Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Smetáček, Pavel

Tisk


Charakteristika: Klarinetista (saxofonista), leader, skladatel (aranžér) a publicista

Datum narození/zahájení aktivity:4.1.1940
Text
Literatura

Smetáček, Pavel, klarinetista (saxofonista), leader, skladatel (aranžér) a publicista, narozen 4. 1. 1940, Praha.

Syn dirigenta (a hobojisty) Václava Smetáčka, bratr tubisty a saxofonisty Ivana Smetáčka, otec bubeníka (leadra jazzového ansámblu New Orchestra of Dreams) Štěpána Smetáčka; manželka Dagmar (roz. Horálková) je flétnistkou, vedoucí komorního ansámblu In dulci iubilo.
Studoval na jedenáctileté střední škole v Praze-Karlíně (maturita 1957), pak na pražské konzervatoři v klarinetové třídě Vladimíra Říhy (absolvoval 1967; studium předtím přerušil vzhledem ke svým jazzovým aktivitám a dvouletému studiu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 1963–65). Již na střední škole hrál od 1956 spolu s bratrem v amatérské jazzové skupině South Dixie, od 1957 i v souboru Traditional Jazzmen, kde se setkal s několika hudebníky, kteří později patřili k jeho dlouhodobým spolupracovníkům a k předním zjevům české jazzové tradicionalistické scény (pianista Antonín Bílý, bubeník František Hrůza, kornetista Luboš Zajíček). Obě formace se staly zárodkem nové Studijní skupiny tradičního jazzu, působící pod Smetáčkovým vedením od 1959 prakticky podnes (od 1965 pod názvem Traditional Jazz Studio; od devadesátých let vystupuje spíše při zvláštních, společensky významnějších příležitostech).

Podstatné novum na české a dokonce evropské scéně představovalo od počátku zaměření Smetáčka i jeho formace nikoli na běžný, standardně pěstovaný a využívaný dixieland, nýbrž na stylově uvědomělé přejímání, interpretaci, rozvíjení odkazu neworleánského klasického jazzu z jeho chicagské periody, resp. též odkazu raného ellingtonovského, armstrongovského apod. swingu. Smetáček vycházel z dobových nahrávek, ze studia literatury a další dokumentace (s podklady mu znalecky pomáhal mimo jiné Zbyněk Mácha), postupně svůj soubor prosazoval v rámci procesu estetického i institucionálního uznávání jazzu v atmosféře šedesátých let. Přispívaly k tomu i vazby na širší umělecké dění, jmenovitě uplatnění jazzu na koncertních a hlavně festivalových pódiích, časné vystoupení v Československé televizi, účast na pořadech typu jazz a poezie a v rámci divadelních produkcí, poměrně početné nahrávky na LP apod.

Své vlastní interpretační výkony jako klarinetisty a altsaxofonisty podpořil kompozičními počiny, které se svým ansámblem předkládal od roku 1962 a které jeví stylovou i formovou blízkost k interpretované hudbě. Výběr z jazzových skladeb: Dedikace, Fejeton, Chromatické blues, The Not Knowing Lover/Milovník v nemilosti, Paralely, Ragtime Rondeau, Růže/Look He Is Here, Tail Gate Stomp (použitý jako součást doprovodné hudby k filmu Plaché příběhy a na LP Miloslava Horníčka Malá noční inventura, Supraphon), Theme in Bb, Tulák Budulínek, Ulice vzdušných zámků, Going Astray/Vnímám tvůj hlas, September Stomp, Znělka jazzového festivalu Divadla na Zábradlí 1962, Z nouze ctnost. Dále ke skladbám patří (celkem je jich více než třicet) Tulák Budulínek (ve scénické hudbě k loutkovému muzikálu Josefa Pehra Nový Budulínek, spolu s Antonínem Bílým pro smíchovské divadlo Kováček), ke hře Thorntona Wildera Jen o chlup v Tylově divadle (S.O.S. March), skladbu Kočičí tablo použil režisér Vojtěch Jasný ve filmu Až přijde kocour (ostatní hudba Svatopluk Havelka). V řadě kompozic se Smetáček inspiroval různými typy artificiální hudby (viz např. úpravy starořecké Seikilovy písně, Kyrie Guillauma de Machaut, dále skladbu Jazzová ministudie pro klarinet, altovou zobcovou flétnu, altsaxofon a klavír). Otec Václav Smetáček, vystupující příležitostně s Traditional Jazz Studio jako hobojista, napsal pro tento ansámbl několik úprav, dále skladby Malý valčík, Ragtime Echo (kompozice byla uváděna i ve spolupráci se symfonickými tělesy za autorova řízení). Pavel Smetáček spolupracoval i na uvádění artificiální hudby, mimo TJS hrál v divadélku Paravan, s různými zahraničními hudebníky apod. Za své jazzové aktivity získal řadu ocenění (např. na Mezinárodním jazzovém festivalu Praha 1978 cenu Jaroslava Ježka). Rozsáhlá diskografie (a další literatura) je spjata s činností Traditional Jazz Studia.

Smetáček rozvíjí i činnost literárně publicistickou. Poměrně záhy formuloval časopisecky své pojetí jazzového tradicionalismu (K otázce revivalismu, Hudební rozhledy 18, 1965, s. 738, Quasi manifest jednoho orchestru, tamtéž 19, 1966, s. 310–311), v šedesátých letech psal kritiky a recenze pro čsp. Melodie, dále pro Hudební rozhledy a Jazz bulletin, připravil texty na obal k některým LP vydavatelství Supraphon (Louis Armstrong hraje W. C. Handyho, Bessie Smithová, Albert´s Blues), vytvořil řadu rozhlasových pořadů (Mou láskou je jazz, s Petrem Landrem čtyřdílný cyklus Setkání víceméně jazzová a Proč právě takhle), přispěl hesly o tradičním jazzu resp. jeho hudebnících do Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby II/l a II/2 (1986, 1987). Působil v porotách českých jazzových festivalů, byl činný v odborných orgánech Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, patřil ke (spolu)organizátorům pražských Salónů tradičního jazzu, koncipoval a realizoval výchovné koncerty s jazzovým zaměřením (též v zahraničí, zvláště v Itálii a Spolkové republice Německo).

Všestrannou Smetáčkovu činnost podrobně shrnuje autobiografická kniha Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou(Praha, Martin 2007, 440 s., edičně připravil autor ve spolupráci se Stanislavem Dvorským; 2. upravené a doplněné vydání, 2008, 454 s.; nejdříve vycházelo na pokračování v periodiku Prahy Hobulet 2000 ). Obsahuje (vedle fotografií a dalšího materiálu) mimo jiné tyto hlavní oddíly: Osobní heslo publikované v Kdo je kdo v ČR 2005, Z vlastního, v převaze pracovního životopisu, Články z novin, časopisů, brožur a programů, Průvodní texty ke zvukovým nosičům, Příspěvky do jazzové encyklopedie, Studentské semestrální a seminární práce z let 1963–65, Rozhovory publikované v knihách, novinách a časopisech.

Smetáčkova náboženská a politická inklinace spolu s hudebnickými i dalšími kontakty v Itálii (během jednoho zájezdu TJS do Itálie byl mimo jiné oceněn medailí Alberta Einsteina za nelegální účast na Kongresu za lidská práva v maltské Valettě) jej po roku 1989 přivedla i na mimohudební, tj. politickou a diplomatickou životní dráhu (velvyslanecký rada v Římě 1994–98) a ke kontaktům s římsko-katolickou církevní hierarchií (představení autobiografie, v níž jsou i krátké texty biskupa Václava Malého a kardinála Tomáše Špidlíka, se konalo na Pražském arcibiskupství).

Smetáček setrvával v různých peripetiích doby na své názorové platformě a spolu se svým souborem patřil po téměř půlstoletí k stálicím české hudební scény (často byl prezentován v rozhlase a televizi, např. při čtyřicátém výročí TJS). Sám hudebníkův sólistický i kapelnický projev byl některými pociťován jako poněkud akademický, což vedlo k určitému (i personálnímu) pnutí a proměnám obsazení formace. Cenný příspěvek jazzovému životu představovala spolupráce (včetně gramofonových nahrávek) s představiteli staršího amerického jazzu (Albert Nicolas, Benny Waters, Tony Scott, Beryl Bryden a další). Smetáčkovo pojetí jazzového tradicionalismu patří k originálním příspěvkům našeho jazzu do evropské jazzové scény, svým způsobem vlastně anticipovalo mnohem pozdější typ stylově vázaného tzv. interpretačního jazzu.


Literatura

I. Lexika
International Register Of Profiles, World Edition II (1978).
International Who’s Who Of Intellectuals, Vol. 2–3 (1981).
The New Grove Dictionary of Jazz, Vol. 2 (London: Macmillan Press 1988, 2002).
EJ (heslo Vojtěch Hueber).
Universum. Všeobecná encyklopedie 8 (Praha, Odeon 2001).
Filip, Václav, Štědrá, Libuše: Potomci slavných žijí mezi námi, svazek 3 (Praha, Ottovo nakladatelství 2002).
Hübnerovo Who is Who (Zug-Praha, Verlag für Personen-Enzyklopädien 2002).
Kdo je kdo v České republice (Praha, Kdo je kdo 2005).

II. Ostatní
Poledňák, Ivan: O tradičním jazzu s Pavlem Smetáčkem a Antonínem Bílým (Melodie 3, 1965, s. 193–195).
Nosál, Petr: Několik otázek Pavlu Smetáčkovi (Hudba a zvuk 1966, č. 2, s. 51).
Dorůžka, Lubomír, Poledňák, Ivan: Československý jazz. Minulost a přítomnost (Praha, Supraphon 1967; viz rejstříky).
Hueber, Vojtěch: Otevřená náruč Pavla Smetáčka (Svobodné slovo 26. 11. 1977, s. 11).
Poledňák, Ivan: S Pavlem Smetáčkem nejenom o tradičním jazzu (Opus musicum 11, 1979, č. 1, s. 16).
Conrad, Gerhard: Pavel Smetáček und das Traditional Jazz Studio (Der Jazzfreund 1979, č. 94, s. 4).
Dorůžka, Lubomír: Fialová koule jazzu (Praha, Panton 1992, s. 107–121).
Drábek, Václav: Popularizace hudby (Jinočany, H&H 1992).
Šebrlová, Vanda: Pavel Smetáček improvizuje v životě i na pódiu (Naše rodina 34, 2002, č. 33).
Dorůžka, Lubomír: Český jazz mezi tanky a klíči (Praha, Torst 2002).
Hanke, Jiří: Stop time (Příbram, Knihovna Jana Drdy 2003).
Palán, Aleš: Středostavovský gentleman předválečných let (Katolický týdeník 2004, č. 10).
Voříšek, Martin: Traditional Jazz Studio a formování „české školy tradičního jazzu“ v šedesátých letech; Česká revivalistická scéna v sedmdesátých a osmdesátých letech (diplomní práce Český jazzový revivalismu, katedra muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 1999; texty in: Pavel Smetáček: Jsem asi umí(r)něným tradicionalistou, s. 419–432).
Kirschner, Zdeněk: Pavel Smetáček Jsem asi umír(r)něným tradicionalistou (Hudební rozhledy 60, 2007, s. 53; recenze knihy).
Wasserberger, Igor: Jazz a Európa II. Vintage jazz a revivalizmus (čsp. Hudba, 2, 2007, č. 4, s. 54–58).

Ivan Poledňák

Text

Datum poslední změny: 3.7.2008