Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Jihočeské divadlo

Tisk

(Jihočeské národní divadlo, Krajské oblastní divadlo České Budějovice, Jihočeské městské a oblastní divadlo)

Text

Jihočeské divadlo, Jihočeské národní divadlo, Krajské oblastní divadlo České Budějovice, Jihočeské městské a oblastní divadlo, založeno 1919, České Budějovice.

 

A. Období 1919–1945.

B. Období 1945–1989.

C. Po politických změnách (1989–2017).

 

A. Období  1919–1945

V roce 1919 byla z podnětu Družstva Jihočeského národního divadla ustanovena v Českých Budějovicích profesionální scéna. Divadlo sídlilo v budově dřívějšího německého divadla, která vznikla v roce 1763 adaptací pivovarské lednice a skladů a v roce 1819 byla přestavěna. Jihočeské národní divadlo zahájilo svou činnost 6. září 1919 premiérou Dalibora Bedřicha Smetany a o den později Soudem lásky Jaroslava Vrchlického. Prvním ředitelem se stal herec a režisér Karel Dostal, kterého v letech 1920–22 vystřídal Rudolf Kautský. Od sezóny 1922–23 působil jako ředitel operní režisér Karel Veverka, který se soustředil na inscenování opery a připravil cyklus Smetanových oper, uváděný v řadě českých měst. V sezóně 1925/26 vykonával funkci ředitele Rudolf Piskáček, bývalý kapelník Vinohradské zpěvohry, který se zaměřil na uvádění operety. Do roku 1929 postupně vedli zpěvoherní soubor Josef Charvát, F. Ledvina, B. Tvrdý, J. J. Fiala, Otakar Jeremiáš (externě) a Jaromír Žid. Jako režiséři se uplatňovali Gustav Svojsík a Karel Veverka. Během prvního desetiletí bylo uvedeno 70 oper, z toho český repertoár tvořilo 24 titulů (díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Bohuslava Foerstera, Leoše Janáčka, Vítězslava Nováka aj.). Třísouborové divadlo (opera, opereta, činohra) bylo z dlouhodobého hlediska ekonomicky neudržitelné, a proto bylo v červenci 1929 rozpuštěno. Soubor byl obnoven v sezóně 1931–32, kdy se novým ředitelem stal divadelní podnikatel Bedřich Jeřábek. Po jeho smrti v roce 1934 vedla divadlo jeho žena Monika Jeřábková. Ve 30. letech už nedošlo k obnovení operního souboru, uváděna byla pouze opereta. Od roku 1940, kdy budovu zabrali Němci pro své městské divadlo, hrál soubor v sále spolkového domu Na Rychtě a v Českobudějovické besedě. Po zákazu divadelní činnosti v Českých Budějovicích se soubor přesunul do Tábora, kde uváděl činoherní, operní a operetní představení až do zákazu veškerých představení 1. září 1944. Historická budova divadla byla během v březnu 1945 vybombardována a provoz v ní byl obnoven v říjnu 1946.

 

B. Období 1945-1989

První zpěvoherní premiérou po osvobození se stala 29. září 1945 opereta Polská krev Oskara Nedbala, nastudovaná dirigentem Karlem Moorem. Po roce činnosti soubor zpěvohry opět zanikl. Obnovil ho režisér Karel Konstantin v roce 1947. Prvním poválečným šéfem zpěvohry se stal Adolf Šmíd (1951/52–58/59). Mezi přední sólisty patřili v tomto období Emil Brada, Jiří Císler, Miroslav Jelínek, Roman Kratochvíl, Marie Poštová, Eva Valentová, Miloš Zavřel. Dirigentský post vykonávali mj. Bohumil Kysela (1948/49–58/59), Miroslav Brož (1949/50–50/51), Jan Dostál (1953/54–55/56), Zdeněk Chochola (1954/55–57/58). Stoupající úroveň zpěvoherních inscenací iniciovala následnou realizaci operních inscenací. Provoz opery byl zpravidelněn od roku 1954, kdy byly obvykle nastudovány dva tituly během sezóny. První operní inscenace, nastudovaná souborem zpěvohry, byla komická opera Fra Diavolo Daniela Aubera (režie Adolf Šmíd, dirigent Jan Dostál). Následovala Hubička Bedřicha Smetany v režii Miroslava Macháčka. V létě 1958 se v rámci Jihočeského divadelního festivalu konala v českokrumlovském barokním zámeckém divadle evropská premiéra opery Signor Kartáč Gioacchina Rossiniho (režisér Otto Haas, scénograf Joan Brehms, dirigent Jan Hus Tichý). 1. ledna 1959 vznikl samostatný operní soubor pod vedením Emila Křepelky, který vytvořil dramaturgickou a interpretační koncepci opery. V režii Otto Haase se operní soubor představil 28. února 1959 československou premiérou Střečka Antonia Spadavekii (mj. účast na Pražském jaru 1959). Křepelkova dramaturgie se snažila o uvádění moderního repertoáru (Iša Krejčí: Pozdvižení v Efesu, Bohuslav Martinů: Divadlo za branou).

V sezónách 1965/66–1989/90 působil jako šéf opery Karel Nosek. V československých premiérách uváděl původní novinky soudobých autorů nebo málo známé tituly (např. Josef Boháč: Goya, Emil Hlobil Anna Karenina, Alexander Cholminov: Optimistická tragédie, Jan František Novák: Vojnarka, Miloš Vacek: Romance pro křídlovku, Evžen Zámečník: Fraška o kádi,Bohuslav Martinů: Hry o Marii a Řecké pašije). Ve světové premiéře byla v roce 1971 uvedena původní verze Janáčkova Osudu. Z českého klasického repertoáru se dramaturgie zaměřovala na tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, ze světového repertoáru na díla Wolfganga Amadea Mozarta, Giuseppe Verdiho a Giacoma Pucciniho. Pod Noskovým vedením se operní soubor opakovaně prezentoval na Pražském jaru (1972, 1981, 1983, 1987), Smetanově Litomyšli (1982) a Janáčkově festivalu v Brně (1978).  Mezi přední sólisty tohoto období patřili Vítězslava Bobáková, Otakar Dubský, Karel Fuk, Oldřich Jakubík, Eva Jarolímková, Josef Hajna, Alena Havlicová, Jaroslav Honzík, Naděžda Honzíková, Štěpánka Hraničková, Libuše Hrubá, Zdenka Kareninová, Jindra Karezová, Radmil Kvirenc, Jiří Odehnal, Josef Průdek, Jiřina Přívratská, Karel Sekyra, Jana Smítková, Miroslav Smyčka, Jaroslav Souček, Stanislava Součková, Stanislav Stolbenko, René Tuček, Evžen Tůma, Hedvika Tvrdá, Robert Wolek. Režijní post zastávali Josef Průdek (1973/74–1993/94), Jaroslav Ryšavý (1966/67–1981/82), Inge Švandová Koutecká (1960/61–1971/72). Operní režii se věnoval i kmenový činoherní režisér divadla Milan Fridrich. Jako dirigenti působili mj. Jan Doležal (1972/73–79/80), Jiří Kosina (1959/60–64/65) Karel Nosek (1962/63–89/90), Iša Krejčí (1964/65–65/66), František Babický (1965/66–1969/70).

Vedle oper byly nadále uváděny i operety. Soubor opery účinkoval v letních měsících v rámci Jihočeských divadelních festivalů v Českém Krumlově před Otáčivým hledištěm, v zámeckém barokním divadle a Maškarním sále. Tyto zámecké interiéry byly od konce 50. let využívány pro nápaditá nastudování komorních oper (Vojtěch Jírovec: Oční lékař, 1971; Giovanni Pergolesi: Služka paní, 1973; Domenico Cimarosa: Tajné manželství, 1974; Giovanni Paisiello: Astrologové, 1983; Pavel Vranický: Oberon, král elfů, 1984; Valentino Fioravanti: Venkovské zpěvačky, 1989). V 80. letech se opera hrála také v přírodním areálu v Trocnově (např. Smetanova Libuše).  V roce 1972 byla historická budova divadla z technických důvodů uzavřena, rekonstrukce trvala do roku 1990. Divadelní provoz byl v této době přesunut do divadelního sálu Domu kultury ROH (dnes DK Metropol), kde jsou velké opery a operety uváděny dodnes.

První poválečnou baletní premiérou se staly Slovanské tance Antonína Dvořáka v choreografii Jindřicha Slavibora uvedené 14. května 1946. (Před válkou účinkovala malá baletní skupina šestnácti tanečníků především v operních a operetních inscenacích, balety byly uváděny pouze sporadicky.) 1. ledna 1959 došlo k ustanovení samotného baletního souboru, který zpočátku čítal 5 mužů a 13 žen. Na postu šéfa baletu se postupně vystřídali choreografové František Knop (1945/46–1948/49), Jindřich Slavibor (1951/52–56/57), Zdeněk Weidenthaler (1957/58–1958/59), Jiří Hoščálek (1959/60–1960/61) a brněnský představitel charakterních a komediálních rolí Milan Hojdys (1962/63–1985/86), který choreografoval 35 baletů. Z novinek nastudoval např. Maják a Šťastný návrat, k nimž sám napsal libreto, Krásku a zvíře Emila Hlobila a Françoise Villona Vladimíra Soukupa.  V sezónách 1987/88–1988/89 vedla balet taneční sólistka Radmila Hájková. Choreografie připravovali i hostující Jiří Blažek, Antonín Landa, Luboš Ogoun. K významným sólistům se řadili Hana Čáslavská, Jiří Hájek, Radmila Hájková, Monika Taušková. Dramaturgie se zaměřovala zejména na klasické balety (Boris Asafjev: Bachčisarajská fontána, Leo Délibes: Coppélia, Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero) a od 60. let byla uváděna i díla soudobých baletních skladatelů (Jarmil Burghauser: Sluha dvou pánů, William Bukový: Hirošima, Zbyněk Vostřák: Viktorka) a komponované tematické baletní večery. Baletní soubor nastudoval většinou jednu premiéru během sezóny, nadále účinkoval v operních a operetních inscenacích a svou kvalitou zůstával v českém baletním kontextu spíše na okraji.

 

C. Po politických změnách (1989/90–2016/17)

V sezónách 1990/91–95/96 působil jako šéf opery Josef Průdek, který společně s šéfdirigentem Václavem Noskem, dirigentem Petrem Chromčákem a dramaturgem Janem Panenkou navázali na umělecký program Karla Noska. Během Průdkovy éry byla inscenována Mozartova opera Cosi fan tutte v režii Jany Kališové s dirigentem Václavem Noskem jako vůbec první opera nastudovaná v Jihočeském divadle v italském originále. Získala první místo na Operním festivale v roce 1993 v Praze. Vrcholem této éry se stalo nastudování Kritické noci Floriana Leopolda Gassmana na podkladě libreta nalezeného ve schwarzenberském zámeckém archivu v Českém Krumlově. V režii Jany Kališové a v dramaturgické úpravě a překladu Jana Panenky byla inscenace natočena Českou televizí. Následovaly další dramaturgicky zajímavé tituly (Poutníci do Mekky Christopha Willibalda Glucka, Falstaff Antonia Salieriho, Lest a láska Josefa Haydna). Komediálně laděná komorní operní díla, vyznačující se inscenační hravostí, nápaditým scénografickým řešením, hereckou nadsázkou a stylizací, se zařadila již od 50. let k nejúspěšněji inscenovaným titulům. Po Průdkově odchodu do Národního divadla v Praze pokračoval v této linii šéf opery Milan Kaňák (1996/97–2003/04) spolu s dramaturgem Františkem Řihoutem. V roce 2003 byla ve světové premiéře uvedena opera Bohuslava Martinů Den dobročinnosti. V sezónách  2004/05–2015/16 vedl operu Miloslav Veselý, jeho nástupcem je Tomáš Studený. V roce 2011 byla v divadle zřízena nová pozice – generální hudební ředitel, které se ujal argentinský dirigent Mario De Rose. K předním sólistům tohoto období patřili Oldřich Kříž, Alexandr Beň, Petr Dopita, Iva Hošpesová, Václav Janeček, Svatopluk Sem, Romana Strnadová, Jevhen Šokalo, Eva Štruplová, Miroslava Veselá, Miloslav Veselý, Dagmar Volfová, Aleš Voráček. Jako dirigenti působili zejména Petr Chromčák a Martin Peschík.

K významným operním počinům patří plenérové inscenace před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově: Komedianti Ruggiera Leoncavalla v režii Josefa Průdka s José Curou v roli Cania v roce 2011, Rusalka Jiřího Heřmana v roce 2014, Příhody lišky Bystroušky režijní dvojice SKUTR v roce 2016. Orchestr opery Jihočeského divadla rovněž uvádí řadu koncertů a od roku 2015 připravuje cyklus Utajených koncertů, které se konají na netradičních místech.

V sezónách 1990/91–92/93 a 1994/95–2008/9 vedla balet choreografka a režisérka Libuše Králová (v mezidobí ji nahradil František Tichý). Jejím příchodem do funkce nastal zásadní kvalitativní zlom, daný změnou ve struktuře baletu, jeho profesionalizací, omlazením i jasnou uměleckou koncepcí. K významným inscenacím se zařadilo taneční zpracování oper Dido a Aeneas Henryho Purcella a Hoffmanovy povídky Jacquese Offenbacha, dále Marná opatrnost Louise Hérolda, Shakespearovské siluety s hudbouPetra Iljiče Čajkovského a Václava Trojana. V české premiéře byla uvedena hudební kompozice Láska v mokrém listí skladatele Milana Kaňáka. K významným sólistům této etapy patřili mj. Barbora Coufalová, Libor Čihař, Naďa Kabelová, Monika Kadlecová, Ludmila Korbelová, Zdeněk Mládek, Světlana Mládková, Anna Oubramová, Petr Palas. V sezónách 2009/10–2015/16 se stal šéfem baletu maďarský choreograf Attila Egerházi, který provedl zásadní personální změny, vytvořil koncept výrazné autorské dramaturgie a zaměřil se na prezentaci široké žánrové škály současného tanečního umění. Vedle dějových baletů byla uváděna zejména jednoaktová díla. Angažmá postupně přijali Petronela Bogdan, Julie de Meulemeester, Cristina Porres Mormeneo, Béla Kéri Nagy, Linda Svidró Schneider, Viktor Svidró a další. K významným baletním počinům se zařadil hned v roce 2009 dvojvečer So In Love (Astor Piazzola, Caetano Veloso)/ Carmen (Georges Bizet, Rodion Shchedrin), v roce 2010 Pták Ohnivák (Igor Stravinskij) a v roce 2013 autorská inscenace Kauza Kafka; před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově v roce 2010 Sen noci svatojánské (Felix Mendelssohn-Bartholdy) a v roce 2012 Romeo a Julie (Sergej Prokofjev). Za Egerháziho éry byli zváni k hostování mezinárodně uznávaní choreografové (Václav Kuneš, Jiří Kylián, Mário Radačovský, Petr Zuska). V sezóně 2016/17 nastupil na místo šéfa baletu sólista Bayerische Staatsballet v Mnichově (1999/2000–2015/16) Lukáš Slavický.

V současné době tvoří Jihočeské divadlo, které je zřizováno městem České Budějovice, čtyři soubory (opera, činohra, balet a Malé divadlo). Hraje se na třech scénách (historická budova divadla, DK Metropol, Malé divadlo), v letních měsících na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Soupis jednotlivých sezón od roku 1945, vedení divadla, premiér apod. je detailně zpracován v online archivu Jihočeského divadlahttps://www.jihoceskedivadlo.cz/archiv.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

Šormová, Eva (ed.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha, 2000).

Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima (Praha, 2001).

Kolektiv autorů: Encyklopedie Českých Budějovic (České Budějovice 2006).

 

II. ostatní

Spolek pro postavení nové divadelní budovy: Budujeme Jihočeské národní divadlo (České Budějovice 1945).

Javorin, Alfred: Divadla a divadelní sály v českých zemích I (Praha 1949).

Kožíková, Alena: Boj o Jihočeské divadlo (České Budějovice 1970).

Cífka, Stanislav a kol.: Literatura – Divadlo (České Budějovice 1984). 

Fridrich, Milan: 30 kapitol JDF (České Budějovice 1985).

Lajcha, Ladislav: Priestorové opusy Joana Brehmse (Bratislava 1986).

Dvořák, Jan: Joan Brehms (Praha 1987).

Kazilová, Zdena a kol.: Jihočeské divadlo(České Budějovice 1990).

Černý, Jiří: Opony a horizonty JČD (České Budějovice 1998). 

Hilmera, Jiří: Česká divadelní architektura (Praha 1999).

Blümlová, Dagmar: Stanislava Součková: život operní pěvkyně. (Pelhřimov 2001).

Loucká, Marie – Maříková, Bohuslava: 90 není 100 (České Budějovice 2009).

Jarolímová, Hana: Historie baletu Jihočeského divadla od roku 1945 do roku 2009 (Brno, 2011).

 

www.jihoceskedivadlo.cz

Archivalie

Archiv Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Měsíčníky JD.

Programy JD.

Zápisníky JD.

Ročenky JD.

Notový materiál.

Soupisy repertoáru.

 

Silvie Žatecká Vojíková

Datum poslední změny: 28.8.2017