pozornost soustředila především na využití rytmické gymnastiky jako hudební a rytmické pedagogické metody, navazoval na původní záměr Émile Jaques-Dalcroze. Ve škole v Hellerau studoval Antonín Očenášek a Karel Pospíšil, vůdčí osobnosti Sokola, jejichž prostřednictvím působil vliv Dalcrozeovy metody intenzivně na vývoj sokolských cvičení (zejména dětských a ženských, společně s podněty stylu Isadory Duncan). Předními představitelkami dalcrozeovského stylu v českém prostředí byly absolventky školy v Hellerau Anna Dubská, Marie Volková, Němka Margarethe Kallab, působící v Brně (přestože patřila k rané generaci dalcrozeovsky školených pedagogů, inklinovala k více tanečnímu pojetí metody), Eliška Bláhová věnovala problematice rytmické gymnastiky a dalších pohybových metod  pozornost také v teoretických publikacích (její práce Pohyb, rytmus, výraz podávala souhrnný pohled na vývoj a podstatné charakteristiky nejen Dalcrozeovy metody, ale zařazovala ji i do širšího kontextu dalšího pohybového/tanečního dobového dění). Směrem k více tanečnímu pojetí rozvíjely metodu rytmické gymnastiky např. Jarmila Kröschlová, Míra Holzbachová, Němky Bertl Sommer-Kallmann a především Gret Eppinger, pedagožka rytmické gymnastiky na německé Hudební akademii v Praze. Z Dalcrozeova základu derivovaná taneční metoda Rosalie Chladek ovlivnila tanečnice Laurette Hrdinovou, Zoru Šemberovou a další.
Dílo
Der Rhythmus als Erziehungsmittel für das Leben und die Kunst (Basel 1908);
Rhythmus, Musik und Erziehung (Basel 1921); česky tři stati jako Rytmus (Praha 1927).
Literatura
I. Lexika
PHSN.
 
II. Ostatní
Kašpar, Bohdan: Methoda Dalcrozeova (Dalibor. Hudební listy 33, 1911, č. 29, s. 205–206).
Spilka, Richard: Methoda Jaques Dalcrozeova (Hudební revue 4, 1911, s. 191–194).
Rosenkrancová, Bohumila: Jaques-Dalcroze (Dalibor. Hudební listy 34, 1912, s. 304–306).
Veselý, Richard: První slavnost Jaques Dalcrozeova ústavu v Hellerau (Hudební revue 6, 1912, č. 1, s. 40–44).
Veselý, Richard: Druhá slavnost Jaques Dalcrozeo-vy školy v Hellerau (Hudební revue 6, 1912, s. 573–575).
Brandenburg, Hans: Der moderne Tanz (München 1921).
Siblík, Emanuel: Tanec mimo nás i v nás (Praha 1937).
Bláhová, Eliška: Pohyb, rytmus, výraz (Brno 1928; 1941).
Kröschlová, Jarmila: Výrazový tanec (Praha 1964).
Chladek, Rosalia: Dalcroze und die Hellerau-Schule Dresden (2. Dresdner Tanzsymposium´88, Dresden, 1988, s. 13–21).
Krejčová, Ellen: Émile Jaques-Dalcroze. Diplomová práce, katedra tance AMU v Praze (Praha 1995).
  
Dorota Gremlicová
Datum poslední změny: 19.5.2005