Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Beseda brněnská

Tisk

(Brněnský zpěvácký spolek Beseda Brněnská; Filharmonický spolek Beseda brněnská; Filharmonický sbor Beseda brněnská; Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská)

Charakteristika: hudební spolek

Datum narození/zahájení aktivity:0.0.1861
Text

Beseda brněnská (Brněnský zpěvácký spolek Beseda Brněnská; Filharmonický spolek Beseda brněnská; Filharmonický sbor Beseda brněnská; Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská), pěvecký a hudební spolek, zahájení činnosti 1861, Brno.

 

A. 1860–1875 (Pavel Křížkovský, Antonín Javůrek, Jan Nesvadba, Gustav Mareš)

B. 1876–1899 (Leoš Janáček, Jan Kompit)

C. 1899–1919 (Rudolf Reissig, Ferdinand Vach)

D. 1920–1950 (Jaroslav Kvapil, Richard Týnský)

E. 1951–1992 (Zbyněk Mrkos, Jan Řezníček, Jan Rozehnal, Emil Skoták) 

F. 1993– (Stanislav Kummer, Petr Kolař)

 

A. 1860–1875 (Pavel Křížkovský, Antonín Javůrek, Jan Nesvadba, Gustav Mareš)

Od konce roku 1860 byly skupinou brněnských vlastenců za účasti sboru zpěváků organizovány hudební besedy, které si kladly za cíl povzbudit kulturní a společenský život brněnských Čechů. První takováto beseda se uskutečnila 6. listopadu 1860 za řízení učitele hudby Františka Fialy. Poměrně záhy bylo rozhodnuto postavit pořádání besed na oficiální půdu. Koncem roku 1860 byl zorganizován přípravný výbor, jehož členy byli Pavel Křížkovský, Josef Otakar Fanderlik, Karel Hanáček, Leopold Mráček, Antonín Padovec, Antonín Peka, František Vlastimil Prúdek a Antonín Přerovský. Působení výboru směřovalo k vypracování stanov a oficiálnímu ustavení mužského zpěváckého spolku. Po schválení stanov c. k. moravským místodržitelstvím 30. července 1861 byl na první valné hromadě Besedy brněnské 10. října 1861 zvolen první řádný spolkový výbor, v němž zasedli Jan B. Rudiš (přednosta), Karel Hanáček, Antonín Peka (listovní), Josef O. Fanderlik (jednatel), František V. Prúdek (pokladník), Leopold Mráček a Čeněk Chytil. Sbormistrem Besedy brněnské byl jmenován Pavel Křížkovský. Účelem spolku bylo pěstování zpěvu slovanského, obzvláště zpěvu národního, českého a moravského, pořádání veřejných koncertů a besed. Členská základna byla strukturována na členy výkonné, zakládající a přispívající. V letech 1860–75 měl sbor kolem 50–60 výkonných členů. Mezi zakládajícími a přispívajícími členy spolku byli rovněž příslušníci šlechty hrabata Gábor Serényi, Egbert Belcredi, Bedřich Sylva-Taroucca, Jan Mittrowský nebo Regner, rytíř z Bleilebenů. 

Ještě před schválením stanov uspořádal přípravný komitét celkem 6 produkcí (5 besed a 1 akademii). Na pořadu tehdejších besed byly uváděny vlastenecké sbory a sólové zpěvy, sólová čísla pro různé nástroje a tzv. deklamovánky (mluvené slovo). V počátcích své činnosti byl mužský sbor Besedy brněnské v případě potřeby posilován studenty brněnského učitelského ústavu. Pod vedením sbormistra Pavla Křížkovského (do 1864) byla uvedena sborová díla Karla Bendla, Arnošta Förchtgotta-Tovačvského, Václava Horáka, Františka Pivody, Ludevíta Procházky, Karla Slavíka, Františka Arnolda Vogla, Hynka Vojáčka, Josefa Leopolda Zvonaře ad. Pavel Křížkovský věnoval Besedě brněnské svůj mužský sbor Dar za lásku (1861) a provedeny byly také další jeho sborové skladby (Odpadlý od srdca, Odvedeného prosba). Roku 1863 organizovala Beseda brněnská v Brně národní pěveckou slavnost k 1000letému výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje, které se zúčastnilo na 1100 českých pěvců z 52 zpěváckých spolků z Čech, Moravy a Vídně a na níž byly mj. provedeny sbory s průvodem dechové hudby od Pavla Křížkovského (Sv. Cyrill a Method) a Hynka Vojáčka (Slavnostní sbor ku 1000leté slavnosti velehradské). Jako sólisté vystoupili na spolkových produkcích např. pěvci Jan Ludvík Lukes, A. Förchtgott-Tovačovský, Marie Hřímalá, houslista Ferdinand Laub, hráč na violu d’amour Jan Král aj. Koncem roku 1863 zřídil spolek pod vedením Jana Nesvadby vlastní pěveckou školu ke cvičení slabších sborových zpěváků. Roku 1864 spolek vydal vlastním nákladem sborové úpravy moravských lidových písní skladatele Norberta Javůrka

Kvůli nemoci byl Pavel Křížkovský nucen se roku 1864 vzdát sbormistrovství Besedy brněnské. Na jeho místo byl zvolen Antonín Javůrek (1865–68). Pod Javůrkovým vedením pokračoval spolek v dosavadních intencích pořádáním besed, na nichž kromě kompozic českých byly zařazovány také skladby dalších slovanských národů (úpravy lidových písní jihoslovanských, ruských apod.), čímž byla zdůrazňována slovanská vzájemnost. Na svých produkcích Beseda brněnská premiérovala skladby Pavla Křížkovského (Pastýř a poutníci, 1865; Zahrada Boží, 1867), Antonína Javůrka (A, cis, e, a a Skřivánek, 1867) a Norberta Javůrka (Vínek stonulý, 1867). Od roku 1867 pořádala Beseda brněnská na základě změněných stanov každoročně 4 besedy. Spolek rovněž organizoval pěvecké výlety do okolí Brna (Rajhrad, Macocha aj.) a roku 1868 se zúčastnil slavnosti položení základního kamene pražského Národního divadla. Nově se spolek angažoval ve vydávání českých sborových skladeb. Roku 1864 spolek vydal vlastním nákladem 2 sešity sborových úprav moravských lidových písní od Norberta Javůrka, v dalších letech byly vydány kompozice Pavla Křížkovského (Cyrill a Method, 1864; Dar za lásku, 1864; Výprask, 1866; Zahrada Boží, 1867), Antonína Javůrka (Klepny, 1867; Skřivánek, 1868). Z finančních důvodů však Beseda brněnská vydávání hudebnin brzy zanechala. 

Od roku 1869 vedl pěvecký sbor Besedy brněnské Jan Nesvadba (do 1. října 1870), kterého vystřídal Gustav Mareš. Po Marešově odchodu do Prahy na konci září 1872 nastoupil na místo sbormistra opět Jan Nesvadba (do 1875). V období 1869–75 byly pořádány besedy v podobném duchu jako dříve. Novinkou bylo zařazování scén z nových českých oper. Prestiž svých produkcí se Beseda brněnská snažila zvýšit hostováním domácích i cizích umělců (mj. zpěváci Josef Paleček, Josef Lev, Jan Ludvík Lukes, Eleonora z Ehrenbergů, klavíristka Agnes Tyrrell, houslista Otakar Ševčík, violoncellista František Neruda). Od roku 1872 byla rozvinuta významnější spolupráce s dívčím pěveckým spolkem brněnské Vesny, za jehož spoluúčinkování byly na spolkových besedách prováděny smíšené sbory. Významnou akcí byl 16. června 1873 koncert na oslavu 100. narozenin Josefa Jungmanna, na kterém vystoupil Bedřich Smetana a provedl některé vlastní kompozice. Od roku 1869 byla Beseda brněnská členem nově založené Jednoty zpěváckých spolků českoslovanských. Až do roku 1872 pořádal spolek své besedy většinou v sále Kasina v brněnských Lužánkách, od roku 1873 pak v nově otevřeném Besedním domě, kam koncem roku 1872 přesídlil.

 

B. 1876–1899 (Leoš Janáček, Jan Kompit)

V letech 1876–91 působil jako sbormistr Besedy brněnské Leoš Janáček, který významně pozvedl uměleckou úroveň spolku. V období od podzimu 1879 do konce roku 1881 během studijního pobytu v Lipsku Janáčka zastupoval Bertold Žalud. Leoš Janáček byl vybrán nově ustaveným spolkovým výborem ve složení Vincenc Brandl (starosta), František Hodáč (jednatel), Jan Schwarz (pokladník), Josef Kilian (archivář), František Budík, Antonín Peka a páter František Ruprecht. Již od počátků svého působení v Besedě brněnské dal Leoš Janáček spolku zcela nové směřování. Rozšířil dramaturgii o skladby orchestrální, vokální s průvodem orchestru, kantátové a oratorní a obohatil programy o moderní a mezinárodní repertoár. Pořádání společenských besed a zábav ustoupilo stranou ve prospěch moderních koncertních produkcí, díky čemuž se Beseda brněnská mohla svou uměleckou úrovní postupně vyrovnávat německému Brünner Musikvereinu. Předpokladem pro uvádění velkých vokálně orchestrálních skladeb byl vznik velkého smíšeného sboru, což bylo uskutečněno založením dámského odboru Besedy brněnské. 

Systematicky Leoš Janáček zařazoval do koncertních produkcí skladby Antonína Dvořáka: Serenádu pro smyčcový orchestr (1877), Slovanské tance (1878), předehru k opeře Šelma sedlák (1879), Rhapsodii pro velký orchestr (1880), Stabat Mater (1882), Symfonii č. 6 D dur, Ouverturu „Můj domov“ (1883), Legendy (1884, 1887), Hymnus, Symfonii č. 7 d moll (1886), a Svatební košile (1888, za přítomnosti skladatele). Beseda brněnská pod Janáčkem premiérovala rovněž některé Dvořákovy mužské sbory (Zavedený ovčák a Úmysl milenčin, 1878; Hostina, 1881; Pomluva, 1882; Z kytice národních písní slovanských, 1878). 6. ledna 1880 uspořádala Beseda brněnská koncert ze skladeb Antonína Dvořáka za skladatelovy účasti a za jeho dirigentského řízení. Na koncertě byla uvedena mj. Dvořákova Slovanská rhapsodie č. 2, Mazurek pro housle a orchestr a Symfonie č. 5 F dur. V menší míře zařazoval Janáček díla Bedřicha Smetany: mužské sbory Rolnická a Věno, kantátu Česká píseň (dirigoval B. Žalud, 1881) a symfonické básně Vltavu (1883) a Vyšehrad (1886). 18. dubna 1886 byl uspořádán koncert na počest památky Bedřicha Smetany s přednáškou Otakara Hostinského, na němž byl proveden Smetanův Smyčcový kvartet „Z mého života“. Z Janáčkových skladeb zazněly na koncertech Besedy brněnské v premiéře smíšené sbory Zpěvná duma (1876), Píseň v jeseni (k 20letému jubileu Besedy brněnské, 1880), Slavnostní sbor k položení základního kamene ku vzdělání učitelů (1877), mužské sbory Ó lásko a Ach vojna, vojna (1886), melodram Smrt (1876), Suita pro smyčcový orchestr (1877) a Idylla pro smyčcový orchestr (1878, 1880). 

Ze světové orchestrální tvorby uvedl Janáček skladby Johannesa Brahmse (Serenáda op. 16, 1881), Petra Iljiče Čajkovského (Serenáda pro smyčce, 1882), Ference Liszta (Mazeppa, 1885) nebo Camilla Saint-Saënse (Danse macabre, 1884). Na několika koncertech Janáček vystoupil také jako sólový klavírista v koncertech Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (1877) a Camilla Saint-Saënse (1878). Z dalších sólistů spoluúčinkovali v produkcích Besedy brněnské pěvci Eleonora z Ehrenbergů, Marie Petzoldová-Sittová, Betty Fibichová, Karel Čech, Edvard Krtička, Hugo Krtička, klavíristé Amalie Wickenhauserová, Josef Hofmann, houslista Ferdinand Lachner, violoncellista Anton Hekking a další. Z velkých vokálně instrumentálních kompozic jsou významná provedení Mendelssohnova 95. žalmu (1876), Mozartova Requiem (1878), Beethovenovy Missa solemnis (1879) či Brahmsovy Písně osudu (1883). 

Od roku 1879 zněl oficiální název spolku Filharmonický spolek Beseda brněnská. V letech 1884–88 vydával spolek z Janáčkova podnětu časopis Hudební listy. Roku 1882 byla na Janáčkův návrh otevřena houslová škola, mezi jejímiž prvními pedagogy byli Vít Pergler, Antonín Soukop, Jan Havlíček, na violoncello Josef Kompit a další. Od školního roku 1887/88 byly otevřeny také třídy klavírní (vyučovala Marie Kuhlová, Eduard Havlíček, Karel Sázavský, Jan Dvořáček a jiní). Hudební školu Besedy brněnské navštěvovalo v letech 1882–99 každoročně kolem 100–150 studentů. V červnu 1888 se Janáček kvůli sporům s předsedou spolku Františkem Hodáčem vzdal sbormistrovství Besedy brněnské. Spolek, jenž neměl za Janáčka náhradu, oslovil s žádostí Karla Bendla a Františka Musila, kteří však převzetí sbormistrovství odmítli. Teprve 3. února 1889 nastoupil jako nový sbormistr Josef Kompit (do 15. dubna 1899). 

Josef Kompit v době svého působení v Besedě brněnské navázal zdárně na Janáčkovy umělecké snahy a cíle. Na rozdíl od Janáčka se však nezříkal řízení spolkových besed a zábav, na nichž byla prováděna díla lehčího charakteru. V Kompitově éře uvedla Beseda brněnská velká díla Antonína Dvořáka (Svatá Ludmila, 1891; Requiem, 1893; Vodník, 1897), Bedřicha Smetany (Vyšehrad a Šárka, 1894), Karla Bendla (Ebrejská elegie, 1892; Štědrý den, 1897), Františka Musila (Večerní obraz, 1892; Stabat Mater, za řízení skladatele, 1895; Zlatý kolovrat, 1899) či Josefa Nešvery (De profundis, za řízení skladatele, 1894). Z cizí vokálně-orchestrální tvorby bylo provedeno pouze Haydnovo Stvoření (1896). 18. dubna 1892 uspořádala Beseda brněnská koncert na rozloučenou s Antonínem Dvořákem před jeho odjezdem do Ameriky za skladatelovy účasti a účinkování v roli klavíristy. Beseda brněnská začala v této době zvát do Brna k účinkování pražská hudební tělesa: České kvarteto (1894, 1898) a Českou filharmonii (za řízení Antonína Dvořáka 1897, 1898). Slovanská vzájemnost byla podporována zvaním pěveckých sborů a těles ruských (sbor D. Argeněva Slavjanského, 1890; sestry Slavjanské, 1895; sbor Naděždy Slavjanské, 1896) a polských (Sbor akademiků krakovských, 1899). 

Starostou Besedy brněnské byl v letech 1890–91 Antonín Váňa, v letech 1892–1915 pak JUDr. Otakar baron Pražák, jednatelem spolku byl v letech 1887–1903 Karel Sázavský.

 

C. 1899–1919 (Rudolf Reissig, Ferdinand Vach)

Po rezignaci Josefa Kompita byl na místo sbormistra zvolen houslista Rudolf Reissig (1899–1918). Reissigovo 20leté působení v čele Besedy brněnské znamenalo po Janáčkově éře další významné období spolkové činnosti. Novinkou bylo pořádání samostatných večerů komorních (od 1905) a písňových (od 1909). V dramaturgii Reissig položil důraz na zakladatelské osobnosti české národní hudby (Smetana, Dvořák) a na jejich pokračovatele. Díky Reissigovi se Beseda brněnská stala centrem provozování skladeb Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Z Novákových skladeb byly Besedě brněnské věnovány a v premiéře provedeny sborové balady Vražedný milý a Neščasná vojna (premiéra 14. prosince 1902 s průvodem klavíru, 25. března 1903 s průvodem orchestru) a mořská fantazie Bouře (premiéra 17. dubna 1910). Dalšími významnými počiny bylo uvedení Novákovy Maryši (1901), Čtyř melancholických písní o lásce s průvodem orchestru (Marie Musilová s Českou filharmonií, 1907), symfonické básně O věčné touze op. 33 (orchestr Národního divadla v Brně, 1909), Pana op. 43 (klavírní verze, 1911; orchestrální verze, Česká filharmonie, 1913), Svatebních košil op. 48 (s Českou filharmonií, 1914), Sukovy Pohádky op. 16 (1903), symfonické básně Praga op. 26 (Česká filharmonie, 1907), Dramatické ouvertury (orchestr Národního divadla v Brně, 1909), Pohádky léta op. 29 (Česká filharmonie, 1913), Pod jabloní (s Českou filharmonií, 1913), Symfonie E dur (Česká filharmonie, 1914) a jiné. Pozornost byla Besedou brněnskou věnována také nejmladší skladatelské generaci, zvl. Cyrilu Metoději Hrazdirovi (Náš hymnus, 1899), Františku Neumannovi (Bouře, 1906), Janu Nepomukovi Poláškovi (Smyčcový kvartet G dur, 1907), Janu Kuncovi (Sedmdesát tisíc, 1908; Smyčcový kvartet G dur, 1909, Sonáta pro klavír c moll, 1911 aj.) a Vilému Petrželkovi (Smyčcový kvartet B dur op. 2, 1911; Smyčcový kvartet c moll op. 6, 1918). Kvůli osobním antipatiím zůstával během Reissigova působení nevyřešen vztah Besedy brněnské k Leoši Janáčkovi, jehož skladby spolek prakticky vůbec neuváděl. Oproti dřívějším obdobím začal Reissig zařazovat více cizího repertoáru, zejména německého (Händel: Mesiáš, 1913; Beethoven: IX. symfonie, dirigoval Vilém Zemánek, 1911; Liszt: Kristus, 1914; komorní a písňové kompozice  Beethovena, Schuberta, Brahmse, Richarda Strauße, Wolfa) a francouzského (Berlioz: Dětství Ježíšovo, 1906; Requiem, 1910; Prokletí Fausta, 1911; Charpentier: Život básníkův, 1907; Debussy: U nebes mříže, 1914 v české premiéře). Počet výkonných členů se pohyboval kolem 120–140. 

Ve větší míře byli zváni k hostování přední čeští umělci a komorní soubory: pěvci Marie Musilová, Marie Kuncová, Božena Tůmová, Bedřich Plaške, Emil Burian, klavíristé Jaroslav Jiránek, Josef Faměra, Václav Štěpán, Ilona Kurzová, houslisté Jan Kubelík, František Ondříček, violoncellista Artur Krása, České trio, České kvarteto, Heroldovo kvarteto, Ševčíkovo kvarteto, Pěvecké sdružení pražských učitelů a další. Vedle orchestru českého Národního divadla v Brně byly Besedou brněnskou ke spoluúčasti zvány orchestry Národního divadla v Praze s Karlem Kovařovicem a Česká filharmonie s Vilémem Zemánkem. Samostatně Česká filharmonie se Zemánkem uvedla na koncertech Besedy brněnské např. v letech 1912 a 1917 kompletní Smetanovu Mou vlast

V prvním desetiletí 20. století začaly být Besedou brněnskou v rámci osvětové činnosti pořádány přednášky o hudbě a umění, na nichž se zpočátku intenzivně organizačně podílel zejména Hubert Doležil (O umění Mozartově, 1906; Pohled na vývoj české hudby, 1908; O vývoji písně umělé, 1909; O významu Bedřicha Smetany, 1909; cyklus 10 přednášek Hudba jako součástka kultury, 1909–10), ale byli zváni také hosté (např. Zdeněk Nejedlý: Fibich=Schumann; Josef Theurer: Karel Bendl, jeho význam a působení; Alois Kolísek: O slovenské písni lidové). Od roku 1910 pořádala Beseda brněnská každoroční pravidelný cyklus přednášek pod názvem Hudební Budeč. Do roku 1913 přednášeli v Hudební Budči Hubert Doležil (Uvedení do estetiky hudby a přehled dějin hudby, 1910; Hudební směry XIX. stol. a o vnímání a oceňování hudebního díla, 1911; Výklad hudebních forem s demonstracemi a psychologickým pokusem, 1912, Česká moderna aj.), Václav Hrabák (Uvedení do nauky o zvuku, 1910; Akustika ve službách hudební teorie, 1911; Fysikální výklad konsonance a disonance, 1912), Jan Kunc (O formách hudebních, 1910), Rudolf Reissig (O moderních prostředcích hudební výchovy a praktická cvičení, 1910), Ladislav Němeček (Nové směry ve vyučování základům zpěvu, 1912), Jaromír Helfert (Krásno výtvarné a jeho poměr k poesii a hudbě, 1913) ad. Ve válečných letech 1914–18 muselo být konání přednášek pozastaveno. 

Hudební škola Besedy brněnské se pod vedením ředitele Rudolfa Reissiga rozšířila o nové studijní obory (hra na některé dechové nástroje, sólový, sborový a dětský zpěv, hudební nauka, harmonie, kontrapunkt, dějiny hudby). Od školního roku 1905/06 bylo Reissigem zavedeno povinné vyučování všech žáků hudební nauce. Postupně se zvyšoval také počet studentů. Z počtu 203 žáků ve školním roce 1902/03 vzrostl jejich počet až na 603 ve školním roce 1918/19. Roku 1911 byla provedena zásadní reforma školy. Z významných pedagogů působili na škole vedle Rudolfa Reissiga (housle, viola, hudební teorie) např. František Musil (klavír, harmonium), František Rasch (violoncello), Václav Kolář (flétna), František Kratochvíl (lesní roh), Emanuel Šárka (klavír, kontrabas), Josef Faměra (klavír), Anna Holubová (klavír, hudební teorie, harmonie, zpěv), Marie Angrová, Marie Fialová (zpěv), Hubert Doležil (dějiny hudby, hudební estetika), Jan Kunc (harmonie, dějiny hudby, hudební estetika), Vilém Petrželka (klavír, harmonie, kontrapunkt), Jan Kakš (dějiny hudby, hudební estetika) a jiní. 

Vypuknutí 1. světové války významně omezilo umělecké působení Besedy brněnské. Mnoho výkonných členů pěveckého sboru bylo povoláno k vojenské službě, přesto však nebyla činnost spolku nikdy zastavena. Roku 1917 pěvecký sbor kvůli nedostatku členů dokonce neuspořádal vůbec žádné veřejné vystoupení a na koncertech Besedy brněnské účinkovali pouze hostující umělci (České kvarteto a Česká filharmonie). 

Krátce po vzniku Československa koncem listopadu 1918 kvůli sporům se spolkovým výborem a s částí pěveckého sboru rezignoval Rudolf Reissig na funkci sbormistra a na jeho místo nastoupil Ferdinand Vach, který v Besedě brněnské setrval do podzimu 1919, kdy byl kvůli nemoci nucen odstoupit. Během Vachova ročního působení se ustálil 110členný smíšený pěvecký sbor a byly narovnány také vztahy se skladatelem Leošem Janáčkem, jehož Věčné evangelium Beseda brněnská provedla 18. 2. 1919. Během svého působení Vach se sborem nastudoval a provedl Smetanovu Českou píseň, Dvořákův Hymnus a Svatou Ludmilu (s Českou filharmonií). K Vachovu plánovanému uvedení Ostrčilovy Legendy o sv. Zitě nedošlo. Na koncertech Besedy brněnské vystoupilo znovu několikrát České kvarteto a Česká filharmonie s dirigentem Václavem Talichem. V těchto letech došlo také k důležitým změnám ve složení výboru Besedy brněnské. Jednatele Josefa Kolbingera (1904–18) nahradil nejprve Karel Mikeš (1918–19) a posléze na dlouhá léta Antonín Kolář (1919–51). Dosavadního starostu Cyrila Černého (1916–18) vystřídal Josef Kolbinger (1919–29).

 

D. 1920–1950 (Jaroslav Kvapil, Richard Týnský)

Roku 1920 převzal funkci sbormistra a dirigenta Besedy brněnské mladý dirigent, klavírista a skladatel Jaroslav Kvapil (do 1946). Státní podpora československé kultuře v meziválečné éře poskytla dirigentovi a celému spolku příznivé podmínky k rozvoji. Kvapil soustředil svou energii k provozování velkých kantátových a oratorních skladeb. Z repertoáru sboru úplně odpadly kompozice a cappella, v jejichž interpretaci nebyla Beseda brněnská svou úrovní schopna konkurovat tehdejším mužským a ženským učitelským sdružením. Při provozování vokálně orchestrálního repertoáru Beseda brněnská spolupracovala s nově utvořeným orchestrem Národního divadla v Brně, později od 40. let s orchestrem brněnského rozhlasu. Vznikem těchto orchestrálních těles odpadla spolku také péče o organizaci symfonických orchestrálních koncertů. V pilné činnosti naopak pokračoval komorní odbor Besedy brněnské pořádáním koncertů komorní hudby. Ročně pořádal spolek vždy 4 řádné koncerty s vokálním programem a řadu abonentních koncertů komorních. K omezení počtu koncertů došlo zejména po roce 1942 v souvislosti se ztíženými hospodářskými a organizačními podmínkami během německé okupace. Roku 1930 vystřídal dosavadního starostu spolku Josefa Kolbingera Dr. František Weyr, který v této funkci působil do roku 1942. 

Jaroslav Kvapil položil důraz zejména na moderní českou kantátovou produkci. Během Kvapilova působení Beseda brněnská premiérovala řadu původních českých vokálně instrumentálních kompozic, z nichž zcela mimořádný význam měla Legenda o sv. Zitě  Otakara Ostrčila a Čtyři bohatýři  Josefa Bohuslava Foerstera (12. února 1922), Glagolská mše Leoše Janáčka (5. prosince 1927), kterou Beseda brněnská uvedla také v Praze (1928) a na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Ženevě (1929), dále Blahoslavený ten člověk (5. března 1934) a České requiem (5. května 1943) Ladislava Vycpálka a České vzkříšení  Osvalda Chlubny (7. března 1946). Z dalších děl uvedla Beseda brněnská v premiéře kantáty Šumařovo dítě  Osvalda Chlubny (1924), Píseň o čase, jenž umírá (1924) a Lví srdce (1931) Jaroslava Kvapila, Námořník Mikuláš  Viléma Petrželky (1930), V Getsemaně Fr. Suchého (1937), Vyznání víry  Viléma Blažka (1942), Litanie  Jindřicha Vojáčka (1942) a Český žalm  Richarda Týnského (1946). V rámci koncertů pořádaných brněnským Národním divadlem se Beseda brněnská spolupodílela na premiérách Modlitby k slunci  Viléma Petrželky (1921) a kantáty Živí mrtvým  Boleslava Vomáčky (1930). Z další soudobé české produkce provedla Beseda brněnská skladby Emila Axmana (Balada o očích topičových, Ilonka Beniačová, Sobotecký hřbitov, Má matka, Stabat mater), Josefa Černíka (Milenka travička, Milenec vrah), Josefa  Bohuslava Foerstera (Svatý Václav), Leoše Janáčka (Amarus, Na Soláni čarták, Otče náš), Jaroslava Jeremiáše (Jan Hus), Rudolfa Karla (Sladká balada dětská), Jaroslava Křičky (Pokušení na poušti, Moravská kantáta, Zlatý kolovrat), Vítězslava Nováka (Bouře, Svatební košile), Františka Píchy (Živote!), Jaroslava Řídkého (Kantáta o rodném kraji), Josefa Suka (Křečovická mše), Boleslava Vomáčky (Strážce majáku, Mládí) a Ladislava Vycpálka (Kantáta o posledních věcech člověka). 

Ze starší hudby Beseda brněnská provedla skladby Carissimiho (Jephta, 1932), Bacha (Matoušovy pašije 1923; Vánoční oratorium, 1929; Magnificat, 1935; Mše h moll, 1936), Händela (Juda Makabejský, 1928), Grauna (Smrt Ježíšova, 1935), Haydna (Stvoření, 1938; Čtvero ročních časů, 1942), Mozarta (Requiem, 1927) a Beethovena (IX. symfonie, na koncertech Národního divadla v Brně, 1920 a 1921; Missa solemnis, 1925, 1926, 1940). Z romantického repertoáru byla vedle děl českých (Dvořák: Svatební košile, Requiem, Stabat Mater, Svatá Ludmila, Hymnus; Smetana: Česká píseň; Nešvera: De profundis) věnována pozornost zejména hudbě francouzské (Berlioz: Faustovo prokletí, 1925; Dětství Ježíšovo, 1935; Franck: Blahoslavenství, 1926; Charpentier: Život básníkův; Debussy: U nebes mříže, 1923), méně německé (Liszt: Svatá Alžběta, 1936; Brahms: Německé requiem, 1930) a polské (Nowowiejski: Quo vadis, 1928). Ze soudobých zahraničních děl uvedla Beseda brněnská kompozice Mahlera (II. a III. symfonie, na koncertech Národního divadla v Brně), Schönberga (Písně z Gurre, 1925), Honeggera (Judith, 1933), Stravinského (Žalmová symfonie, 1933) nebo Szymanowského (Stabat Mater, 1937). Smíšený sbor Besedy brněnské příležitostně rovněž rozšiřoval operní sbor Národního (Zemského) divadla v Brně při provádění náročných a rozměrných jevištních děl (např. Wagnerův Parsifal, Borodinův Kníže Igor, Musorgského Chovanština, Stravinského Svatba či Martinů Hry o Marii). 

K pravidelným koncertům komorní hudby zvala Beseda brněnská významné české sólisty a komorní sdružení: České trio, České kvarteto, Ševčíkovo kvarteto, Brněnské kvarteto, Moravské kvarteto, Pražské (Zikovo) kvarteto, Novák-Frankovo kvarteto, Ondříčkovo kvarteto, Moravské dechové kvinteto, pianisty Jana Heřmana, Ilonu Štěpánovou-Kurzovou, Rudolfa Firkušného, Ludvíka Kunderu, Jaroslava Kvapila, Germaine Leroux ad. Abonentní cyklus komorní hudby obsahoval čtyři koncerty, posléze pět (do roku 1925), šest (do roku 1932) a od roku 1933 byl v souvislosti s hospodářskou krizí počet koncertů snížen znovu na čtyři. V letech 1925–27 byly ve spolupráci se Čtenářským spolkem v Brně pořádány tzv. Večery básní a písní, které byly brzy zrušeny pro nezájem publika. Jako hosté vystoupili v řádných vokálních koncertech Besedy brněnské česká sborová tělesa Pěvecké sdružení moravských učitelů, Pěvecké sdružení pražských učitelů, Pěvecké sdružení pražských učitelek, The English Singers, Vinohradský Hlahol, Pražský pěvecký sbor Smetana, Čeští madrigalisté, Aimův pěvecký kvartet aj. 

Hudební Budeč byla po roce 1919 organizována Vladimírem Helfertem. Přednášky byly věnovány zejména rozborům děl, která byla prováděna na koncertech Besedy brněnské, popřípadě rozborům oper premiérovaných Národním divadlem v Brně. Mimo to měli tematické a cyklické přednášky v Hudební Budči např. Leoš Janáček (Nápěvek mluvy v divadelní praksi, 1919), Vladimír Helfert (O dramatě hudebním, 1919; O Bedřichu Smetanovi, 1920; O hudebním myšlení, 1922; Zdeněk Fibich, 1924; Osobnost a život Beethovenův, 1926; cyklus přednášek o Leoši Janáčkovi, 1938), Gracian Černušák (O vývoji klavírní skladby od polovice XVI. do polovice XVIII. století, 1937; O vývoji sborového zpěvu a cappella, 1938; O vývoji komorní hudby, 1941), z dalších pak Antonín Balatka, Emil F. Burian, Václav Kaprál, Ludvík Kundera, Jaroslav Kvapil, František Neumann, Jan Racek, Otakar Šourek, Bohumír Štědroň, Karel Vetterl, Ota Zítek aj. Přednášková činnost musela být zastavena během německé okupace roku 1939 a v letech 1942–45. Z podnětu organizátorů Hudební Budče vzešlo založení Jubilejní nadace Bedřicha Smetany a Společnosti Leoše Janáčka

Jako ředitel hudební školy působil po odchodu Rudolfa Reissiga Jaroslav Kvapil, který však sám na škole nevyučoval. Rozšiřoval se rychle počet studentů a v návaznosti na to rovněž učitelský sbor. Od 30. let až do okupace navštěvovalo školu kolem 1000 studentů. Jednalo se o tehdy největší českou hudební školu pro výchovu laiků. Vyučovalo se hře na klavír, na housle a ostatní smyčcové nástroje, na dechové nástroje, sólovému, dětskému a sborovému zpěv a hudební teorii. Výsledky studia byly předváděny veřejnosti na pravidelných domácích žákovských večerech a výročních produkcích. Ve 20. a 30. letech na škole vyučovali např. Václav Bech (kontrabas), Josef Burget (housle), Leopold Habrda (housle, viola), Stanislav Goldbach (hudební teorie), Zdeňka Illnerová (klavír), František Janský (lesní roh), Stanislav Krtička (klarinet), Viktor Nopp (housle), Václav Sedláček (flétna), Valentin Šindler (zpěv), Josef Trkan (housle, viola), Jaroslav Ušák (pozoun), Matěj Wagner (hoboj), Otto Weber (fagot) aj. Při zajišťování provozu školy se spolek potýkal s nedostatkem financí zapříčiněných nízkými subvencemi a usiloval tak o to, aby školu převzalo město Brno. To se podařilo teprve roku 1945, kdy byla škola usnesením Ústředního národního výboru města Brna z 28. srpna 1945 převzata do správy města. 

Roku 1946 vystřídal Jaroslava Kvapila sbormistr Richard Týnský, který vedl smíšený sbor Besedy brněnské do roku 1951. Jako Týnského asistent a další sbormistr působil Vladimír Stehlík. Týnský s úspěchem navázal na Kvapilovu éru a pokračoval v důrazu na provozování kantátové a oratorní produkce. Pod jeho vedením Beseda brněnská provedla v premiéře kantáty Svobodni  Františka Suchého a Země mluví  Viléma Blažka (obojí 1947), Moře  Miloše Sokoly (1949), z dalších děl kantátu Mistr Jan Hus  Jaroslava Jeremiáše (1947), Missa solemnis Beethovena (1948), Na Soláni čarták, Věčné evangelium a Glagolskou mši Janáčka (v rámci Festivalu Leoše Janáčka, 1948), Requiem  Dvořáka (1948), kantáty Země krásná, země milovaná  Foerstera (1949), Poděkování Sovětskému svazu  Miroslava Barvíka (1949), Matoušovy pašije Bacha (1950), Kantátu o vlasti Artutjunjana (v československé premiéře, 1950) nebo Baladu o očích topičových  Axmana (1950). Od roku 1948 sbor zanechal organizace komorních koncertů, jejichž pořádání převzala Hudební a artistická ústředna. Negativně se do činnosti Besedy brněnské promítlo nucené odevzdání Besedního domu do správy Oblastního domu armády, čímž Beseda brněnská přišla o zkušební místnosti a kancelář. Organizaci koncertů rovněž nepříznivě ovlivňoval fakt, že Týnskému bylo po roce 1949 z politických důvodů zakázáno dirigovat koncerty, na nichž účinkoval Symfonický orchestr brněnského rozhlasu. U dvou významných koncertů Besedy brněnské roku 1949 Richard Týnský sice nastudoval sborové partie, avšak na koncertech místo něj dirigovali František Jílek (koncert na počest 90. narozenin Josefa Bohuslava Foerstera, na němž uveden Hymnus andělů, Stabat Mater a Kantáta 1945) a Břetislav Bakala (koncert na uctění památky Vítězslava Nováka, na němž uvedena Píseň pracujících, Čtyři moravské balady a Bouře). Stupňovaný politický nátlak vládnoucí garnitury donutil Richarda Týnského k odstoupení z funkce sbormistra na počátku ledna 1951.

 

E. 1951–1992 (Zbyněk Mrkos, Jan Řezníček, Jan Rozehnal, Emil Skoták) 

Od ledna 1951 nastoupil na místo sbormistra Besedy brněnské dirigent Zbyněk Mrkos, který v této funkci působil do roku 1966. V době Mrkosovy sbormistrovské činnosti rozvinula Beseda brněnská spolupráci s nově vzniklým Symfonickým orchestrem kraje brněnského (od jara 1951), k jehož závodnímu klubu byla posléze úmluvou z 15. února 1952 přičleněna. Poslední samostatný koncert Beseda brněnská uspořádala 10. května 1951. Dosavadní spolek oficiálně zanikl 6. května 1952.  Roku 1952 rovněž zanikla přednášková činnost Hudební Budče. Jmění Filharmonického spolku Beseda brněnská bylo převedeno na závodní klub s výhradou používání pro účely práce sboru, hudební archiv a knihovna byly odevzdány Moravskému zemskému muzeu. Po vplynutí Symfonického orchestru kraje brněnského do Státní filharmonie Brno od 1. ledna 1956 došlo na valné hromadě 29. června 1956 ke změně oficiálního názvu na Filharmonický sbor Beseda brněnská. Otázka přičlenění Besedy brněnské pod tuto instituci však zůstala dlouhou dobu nevyřešena. Ačkoli se sbor pravidelně podílel na kantátových produkcích orchestru, organizačně byl přičleněn ke Státní filharmonii Brno teprve po 10 letech roku 1966 jako poloprofesionální sborové těleso. U příležitosti 100. výročí umělecké činnosti byla roku 1960 Besedě brněnské udělena Cena osvobození města Brna za zásluhy o brněnskou hudební kulturu. 

Pod vedením Zbyňka Mrkose sbor pokračoval v provádění velkých kantátových a oratorních děl. Od podzimu 1951 se na činnosti sboru podílel také další dirigent Symfonického orchestru kraje brněnského Jiří Waldhans, později také Václav Neumann. Jako Mrkosův asistent působil od roku 1958 nějaký čas Zdeněk Mácal. Roku 1959 byl sbor výrazně omlazen. V premiéře Beseda brněnská uvedla Italskou  Jaroslava Kvapila (1951), kantáty Ukolébavka černošské mámy  Ctirada Kohoutka (1952), Má láska  Jiřího Matyse (1952) Je krásná země má (věnováno k 95. jubileu Besedy brněnské, 1956) a Ve jménu života (věnováno k 100. jubileu Besedy brněnské, 1961) Osvalda Chlubny, Óda na chudobu  Zdeňka Blažka (1959), v československé premiéře Píseň o lesích Šostakoviče (1951), kantátu K Čaadajevu Jurije Šaporina (1954) a poprvé česky kantátu Chvála hudby Ludwiga van Beethovena (1956). V rámci koncertů pořádaných Symfonickým orchestrem kraje brněnského a Státní filharmonií v Brně spoluúčinkoval sbor při provedení řady vokálně orchestrálních děl: Beethoven (Missa solemnis), Dvořák (Requiem, Stabat Mater, Svatá Ludmila, Svatební košile), Gluck (Orfeus a Eurydika, koncertní provedení), Haydn (Čtvero ročních časů, Stvoření), Janáček (Amarus, Věčné evangelium, Glagolská mše), Mozart (Requiem), Novák (Bouře), Pauer (Volám vás lidé!), Petrželka (Námořník Mikuláš), Smetana (Česká píseň), Vomáčka (Strážce majáku), Vycpálek (České requiem, Kantáta o posledních věcech člověka) atd. 

V letech 1966–86 působil jako sbormistr Filharmonického sboru Besedy Brněnské  Jan Řezníček. Pod jeho vedením vzrostla kvalita 90členného tělesa, zvýšila se technická úroveň sboru a jeho složení bylo znovu celkově omlazeno. Činnost sboru byla vázána na Státní filharmonii Brno: sbor spoluúčinkoval na abonentních koncertech při provádění velkých vokálně instrumentálních děl, účastnil se zahraničních zájezdů (např. Itálie, Francie, Německá demokratická republika, Rakousko, Polsko, Maďarsko), spolupracoval s řadou významných dirigentů a zpěváků, pořizoval nahrávky pro rozhlas a na gramofonové desky. Řezníček také od 80. let začal občasně zařazovat na repertoár skladby a cappella. Roku 1986 nahradil dosavadního sbormistra Jan Rozehnal (1986–91), posléze na krátkou dobu Emil Skoták (1991–92).

Vedle velké řady vokálně-orchestrálních děl skladatelů od baroka do 20. století (Bach, Händel, Haydn, Mozart, Beethoven, Rossini, Berlioz, Liszt, Verdi, Brahms, Smetana, Dvořák, Mahler, Stravinskij, Prokofjev, Šostakovič, Honegger, Britten, Orff, Janáček, Martinů atd.) se Beseda brněnská mj. podílela na provedení skladeb některých soudobých českých autorů: Šír haš-šírím (1975) a Slavnosti léta (1985) Zdeňka Pololáníka, Zpěv rodné země  Zdeňka Blažka (1971, 1975, 1985), Dimitrov  Karla Horkého (1974), Sluneční země  Františka Emmerta (1975), Vyprávění stařeny Izergil Lubomíra Koželuhy (1975), Chvála světla  Svatopluka Havelky (1975), Sinfonia bohemica Jana Tausingera (1978), Zpěv těchto dnů  Ivana Jirka (1977), Chuť domova Pavla Řezníčka (1979), Vrba (1980), Polednice, Štědrý den (1983) a Vodník (1992) Pavla Blatného, Vokální symfonie  Vladimíra Sommera (1984), Plameny kostnické  Zdeňka Zouhara (1988). Sbor v 60.–80. letech spolupracoval např. s dirigenty Jiřím Waldhansem, Jiřím Pinkasem, Václavem Noskem, Františkem Jílkem, Bohumírem Liškou, Zdeňkem Košlerem, Václavem Smetáčkem, Václavem Neumannem, Jiřím Bělohlávkem, Stanislavem Macurou, Rostislavem Hališkou, Petrem Altrichterem, Zdeňkem Bílkem, Petrem Vronským, Leošem Svárovským ze zahraničních pak např. s Kurtem Masurem, Güntherem Herbigem, Jeanem Meylanem, Hartmutem Haenchenem, Casparem Richterem, Christianem Kluttigem, Alexis Hauserem, Gaetanem Delogu nebo F. Weissem.

 

F. 1993– (Stanislav Kummer, Petr Kolař)

Od 25. února 1993 přestala být Beseda brněnská součástí Státní filharmonie Brno a znovu se osamostatnila jako občanské sdružení, od roku 2014 jako spolek pod oficiálním názvem Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. Zaniklo také pravidelné spoluúčinkování na abonentních koncertech brněnské filharmonie a sbor se transformoval z poloprofesionálního do čistě amatérského tělesa. Mezi lety 1993–94 vedl Besedu brněnskou sbormistr a varhaník Petr Kolař, v letech 1995–2000 pak dirigent Stanislav Kummer. Z významných počinů v této době lze zmínit účinkování Besedy brněnské na festivalu Flâneries Musicales ve francouzské Remeši, kde roku 1994 s dirigentem Yehudi Menuhinem provedla Stabat Mater Franze Schuberta a Te Deum Antonína Rejchy. Roku 1998 sbor podnikl zájezd do britského Leedsu, kde ve spolupráci s Leeds Philharmonical Chorus a Halifax Choral Society pod vedením dirigenta Johna Pryce-Jonese uvedl Dvořákovo Te Deum a Janáčkovu Glagolskou mši

Od roku 2001 doposud vede těleso znovu Petr Kolař, který dramaturgii sboru orientoval především k provozování velkých duchovních vokálně-instrumentálních kompozic. Z významných projektů Besedy brněnské lze zmínit uvedení Jazzové mše  Jaromíra Hniličky ve spolupráci s Orchestrem Gustava Broma (2003), Římského triptychu italského skladatele Marca Frisiny (2005), vystoupení s metalovou skupinou Manowar ve Vizovicích a Norimberku (2006), provedení Brahmsova Německého requiem za spoluúčasti sboru Toonkunstkoor z Utrechtu, hudební doprovod bohoslužby při brněnské návštěvě papeže Benedikta XVI. (2009), spoluúčast na provedení Glagolské mše a Věčného evangelia s orchestrem a sborem Janáčkovy opery Národního divadla Brno v rámci festivalu Janáček Brno 2014. V posledních letech sbor samostatně provedl například Requiem  Mozarta, Stabat Mater, Mši D dur, Te Deum Dvořáka, Otče náš  Janáčka, Jazzovou mši  Jaromíra Hniličky, Nelson-Messe Haydna, Messe solenelle Gounoda, Messe solenelle Vierneho, Gloria Ruttera aj. Od roku 2014 pořádá Beseda brněnská každým rokem projekt nazvaný Moravská hudební stopa, na němž uvádí duchovní skladby moravských hudebních skladatelů 19.–21. století. V rámci tohoto cyklu provedla mj. Staroslověnskou mši op. 30 Miroslava Příhody (2014, 2016), Žalmové zpěvy  Antonína Tučapského, Slavnostní Konickou mši a Te Deum  Zdeňka Pololáníka (2015), Mši ke cti ducha svatého Františka Musila (2017) atd. Spolek každoročně hostí amatérské sbory či orchestry z Evropy či USA. Sbor má v současné době 55 aktivních členů.

 

 


Literatura

I. Lexika

PHSN.

ČSHS.

 

II. Výroční publikace spolku

Sázavský, Karel: Dějiny Filharmonického spolku „Besedy Brněnské“ od r. 1860–1900 (Brno 1900).

Památník Filharmonického spolku Besedy Brněnské 1860–1910 (ed. Hubert Doležil, Brno 1910).

Filharmonický spolek Beseda brněnská v letech 1911–1930 (Brno 1931).

Černušák, Gracian: Osmdesát let Besedy brněnské (Brno, b. r. [1941]).

Sto let Filharmonického sboru Besedy brněnské (ed. Antonín Kolář, Brno 1960).

Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská 1860–2000 (Brno 2000).

Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská. Zpěv jednotí, jednota sílí! Almanach ke 150. výročí vzniku BfsBb 1860–2010 (ed. Jan Břečka a Andrea Petrová, Brno 2010).

 

III. Ostatní

Hnilička, František Pravoslav: Stručný nástin o 25leté činnosti filharmonického spolku „Besedy Brněnské (Hudební listy 2, 1885–86, č. 7, s. 53–54, č. 8, s. 63–64, č. 9, s. 71–73).

Bulín, Hynek: Besední dům v Brně 1872–1922 (Brno 1922).

Helfert, Vladimír: Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje I. V poutech tradice (Brno 1939).

Kolář, Antonín: Filharmonický spolek Beseda brněnská (Hudební rozhledy 6, 1953, č. 10, s. 461).

Racek, Jan: Besedě Brněnské do památníku (příloha k programu mimořádného koncertu Symfonického orchestru kraje brněnského na paměť 95. výročí založení Besedy brněnské, 13. 10. 1955).

Brabcová, Jitka: Koncertní život v Brně na přelomu 19. a 20. století. Příspěvek k problematice výzkumu hudebních center (dizertační práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Brno 1988).

Kyas, Vojtěch: Neměl se Janáček o koho opřít? (Opus musicum 25, 1993, č. 2, s. 33–42).

Kyas, Vojtěch: K hudebni historii Brna v 19. století. Slavná hudební rodina Nerudů (Opus musicum 25, 1993, č. 8, s. 229–241).

Turková, Lenka: Dějiny spolku Beseda brněnská (diplomová práce, Mgr., Historický ústav, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 1993).

Bajgarová, Jitka: Beseda brněnská a její koncerty na přelomu století (In: Besední dům. Architektura – společnost – kultura, Brno 1995, s. 107–124).

Kyas, Vojtěch: Významné besední koncerty (1873–1903) (In: Besední dům. Architektura – společnost – kultura, Brno 1995, s. 125–132).

Procházková, Jarmila: Působení Leoše Janáčka v Besedním domě (Besední dům. Architektura – společnost – kultura, Brno 1995, s. 133–151).

Kyas, Vojtěch: Dvořákovy rukopisy navráceny do Brna. K historii vzácných dokumentů z archívu Besedy brněnské (Opus musicum 28, 1996, č. 5, s. 241–248).

Trnková, Libuše: Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská oslavil 140 let trvání (Univerzitní noviny 8, 2001, č. 1, s. 25–26).

Ottichová, Alena: Janáček a Beseda brněnská (diplomová práce, Bc., Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2004).

Bajgarová, Jitka: Hudební spolky v Brně a jejich role při utváření „hudebního obrazu“ města 1860–1918 (Brno 2005).

Plhalová, Veronika: Brněnský filharmonický sbor Beseda brněnská (diplomová práce, Bc., Katedra hudební výchovy, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2008).

Frydrych, Karol: 150 let Brněnského filharmonického spolku Beseda brněnská (Cantus 22, 2011, č. 1, s. 6–8). 

 

http://spolky.profitux.cz/

http://www.bfsbb.cz/

 

 

Archivalie

Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea.

Archiv Brněnského filharmonického sboru Besedy brněnské.

Moravský zemský archiv (fond B 26, k. 2442/5, k. 3291/čj. 55/52).

 

Ondřej Pivoda

 

Datum poslední změny: 4.1.2018