Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Husserl, Edmund

Tisk


Charakteristika: Filozof, zakladatel fenomenologie

Datum narození/zahájení aktivity:8.4.1859
Datum úmrtí/ukončení aktivity:27.4.1938
Text
DíloLiteratura

Husserl, Edmund, filozof, zakladatel fenomenologie, narozen 8. 4. 1859, Prostějov, zemřel 27. 4. 1938, Freiburg im Breisgau (Německo).

 

Vyrůstal ve vážené židovské německé rodině, 1865–68 navštěvoval městskou školu v Prostějově a poté odešel studovat reálné gymnázium do Vídně; od druhého ročníku pokračoval na německém gymnáziu v Olomouci, kde 1876 maturoval. Na podzim téhož roku začal studovat fyziku, matematiku, astronomii a filozofii (tu u Wilhelma Wundta) v Lipsku, kde zůstal tři semestry. Zde se ve Filosofické společnosti seznámil s Tomášem G. Masarykem, kterého také později označil za svého prvního vychovatele. Masaryk ovlivnil Husserlovo myšlenkové zrání výrazně: podpořil v něm zájem o filozofii, ve které směroval jeho pozornost především k počátkům novověké filozofie (Descartes, Leibniz, britští empirikové), a upozornil ho na Franze Brentana, svého vídeňského učitele filozofie, který se později skutečně stal i Husserlovým učitelem.

 

V letech 1878–81 studoval Husserl v Berlíně matematiku (Carl Weierstraß) a filozofii (Friedrich Paulsen), potom přešel do Vídně, kde 1882 předložil disertaci (Beiträge zur Theorie der Variationsrechnung – Příspěvky k teorii variačního kalkulu) a na počátku roku 1883 promoval. Navštěvoval 1884–86 Brentanovy přednášky a rozhodl se pro filozofickou dráhu, třebaže se původně orientoval na matematiku. Na Brentanovo doporučení odešel do Halle ke Carlu Stumpfovi, u kterého 1886–87 připravoval habilitační práci (Über den Begriff der Zahl – O pojmu čísla). Jako docent zde pak působil do roku 1901, badatelsky pokračoval v zaměření své doktorské a habilitační práce – zabýval se především formální matematikou a formální logikou, otázka po korelaci předmětů ideální logiky a psychických aktů je pak rozpracována v Logických zkoumáních (1900, 1901 – 1. a 2. svazek), díle, které získalo silný pozitivní ohlas.

 

Od 1901 působil jako mimořádný a od 1906 jako řádný profesor v Göttingen, od 1916 ve Freiburgu im Breisgau, emeritován byl 1928. Ovlivnil filozofický vývoj svých žáků a přímými kontakty či prostřednictvím svých spisů řadu dalších osobností, zejména členy tzv. mnichovské školy (mezi nimi Theodora Conrada, Moritze Geigera) a její samostatné větve v Göttingenu, v níž byl zapojen např. Roman Ingarden). Pozdní vývoj své fenomenologie představil také při zahraničních přednáškových turné: 1922 v Anglii, 1929 přijal pozvání do Paříže k přednáškám, které se staly podkladem pro Karteziánské meditace, série vídeňských a pražských přenášek 1935 vyústila v práci Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. S nástupem nacismu k moci ztrácel Husserl společenské ocenění, v době pražských přednášek zvažoval proto emigraci do Československa, kterou se nakonec nepodařilo zrealizovat.

 

Husserl chápal svou fenomenologii jako vědu o univerzálních možnostech poznávacích aktů vědomí, která by určovala meze a formy každého možného poznání, tedy i jednotlivých věd. Usiloval totiž o překonání kritického stavu, do něhož vědy dospěly tím, že ztratily význam pro lidský život. Základ našeho poznání tvoří zkušenost, která předměty vnějšího světa klade v intencionálních aktech vědomí. Věrohodné poznání musí dbát na to, aby se soustředilo na podstatné vlastnosti předmětů (pochopíme-li předmět jako příklad určité obecniny, nazřeme jeho eidos) a na to, aby se opíralo o původní zkušenost světa a nikoli o výklady, bezděčně přijímané v tzv. přirozeném postoji (uzávorkování, epoché).

 

Přednáškách k fenomenologii vnitřního časového vědomí se Husserl zabýval konstitucí časových objektů, které chápal jako jednoty v čase, obsahující časovou extenzi. Hudební objekty či jejich hudebním smyslem ohraničené části pak můžeme chápat jako takové časové objekty, ostatně Husserlovi sloužily modelem pro výklad hudební časové jednoty (melodie, úsek, takt a dokonce i jednotlivý tón). Akty časového vědomí uchopují tyto objekty ve vnímání (přítomnění) – při poslechu v čase plynoucí hudby dokážeme vnímat smysluplné hudební celky, třebaže některé tóny již uplynuly. Vnímání melodie tedy předpokládá zachycení kontinuity jejích fází. Každý do vědomí vstupující aktuální tón nazval Husserl původní impresí, každý jemu předcházející tón nabývá charakteru právě minulého „již ne“ v tzv. retenci (primární či čerstvé vzpomínce). Aktuální okamžik pak tvoří nejen do vědomí vstupující tón, ale také tzv. minulostní horizont – řada retencí, charakterizovaných různě pokročilou uplynulostí tónu (postupující modifikací). Navíc se k němu připojuje předchůdná vzpomínka na to, co ještě nebylo (protence). Aktuální přítomnost v sobě tedy zahrnuje přechody k budoucímu i minulému průběhu, je tokem dění (retencí a protencí), zprostředkovaným fází originarity. Ovšem záleží na tom, na jakou úroveň časové jednoty a její extenze je zaměřena mínící intence. S ohledem na melodii to může být tón, články tématu, celé téma apod. Akty vědomí dávají časový objekt také ve zpřítomnění (opětné vzpomínce, reprodukci), kdy ho kladou jako dříve vnímaný i se všemi fázemi, kterými při původním vnímání prošel. Ve vztahu k hudbě se zřejmě neuplatňuje jenom tam, kde si zpětně ve vnitřním slyšení „přehráváme“ skladbu, nýbrž i v samotném vnímání, speciálně v situacích, kdy zaznívá již slyšená hudba (např. opakování tématu). Rovněž s reflexí zřejmě nemusíme čekat na konec díla, nýbrž můžeme již při jeho prezentování uplynulý průběh reflektovat a obohacovat o určitou významovou vrstvu. Husserl ve své koncepci pracoval jen s melodií, a proto její další rozvíjení pro oblast hudby, částečně zrealizované, se musí upnout k integraci časových potencialit různých hudebních prostředků. Z dalších konceptů je vhodné zmínit Husserlovo pojetí typifikace a sedimentované zkušenosti (rozvíjené dále Alfredem Schützem), které umožňuje vztáhnout hudební zážitky k posluchačově individuální osobnosti a k roli hudby v jeho životě, vysvětluje připravenost a orientaci posluchačova vědomí například před začátkem poslechu jemu neznámé skladby.

 

Husserlova fenomenologie ponechává otevřenou otázku, odkud vědomí čerpá pochopení smyslu věcí. Proto byl pro Husserlovy žáky a pokračovatele často nepřijatelný rostoucí důraz na vědomí, které má zakládat smysl světa. Oproti tomu některé Husserlovy pozdní úvahy, zejména o světě našeho života (Lebenswelt), poukazují na předpoklad člověka vždy již situovaného ve světě, který ve svých dílech rozvíjeli Maurice Merleau-Ponty, Jan Patočka, Eugen Fink či Ludwig Landgrebe a k ontologickým otázkám dovedli Martin Heidegger, Jean-Paul Sartre či Max Scheler. Fenomenologie se stala významným myšlenkovým hnutím, které ve svých proměnách přijalo (výše naznačené) zaměření existencialistické, etické (Max Scheler, Emanuel Lévinas), případně i inspirovalo postmoderní myšlení (Jacques Derrida). Podněty Husserlovy fenomenologie pro oblast estetiky převzali Waldemar Conrad, Moritz Geiger, Mikel Dufrenne a zejména Roman Ingarden, který rozpracoval ontologii jednotlivých uměleckých druhů a který svými názory na hudbu ovlivnil např. Zofii Lissou. Alfred Schütz ve svém pojetí sociologie vyšel z motivu světa života, zabýval se ontickým určením hudebního díla a s tím související rolí husserliánsky pojatého časového vědomí při jeho vnímání.


Dílo
Dílo literární


Souborné vydání

Husserliana (Gesammelte Werke, Dokumente, Materiale, Selected Papers) (den Haag/Dordrecht od 1950).

Zde zejména:

Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie. Erstes Buch: Allgemeine Einführung in die reine Phänomenologie (ed. Karl Schuhmann, Haag 1976, Husserliana, Gesammelte Werke 3, česky jako Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii, Praha 2004).

Ideen zu einer reinen Phänomenologie und phänomenologischen Philosophie. Zweites Buch: Phänomenologische Untersuchungen zur Konstitution (ed. Marly Biemel, Haag 1991, Husserliana, Gesammelte Werke 4, česky jako Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filozofii II, Praha 2006).

Zur Phänomenologie des inneren Zeitbewusstseins (1893-1917) (ed. Rudolf Boehm, Haag 19692, Husserliana, Gesammelte Werke 10, česky část jako Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí, Praha 1996).

Analysen zur passiven Synthesis. Aus Vorlesungs- und Forschungsmanuskripten (1918-1926) (ed. Margot Fleischer, Haag 1966, Husserliana, Gesammelte Werke 11).

Literatura
I. Lexika (výběr)

MSN.

OSNND.

Diderot 1997, II.

Embree, Lester, ed.: Encyclopedia of Phenomenology (Dordrecht 1997).

Kol. autorů: Filosofický slovník (Olomouc 1998).

Universum 2000, sv. III.

MGG2.


II. Monografické práce věnované Husserlovi

Schuhmann, Karl.: Husserl-Chronik. Denk- und Lebensweg Edmund Husserls (Haag 1981).

Patočka, Jan: Úvod do fenomenologické filosofie (Praha 1993).

Blecha, Ivan: Husserl (Olomouc 1996).

Blecha, Ivan: Edmund Husserl a česká filosofie (Olomouc 2003).

Bernet, Rudolf – Kern, Iso – Marbach, Eduard: Úvod do myšlení Edmunda Husserla (Praha 2004).

Grygar, Filip: Kritika založení galileovské vědy v Husserlově „Krizi evropských věd a transcendentální fenomenologii“ (Červený Kostelec 2005).

Blecha, Ivan: Proměny fenomenologie: úvod do Husserlovy filosofie (Praha 2007).

Pechar, Jiří: Problémy fenomenologie. Od Husserla k Derridovi (Praha 2007).


III. Ostatní

Ingarden, Roman: Utwór muzyczny i sprawa jego tożsamości (Kraków 1973; německy in: Untersuchungen zur Ontologie der Kunst: Musikwerk. Bild. Architektur. Film, Tübingen 1962).

Patočka, Jan: Husserlova fenomenologie, fenomenologická filosofie a „Karteziánské meditace“ (in: Husserl, E.: Karteziánské meditace, Praha 1968, s. 161–190).

Smith, F. Joseph: Musical Sound as a Model for Husserlian Intuition and Time-Consciousness (Journal of Phenomenological Psychology 4, 1973, č. 1, s. 271296).

Ihde, Don: Listening and Voice: a Phenomenology of Sound (Athens 1976).

Schütz, Alfred: Fragments on the Phenomenology of Music (Music and Man 2, 1976, č. 1–2, s. 5–71).

Clifton, Thomas: Music as Heard: A Study in Applied Phenomenology (New Haven 1983).

Lewin, David: Music Theory, Phenomenology and Modes of Perception (Music Perception 3, 1986, č. 4, s. 327–392).

Lochhead, Judy: Temporal Structure in Recent Music (Journal of Musicological Research 6, 1986, č. 1–2, s. 4993).

Vysloužil, Jiří: Fenomenologie a muzikologie (in: Filozofie v dějinách a v současnosti, Brno 1986, s. 161–169).

Vysloužil, Jiří: Diskurs o „krásnu“ a hudbě podle Husserlových Logische Untersuchungen (1913) (Estetika 24, 1987, č. 1, s. 52–56; německy jako Diskurs über das “Schöne“ in der “Musik“ nach Husserls Logischen Untersuchungen, in: Music in Metamorphoses of Aesthetic Categories, Brno 1993, s. 159–165).

Zuska, Vlastimil: Husserlova koncepce vnitřního časového vědomí a estetika (Filosofický časopis 38, 1990, č. 1–2, s. 99–106).

Vysloužil, Jiří: „Hudba“ v Husserlově „fenomenologii“ (in: O Edmundu Husserlovi, Muzeum Prostějovska v Prostějově 1991 s. 98–105; in: Sborník prací Filozofické Fakulty Brněnské Univerzity, Řada hudebněvědná 25–26, Brno 1992, s. 83–89; slovensky jako Hudba v Husserlovej fenomenologii, in: Literárny týždeník, Bratislava, 11. 6. 1991).

Vysloužil, Jiří: O smyslu (a nesmyslu) Husserlových zkoumání hudby (Opus Musicum 32, 2000, č. 3, s. 3942; německy jako Über den Sinn und (Unsinn) von Husserls Untersuchungen der Musik, in: Der Sinn (oder Un-Sinn?) der Musikgeschichte des 20. Jahrhunderts, Brno 27.–29. 9. 1999, Musikwissenschaft an der Schwelle des neuen Jahrtausends, Brno 25.–27. 9. 2000, Praha 2001, s. 2226).

Stratilková, Martina: Hudební časovost v pojmech Edmunda Husserla (in: Miscellanea z výročních konferencí ČSHV 2006 a 2007, Praha 2008, s. 185–190).

Stratilková, Martina: Husserlian Tradition in the Conceptions of Musical Time (in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis: Musicologica Olomucensia X, Olomouc 2009, v tisku).


Martina Stratilková

Datum poslední změny: 7.8.2009