Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Divadlo Husa na provázku

Tisk

(Divadlo Na provázku)

Charakteristika: divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1967
Text
Literatura

Divadlo Husa na provázku, (Divadlo Na provázku), divadlo, zahájení činnosti 1967.

 

A. Umělecké vedení od založení po současnost

B. Eva Tálská

C. Zdeněk Pospíšil

D. Peter Scherhaufer

E. Ivo Krobot

F. Vladimír Morávek

G. Hudba v Divadle Husa na Provázku

H. Stručná typologie stylového zakotvení Divadla Husa na provázku

 

Hudba v Divadle Husa na provázku může být sledována a studována po dobu více než padesátileté existence této avantgardní scény. Divadlo vzniklo z popudu Bořivoje Srby, který inspiroval své žáky – budoucí režiséry v době jejich studia na JAMU ve 2. polovině 60. let 20. století v době tzv. tání, kdy docházelo v tehdejším Československu ke vzniku řady experimentálně zaměřených scén a k částečnému politickému uvolnění, které tuto situaci umožňovalo.

Divadlo Husa na provázku vzniklo z inspirace scénářů Jiřího Mahena, odkud byl převzat právě na Srbovo doporučení i název tohoto nového divadla budoucích profesionálů původně na amatérské bázi. Jedním ze spouštěcích projevů existence nového divadla byl telegram paní Karle Mahenové, jako dědičce autorských práv a vdově po osobnosti, která symbolicky zaštiťovala celou ideu tohoto projektu. Na telegramu jsou podepsáni zakladatelé Divadla Husa na provázku, kterými byli studenti oboru činoherní režie JAMU Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer, dále tomu byli studenti herectví Jiří Pecha, Hana Tesařová, František Hromada, Jana Švandová, Eliška Havránková nyní Balzerová, Míla Kudličková, Alena Svatošová, Jiří Čapka, Jan Vlasák, hudební zastoupení měl skladatel Miloš Štědroň a hudebníci Bohuš Zoubek, Vladimír Kramář, Max Wittmann, výtvarníci Boris Mysliveček, Libor David, fotografové Karel Slach a Miloš Stránský. Mezi zakladatele patřila také skupina mladých literátů a filozofů Miloš Pospíšil, Josef Souchop a další.

Název divadla fungoval jen relativně krátkou dobu, protože po srpnové okupaci 1968 byl v době nastupující normalizace odstraněn, jelikož byl často přepisován na plakátech na „Husák na Provázku“. Tak došlo k dlouhodobé změně názvu na Divadlo Na provázku a původní historický název mohl být divadlu navrácen až po listopadových událostech roku 1989.

Sledovat hudbu v tomto avantgardním a experimentujícím divadle je nejlépe na jednotlivých režisérech a jejich použití hudby. Charakterizujme je na základě jejich hudební poetiky, kterou shrnujeme po analýze jednotlivých inscenací.

Předem je nutno upozornit, že režiséři Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer se každý po svém řídili vůdčí ideou nově vzniklého divadla, což byla tzv. „nepravidelná dramaturgie“. Označení vzniklo koncem 18. století v josefinské době, kdy byla požadována tzv. pravidelná dramaturgie – tj. inscenování her na základě předložených, a tedy dostupných textů. Cenzura mohla při tomto typu dramaturgie zasahovat do inscenace, upravovat a eliminovat texty, což v nepravidelné dramaturgii improvizačního typu možné nebylo. Mezi známá jména takových klaunů patří například Hans Wurst, Stranitzky, Kašpárek atd. Toto lidové divadlo bylo považováno státní byrokracií za něco jen málo přijatelného, protože bylo obtížné tento druh produkcí kontrolovat a usměrňovat. Nepravidelná dramaturgie otevírala prostor tzv. extemporování politických narážek a anekdot. Divadlo Husa na provázku záměrně v duchu intence Bořivoje Srby využilo tohoto napětí mezi pravidelnou a nepravidelnou dramaturgií. To mu zejména po nástupu normalizace více umožnilo manévrovat v prostoru hlídaném cenzurou poukazem na „nehotovost a „otevřenost“ textu a na nutnost improvizace.

 

A. Umělecké vedení od založení po současnost

V čele divadla se postupně vystřídaly tyto osobnosti: Bořivoj Srba (1967–70), Zdeněk Pospíšil (1972–74), Peter Scherhaufer (1974–76), Petr Oslzlý (1976–80), Jaroslav Tuček (1980–89 dosazen KSČ, reakce na premiéru Vesna národů s polským divadlem Teatro 77), Milan Sedláček (1991–92), Petr Oslzlý (1992–2001), Luboš Balák (2002–05), Vladimír Morávek (2005–17), Anna Davidová (od roku 2019). Divadlo sídlilo v letech 1968–93 v Domě umění města Brna a od roku 1993 působí v Domě pánů z Fanalu.

Tři kmenoví a po dlouhou dobu prakticky jediní režiséři Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil a Peter Scherhaufer s výjimkou samostatně koncipovaných klauniád Boleslava Polívky, u nichž mohlo docházet k dramaturgickému zakotvení v chodu divadla, mohou být na základě jejich tvorby charakterizováni z hlediska jejich hudební poetiky následovně:

 

B. Eva Tálská

Hudební poetika v případě režisérky Evy Tálské je nedílným výrazovým prostředkem jejího režijně-dramaturgického pojetí scénických kreací, konkrétněji hudba od skladatele Miloše Štědroně, který byl jejím celoživotním kolegou a se kterým ji pojí čtyřicet let spolupráce. Hudba Miloše Štědroně se zasadila o důvtip inscenací. V kontextu spolupráce s Evou Tálskou pracoval skladatel především s parodováním různých poloh rétoriky od árií a sborů přes folklór až k opeře. Zvláštní a málo frekventovanou ba ojedinělou polohu představuje u Evy Tálské politické divadlo, z něhož nejvyostřenější charakter měla inscenace Vlci (1997). Hudbu složili Miloš Štědroň spolu s Milošem Štědroněm mladším. K politicky částečně angažovanému divadlu u Evy Tálské pak patří Hodina duše (1972), Chceme žít (1973) a Antigona (1989).

Trilogie Králů nonsensu měla pseudonym Hrající si poezie, a to z důvodu, že režim nepodporoval použití názvu „nonsens“. Nonsensovou linii zahájila hra Šibeniční písně (1968), poezie Christiana Morgensterna podle překladu Josefa Hiršala, se kterou Eva Tálská absolvovala na JAMU. K první verzi napsali hudbu Bohuš Zoubek společně s Vladimírem Kramářem, které vidíme ve spolupráci i v dalších inscenacích. Eva Tálská se v roce 1994 vrátila k Šibeničním písním, které již komponoval Miloš Štědroň. Druhou inscenací je Alenka v říši divů za zrcadlem (1973) v překladu Jana Císaře. Vrcholem nonsensu je inscenace Příběhy dlouhého nosu (1982) podle limericků Edwarda Leara, přeložil Antonín Přidal. K oběma inscenacím složil hudbu Miloš Štědroň.

Soudobá podoba viktoriánského konverzačního a folklorního nonsensu se opírá o stylizovaný song, který imituje operní závěry, vyžilé manýry, sekvence a záměrně parodovaný balast. Míšením různých dialektů v inscenaci Jako tako (1978) autorka vytvořila dialekt nový a nejvíce se přiblížila novému pojetí folklóru navazujícímu na koncepci Emila Františka Buriana. Tuto linii podporoval zejména jeden z jejích profesorů Bořivoj Srba, přední znalec a monografista Emila Františka Buriana a jeho pojetí divadla. V prvém případě šlo o pásmo poezie pařížského básníka Pierra Emanuela, který byl přítomen v překladu Adolfa Kroupy, ve druhém případě se jednalo o montáž z baudelairovské poezie.

Dalším těžištěm inscenační tvorby byla poezie. Poetické inscenace spadající do počátků Divadla Na provázku, mezi něž patří inscenace Sir Halewyn (1969), která se pro divadlo stala zásadní a změnila jeho charakter, jelikož byla u počátků, kdy divadlo dostalo profesionální statut, dále Pařížské navštívení (1969) a Smrt (1970). Hudbu k těmto poetickým inscenacím komponoval Miloš Štědroň.

Pole režijní působnosti v Divadle Husa na provázku spočívalo také ve variacích pohádkových námětů Svět snů (1981), Svolávám všechny skřítky! Královna (1984), Za devatero horami (1990).

Mezi inscenace charakteristické svou hudbou v režii Evy Tálské patří: Vladimír Kramář, Bohuš Zoubek: Šibeniční písně (1968), Miloš Štědroň: Sir Halewyn (1969), Alois Piňos: Vyvolávači (1970), Miloš Štědroň: Smrt (1970), Máj (1972). F. Vlk, Miloš Štědroň: Hodina duše (1972), Vladimír Kramář, Miloš Štědroň: Chceme žít (1973), Miloš Štědroň: Alenka v říši divů za zrcadlem (1973), Bouřlivé výšiny (1974), Malá Alenka (1975), Jako Tako (1978), Markéta Larazová (1980), Svět snů (1981), Příběhy dlouhého nosu (1982), Pohnutedlná čtení o Donu Šajnovi a nevinně soužené hraběnce Genovéfě (1983), Svolávám všechny skřítky! Královna (1984), Píseň o Viktorce (1984), Na Dávném prosu (1985), Božská komedie (1986), Obnovené obrazy (1987), Antigona, (1989), Za devatero horami (1990), Katynka z Heilbronnu neboli Zkouška ohněm (1991), členové SD pod vedením Miloše Štědroně: Betlém (1991), Miloš Štědroň: Studie ke svatebnímu domu (1992), Alenka v říši divů za zrcadlem (1992), Šibeniční písně (2. verze) (1994), členové SD pod vedením Miloše Štědroně: Svatbičky (1994), Miloš Štědroň: Král Lear (1996), Miloš Štědroň, Miloš Štědroň ml.: Vlci (1997), Miloš Štědroň: Stárnutí (1998), Tance krále Leara (1998), Lenka Foltýnová: Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň (1999), Miloš Štědroň: Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (2000), Rozum do hrsti (2001), Hlad (2001), Veselka (2002), Mario Buzzi: Sherlock Holmes (2005), Miloš Štědroň: Rukopis Královédvorský (2008), Petr Hromádka: Tanečnice (2011).

 

C. Zdeněk Pospíšil

Režisér Zdeněk Pospíšil využíval ve své režijní tvorbě všech prostředků od nahrané hudby komorních i větších sestav až ke specifické kapele vytvořené jen pro danou inscenaci, jako to vidíme například u Balady pro banditu. Režisér inklinoval dlouhodobě k muzikálu a využíval některých těchto postupů a muzikálové poetiky. Dalším polem působnosti bylo lidové divadlo, takovým příkladem může být inscenace Kytice pro Studio Dům, ke které napsali hudbu muzikanti Vladimír Kramář a Bohuš Zoubek.

Mezi inscenace charakteristické svou hudbou v režii Zdeňka Pospíšila patří: Max Wittmann: Pantha Rei aneb Dějiny národa českého v kostce (1968), František Emmert: Příběhy Dona Quijota (1971), František Emmert, Karel Cón: Dům zvěřinec (1972), Bohuš Zoubek: Pohádky o mašinkách (1972), František Emmert: Baron Prášil aneb Konec starých časů (1973), Miloš Štědroň: Balada pro banditu (1975), Na pohádku máje (1976), Nikolka (1976), Než jsem se narodil a potom (1977), Milena Trnková, Jiří Ryšánek, Petr Osolsobě: Bramborový den aneb Objevení Ameriky (1979), Vladimír Kramář, Bohuš Zoubek: Kytice (1979), Miloš Štědroň: Liška Bystrouška (1979), Dlouhá cesta (1980). Následovala emigrace Zdeňka Pospíšila do Švýcarska.

 

D. Peter Scherhaufer

Koncepce hudby Petera Scherhaufera vycházela především ze snahy využít herce jako hudebníky a zpěváky. Kromě toho používal všech technických prostředků, nahranou i živou hudbu až po menší orchestry jako tomu bylo v inscenaci Chameleon aneb Josef Fouché (1984), k této inscenaci zkomponoval hudbu Miloš Štědroň. Režisér se často inspiroval Brechtem a Emilem Františkem Burianem, kteří jej vedli k fónickým chórům a voicebandům Obchod s chlebem (1981). Peter Scherhaufer experimentoval s montáží a podílel se na dvou (z hlediska hudebního) klíčových inscenacích. První je již zmíněný Chameleon aneb Josef Fouché (1984), jejímž podtitulem je Nová opera. A k níž napsal písně Ludvík Kundera. Druhou inscenací je balet Balet makábr (1986), který má podtitul Nový balet, nová opera. Hudbu napsal Miloš Štědroň společně s Leošem Faltusem.

Mezi inscenace charakteristické svou hudbou v režii Petera Scherhaufera patří: Bohuš Zoubek: Můj rozkaz zní (1969), Adalbertovo poslání aneb Z hlubin evropské kultury (1969), Josef Adamík: 11Dní křizníku Kníže Potěmkin Tauričevský (1972), Karel Cón: 20 minut s andělem (1973), Josef Adamík: Teatrum anatomicum (1973), Miloš Štědroň: Commedia dellʼarte (1974), Divadelní román (1974), Zdeněk Kluka: Červený smích (1975), Miloš Štědroň: Velký vandr (1976), František Emmert: Stávka aneb Max Noa nabízí jen vám (1976), Miloš Štědroň: Mistero Buffo (1977), Miloš Štědroň, Boris Čajkovskij: Sviť, sviť, má hvězdo (1977), Miloš Štědroň: Svatba (1978), Zdeněk Kluka: Stříbrný vítr (1978), Dáma s kaméliemi (1979), Pas de Deux (1980), František Emmert: Karamazovci (1981), Miloš Štědroň: Obchod s chlebem (1981), Zdeněk Kluka: Koncertino (1982), Zdeněk Kluka, Roman Dragoun: Žehnej vám, pánbůh, pane Rosewatere! (1982), Zdeněk Kluka, Progres 2: Bluff (1982), Miloš Štědroň: Hra na indiány (1983), Daniel Forró: Labyrint světa a Lusthaus srdce (1983), Jiří Ryšánek: Hra na bláznivý regiment (1984), Miloš Štědroň: Chameleon aneb Josef Fouché (1984), Husa na provázku (1985), Iva Bittová: Staré ženy aneb Tacet (1985), Miloš Štědroň, Leoš Faltus: Balet makábr (1986), Zdeněk Kluka, Progress II: Veličenstva Blázni Shakespearománie I (1988), Jiří Šlitr: Tom a Huck (1989), Zdeněk Kluka: Lidé Hamleti Shakespearománie II. (1990), Miloš Štědroň: Cvičení stylu (1991), Josef Berg, Miloš Štědroň, Leoš Faltus: Faustissimo (1991), Miloš Štědroň: Malý pogrom v nádražním bufetu (1992), Zdeněk Kluka: Člověk Bouře Shakespearománie III (1992), Miloš Štědroň: Justýna aneb Maléry ctnosti (1993), Zdeněk Kluka: Aljaška (1994), Miloš Štědroň: Omyly slečny smrti (1994), Je to všechno v Alotrii aneb Tingl – tangl (1995), Wolfgang Amadeus Mozart: Třesk v podniku a B.Ů.H. (1997), Zdeněk Kluka: Kašparova kráva? Dámská jízda (1997), Svatba – 2. verze (1998), Miloš Štědroň ml.: Škola šašků (1999).

 

V 90. letech se klíčové osobnosti Divadla Husa na provázku se přestaly výrazněji angažovat v produkci a z toho důvodu došlo v divadle ke transformaci. Eva Tálská se zaměřila na Studio Dům a Peter Scherhaufer začal působit na Divadelní fakultě JAMU. Režisér Ivo Krobot tvoří překlenutí mezi původním charakterem divadla a nynějším.

 

E. Ivo Krobot

Ivo Krobot využil zejména v inscenaci Rozvzpomínání (1985) autora hudby Jiřího Bulise velmi silného a působivého faktoru živé dechovky. Mezi inscenace charakteristické svou hudbou v režii Ivo Krobota dále patří: Jiří Bulis: Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1992), Zdeněk Kluka: Báječná léta pod psa (1996), Jiří Pavlica a Zdeněk Kluka: Babička, obrazy venkovského života (1997), Zdeněk Kluka: Duch lesa (1999), Příběh inženýra lidských duší (2000), Zdeněk Kluka a Miloš Štědroň: Švejk a Husa (2003), Zdeněk Kluka a Jiří Pavlica: Babička: Šťastná to žena (2014).

 

F. Vladimír Morávek

Skladatelem Vladimíra Morávka je převážně Petr Hromádka, držitel tří nominací a laureát ceny Alfréda Radoka za hudbu k projektu Sto roků kobry. Jedná se o upravené romány ruského spisovatele Dostojevského Raskolnikov – jeho zločin a trest (2003), Kníže Myškin je Idiot (2004), Běsi – Stavrogin je ďábel (2004), Bratři Karamazovi: Vzkříšení (2006). Petr Hromádka mimo tuto teratologii napsal aranže hudební skladby Requiem Wolfganga Amadea Mozarta k inscenaci Amadeus (tj. Milovaný Bohem) (2014). Základem hudby je opus magnum, přičemž party jsou zcela ve shodě s Mozartovým originálem. Dále komponoval aranže k Baladě pro banditu (2005), která měla podtitul Do téže řeky dvakrát nevkročíš.

Mezi inscenace charakteristické svou hudbou v režii Vladimíra Morávka dále patří: Zdeněk Plachý: Slavnost růží (1992), Pavel Váně: Ubohá Rusalka (1993), Petr Hromádka: Tajemství muzea voskových figurín (1994), Pavel Sýkora: Maryša (1995), Miloš Štědroň: Balada pro banditu (2005), Karel Albrecht: Betlém aneb Převeliké klanění sotva narozenému Jezulátku (2006 – obnovená premiéra: 2012), Miloš Štědroň: Lásky jedné plavovlásky – plavovlásky jedné lásky (2007 – obnovená premiéra: 2012), Daniel Fikejz: Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa (2008), Zdeněk Král: České moře (2009), David Smečka a Zdeněk Král: Pižďuchové aneb Neumím psát pro děti (2010), Mario Buzzi: Maestro a Markétka (2010), Zdeněk Král: Kabaret Král (2010), Miloš Štědroň: Leoš aneb Tvá nejvěrnější (2011), Jiří Hájek: Ze života hmyzu – Oh! Jaká podívaná! (2013), Miloš Štědroň: Moc Art aneb Amadeus v Brně (2014), David Smečka: Bůh z mašiny (2014), Strašlivá proměna měšťáka v kozla a jeho následná záhuba skrze hrozný pád (2015), Jiří Hájek: Směšná interpretace (2015), David Smečka: Zítra to spustíme (2016), Včera jsme to spustili (2016), Tango Macabre (2016), Tereza Marečková: Ubu králem: Svoboda! (2017), David Smečka: Na protest: Pokoj lidem dobré vůně aneb Komedie navzdory osudu no. II (2017).

 

G. Hudba v Divadle Husa na Provázku

Experimentální divadlo vedlo režiséry k hlubšímu zakomponování hudby do inscenace, která byla její sjednocující rytmickou složkou. Ač každý režisér hudbu pojal jiným způsobem stále hrála stěžejní roli a nebyla pouhým podkresem inscenace. To vedlo ke spoluúčasti skladatele na fónické koncepci inscenace. Důraz na propojení hlasových projevů s hudebními polohami vedlo ke vzniku fónicky zvýrazněných modelů, rozpadu slov na jednotlivé hlásky a témbrovým rovinám. Hudba je produktem improvizace, která si ovšem stále zachovává hudební logiku.

Eva Tálská hudbu pojala tím způsobem, že ve fónickém experimentu využívá samotné tělo herce (potlesky, mlaskání, guturální zvuky aj.), které společně tvoří rytmické i aritmetické koncepce. Peter Scherhaufer zapojoval herce do produkce hudby za použití jednoduchého nástroje (Commedia dell’arte, 1974; Velký vandr, 1976; Sviť, sviť, má hvězdo, 1977). Inspirace Brechtem vedla Scherhaufera k fónickým chórům (Obchod s chlebem, 1981). I přes preferenci zvuk nereprodukovat, ale tvořit jej přímo na jevišti vytvořil Petr Scherhaufer celou řadu inscenací, v nichž se k reprodukovanému zvuku uchyluje, např. Červený smích (1975); Stříbrný vítr (1978). U Evy Tálské byl reprodukovaný zvuk využit v inscenacích Markéta Lazarová (1980), Božská komedie (1986), Píseň o Viktorce (1984), ve kterých hudba přinášela iluzi prostoru, časových zvratů a hyperbol.

Divadlo Husa na provázku přejalo myšlenku Josefa Berga o koncertě jako o „akustickém divadle“. V praxi to vypadá tak, že zapojení herců do tvorby hudby na jevišti nenásilně podtrhuje celé divadelní dění a přispívá ke komediálnosti hudební produkce.

 

Divadlo Husa na provázku spolupracovalo s divadlem Teatr 77, vznikly společné inscenace jako je Naděje (1978), Vesna Národů – Wiesna Ludów (1979) v režii Petera Scherhaufera a Zdislava Hejduka. Reakcí režimu na tuto společnou divadelní výpověď bylo odvolání dosavadního uměleckého vedení Petra Oslzlého a na jeho místo byl dosazen člen Komunistické strany Československa Jaroslav Tuček. Další spoluprací s polským divadlem bylo představení Together – Společně (1983).

 

H. Stručná typologie stylového zakotvení Divadla Husa na provázku

Rock – Zdeněk Kluka: Červený smích (1975).

Diskotéka – dobový fenomén – Zdeněk Kluka: Dáma s kaméliemi (1979).

Směs lidovky, jazzu a folku – Miloš Štědroň: Na pohádku máje (1976), Jiří Bulis: Poslední leč (1981).

Muzikálová rovina divadla – Miloš Štědroň: Balada pro banditu (1975), Na pohádku máje (1976), Bramborový den (1979), Liška Bystrouška (1979).

Cirkusová hudba – Jiří Bulis: Am a Ea (1973), Pezza versus čorba (1975).

Opera – Miloš Štědroň: Chameleon aneb Josef Fouché (1984).

Fónické období – Miloš Štědroň: Obchod s chlebem (1981) jako poslední výrazné a celoplošné uplatnění principů, které současně využívali i oba dva další režiséři Eva Tálská a Peter Scherhaufer.


Literatura

I. Lexika

Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000, s. 180—184).

 

II. Ostatní

Oslzlý, Petr: Divadlo Husa na provázku 1968(7)–1998 (Brno 1999).

Němečková, Lucie – Hulec, Vladimír – Tichý, Zdeněk A. – Dvořák, Jan (eds): Vladimír Morávek: u nás nudou neumřete (Praha 2004).

Morávek, Vladimír – Oslzlý, Petr – Vrbová, Barbara (eds.): Sto roků kobry. Bestiář podle Dostojevského (Brno 2006).

Fojtíková, Kateřina – Vrbová, Barbara – Oslzlý, Petr – Dvořák, Jan (eds): Eva Tálská aneb Se mnou smrt a kůň (Praha 2009).

Oslzlý, Petr: Commedia dellʼarte Divadla na provázku (1974–1985). Analýza, rekonstrukce, dokumentace inscenace režiséra Petra Scherhaufera & Harlekýna Boleslava Polívky (Brno 2010).

Hanáková, Klára: Na Pohádku máje. Analýza a rekonstrukce inscenace Zdenka Pospíšila v Divadle na provázku (Brno 2010).

Drozd, David: Příběhy dlouhého nosu. Analýza a rekonstrukce inscenace Evy Tálské v Divadle (Husa) na provázku (Brno 2011).

Němečková, Lucie (ed.): Duha v Brně aneb Velký třesk k 45letí divadla (Brno [2013]).

Oslzlý, Petr: Peter Scherhaufer v Divadle (Husa) na provázku. Neuč orla létat (Brno 2014).

Kratochvíl, Jef: Provázek (Brno 2015).

Němečková, Lucie – Morávek, Vladimír: Překrásný příběh 1999–2019 (Brno 2017).

Let Husy z Brna až do Amsterodamu a Avignonu: Divadlo na provázku v letech 1972–1979/1980. Dokumenty – studie – memoáry II. (Brno 2017).

 

https://vltava.rozhlas.cz/hudba-v-divadle-husa-na-provazku-porad-k-vyroci-50-let-od-zalozeni-legendarni-7296251

http://encyklopedie.idu.cz/index.php/Husa_na_prov%C3%A1zku

 

Tereza Šlesingerová 

Datum poslední změny: 30.10.2019