Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Janáček, LeošTisk


Charakteristika: Skladatel, pedagog, teoretik, kritik, folklorista a dirigent

Datum narození/zahájení aktivity:3.7.1854
Datum úmrtí/ukončení aktivity:12.8.1928
Text

Leoš Janáček, skladatel, teoretik, folklorista a dirigent, narozen 3. 7. 1854, Hukvaldy, zemřel 12. 8. 1928, Ostrava.

A. 1854–1904
Mladá léta
Pedagog, interpret, folklorista
Interpret
Skladatelské začátky
Folkloristické období

B. 1904–1918

Údobí Její pastorkyně
Údobí let 1904–18

C. 1918–1928

Vrcholné údobí let 1918–28
Ideologie a poetika vrcholného údobí


A. 1854–1904
Mladá léta
Vyrůstal v mnohočlenné rodině venkovského kantora, který ho seznámil i s prvními základy hudby a vedl k jejímu provozováni na kůru malého hukvaldského kostelíka. V rodišti se seznámil s lidovou písní, která se pak v budoucnu stala trvalým předmětem jeho uměleckých a badatelských zájmů. Janáček sám jednou prohlásil, že "žil v lidové písní od malička". Sociální situace rodiny, záhy projevené mimořádné hudební nadání rozhodlo, že byl poslán k výchově do fundace v Králové klášteře na Starém Brně (1865), kde se ho ujal Pavel Křížkovský, dobrý známý Janáčkova otce Jiřího. Leoš Janáček se hned po příchodu do Brna zúčastňoval všech hudebních produkcí fundatistů (tzv. modráčků), a to nejenom v oboru chrámové, nýbrž i v oboru světské hudby, například při operních představení v městském divadle. Na staroměstském kúru brzy zastoupil svého dobrodince a učitele Křížkovského. Ten byl i jeho prvním učitelem v hudební teorii. Janáček studoval na starobrněnské reálce(1866–69) a na učitelském ústavu (maturita 1872). Profesionálně se v hudbě zdokonalil na pražské varhanické škole jako žák Františka Zdeňka Skuherského a Františka Blažka. Školu se zdarem absolvoval po jednoletém studiu (1874–75). Důležitou epizodu v Janáčkově hudebním vzdělávání znamenaly i krátké pobyty na konservatořích v Lipsku a ve Vídni (1879–80). Od mladých let a po celý život se samostatně vzdělával, a to nejenom v hudbě, nýbrž i v estetice, lingvistice, dějinách hudby apod.

Pedagog, interpret, folklorista
Jako učitel hudby zahájil svou kariéru na všeobecně vzdělávacích školách, mimo jiné na Slovanském gymnasiu, kde se stal jeho představeným jazykovědec a folklorista František Bartoš. Ten ho získal pro soustavnější aktivity v oboru teorie lidové písně, pověřil ho napsáním předmluvy ke svým dvěma sbírkám lidových písní (1889, 1901) a doporučil za předsedu Moravskoslezského výboru pro lidovou píseň (1905), kteroužto funkci Janáček vykonával až do své smrti. Společně s jazykovědcem Pavlem Vášou pak do tisku připravil sbírku Moravských písní milostných (1930). Hlavním působištěm Janáčkových pedagogických aktivit se stala Varhanická škola, kterou od jejího založení (1881) až do její fúze s hudební školou Besedy brněnské ve Státní konservatoř (1919) řídil a na níž též vyučoval. Varhanická škola se pod Janáčkovým vedením stala ústavem, který překročil brzy hranici svého původního poslání ve výchově venkovských varhaníků. V teoretických předmětech vychovával své nejnadanější žáky v budoucí skladatele (Jan Kunc, Josef Černík, Vilém Petrželka, Osvald Chlubna, Václav Kaprál a jiní). Počítal s tím, že se stane ředitelem Konzervatoře. Po převratu 1918 však byl jmenován (pouze) profesorem mistrovské školy skladby v Praze s působností v Brně. Toto rozhodnutí nesl trpce. Ve své mistrovské třídě vychoval několik dalších znamenitých žáků (Pavla Haase, Břetislava Bakalu a další).

Interpret
Janáček váhal na začátku své umělecké dráhy mezi skladbou a výkonným uměním. Snil o dráze klavírního virtuosa, jíž se pro krátkost prstů nakonec zřekl. O mnoho úspěšněji si počínal jako sbormistr a dirigent symfonických a kantátových koncertů. Dirigentskému umění se naučil u znamenitého Křížkovského, jisté zkušenosti v oboru získal i během studií v Lipsku účinkováním ve sboru slavného Gewandhausu. Svou dráhu sbormistra začal v mužském řemeslnickém spolku Svatopluk (1873–76). Jako sbormistr a umělecký ředitel Filharmonického spolku Beseda brněnská (1876–88, s dvojím krátkým přerušením ze studijních důvodů) se odvážil na provedení nejnáročnějších orchestrálních a kantátových děl, mimo jiné Beethovena (Missa solemnis), Mozarta (Requiem), Dvořáka (kantáty a symfonie), Smetany (symfonické básně) a jiných. V uskutečňování svých profesionálních uměleckých záměrů nenalezl ve spolku vždy podporu, nakonec po osobních roztržkách se svého místa v Besedě brněnské vzdal. Ještě v letech 1899–1900 se pokusil o založení (profesionálního) Českého národního orchestru, avšak i tohoto úkolu se nakonec pro různé nesnáze zřekl. Od tohoto okamžiku se již výkonnému umění v oboru hudby nevěnoval. V aule své Varhanické školy pouze organizoval koncerty, v pavilonu brněnského parku Lužánky i koncerty orchestrální.

Skladatelské začátky
V Janáčkovi nakonec zvítězilo skladatelství. Nejdříve psal spíše účelové skladby pro české hudební spolky, sbory, školská zařízení. V hudební tvorbě do poloviny osmdesátých let převažovala v jeho díle sborová tvorba. V technické náročnosti ji zpočátku přizpůsobil spolkovému amatérismu. V později nalezeném sboru Žárlivec (1888) a ve Čtveřici mužských sborů (1885) dosáhl jíž technické náročnosti a profesionální úrovně. Pro hudebníky Besedy brněnské složil smyčcovou Suitu (1877) a Idyllu (1878). Mezi tehdejšími Janáčkovými vzory převažoval Dvořák a němečtí romantikové. Vznik první stálé české scény na Moravě, Prozatímního divadla (divadla na Veveří), podnítilo Janáčka ke kompozičnímu zajmu o operu (sledoval její činnost v kritikách). Své první operní oeuvre složil na mytologickou látku, opera Šárka (dvě verze 1887, 1888). Autorem libreta byl moderní český básník Julius Zeyer. Janáček se v operní prvotině s obdivuhodným zdarem vyrovnal s vlivy Dvořákovými, Smetanovými a Wagnerovými, jehož důsledné technice příznačných motivů a deklamačnímu slohu odolal. V té době také polemizoval s teorii české hudební deklamace Otakara Hostinského. Uvolnil prostor vokálnímu stylu, ve skutečnosti si připravoval půdu pro svou budoucí nápěvkovou teorii, již se začal obírat na podzim roku 1897. V hudbě Šárky se vymezil vůči vnějším vazbám na folklór. V hlubinných vrstvách melodie a harmonie se však přece jen ozývají tóny, které připomínají baladickou zádumčivou atmosféru rodného Lašska a jeho lidových písní. Neshoda se Zeyerem, který nakonec odmítl dát souhlas nezkušenému skladateli ke zhudebnění svého libreta, vedla k přerušení práce na téměř již dokončené partituře (orchestraci podle pokynů Janáčkových dokončil Osvald Chlubna). Zklamaný hudební autor načas odstoupil od tvorby "velkých" děl.

Folkloristické údobí
Janáček, pobízený Bartošem a moravskými patrioty, se oddal tvorbě folkloristických děl, většinou úprav lidových písní a tanců rozdílného žánru a obsazení. Pro orchestr složil řadu tanců (část později pojal do cyklu Lašské  tance), pro zpěv a klavír sbírku Moravská lidová poezie v písních (1892n.) a jiné. Mohutná vlna folklorismu na Moravě přivedla Janáčka i na divadelní scénu. Ke hře se zpěvy a tanci Rákos Rákoczy (1891) dovolil libretistovi Janu Herbenovi a choreografovi Augustinu Bergerovi, aby použili jeho hotovou hudbu dvou lidových písní a tanců, Janáček sám zacházel dosti podivně s lidovými písněmi a tanci na způsob kontrafaktury v jednoaktovém hudebním vaudevillu Počátek románu (1891 libreto podle Gabriely Preissové Jaromír Tichý), od něhož se i po úspěšném provedení roku 1894 distancoval. Vnitřní nespokojenost se sebou samým přivedla Janáčka nakonec k tvorbě autentických děl.

B. 1904–1918
Její pastorkyňa
Po vnitřním neúspěchu Počátku románu Janáček opustil estetiku napodobování a citací lidových písní. Nikdy je již do svých skladeb nevložil. Očividně se tak stalo v původní kantátě Amarus (1897, slova Jaroslav Vrchlický), v prvním skutečném díle české moderny na Moravě. Kantáta naznačila i Janáčkovu cestu k vlastním subjektivním impresím, a to v době, kdy již začal pracovat na své třetí opeře "podle dramatu z venkovského života moravského" Gabriely Preissové Její  pastorkyňa (1894–1903). Zhudebněním nevázané řeči divadelní hry (prózy) v umělém moravském dialektu směřoval k novým hudebním formám. Ačkoliv setrvával na řazení hudebního děje v číslech (scénách), vnitřním členěním hudební formy a hudebními nápěvky již překonával principy staré číslové opery. V orchestrálním předivu volil místo obvyklých modulací, náhlá tóninová vybočení. Diferencovanou rytmiku staví nejenom na proslulých nápěvcích mluvy, nýbrž i na různých rytmech (sčasovkách) lidových tanců. Osobitost hudebního stylu ozvláštňuje i Janáčkova orchestrace, která v drsném zvuku "obnažuje" zvláštní výrazové kvality nástrojů. Použití prózy a nezvyklost orchestrace Její pastorkyně byla Janáčkovi vyčítána a opakovaně vedla k "retuším" a jiným zásahům do partitury. Jako mylné se ukázalo i jednostranné chápání Její pastorkyně jako čistě folkloristické (etnonacionální) opery, svým způsobem jako tragického protějšku k národní Prodané nevěstě Smetanově. Etnické kořeny děje, místa i hudby nelze asi popírat. Janáček za nimi však zároveň s Preissovou hledal živého člověka, jeho psychologii i sociální charakteristiku. Principem nápěvků mluvy odkrýval "bytost lidskou v jisté fázi životní". Tato zásada platila u Janáčka i do budoucna. Etnonacionálního (lokálního) koloritu Její pastorkyně se Janáček v dalším dokázal zříci.

Údobí let 1904–18
Janáček rozšířil umělecké vidění světa o nové syžety. V sociální angažovanosti díla se opřel o výtvory moderních českých básníků, ve sborové trilogii Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, 70000 (1906–09) o Petra Bezruče, v orchestrální baladě Šumářovo dítě (1912) o Svatopluka Čecha. K sociálně angažovaným dílům se zařadilo torso klavírní sonáty 5. X. 1905 (Z ulice). Bohatstvím lyrických hudebních obrazů překypují klavírní cyklus V mlhách (1912), Pohádka pro violoncello a klavír (1910), Sonáta pro housle a klavír (1914), dílo, které má se sonátou tradiční formy jen málo společného. Krátce před vypuknutím světové války složil Janáček Věčné evangelium (1914, slova Jaroslav Vrchlický), tuto první českou mírovou kantátu, v níž snil o "říší míru a lásky". V Hračanských písničkách, Vlčí stopě a Kašparu Ruckém (1916) pro ženský sbor vytvořil lyrický protějšek k dramatičtější bezručovské trilogii. Vášnivý Janáček prožíval i krize osobního života. Autobiografický tón, i když jiný než v Amarovi , nalezl v opeře románu Osud (1907, na vlastní námět). V ideji díla propadl dobové dekadenci, otevřeností formy odstoupil od schématu jednoty místa, děje a času tak jak to již před ním ve svých jevištních hudebních básních učinil Wagner. Operou v tradičním slova smyslu není ani burleskní operní bilogie Výlety páně Broučkovy (1908–17, námět Svatopluk Čech). Je ve skutečnosti politickou hudební satirou na českého maloměšťáka a pražský dekadentní Olymp. V dramaturgii rozvinul díla znovu svou poetikou snu a reality. Za války vyvrcholilo Janáčkovo rusofilstvi, tehdy v pevné víře, že velká slovanská země pomůže osvobodit slovanské národy z tisícileté poroby. V průběhu let 1915–18 složil třídílnou rapsodii pro orchestr Taras Bulba (podle Gogola), jejíž ideový smysl spojoval s apoteosou na živou sílu ruského lidu. Jako humanista se však svého obdivu k "novému Rusku" zřekl a věnováním Československé branné moci přiřkl Tarasovi Bulbovi poněkud jiný smysl. V údobí let 1904–18 se výrazně proměnil i Janáčkův hudební styl. Její pastorkyni skládal v jisté izolaci od ostatního moderního světa. Jeho nová díla vznikala v dotyku s hudbou Gustava Charpentiera, Giacoma Pucciniho, Clauda Debussyho a dalších, kterou poznával studiem a živě za návštěv koncertů a divadel v Praze. Zvláště ho však vzrušoval Richard Strauss, jehož Salome "ho vylákala z brněnského zátiší". Znovu se vrátil k Wagnerovi, aby svými úvahami o tristanovské harmonii a otevřenosti formy hudebních dramat přehodnotil svá dřívější klasicistně motivovaná stanoviska (Moderní hudba 1907). V době Její pastorkyně živily Janáčkovy hudební představy folklor a nápěvky mluvy. Nyní se jeho hudební osvětí rozšířilo o kontakty s hudební modernou, na jejíž výboje osobitě reagoval. Tyto reakce vyvolaly změny v Janáčkově komposiční metodě a hudebním myšlení. V operách a vokálních dílech docházelo k narovnání poměru mezi slovem a čistým tónem. Již v Osudu je nepoměrně více autonomní instrumentální hudby než v Její pastorkyni. Charakteristické instrumentální motivy nelze vždy odvodit z vokálních nápěvků. Janáček začal myslet v daleko větší míře než dříve i instrumentálně. Je to patrno i z počtu a význačnosti napsaných komorních a orchestrálních děl údobí. Jeho instrumentální projev však není při výrazovosti a barvitosti hudební řeči klasicistní, nýbrž se srovnává s hudební mluvou postwagnerovské, tzv. tristanovské generace Straussovy a Debussyho.

C. 1918–1928
Vrcholné údobí let 1918–28
Janáček údobí let 1904–18, "moravský národní skladatel", jak ho po vídeňské premiéře Její pastorkyně (1918) nazvala německá hudební kritika, však stál svým ostatním dílem na posici evropské hudební moderny. Toto Janáčkovo postavení v recepci jeho zjevu se začalo měnit když svými dřívějšími a novými díly pronikal do nejrůznějších českých i zahraničních médií, od roku 1923 i na festivaly Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM), kde zařazení a ohlas díla význačnost skladatele do znační míry profilovalo. Janáček v takovéto konfrontaci skvěle obstál. I při novosti své hudby se avantgardistou nikdy nestal. Zůstal svůj, nezříkal se ničeho ze své dřívější hudební tvorby. Dokončil dříve započatou komorní písňovou kantátu Zápisník zmizelého (1919). Složil orchestrální Baladu blanickou (1920, podle Jaroslava Vrchlického). Přepracoval svou Sonátu pro housle a klavír, s níž se poprvé prezentoval na festival ISCM do Salcburku (1923). Napsal čtyři nové opery Káťu Kabanovou (1921, podle Ostrovského na překlad Vincence Červinky), Příhody lišky Bystroušky (1923, na vlastní libreto podle Rudolfa Těsnohlídka), Věc Makropulos (1925, podle Karla Čapka) a Z mrtvého domu (1928, podle Fjodora Michajloviče Dostojevského). Počet a žánrová šíře nových skladeb se dá s dřívějšími údobími jen těžko srovnávat. Janáček již nepropadal v tvůrčí krize, nestačil ani všechny své umělecké záměry uskutečnit. Nedokončil symfonii Dunaj a Koncert pro housle a orchestr Putování dušičky. V údobí let 1918–28 vznikly další skladby, mužský sbor Potulný šílenec (1922, Rabindranáth Tagore), Mládí pro dechový sextet (1925), Symfonietta (1926), Concertino (1925) a levoruční Capriccio (1926) pro klavír a komorní soubory, Říkadla (1925, 1927), Glagolská mše (1926), Smyčcový kvartet č. l z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty (1923) a Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné (1928). Nebývalou produktivitu nelze vysvětlit pouze vášnivou vitální povahou věčně mladého Janáčka. Na růst Janáčkovy osobnosti a díla působily vnější (společenské) faktory. Změnily i osobní situaci Janáčka umělce a skladatele. Při svém postavení profesora skladby mistrovské školy se mohl nerušeně věnovat hudební tvorbě. Veřejné domácí a zahraniční pocty, z nichž si nejvíce cenil čestného doktorátu Masarykovy university v Brně (1925), sílily jeho sebevědomí. Stal se hlavou hudebního života na Moravě a v Brně, které také jeho zásluhou úspěšně soupeřilo jako druhé centrum nového státu s Prahou. Po roku 1918 se stal vedle Dvořáka nejúspěšnějším českým skladatelem, který na mezinárodním  fóru odsunul na vedlejší kolej (někdy snad nespravedlivě) ostatní mistry české moderní hudby, včetně Vítězslava Nováka.

Ideologie a  poetika vrcholného údobí
Janáček sám poukazoval často na to, jak ho jeho pozdní ideální láska k paní Kamile Stösslové inspirovala k napsání řady nových děl. Nebyly to pouze Zápisník zmizelého, Káťa Kabanová a smyčcový kvartet Listy důvěrné. V dopise 24. listopadu 1927 se paní Kamile svěřil, že si při komponování Glagolské mše představoval, jak se oba procházejí ve velechrámu přírody oblíbených lázní Luhačovice. Na otázku novináře z časopisu Literární svět, proč vlastně Glagolskou mši skládal, odpověděl, že "pro víru ve věčný život, ne však na konfesijním základě, nýbrž na morálně neporušitelném, jenž si bere Boha za svědka". Jinde zase přiznával své "veselé mši" oslavný národní význam. Dílo spojoval s oslavami na desáté výročí mladého československého státu. V Janáčkově díle je mnoho "erotické" hudby, nejvíce snad v "Důvěrných listech". Ani tento důležitý moment nelze vztahovat jen na Janáčkovy citové vazby na vysněný obraz paní Kamily. Hudební stopy tohoto vztahu ostatně nenajdeme u Janáčka všude. Jsou vázány na jeho letoru, na schopnost neustále vnímat život. Hudebně se vážou na dřívější dílo, na jeho dominanty, kdy paní Kamilu vůbec neznal. Ve svobodně vyhledávaných námětech nezmizelo Janáčkovo sociální vidění světa. Sociální téma je osou hudebního převyprávění životních osudů vězňů v poslední opeře Z mrtvého domu, v níž se octl v blízkosti středoevropského expresionismu Albana Berga. Přírodní hudební lyrismus Příhod lišky Bystroušky by nebyl myslitelný bez opětovného, tentokráte o mnoho intenzivnějšího setkání a prožitku Debussyho impresionismu. Civilní téma science-fiction opery Věc Makropulos vtáhlo Janáčka do stylového okruhu "nové věcnosti" (Neue Sachlichkkeit). Ve výhni moderních hudebních směrů a podnětů se neztrácela Janáčkova lidskost a umělecká individualita. K modalitě (včetně některých celotónových postupů, tetrachordů) dospěl samostatně bez závislosti na Debussym. V používání všech dvanácti tónů ve skladbě se sice přihlásil k Schönbergovi, avšak jeho "atonalitu" a dodekafonii (tu ani nepochopil) odmítal "bez tonality není hudby". V pozorování, prožívání a hodnocení existenčních forem života nepodléhal pesimismu. Na život nahlížel očima přirozeného dialektika zkoumáním rozporných stránek bytí, v jeho kladech a záporech. Tragédie Janáčkových děl s tématem života a smrti vždy ústí v očistnou katarsi, kterou rakouští a němečtí expresionisté neznali (většina oper, Taras Bulba, Symfonietta). Janáčkova filosofie není bezvěrecká. Pramení se svobodného uvažování a prožívání přírodního vesmírného bytí, do jehož běhu zasazuje příběhy svých lidí, i své vlastní příběhy. Janáček nalézá svého Boha v přírodě (Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystrotušky). Dokázal o všech těchto věcech rozmlouvat svou hudbou, vysvětloval je slovem ve fejetonech, skiccách, esteticko-teoretických úvahách, zjednodušeně též v četných dopisech. Svou přirozenou filosofii promítal a uplatňoval autorsky v libretech svých oper. Své zásahy do ideje a formy předloh svých děl dokázal vždy motivovat. Mnohaletými mnohostrannými činnostmi, záběrem díla do nejrůznějších stránek bytí, vyrostl vpravdě renesanční osobnost, v jednu z největších individualit moderního češství. Janáček je přitom umělec světového významu.

Jiří Vysloužil


Text
DíloLiteraturaArchiválie

Janáček Leoš, skladatel, pedagog, teoretik, kritik, folklorista a dirigent, narozen 3. 7. 1854, Hukvaldy, zemřel 12. 8. 1928, Ostrava.
 
A. Mládí, geneze skladatele
B. Folklorismus – záchrana před krizí pozdního romantismu
C. Janáček na cestě ke svébytnosti
D. Na nových cestách
E. Závěrem
 
A. Mládí, geneze skladatele
Pocházel z učitelské rodiny s hudebními vlohami (otec řídící učitel a varhaník Jiří Janáček (1815–1866) z Albrechtiček a matka Amalie, rozená Grulichová (1819–1884) z nedalekého Příbora-Freiberg, rodiště Sigmunda Freuda.
V Hukvaldech Leoš Janáček navštěvoval obecnou školu v letech 1859–65. 1865 se stal za pomoci skladatele Pavla Křížkovského, otcova krajana a přítele, fundamentalistou Králové kláštera na Starém Brně (Zögling der Stiftung des Altbrünner Klosters), vzdělal se důkladně v řadě hudebních disciplín pod jeho vedením. Starobrněnský klášter byl po několik desítek let centrem významných kulturních snah a vědeckého bádání a nahrazoval tak v jistém smyslu v Brně universitu. Kromě C. Nappa zde působil další opat G. Mendel, zakladatel genetiky a později vědec světového jména, literární historik Franz Thomas Bratranek, autor jedné z prvních hegelovských analýz Goethova Fausta (Erläuterungen zu Faust, 1842), skladatel a exponent ceciliánského hnutí Pavel Křížkovský, básník a filozof František Matouš Klácel (později z řádu odešel a emigroval do USA) a mnozí další, jejichž vědecká a umělecká činnost byla začínajícímu Janáčkovi podnětem. V klášteře jako fundatista získal zásluhou Křížkovského všestranné hudební zkušenosti a současně studoval na starobrněnské městské reálce (1866–69) a na učitelském ústavu (maturoval 20. 7. 1872). Zde působil jako výpomocný učitel a učitel hudby na cvičné škole tohoto ústavu. Na moravské zemské akademii poslouchal v letech 1873–74 přednášky Antonína Matzenauera z českého jazyka a literatury a v roce 1874 se podrobil zkoušce ze způsobilosti z historicko jazykového oboru pro obecné a měšťanské  školy. Hudebně se dále vzdělával na varhanické škole v Praze, kde na něj zapůsobil zejména skladatel a teoretik František Zdeněk Skuherský a hudební teoretik František Blažek. Studium zakončil státními zkouškami ze zpěvu, klavíru a varhan v Praze 7. 11. 1875 a 11. 11. 1878 z houslí. V roce 1876 se stal zatímním učitelem hudby na učitelském ústavu v Brně. Jeho ředitel Emilián Schulz rozpoznal jeho talent a podporoval jeho touhu po vzdělání, zvláště, když se sblížil s jeho rodinou a učil jeho dceru Zdenku hře na klavír. V letech 1877–78 vyučoval mladý Janáček také na slovanském ústavu učitelek (označení „slovanský“ bylo na Moravě nutné vzhledem k tomu, že česky orientovaní Moravané se po roce 1860 začali politicky organizovat a jejich vzdělávací snahy musely být takto označeny, neboť „české“ ústavy mohly být jen v Čechách). Od roku 1872 zřejmě do roku 1885 zastupoval mladý Janáček na kůru starobrněnského kláštera Pavla Křížkovského, který odešel do Olomouce, aby zde utvrdil reformní ceciliánské snahy v sídle arcibiskupství. Kromě této činnosti Janáček působil od února 1873 do října 1876 jako sbormistr řemeslnické jednoty Svatopluk a vletech 1876–88 vedl Besedu brněnskou (s dvojím přerušením od září 1879 do června 1880 a po celý rok 1881 až do února 1882). V duchu svého učitele Křížkovského vedl těleso k náročným interpretačním úkolům (Mozartovo Requiem a Beethovenova Missa solemnis). Pod vlivem své učitelky klavíru Amalie Nerudové-Wickenhauserové poznával dobovou klavírní a komorní literaturu, zejména konzervativnější proud ruské hudby (Rubinštejn), takže uvažoval o studiu na petrohradské konzervatoři. Po nezdaru tohoto úsilí (1878) a zřejmě i pod vlivem osobních pohnutek odešel doplnit si hudební vzdělání na lipskou konzervatoř od 1. října 1879 do 25. února 1880 a posléze od dubna do června 1880 do Vídně. Po návratu z Vídně byl jmenován skutečným učitelem hudby na učitelském ústavě, kde působil od roku 1880 do roku 1904. V letech 1886 až 1902 učil zpěv na starobrněnském gymnáziu. Nejsystematičtěji však působil jako pedagog a organizátor ve funkci ředitele varhanické školy, kterou zřídila a vydržovala podle jeho projektu Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě. Zde se mu podařilo v letech 1881 (od 7. 12.) – 1919 (do 31. 8.) jako řediteli uplatnit své teoretické názory, prohloubit své harmonické učení a teorii sčasování a všestranně působit na úroveň vzdělání adeptů této školy. V letech vedení varhanické školy (1881–19) vydal obě hudebně teoretická díla – O skladbě souzvukův a jejich spojův – 1897 a Úplná nauka o harmonii 1911 (12, 1920). Varhanická škola se pod Janáčkovým vedením vyrovnávala s reformním hnutím v církevní hudbě, které vyvolala Wittova reforma. Od svých pedagogických začátků Janáček usiloval o originální teoretické koncepce a mířil k vlastní teorii harmonie, rytmu a od konce 90. let 19. století (1897) používal v denní praxi tzv. nápěvků mluvy – tj. zapisoval hlasové a zvukové situace zachycené v plenéru – nejčastěji na ulici, ale i při přednáškách, v dopravních prostředcích, na cestách, v obchodech, na trhu, na procházkách i jinde. Od studijních let nepřestával Janáčkův vážný zájem o hudební teorii i psychologii, fonetiku a estetiku (podrobná studia děl Durdíkových, Zimmermannových a Helmholtzových).
 
První tvůrčí perioda navazuje na Janáčkova studia v Praze na varhanické škole a odvíjí se od autografního sborníku skladeb z let 1874–75 (napsány mezi prosincem 1874 a listopadem 1875). V tomto autografním sborníku je dochováno 12 skladeb – 6 chrámových v duchu ceciliánské reformy (Graduale Speciosus forma pro smíšený sbor a varhany, Introitus In festo ss. Nominis Jesu pro smíšený sbor a varhany, Benedictus pro smíšený sbor a varhany, Exaudi Deus pro smíšený sbor a capella, Exaudi Deus pro smíšený sbor a varhany a Communio pro smíšený sbor a capella) a šest instrumentálních skladeb, z toho tři varhanní (Předehra, Varyto a Chorální fantazie), dvě znělky pro čtyři housle a Zvuky ku památce Förchtgotta-Tovačovského pro troje housle, violu, violoncello a kontrabas – v této skladbě nahradil při pozdější revizi Janáček part chromatické trubky partem tří houslí). Tyto juvenilie jsou známy teprve od roku 1958, kdy celý sborník získalo tehdejší hudebně historické oddělení Moravského musea (Straková 1959).
 
K těmto juveniliím přistupují skladby ze 2. poloviny 70. let, zejména pak další chrámové skladby pro smíšený sbor (Regnum mundi, Exurge Domine a Graduale in festo purificationis BVM ‛Suscepimus’ – všechny z let 1875–79. S Janáčkovou sbormistrovskou činností v řemeslnické jednotě Svatopluk i jinde souvisejí mužské sbory Orání (1873), Válečná (1) a Válečná (2), K svěcení praporu (1873), Nestálost lásky (1873), Divím se milému (1873–76?), Vínek stonulý (1873–76), Osamělá bez těchy (1) (1874), Láska opravdivá (1876), Osudu Neujdeš (1876), Zpěvná duma (1876), Na košatej jedli dva holubi seďa (1876?), Slavnostní sbor (k položení základního kamene ústavu ku vzdělání učitelů) pro sólový kvartet mužských hlasů, mužský a ženský sbor (1877), Slavnostní sbor ku svěcení nové budovy c.k. slovanského ústavu ku vzdělání učitelů v Brně pro sólový baryton, mužský sbor a klavír (1878) a Píseň v jeseni pro smíšený sbor (1880) určená Besedě brněnské. První orchestrální skladby pro smyčce jsou Suita (1877) a Idylla (1878). Nedochovaly se Janáčkovy kompoziční pokusy ze studií v Lipsku na podzim 1879 a v zimě 1880 (do 25. 2. 1880) ani z Vídně – klavírní sonáta Es dur komponovaná v říjnu 1879 v Lipsku, čtrnáct fug z lipských studii vzniklých od října 1879 do ledna 1880, romance pro housle a klavír, písňový cyklus Die Abendschatten, píseň komponovaná na výzvu profesora Grille, Sanctus, klavírní Menuetto (Zdeňci – Menuetto), rozkomponovaná houslová sonáta, scherzo ze symfonie, klavírní ronda, začatá ještě v Lipsku a komponovaná dále ve Vídni, sonátová věta pro klavír, další houslová sonáta komponovaná dále ve Vídni – I–IV část od dubna do května 1880, písňový cyklus Frühlingslieder na texty Vincenze Zusnera a smyčcový kvartet.
 
Druhá polovina 70. let znamenala pro Janáčka intenzivní kompoziční činnost a střídání nejrůznějších forem a faktur. Ztracené skladby nám nedovolují určit přesně jeho kompoziční profilaci. Lze však konstatovat, že ve srovnání s Dvořákem měl menší instrumentační zkušenosti a pohotovost ve věku, kdy Dvořák byl již vyzrávajícím symfonikem. Částečný podíl na tom měla jeho mnohostranná orientace (sbormistr, dirigent, skladatel, teoretik a kritik se zájmy estetickými a psychologickými).
 
Začátkem 80. let se vyhraňuje jeho kompoziční úsilí jako reakce na tehdejší stav vývoje české hudby. Janáčkovi imponuje především Dvořák jako příklad životní kariéry ze sociálně velmi blízkého prostředí. Před kompozicí své operní prvotiny Šárka Janáček zvažuje pozici české tragické opery (Smetana, Fibich, méně pak Dvořák, Bendl a další) a připravuje se na ni jak prosodicky a zájmem o teorii české hudební deklamace, tak i wagnerovskými studiemi (Tristan a Isolda od R. Wagnera, In: Hudební listy, Brno 1885, s. 14–15, 18–19, 22, 29–30). Začátek 80. let lze v Janáčkově tvorbě nazírat buď jako přechodné údobí k větším syntézám (opera), nebo jako dovršení předchozích snah, které Janáčka představují spíše jako kriticky zaměřeného a klášterním prostředím poznamenaného mladého konkrétního formalistu. První polovina 80. let znamená tedy menší kompoziční aktivitu ve prospěch organizační, sbormistrovské, dirigentské, pedagogické a kritické činnosti. Tomu odpovídají převážně sborové kompozice (Mužské sbory Na prievoze [-1884], Ave Maria [1883], Čtveřice mužských sborů [1885], smíšený sbor Kačena divoká [1885] a mužské sbory [1888]) a ojedinělé a příležitostné skladby pro varhany (2 skladby pro varhany [1884]) nebo klavír. Od prosince 1884 do června 1888 se Janáček intenzivně věnoval redigování Hudebních listů, kde uveřejnil přes sto kritik, statí a studií. Zde se profiloval Janáček – kritik, ale i hudební teoretik. Koncem 80. let v závěru této činnosti se Janáček již dotkl tématu, které zaujme základní význam v jeho tvorbě 90. let – lidové písně a hudby. Současně s prvními podněty folklorismu, který měl Janáčka cele zaujmout během 90. let a „impregnovat“ některé zde získané poznatky, se skladatel poprvé pokusil o operu. Tříaktová Šárka na libreto Julia Zeyera byla podnícena četbou dramatu, které Zeyer uveřejnil 1. 1., 15. l, a 1. 2. 1887 v časopise Česká Thálie. Janáček tehdy nevěděl, že Zeyer koncipoval Šárku jako operní libreto pro Antonína Dvořáka. První verzi Šárky odeslal Janáček Dvořákovi k posouzení v podobě klavírního výtahu a Dvořák 6. 8. 1887 potvrdil, že obdržel dílo, jehož „prohlédnutí vyžaduje mnoho času“ (Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty. Kritické vydání. Editoři: Milan Kuna, Ludmila Bradová, Antonín Čubr, Markéta Hallová a Jitka Slavíková, svazek 2, korespondence odeslaná (1885) 1889, Editio Supraphon, Praha 1988, s. 261). V následujícím roce 1888 Janáček instrumentoval první a druhé jednání opery. Vzhledem k odepření souhlasu básníka Janáček dílo odložil a vrátil se k němu až v roce 1918, kdy vyzval svého žáka Osvalda Chlubnu k instrumentaci třetího jednání. Chlubna instrumentaci dokončil v srpnu 1918. Česká muzikologie se Šárkou zabývala od dob Vladimíra Helferta, který v roce 1938 poukázal na Janáčkův posun od smetanovské tragické opery směrem ke zvukovým předzvěstem impresionismu. Šárkou vyvrcholila první tvůrčí perioda skladatele, který koncem 80. let v kontextu české hudby teprve získával pozice. Od konce 80. let probíhá u Janáčka hluboký příklon k folklorismu ve všech dosažitelných podobách. Skladatel je přiveden ke studiu moravské lidové písně dialektologem Františkem Bartošem, kterého poznal na slovanském gymnáziu v roce 1886. Toto úsilí, které zcela ovládlo všechny druhy kompoziční činnosti a tvorby, trvalo více než deset let a doznívalo ještě v době dokončování třetí opery Její pastorkyně. I když od důsledného folklorismu Janáček – skladatel po roce 1900 ustupoval směrem ke stále hlubší syntéze vlivů impresionismu, verismu a expresionismu, jako folklorista si udržel trvalý zájem o lidovou píseň a hudbu na Moravě.
 
B. Folklorismus – záchrana před krizí pozdního romantismu
Janáčkův zájem o lidovou píseň a hudbu na Moravě od konce 80. let přesahuje běžný dobový umělecký zájem. Janáček své studium lidové hudby ve východomoravských lokalitách provozuje jako stálý kontakt s touto hudební subkulturou v jejím prostředí. Podobá se tak dnešním představitelům určitých trendů nonartificiální hudby, kteří spojují uměleckou činnost s reálnou každodenní existencí v komunitě. Tento více než desítiletý ponor do lidové hudby Janáčka vzdálil stylovým bojům v české hudbě a způsobil, že se po roce 1900 na prahu padesátky znovu vrátil ke kompozici vyzbrojen vlastní nápěvkovou metodou a poučen a přesvědčen svou vlastní teorii rytmiky-sčasování. Nejmarkantnějším výsledkem této více než desítileté folkloristické periody byla Janáčkova umocněná schopnost okamžitě zapisovat slyšené hudební podněty. Velká citlivost k detailu, k momentu a mikrotektonice ho učinily na přelomu 19. a 20. století mnohem vnímavějším k aktuálním otázkám impresionismu, verismu a expresionismu. Rychlý zápis lidové písně a hudby v terénu ho patrně přivedl k nápěvkové metodě a ke zvýšené vnímavosti k hlasovým projevům. Východiskem folklórního údobí se stal typ dvořákovské taneční idealizace „slovanskosti“, o níž dnes již víme, že byla syntézou různorodých vlivů (česká píseň, dobová taneční hudba, deutscher Tanz, germanica-saltus Garmanici,  ländler, valčík a doznívání menuetové tradice přelomu 18. a 19. století a v neposlední řadě vliv taneční hudby Franze Schuberta, kterého Dvořák v americkém článku o zdrojích slovanské hudby označil za jedno z hlavních východisek). Dobře patrným rysem Janáčkovy folkloristické periody je úplné pohlcení lidovou kulturou a prostředím, rezignace na upřednostňování vlastního autorského podílu, profilování folkloristy, jehož přístup k folklóru postupně ztrácí idealizující postoje a hledá i rub lidové písně a hudby. Výzkum lidové písně a hudby pak vede Janáčka k šiřeji pojatým studiím lidového prostředí, v němž hudební dialekty působí. V 90. letech 19. století tedy spojuje pozitivistickou věcnost a vědeckost s nadšením a s jistou idealizací čistoty těchto zdrojů. Výsledkem je komplexnost této metody, stanoviska blízká pozdějším etnomuzikologickým postojům. V praxi to znamená zvýšenou pozornost sociálním otázkám nositelů folklóru, studium lidové písně a hudby v celodenním a celoročním běhu a snaha takto nazírat lidovou píseň a zkoumat její funkce nikoliv izolovaně, ale v dynamice tohoto procesu. 90. léta tedy znamenají navenek jakési ustrnutí a opuštění všech zásadních stylových otázek. Folklorismus Janáčka na více než deset let impregnuje a po jeho návratu k aktuálním otázkám stylu okolo roku 1900 se navrací někdo, kdo si přinesl několik rozhodujících přehodnocení vztahu k faktuře, soničnosti, rytmu, tektonice a také k melodii a harmonice. Janáček pod vlivem ideálu hudecké kapely upřednostňuje fakturu diskantu a basu s „prázdným“ středem a připomíná tak jakousi  předzvěst  hindemithovské Übergeordnete Zweistimmigkeit. Rafinovanost krizové potristanovské harmoniky nahrazuje skladatel akordikou, v níž barva a ostinátnost jsou mnohem důležitější než princip akordické evoluce. Obdobná setrvačnost zvuku, upřednostňování faktury cimbálu a její aplikace do klavírní miniatury ho přivedou později k počátkům specifického „impresionismu“ (Po zarostlém chodníčku). Zbytky tradičních vazeb na koncertní provoz Janáčka po celou dobu folklórního údobí vedly k různým kompromisům s orchestrální a komorní hudbou. Česká muzikologie od dob Helferta a opakovaně u Jana Racka a Bohumíra Štědroně i Jiřího Vysloužila uvažovala o Janáčkově „realismu“. Jako nejkompromisnější řešení se jeví na počátku folklorismu záměr baletu Pod Radhoštěm (1888/89), orchestrální Valašské tance op. 2 (1889–91) a vazby mezi dřívějším stylem a novou orientací (orchestrami Adagio a Suita op. 3, 1890, 1891), první výsledky důsledného folklorismu pak přináší balet Rákos Rákoczy (1891) a druhá opera Počátek románu na libreto Jaroslava Tichého podle povídky Gabriely Preissové (1891). Janáček se pokouší v kompromisnějších případech přenést zvuková specifika lidové písně a hudby do orchestrální nebo komorní faktury. Kromě těchto kompromisů však vznikají i pokusy o nové netradiční formy – např. sbory s orchestrem, které nemají v tehdejší české hudbě obdobu (Sivý sokol zaletěl [1890], Komáři se ženili [1891], Zelené sem sela [1892], Keď zme šli na hody [1893], Což ta naše bříza [1893]). Dokladem komunikace mezi tradičním světem opery a koncertního pódia a folklorních východomoravských a severomoravských lokalit je druhá opera-aktovka Počátek románu. Její geneze je obrazem Janáčkovy snahy o uplatnění nových poznatků v tradičních formách (Tyrrell 1967). Od začátku 90. let poznává Janáček první vlnu  italského verismu a příznivě komentuje 9. 3. 1892 brněnské nastudování Mascagniho opery Cavalleria rusticana. Tři veristické tendence – rustico, borghese a exotico – Janáčka plně v následujícím desetiletí zaujaly. Výsledkem setkání s verismem je především důsledně uplatněná zásada regionální  místo univerzálního. Tato tendence, podporovaná především vlnou rustikálního verismu, Janáčkovi vyhovovala a využil v ní výsledků z folklorismu, který u něj dozněl s přelomem století. To již komponoval třetí operu Její pastorkyně podle realisticko naturalistického dramatu Gabriely Preissové. Jako doba vzniku třetí opery se udává údobí od roku 1894 do roku 1903. Vesnické drama s tragickým morálním problémem síly antické tragédie Janáček pojal důsledně regionálně a využil specifičnosti a jedinečnosti prostředí. Jeho opera tedy byla již v době vzniku jednoznačně lokalizována a opustila univerzálnost prostředí, jaká provázela až do 90. let 19. století českou vesnickou operu. Podobné verizující tendence jsou doloženy už v opeře Karla Kovařovice Psohlavci. Česká kritika po premiéře Její pastorkyně v lednu 1904 záměrně pomlčela o veristických rysech díla a o jeho silném a novém regionalismu na rozdíl od pozdější kritiky při vídeňské premiéře v roce 1918. Máme-li pojmenovat „veristické“ v Janáčkově třetí opeře, jedná se o redukci předehry na pouhý úvod (obdobně je tomu i u Kovařovice a dalších českých verizujících skladatelů převážně z řad dirigentů – u L. V. Čelanského, K. Bendla, K. Weisse nebo F. Neumanna), dále o nahrazeni árie nebo ariozní scény ariózem, do nějž stále častěji vstupují deriváty situací získaných při zápisu nápěvků mluvy, dále pak výrazná dramatická tektonická konvence „monolog – dialog“ (jedna osoba po vzoru aischylovského divadla „cituje“ výroky nebo potenciální výroky jiných osob, čímž vzniká v monologu „dialog“ (M. Štědroň 1999), tóninové skoky, paralelismy, klesání do tóniny o sekundu nižší nebo stoupání do tóniny o sekundu vyšší (mixolydická a lydická popřípadě spojení obou v podobě podhalanské stupnice – později u K. Szymanovského a dalších skladatelů z polsko-slovenského rozmezí) a vzrůstající význam lydického tetrachordu jako potenciálního výseku celotónových situací.
 
C. Janáček na cestě ke svébytnosti
Koncem 19. století, v době stále koncentrovanější kompozice třetí opery Její pastorkyně, Janáček dovršil i proměnu svého kantátového a symfonického stylu v kantátě Amarus na text Jaroslava Vrchlického (1897) a v kantátě se sociálním akcentem Otčenáš (1901) inspirované cyklem obrazů polského malíře J. Krzesze. Součástí kompoziční metody se od roku 1897 staly trvale nápěvky mluvy a situace jimi inspirované lze najít již v Její pastorkyni. Kromě výrazného angažmá ve folkloristickém hnutí na celorakouské úrovni usiloval koncem 90. let Janáček v Brně o vznik symfonického českého tělesa (1898). Od roku 1897 až do zániku v roce 1915 působil jako předseda brněnského Ruského kroužku. V souvislosti s puškinovským jubileem se Janáček zajímal především o tohoto básníka, od začátku 20. století poznává z četby N. V. Gogola a L. N. Tolstého. V roce 1907 skicuje operní studie k Anně Kareninové, později – v září 1916 zkomponuje první obraz ze zamýšlené opery Živá mrtvola na předlohu Tolstého dramatu. Rusko navštívil celkem třikrát v letech 1896 a 1902. K bratru Františkovi Janáčkovi do Petrohradu poslal dceru Olgu, aby studovala ruštinu (1902) a přiměl ji k zasílání pravidelné ruské korespondence s popisem ruských reálií. Kromě kultury a literatury se zajímal i o ruský folklór a cestoval po Volze až do Nižního Novgorodu. Po smrti dcery Olgy v důsledku onemocnění v Rusku a jeho následků po návratu domů (1903) pokračoval v trvalém a hlubokém obdivu k ruské literatuře, z níž později načerpal předlohy ke dvěma operám a k symfonické rapsodii Taras Bulba. Při cestách do Ruska prohloubil svůj zájem o polskou hudbu, kulturu a literaturu a uvažoval dokonce o působení ve Varšavě. Po třetí opeře Její pastorkyňa, o jejíž prosazení v Praze se od úspěšné premiéře na brněnské přece jen tehdy provinční operní scéně 21. 1. 1904 muselo bojovat až do roku 1916, Janáček jevil odklon od rustikální tematiky ve shodě se slábnutím folklórních vlivů. Projevilo se to i v jisté bezradnosti při volbě syžetů a pokusů o operu typu naturalizujících nebo městskému verismu blízkých koncepcí (záměr komponovat podle J. Merhauta a jeho Andělské sonáty, hledání tolstojovské látky, návraty ke G. Preissové a její Gazdině robě či Jarní písni). Výsledkem byla zřejmá reakce na přesycení venkovskou tematikou ve čtvrté opeře Osud. Volba autobiografické látky, odehrávající se částečně v lázních Luhačovicích, které Janáček pro sebe nadále objevil, a v Brně, se opírala o libreto Fedory Bartošové, básnící učitelky a vrstevnice i přítelkyni právě zemřelé dcery Olgy. Emfaticky nadsazené poetické libreto Janáček doplňoval situacemi blízkými nápěvkům mluvy. Tato nesourodost textu je překlenuta originální hudbou využívající všech dosavadních výsledků verismu, impresionistické soničnosti a izolovaných projevů akordiky místo harmonie a prvních náznaků expresionismu. Problémy libreta se od světové premiéry Osudu v Brně v pojetí V. Noska (25. 10. 1958) a takřka současně ve Stuttgartu v pojetí K. Honolky (26. 10. 1958) výrazně změnily při překladu do angličtiny a dnes Osud již není v pozici operního experimentu a jen obtížně hratelné opery. V této opeře rovněž Janáček výrazně využil valčíkové atmosféry, jakou později ještě důsledněji promítl do následující páté operní bilogie Výlety pana Broučka. Je to úkaz před vznikem valčíkové opery Richarda Strausse více než pozoruhodný a právem mu John Tyrrell věnoval monografickou pozornost a označení „katarzní pomalý valčík“ (Tyrrell 1988).
 
Mezi verismem Její pastorkyně a Osudu proběhla v polovině prvního desetiletí 20. století důležitá společenská změna, která poznamenala Janáčkovu tematickou orientaci i další vývoj jeho kompoziční metody a hudební poetiky. Po roce 1900 v souvislosti s bojem za druhou českou universitu v Brně proběhla zejména na Moravě řada podpůrných akcí. Celý proces měl kromě národnostního boje i sociální charakter a navíc se zde poprvé projevila izolovanost okrajových regiónů od centrální české politiky v Praze. Básníkem této minority ve Slezsku se stal autor Slezských písní, utajený pod pseudonymem Petr Bezruč, v němž byl později zjištěn Vladimír Vašek, poštovní úředník a syn filologa, který se zúčastnil tzv. rukopisných bojů, kdy skupina vedená T. G. Masarykem, filologem J. Gebauerem a historikem J. Gollem bojovala proti idealizaci české historie za pomoci rukopisných falz. Janáček postupně zhudebnil tři mužské sbory na Bezručovy texty (Kantor Halfar – 1906, Maryčka Magdonova – 1908 a 70.000 –1909). Podstatné je, že zde především pomocí montáže velmi kontrastních vrstev dosáhl takové výrazové kumulace, jaká díky napětí v parametrech a celkovému výrazu může již být považována za projev sociálně motivovaného expresionismu. Specifické pro tento sociální expresionismus je, že se neopírá o princip atonality. Ztráta tonální jistoty a amorfnost vídeňského atonálního expresionismu byla často interpretována ve shodě se společenskou destabilizací. Tento Janáčkův sociálně motivovaný expresionismus dosahuje obdobně vypjatých krajních výrazových poloh, ale nikoliv za cenu atonality. Ve spojení s úspěchy mladého ambiciózního mužského sboru – Pěveckého sdružení moravských učitelů řízeného Ferdinandem Vachem – Janáček získal značnou  popularitu. V Brně, kde česká inteligence usilovala o druhou českou univerzitu, vyvrcholilo toto hnutí během tzv. Volkstagu na přelomu září a října 1905, kdy při demonstraci za českou univerzitu zahynul dělník František Pavlík. Janáček k této události napsal fragment klavírní sonáty Z ulice 1. X. 1905. To již měl za sebou řadu impresionisticky orientovaných klavírních miniatur cyklu Po zarostlém chodníčku, který vznikal od roku 1901. Fragment sonáty navazuje na tuto zvukovost, ale dostává i některé expresionistické rysy. K sonickým plochám, navazujícím na zvukovost poznanou v období radikálního folklorismu, přibylo navázání na tento typ „impresionismu“ v klavírním cyklu V mlhách. V mezidobí čekání na přijetí Její pastorkyně Národním divadlem v Praze Janáček zažil obdobné zklamání se čtvrtou operou Osud, kterou po předběžném slibu nakonec odmítlo druhé operní divadlo v Praze na Vinohradech. Přesto začal pracovat na páté opeře zcela odlišného a burleskního charakteru. Bilogie o českém měšťákovi panu Broučkovi podle satir Svatopluka Čecha vznikala nejprve jako Výlet pana Broučka do Měsíce (1908–1917), posléze jako Výlet pana Broučka do XV. století (květen – prosinec 1917). V Broučkovi Janáček kromě preference valčíku vnesl do české opery poprvé burleskní rysy, využil svých zkušeností s verismem a aplikoval na tento typ opery formy, které v české opeře stály dosud stranou (finále concertato v dohře k prvnímu dílu bilogie, kterou později zrušil).
 
Pod tlakem českého symfonismu (Dvořák a zejména jeho žáci Novák a Suk, J. B. Foerster, z cizích skladatelů pak zejména oslnivý úspěch R. Strausse a symfonismus G. Mahlera) Janáček hledal kompromis mezi velkým orchestrem krizového romantismu a svou vlastní metodou montáže. Sonické postupy těchto skladatelů a jejich instrumentační vymoženosti mu imponovaly, ale současně v něm zůstával hluboce zakořeněn princip „prázdného středu“, nechuť k vyplňování zvukového prostoru a tíhl spíše k sólovým barvám. Tuto paradoxní blízkost zcela jinak založeného Janáčka a sólovosti A. Weberna postřehla až česká muzikologie a odborná publicistika 70. a 80. let, a to jen ojediněle. Výsledkem tohoto velkého tlaku dobového symfonismu na Janáčka, který v Brně zažíval kult Vítězslava Nováka, byly kompromisněji pojaté typy symfonických syntéz (Šumářovo dítě [1912] a zejména rapsodie Taras Bulba [1915–1918]). V roce 1911 Janáček napsal kantátu Na Soláni čarták na text Maxe Kunerta (pseudonym M. Kurt), která se ve stylových intencích, jaké skladatel razil po padesátce, vrací částečně do světa folklórních zdrojů. Během první světové války Janáček dostává satisfakci v podobě pražské premiéry Její pastorkyně (26. 5. 1916 Národní divadlo, dirigent Karel Kovařovic) a 16. 2. 1918 uvede operu vídeňská Hofoper pod taktovkou Hugy Reichenbergera. Pražské představení znamená pro Janáčka docenění celoživotního úsilí, vídeňské je součástí nové kulturní politiky dvora, který se snaží o konsolidaci vnitřních poměrů v Rakousku-Uhersku. Janáčkovo představení má být projevem nového zájmu o regionální a zemské tradice. Těsně před válkou a během ní Janáček vytvoří houslovou sonátu (1915), Věčné evangelium – kantátu (květen 1914), třikrát se obrátí k ženskému sboru - nejprve ve sboru Vlčí stopa na text Jaroslava Vrchlického s doprovodem klavíru (leden 1916), dále v Hradčanských písničkách na texty F. S. Procházky (Zlatá ulička, Plačící fontána, Belveder) pro soprán, ženský sbor, flétnu a harfu (únor 1916) a konečně ve sboru Kašpar Rucký na text F. S. Procházky (únor 1916), od srpna 1917 do listopadu 1919 pracuje na vokálním cyklu Zápisník zmizelého pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text publikovaný anonymně v Lidových novinách a považovaný dlouhodobě buď za lidový, nebo za literární mystifikaci (od roku 1998 je považován na základě důkazů literárního vědce Jana Mikesky za autora textu Ozef Kalda, viz Mikeska 1998). Během kompozice páté opery – bilogie Výlety pana Broučka v září 1916 se pokusí o první scénu z plánované opery Živá mrtvola podle Tolstého hry.
 
D. Na nových cestách
Po pádu rakousko-uherské monarchie Janáček s velkým elánem přivítal vznik Československé republiky a podílel se na kulturním životě Brna i celého státu. Zažil proměnu města ve 20. letech na funkcionalisticky budované velkoměsto a vstřebal postupně řadu nových podnětů na začátku 20. let – především pozitivně reagoval na vznik ISCM-IGNM a spolu se svými žáky a přáteli vytvořil v Brně Klub moravských skladatelů se snahou o začlenění do ISCM (založení Klubu 17. 9. 1922 v Brně, Janáček předsedou až do své smrti). Po prosazení Její pastorkyně v Praze a ve Vídni se Janáčkovi otevřela dráha operního skladatele. Přispěl k tomu především Max Brod a umělecké přátelství a spolupráce s ním, která se odvíjela od Brodový stati Tschechisches Operngluck psané několik měsíců po pražské premiéře Její pastorkyně pro berlínský časopis Schaubühne, kde vyšel 15. 11. 1916. Brod se stal překladatelem Janáčkových oper do němčiny a současně propagátorem jeho díla. Jediné z velkých děl, prováděných ve 20. letech, jež zůstalo stranou Brodový pozornosti, jsou Výlety páně Broučkovy. Brodův pacifismus nemohl překonat nechuť k husitským scénám ve druhé části operní bilogie, kterou premiéroval 23. 4. 1920 O. Ostrčil v pražském Národním divadle. Výsledkem rusofilství datovaného u Janáčka od přelomu století byla šestá opera Káťa Kabanová, vznikající od ledna 1920 do dubna 1921 podle Bouře A. N. Ostrovského („Groza“) v překladu Vincence Červinky. Premiéru Janáčkovy nejlyričtější opery uvedl na scéně brněnského Národního divadla 23. 11. 1921 František Neumann. Během 20. let uvedlo operu ještě pražské Národní divadlo (30. 11. 1922 – dirigent O. Ostrčil), Národní divadla v Bratislavě a Ostravě, Stadttheater v Köln am Rhein (O. Klemperer) a zejména Städtische Oper Berlin 31. 5. 1926 – dirigent Fritz Zweig. Kromě Kölnu Janáček všechna provedení navštívil při premiéře. 21. 1. 1928 operu uvedl Deutsches Theater v Praze pod taktovkou Hanse Wilhema Steinberga rovněž za Janáčkovy účasti. Berlínské provedení Káti Janáček považoval za jeden ze svých největších úspěchů a setkal se po provedení s A. Schönbergem a F. Schreckerem. Vrcholných poloh při využití své kompoziční metody, montáže blízké filmovému vidění a originálním syntézám impresionismu a modernismu 20. let dosáhl Janáček při kompozici sedmé opery Příhody lišky Bystroušky podle Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky. Opera vznikala v letech 1922–23 a v premiéře ji za autorovy účasti uvedl na scéně Národním divadle v Brně František Neumann 6. 11. 1924. Do druhé poloviny 20. let vstoupil Janáček s poctou, kterou mu udělila 28. 1. 1925 Masarykova univerzita. Stal se jejím prvním čestným doktorem. To již vrcholila jeho práce (1923–25) na osmé opeře Věc Makropulos podle komedie Karla Čapka.
 
Jestliže v předchozí opeře vyvrcholil Janáčkův zvláštní sonický impresionismus a plody dřívější veristické syntézy, je Věc Makropulos nejvíce u Janáčka operou velkoměsta a exprese. Projevilo se to jak ve výrazném nárůstku kvartové melodiky a harmonie (M. Štědroň 1974), tak i celkovým zvýšením vlivu civilizačních faktorů na vnější tvářnost díla (telefonování, rozsáhlé citace právních formulací, stylizace jazykového projevu retardovaného Hauka-Šendrofa, dialog zaměstnanců divadla – poklízečka a strojník). Premiéru Věci Makropulos uvedl na scéně brněnského Národního divadla František Neumann 18. 12. 1926. Svůj operní epilog, devátou operu Z mrtvého domu podle ruského originálu F. M. Dostojevského komponoval Janáček v letech 1927 a 1928 a po prázdninách 1928 chystal revizi třetího jednání. Zemřel však na zápal plic během prázdninového pobytu na svém letním sídle v Hukvaldech, odkud byl převezen do sanatoria v Ostravě (†12. 8. 1928). Opera je v mnoha směrech jedinečná a hlásí se k atmosféře avantgardy 20. let. Dostojevského prózu Janáček spojil viděním až filmového scénáře, ve třech jednáních učinil vždy osou vyprávění některého z uvězněných a celkově dílo motivoval politicky, když změnil hlavního hrdinu Alexandra Petroviče Gorjančikova na oběť politické zvůle. Klíčová vyprávění (Skuratov, Luka Kuzmič a Šiškov) jsou vrcholným uplatněním Janáčkovy konvence MONOLOG – DIALOG (M. Štědroň 1999). Expresivita prostředí, eliminace ženského živlu a pozice většiny doživotně odsouzených bez zájmu na plynutí času (tento moment si Janáček mohl uvědomit na jaře a v létě 1928 při kompozici scénické hudby ke hře G. Hauptmanna Schluck und Jau – jistá příbuznost k pojímání času a existence vedla později k chápání tohoto Hauptmannova postoje jako předzvěsti Beckettova En attendant Godot) vedou na jedné straně ke kumulaci sonických i akustických disonancí, na druhé straně se je Janáček snažil vážit řadou krátkých aforismů z ruských přísloví Dostojevského předlohy. Příznačné je, že Janáček přebíral do svého libreta některá slova nebo relikty vět v ruském originále, uchvácen jejich akustickou kvalitou. Posmrtné provedení opery přilákalo do Brna na premiéru 12. 4. 1930 ve verzi O. Chlubny a B. Bakaly, který byl i dirigentem představení v Národním divadle, řadu domácích i zahraničních odborníků (např. jedním z nadšených recenzentů opery byl Ernst Křenek).
 
Vliv hudební avantgardy 20. let při vší její stylové diferencovanosti od počátku existence ISCM zapůsobil na Janáčka nejen společensky, ale především se projevil v jeho komorní tvorbě. Už 1. kvartet z podnětu L. N. Tolstého Kreutzerovy sonáty (říjen – prosinec 1923) obrážel tyto vlivy a po pražské premiéře (České kvarteto v Mozarteu 17. 10. 1924) dílo zaznělo v podání Československého kvarteta 4. 9. 1925 na benátském festivalu ISCM. Janáček celý festival nadšeně i kriticky popsal ve fejetonech pro Lidové noviny („Bašta!“ – město a místo třetího festivalu soudobé hudby komorní). Jestliže následující dechový sextet Mládí je aspoň vnějškově poznamenán atmosférou retrospektivy a jubilea (komponován na Hukvaldech v červenci 1924, kde Janáček oslavil své 70. narozeniny, premiéra za skladatelovy účasti v brněnském Besedním domě 21. 10. 1924 v podání profesorů brněnské konzervatoře), jsou vrcholnými díly tohoto ovlivnění avantgardou a řadou jejích principů zejména Concertino pro klavír, 2 housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot (leden - duben 1925, premiéra za Janáčkovy účasti 16. 2. 1926 na koncertě Klubu moravských skladatelů – sólový part Ilona Štěpánová-Kurzová, která dílo provedla v Praze, ve Vídni, v Berlíně a 30. 6. 1927 za Janáčkovy účasti na 5. festivalu ISCM ve Frankfurtu nad Mohanem) a Capriccio pro klavír levou rukou a flétnu (pikolu), 2 trubky, 3 trombóny a tenorovou tubu. Tuto skladbu od Janáčka získal levoruký pianista Otakar Hollmann, invalida z první světové války. Janáček nové dílo dokončil v listopadu 1926. Premiéru provedl O. Hollmann za řízeni J. Řídkého v Praze 2. 3. 1928.
 
Concertino i Capriccio dovršily Janáčkův příklon k modernismu 20. let. V Concertinu vrcholí tato orientace kadencí kvartakordů s oslabeným tonálním zakotvením, v Capricciu dochází ke zvukovým kumulacím a k sonickým plochám, jaké v mnoha případech nastolila až témbrová a aleatorní kompozice. Na tuto linii navázal další vrchol Janáčkovy komorní tvorby, 2. smyčcový kvartet Listy důvěrné, vzniklý v autografní skice od ledna do února 1928 s violou ďamour, od níž Janáček ustoupil teprve v průběhu – červen 1928. Kvartová melodika a harmonie, montáž, tíhnutí ke kompozici ve vrstvách pod vlivem teorie rytmiky-sčasování, smysl pro témbrové ozvláštnění (výrazné užívání ponticella a col legna u smyčcových nástrojů, hra flažoletů, vliv počínající mikrotonálni hudby na pokusy zavádět Čtvrttóny (v symfonii Dunaj [1923–25], vyhledávání neobvyklých nástrojů a zvukových fenoménů – např. okovy v houslovém koncertu Putování dušičky [květen – červen 1926], kastaněty v opeře Věc Makropulos, dětský bubínek a okarina v Říkadlech, ale i nezvyklá spojení – např. tři pikoly, čtyři sólo housle, dvě violy ďamour, tři kontrabasy, což navazuje na dřívější preferenci sólových nástrojů nebo skupin [4 violy] po kompozici čtvrté opery Osud).
 
I orchestrální tvorba zaznamenala po roce 1918 od vzniku samostatného státu velké úspěchy, ale byla přece jen nejtradičnějším polem Janáčkova působiště. Jestliže ještě v baladě Šumářovo dítě podle básně Svatopluka Čecha a svým způsobem i v rapsodii Taras Bulba nemohl Janáček minout velký dobový ohlas a úspěch Richarda Strausse a v českých poměrech Vítězslava Nováka a Josefa Suka, ještě v Balladě blanické, podle básně Jaroslava Vrchlického (1919–20), šel obdobnou cestou a v Lašských tancích (1924) se vrátil nově k podnětu z přelomu 80. a 90. let 19. století. Takže svědectvím nových poloh Janáčkova symfonismu se stala překvapivě a náhle Sinfonietta pro orchestr z jara 1926, kterou bezprostředně po vzniku uvedla Česká filharmonie s Václavem Talichem v Praze za účasti autora 26. 6. 1926. Ještě v roce 1926 ji 9. 12. uvedl ve Wiesbadenu Otto Klemperer, který ji 4. 3. 1927 dirigoval v New Yorku. Sinfonietta znamenala zcela novým pojetím festivity, kruhovou formou (návrat úvodní fanfárové invokace), užitím pentatoniky ve fanfárách a řadou rytmických, sonických a témbrových specifik výraznou podporu pro symfonismus 20. let, který se ocitl v krizi. Obdobně zajímavá byla symfonie Dunaj s vokalízou koloraturního sopránu v části suplující scherzo. Tato skladba však zůstala před dokončením podobně jako Houslový koncert Putování dušičky (1926). Ideovým vrcholem Janáčkova díla se stala vedle oper 20. let a Sinfonietty Mša glagolskaja, psaná od srpna do prosince 1926 a uvedená v premiéře v Brně na Stadione 5. 12. 1927 Besedou brněnskou, sólisty a orchestrem Národního divadla pod taktovkou Janáčkova žáka Jaroslava Kvapila. Změny a zjednodušení, provedené dirigentem monograficky zhodnotil a tvar díla v autografní podobě popsal a připravil Paul Wingfield (P. Wingfíeld 1992).
 
Janáček získal během 20. let řadu významných poct a ocenění. Z varhanické školy, kterou založil a po celou dobu řídil, se stala 1919 konzervatoř, a ačkoliv Janáčkovo teoretické učení nepřešlo jako příliš výlučné a exkluzivní do teoretické náplně osnov tohoto učiliště, stal se Janáček profesorem mistrovské školy pražské se sídlem v Brně, členem hudebního poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, četným členem řady spolků a korporací – např. pražský Spolek pro moderní hudbu ho zvolil čestným členem v prosinci 1924, od roku 1912 byl členem ČAVU, od 1927 členem Preuβische Akademie der Künste, dopisujícím členem The School of Slavonic Studies, od srpna 1927 se stal čestným členem The New Music Society of California (jmenování mu oznámil dopisem Henry Cowell, s nímž se Janáček setkal při jeho návštěvě v Brně). Již v posledních letech života došlo k významným aktům – 1926 zasazena na rodném domě v Hukvaldech pamětní deska, na Štrambersku postaven pomník (1927), jeho kult v Brně pěstovaly tři na sebe postupně navazující společnosti L. Janáčka, první Janáčkova společnost vznikla 1934 za života Zdenky Janáčkové, na ní navazují další – v 80. letech a 90. letech vydávala Společnost Leoše Janáčka – zájmové sdružení České hudební společnosti Zprávy a za předsednictví profesora Jiřího Vysloužila koncertovala muzikologické janáčkovské podněty s mezinárodní působností. Na její činnost navazuje společnost L. Janáčka, ustanovená při Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v prosinci 2000. Nejaktivnější mezinárodní janáčkovskou společností je Leoš Janáček Gesellschaft se sídlem v Zürichu, v jejímž čele je od založení Jakob Knaus. Největší odborný zájem věnují výzkumu Janáčkova díla muzikologové z Anglie, USA, Rakouska, Švýcarska. Janáčkovské kongresy, kolokvia, konference a zasedání odstartoval mezinárodní kongres v Brně 1958. Ten také nastolil poprvé téma vztahu skladatele k soudobé hudbě, k modernismu 20. let a hudební avantgardě. Ač Janáček patří chronologicky ke generaci 50. let 19. století, nemá k ní žádný jiný vztah a přimyká se až k proudům, které se uplatnily na přelomu 19. a 20. století. Pokud jde o skladatele z této doby a z válečné a poválečné doby, Janáček reagoval vícekrát na tvorbu a teoretické dílo Arnolda Schönberga, zastal se ve 20. letech Albana Berga po skandálu s pražskou premiérou opery Wozzeck, pozval do Brna ke koncertnímu vystoupení Bélu Bartóka, s nímž se pak ještě setkal v Praze a přijal od něj věnovanou práci Das ungarische Volkslied. Rovněž Paul Hindemith měl vřelý vztah k Janáčkovi a prováděl jeho houslovou sonátu ve 20. létech na koncertech (Frankfurt am Main). Poměrně početně zastoupena byla u Janáčka tvorba Igora Stravinského, jehož díla dokonce studoval i z partitury. Z příslušníků mladší generace Janáčka obdivně oslovili Paul Dessau a Hanns Eisler, oběma odpověděl a zřejmě se s nimi i setkal. Zvláštní epizodu tvoří setkání s Henry Cowellem, vztah k Aloisu Hábovi a obdiv Ernsta Křenka (O vztahu k avantgardě M. Štědroň 1998).
 
E. Závěrem
Janáček se dostává do české hudební kultury v době jednoty české hudební scény. Vnitřní diferenciace společnosti a nacionalizace byla na Moravě o jedno až dvě desítiletí opožděná vzhledem k Čechám. Jestliže v 60. – 90. letech 19. století fungovaly v hudební kultuře instituce, jež aspoň vnějškově chtěly budit dojem jakési patriarchální národní jednoty a zdůrazňovaly to často symboly této jednoty (Svatopluk, Beseda, Lumír, Hlahol, Vlastimila, Orlice, Žerotín atp.), jsou 90. léta 19. století první těžkou zkouškou této již fiktivní jednoty. Vedle dělnického hnutí, které neklamně vykročilo jiným směrem (a význam tohoto gesta nejobezřetnější duchové národa postřehli – aktuálnost Nerudova fejetonu 1. máj 1890 je stále zjevná), část nastupující inteligence odmítla politické kompromismy a vydala se cestou přímé politické konfrontace. Vyvrcholením této nové situace je známé hnutí Omladiny a jeho vliv na celou mladou generaci 90. let 19. století a přelomu 19. a 20. století. Institucionální jednota mnohých spolků zůstala na kulturním poli zachována, ale idea moderního umění ovlivňovala českou společnost stále silněji. Janáček s blížící se padesátkou si uvědomuje, že za pomoci tradičních institucí a spolků nedosáhne postavení, jaké očekával. Chápe, že pozice sběratele, folkloristy a odborníka na lidovou píseň a kulturu, která mu zajistila i v centru poměrně významné docenění, je součastně stigmatem, jež mu brání v dalším uplatnění na poli české opery a v komorní a symfonické tvorbě. Určité kruhy, ovládající veřejné mínění a kulturní mentalitu v Praze, se rozhodly Janáčka jednou provždy pasovat na folkloristu, etnografa a sběratele a nebyly ochotny ho vpustit na scénu české opery. Regionální ohlas Její pastorkyně a boj za její prosazení v Praze postavil Janáčka na víc než desetiletí nejtvořivější části života do role outsidera a solitéra. Neschopnost prosadit se jako operní skladatel v celonárodním měřítku vedla Janáčka k pokusům o prosazení v úloze orchestrálního, kantátového, komorního a sborového skladatele. Ani zde se nepodařilo přenést se přes regionální průměr a jen sbory s bezručovskou sociální tematikou Janáčka jednoznačně a chvilkově učinily známým.To má Janáček za sebou už jedno ze svých nejpozoruhodnějších děl – fragment sonáty pro klavír I. X. 1905. Reakce českého skladatele na Moravě na smrt dělníka Františka Pavlíka demonstrujícího za druhou českou univerzitu je gestem neobvyklým a nečekaným a v české společnosti ojedinělým. Nepřeceňujeme nijak politické důsledky těchto postojů – ty zřejmě zůstávají stejně nevyhraněné, nerozvinuté a nezajímavé, jako byly doposud, kdy Janáček jen zvolna měnil mentalitu drobného člověka za hrdost občana. Zklamán a ukřivděn, bez větších perspektiv, chápe se skladatel tohoto gesta impulzivního odporu.
 
To je v době, kdy se již rozešel s velkými oficiálními kulturními institucemi (Beseda brněnská) a hledal příležitosti spíše v menších sdruženích, blízkých modernismu prvního desetiletí 20. století (Klub přátel umění – monografii tohoto vztahu podal Ludvík Kundera (L. Kundera 1948). Docenění Janáčka Prahou proběhlo v nové situaci a je svým způsobem politicky srovnatelné s doceněním vídeňským, jež následovalo ani ne za dva roky poté v době blížícího se soumraku monarchie. Zatímco Praha tímto gestem (jež bylo projevem velkorysosti Kovařovice a vstřícnosti české politiky ke specifičnosti Moravy zájmu zachování národní celistvosti) sledovala upevnění národní jednoty, chystala Vídeň novou koncepci politiky federalismu, opřeného o integrované regiony a země. Morava měla být silnou kartou v této politicky ne zcela bezvýchodné hře vlády nového císaře Karla a Její pastorkyňa provedená nakonec po šovinistické interpelaci poslanců 21. 2. 1918 ve Vídni Auf allerhöchste Anordnung tedy z nejvyššího císařského příkazu, rušícího šovinistické interpelace, mela stvrdit tuto novou kulturní a politickou orientaci. Janáčkovi toto gesto sice pomohlo nesmírně umělecky a Max Brod mu takto pootevřel dvířka ke světové slávě, politicky mu však v atmosféře roku 1918 uškodilo a přivodilo později – neprávem – osočování z rakušáctví. To se však v nové republice vytvořily předpoklady pro zcela nové aktivity.
 
Tak se Janáček mění postupně z mladistvého tradicionalisty na skladatele, uzavřeného dobrovolně do diaspory folklorního hnutí. V této izolaci uzrají mimo novoromantismus hlavní předpoklady jeho „impresionismu“, „verismu“ a „expresionismu“, aby se staly přímou konfrontací s těmito směry. Společensky se nekompromisnost zklamaného skladatele přesouvá k postavení izolovaného skladatele solitéra. Pozdní prosazení, jež je dílem souhry náhod, je pak součastně i východiskem vstřícných postojů k hudbě a kultuře nejmladší avantgardy. Janáček, uchráněn od modernismu wagnerovského především českými kulturně politickými postoji, přežije důležité desetiletí ponořen do lidové písně a hudby. Tato rovina nazírání na hlas, zpěv, interval, rytmus, zvuk a hustotu i další aspekty hudebního myšlení ho nikdy neopustí. U šedesátníka pak dojde ke kumulaci postojů, jež ho přivedou začátkem 20. let 20. století k pozicím hudebního avantgardisty. Janáček však není jen krátkodobým příslušníkem efemérního hnutí. Jeho hudba se stane ve druhém desetiletí 20. století projevem toho nejradikálnějšího, co se v letech 1900–1920 v evropské hudbě odehrálo. Mladý konzervativec však dorostl – uchráněn vyčerpávajících bojů 80. a 90. let 19. století – na starého avantgardistu. Obvykle sledujeme v dějinách hudebního myšleni opačný průběh. Tato výjimka je jednou z nejpozoruhodnějších v novodobých dějinách hudby.
 
Miloš Štědroň


Dílo

I. Dílo hudební
 
Hudebně dramatické dílo
(JW I/1) Šárka, opera o třech jednáních, libreto Leoš Janáček podle stejnojmenného hudebního dramatu Julia Zeyera, třetí jednání instrumentoval Osvald Chlubna, 1887–88, rev. 1919, 1925, premiéra 11. 11. 1925 v Brně, první vydání Universal Edition - Editio Moravia, Vídeň - Brno 2001 (klavírní výtah, partitura, provozovací materiál, ed. Jiří Zahrádka, kritická edice).
(JW I/2) Rákos Rákoczy, obrázek z moravského Slovenska s původními zpěvy a tanci o jednom jednání, libreto Jan Herben, 1891, premiéra 24. 7. 1891 v Praze, první vydání Dilia, Praha 1957 (partitura 1957, klavírní výtah 1978).
(JW I/3) Počátek románu, opera o jednom jednání, libreto Jaroslav Tichý podle povídky Gabriely Preissové, 1891, premiéra 10. 2. 1894 v Brně, první vydání Dilia - Alkor-Editio, Praha-Kassel 1978 (ed. Evžen Holiš).
(JW I/4) Její pastorkyňa, opera o třech jednáních, libreto Leoš Janáček podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové, 1894–1903, rev. 1907, 1908, 1915, premiéra 21. 1. 1904 v Brně, první vydání Klub přátel umění, Brno 1908 (klavírní výtah), Universal Edition, Vídeň 1918 (partitura), 1969 (partitura, ed. Joannes Martin Dürr), 1996 (partitura, klavírní výtah, ed. Charles Mackerrs, John Tyrrell, brněnská verze 1908 - kritická edice).
(JW I/5) Osud, opera o třech jednáních, libreto Fedora Bartošová, 1903–05, rev. 1906, 1907, premiéra 13. 3. 1934 (Radio Brno, nekompletní) 18. 9. 1934 (Radio Brno, nekompletní), 22. 10. 1958 v Brně (první scénické provedení), první vydání Dilia, Praha 1964 (klavírní výtah),  1978 (partitura, ed. Václav Nosek).
(JW I/6) Výlet pana Broučka do Měsíce, opera o dvou jednáních a dohře, libreto Leoš Janáček ve spolupráci s Karlem Maškem, Františkem Gellnerem, Viktorem Dykem a F. S. Procházkou,  1908–17,  neprovedeno, první vydání Universal Edition – Editio Moravia, Vídeň – Brno 2003 (klavírní výtah, partitura, ed. Jiří Zahrádka, kritická edice).
(JW I/7) Výlety páně Broučkovy, opera o dvou částech 1. Výlet pana Broučka do Měsíce, 2. Výlet pana Broučka do XV. století, libreto 1. Leoš Janáček ve spolupráci s Karlem Maškem, Františkem Gellnerem, Viktorem Dykem a F. S. Procházkou, 2. F. S. Procházka,  1908–18, rev. 1920, 1926, premiéra 23. 4. 1920 v Praze, první vydání Universal Edition, Vídeň 1919 (klavírní výtah), 1959? (partitura), Universal Edition, Vídeň 2003 (klavírní výtah, partitura, ed. Jiří Zahrádka, kritická edice).
(JW I/8) Káťa Kabanová, opera o třech jednáních, libreto Leoš Janáček podle dramatu Bouře A. N. Ostrovského (překlad Vincenc Červinka), 1920–21, rev. 1927, premiéra 23. 11. 1921 v Brně, první vydání Universal Edition, Vídeň 1922 (partitura a klavírní výtah), 1992, 1993 (partitura a klavírní výtah, ed. Charles Mackerras, verze 1927).
(JW I/9) Příhody lišky Bystroušky, opera o třech jednáních, libreto Leoš Janáček podle prózy Rudolfa Těsnohlídka, 1922–23, premiéra 6. 11. 1924 v Brně, první vydání Universal Edition, Vídeň 1924 (klavírní výtah), 1961 (partitura), Editio Peters, Lipsko 1984 (ed. Miroslav Barvík a Reiner Zimmermann), Universal Edition, Vídeň 2006 (klavírní výtah, partitura, ed. Jiří Zahrádka, kritická edice - v tisku).
(JW I/10) Věc Makropulos, opera o třech jednáních, libreto Leoše Janáček podle stejnojmenné komedie Karla Čapka, 1923–25, premiéra 18. 12. 1926 v Brně, první vydání Universal Edition, Vídeň 1926 (klavírní výtah), 1970 (partitura).
(JW I/11) Z mrtvého domu, opera o třech jednáních, libreto Leoš Janáček podle Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu, 1927–28, rev. 1930 (Chlubna, Bakala, Zítek), premiéra 12. 4. 1930 v Brně, první vydání Universal Edition, Vídeň 1930 (partitura a klavírní výtah), 1990 (partitura, ed. Charles Mackerras, John Tyrrell).
 
Liturgické skladby
(JW II/1) Graduale „Speciosus forma“, moteto pro smíšený sbor a varhany, 1874, první provedení 1998, první vydání Editio Janáček, Brno 2002.
(JW II/2) Introitus in festo Ss. Nominis Jesus, moteto pro smíšený sbor a varhany, 1875, první provedení 1998, první vydání Editio Janáček, Brno 2002.
(JW II/3) Exaudi Deus [1], moteto pro smíšený sbor a varhany, 1875, první provedení 1998, první vydání Editio Janáček, Brno 2002.
(JW II/4) Exaudi Deus [2], moteto pro smíšený sbor, 1875, první provedení 1943 v Brně, první vydání Cecilia 1897.
(JW II/5) Benedictus, moteto pro smíšený sbor a varhany, 1875, první provedení 1998, první vydání Editio Janáček, Brno 2002.
(JW II/6) Communio „Fidelis servus“, moteto pro smíšený sbor, 1875, první provedení 1979 Brno, první vydání Editio Janáček, Brno 2002.
(JW II/7) Regnum mundi, moteto pro smíšený sbor, 1875?–78, první provedení 1878, nepublikováno.
(JW II/8) Exurge Domine, moteto pro smíšený sbor, 1875?–79, první provedení 1998, nepublikováno.
(JW II/9) Graduale in festo purifacationis BVM „Suscepimus“, moteto pro smíšený sbor, 1875?–79, první provedení 1879, první vydání Editio Supraphon 1971.
(JW II/10) České církevní zpěvy z Lehnerova mešního kancionálu 1881, první vydání K.Winkler 1882, 1889.
(JW II/11) Svatý Václave, varhanní doprovod k starému českému hymnu, 1902?, nepublikováno.
(JW II/12) Constitues, moteto pro mužský sbor a varhany, 1903?, první provedení 1903 Brno, první vydání Editio Supraphon, Praha 1971.
(JW II/13) Veni Sancte Spiritus, moteto pro mužský sbor, 1903?, první provedení 1947 Brno, první vydání Universal Edition, Vídeň 1978.
(JW II/13) Zdrávas Maria, první verze pro tenor, smíšený sbor, housle a varhany, druhá verze pro tenor nebo soprán, housle a klavír nebo varhany, 1904, první provedení první verze 1943 Brno, první vydání Universal Edition, Vídeň 1978.
 
Skladby pro sbor a orchestr
(JW III/1) Naše píseň [1], pro smíšený sbor a orchestr na báseň Svatopluka Čecha (Sivý sokol zaletěl pro smíšený sbor a orchestr na text lidové písně ze Sušilovy sbírky), 1890, první provedení 1890? Brno, nepublikováno.
(JW III/2) Komáři se ženili, úprava lidové písně pro smíšený sbor a orchestr, 1891, první provedení 1892 Brno, samostatně nepublikováno, vyšlo jako součást skladby Rákos Rákoczy (JW I/2), Dilia, Praha 1978.
(JW III/3) Zelené sem sela, úprava lidové písně pro smíšený sbor a orchestr, text a nápěv lidová píseň ze sbírky Bartoš-Janáček Kytice z národních písní, 1892, 1897?, první provedení 1892 Brno, nepublikováno.
(JW III/4) Keď jsme šli na hody, úprava lidové písně pro smíšený sbor a orchestr, text a nápěv z Národní tance na Moravě (JW VIII/10), 1893, první provedení 1998, nepublikováno.
(JW III/5) Hospodine!, první verze pro sóla, smíšený dvojsbor, žestě, harfu a varhany, druhá verze pro sóla, smíšený sbor, žestě, harfu a varhany, 1896, první provedení 1896 Brno, první vydání první verze Editio Supraphon, Praha 1977, druhá verze nepublikována.
(JW III/6) Amarus, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického, 1897, rev. 1901, 1906, první provedení 1898 Brno (pouze Epilog), 1912 Brno (kompletní skladba), první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938 (klavírní výtah), Český hudební fond, Praha 1957 (partitura), Souborné kritické vydání děl Leoše Janáčka, dále SKV, B/1, Editio Bärenreiter Praha, 2000 (partitura, ed. L. Faltus, M. Kučerová, M. Štědroň).
(JW III/7) Na Soláni čarták, kantáta pro tenor, mužský sbor a orchestr na báseň Maxmiliána Kurta, první verze 1911, druhá verze 1920, první provedení první verze 1912 Prostějov, první provedení druhé verze 1924 Brno, první vydání první verze SKV B/3, Supraphon, Praha 1981 (partitura, ed. J. Hanuš, M. Štědroň), první vydání druhé verze Český hudební fond, Praha 1958 (partitura), SKV B/3, Supraphon, Praha 1981 (partitura, editoři J. Hanuš, M. Štědroň).
(JW III/8) Věčné evangelium, legenda pro sóla, smíšený sbor a orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického, 1913? až 1914, první provedení 1917 Praha, první vydání Český hudební fond, Praha 1958 (partitura), SKV H/4 Editio Supraphon Praha, 1997 (partitura, ed. L. Faltus a M. Štědroň).
(JW III/9) Mša glagolskaja, pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr na staroslovanský text, 1926, rev. 1927, první provedení 1927 Brno, první vydání Universal Edition, Vídeň 1928 (klavírní výtah), Universal Edition, Vídeň 1929 (partitura), kritická edice Editio Bärenreiter, Praha (partitura, ed. L. Faltus, J. Zahrádka, v tisku).
 
Sbory
(JW IV/1) Orání, pro mužský sbor na text lidové písně ze sbírky Františka Sušila, 1873, první provedení 1873 Brno, první vydání v rámci Čtyři lidové mužské sbory, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1923, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/2) Válečná [1], pro mužský sbor na text neznámého autora, 1873?, patrně neprovedeno, nepublikováno.
(JW IV/3) Válečná [2]: K svěcení praporu,  pro mužský sbor, trumpetu, tři trombóny a klavír na text neznámého autora, 1873, první provedení 1873 Brno, nepublikováno.
(JW IV/4) Nestálost lásky,  pro mužský sbor na text lidové písně, 1873, první provedení 1873 Brno, první vydání v rámci Drei Männerchöre nach Volksdichtungen, Universal Edition, Vídeň 1978 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/5) Divím se milému,  pro mužský sbor na text lidové písně, 1873–76, první provedení neznámo, první vydání v Ohlas národních písní č. 2, Melpa, Praha-Brno 1937, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/6) Vínek stonulý,  pro mužský sbor na text lidové písně sbírky Františka Sušila, 1873–76, první provedení neznámo, první vydání v Ohlas národních písní č. 3, Melpa, Praha-Brno 1937, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/7) Osamělá bez těchy [1], pro mužský sbor na text lidové písně z Kollárovy sbírky Národnije zpjevanky, 1874, první provedení 1874 Brno, první vydání v rámci Drei Männerchöre nach Volksdichtungen, Universal Edition, Vídeň 1978 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/8) Láska opravdová,  pro mužský sbor na text lidové písně z Kollárovy sbírky Národnije zpjevanky, 1876, první provedení 1876 Brno, první vydání v Ohlas národních písní č. 1, Melpa, Praha-Brno 1937, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/9) Osudu neujdeš,  pro mužský sbor na český překlad textu srbské lidové písně ze sbírky Zpěvy lidu srbského, první provedení neznámo,  první vydání v rámci Drei Männerchöre nach Volksdichtungen, Universal Edition, Vídeň 1978 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/10) Zpěvná dumka,  pro mužský sbor na text Františka Ladislava Čelakovského Zrušení slibu ze sbírky Ohlas písní českých,  1876, první provedení 1876 Brno, první vydání Opus, Brno 1934 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/11) Na košatej jedli dva holubi seďá,  pro mužský sbor na text lidové písně ze sbírky Františka Sušila, 1876?, první provedení 1957 Praha, první vydání Moravan, Brno 1957, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/12) Slavnostní sbor [k položení základního kamene Ústavu ku vzdělání učitelů], pro mužský sólový kvartet, mužský a ženský sbor na text Karla Kučery, 1877, první provedení 1877 Brno, první vydání Supraphon, Praha 1972 (ed. J. Trojan, s dokomponovaným klavírem).
(JW IV/13) Slavnostní sbor ku svěcení nové budovy c.k. Slovanského ústavu ku vzdělání učitelů v Brně,  pro baryton, mužský sbor a klavír na text Karla Kučery?,  1878, první provedení 1878 Brno, nepublikováno.
(JW IV/14) Píseň v jeseni, pro smíšený sbor na báseň Jaroslava Vrchlického, 1880, první provedení 1880 Brno, první vydání v Smíšené sbory č. 1, Orbis, Praha 1951, kritická edice Editio Janáček, Brno (partitura, ed. L. Faltus, J. Zahrádka, v tisku).
(JW IV/15) Na prievoze, pro mužský sbor na text slovenské lidové písně ze sbírky Jána Kadavého Slovenské spevy, 1880?–84, první provedení 1957 Praha,  první vydání Moravan, Brno 1957 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/16) Ave Maria, pro mužský sbor na část básně Georga Gordona Byrona Don Juan v překladu Josefa Durdíka, 1883, první provedení neznámo,  první vydání v časopise Varyto, Třebíč 1870.
(JW IV/17) Čtveřice mužských sborů,  1. Vyhrůžka, 2. Ó, lásko, 3. Ach vojna, vojna, 4. Krásné oči tvé. Texty: 1. a 3. lidové písně ze sbírky Františka Sušila, 2. lidová píseň ze Vnorov, 4. na text Jaroslava Tichého. 1885, první provedení 1886 Brno,  první vydání jako Mužské sbory, K. Winkler, Brno 1886, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/18) Kačena divoká,  pro smíšený sbor na text lidové písně ze sbírky Františka Sušila, 1885, první provedení 1891 Brno,  první vydání v rámci Zpěvník pro školy střední a měšťanské, Joža Barvič, Brno 1885, kritická edice Editio Janáček, Brno (partitura, ed. L. Faltus, J. Zahrádka, v tisku).
(JW IV/19) 3 sbory mužské,  1. Loučení, 2. Holubička, 3. Žárlivec. Texty: 1. a 2. básně Elišky Krásnohorské Na rozchodu a Holubička ze sbírky Letorosty, 3. text lidové písně ze sbírky Fr. Sušila,  1888, první provedení 1941 Brno,  první vydání jako Tři mužské sbory, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1959 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/20) Královničky. Staré národní tance obřadné se zpěvy,  1. Neseme, neseme májiček, 2. Vyletěl sokol, 3. Máme králku chromou, 4. Hejsa, hejsa, má králenko, hejsa, 5. Co to ten král za královnu dostal, 6. Cib, cib, cibulenka, 7. Šohajova mladá žena, 8. Pojedem do mlýna, 9. Naša královna, 10. Vrby se nám zelenají. Na texty lidových písní ze sbírky Fr. Sušila a sbírky Královničky Františka X. Bakeše, 1889?, první provedení 1889 Brno,  první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954.
(JW IV/21) Naše píseň [2], pro smíšený sbor na báseň Svatopluka Čecha Píseň, 1890, první provedení 1930 Brno, první vydání v Smíšené sbory č. 3, Orbis, Praha 1951 (partitura).
(JW IV/22) Což ta naše bříza, pro mužský sbor na báseň Elišky Krásnohorské ze sbírky Máje žití, 1893, první provedení 1893 Brno, první vydání Památník Svatopluka, Brno 1893, kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/23) Už je slunko z téj hory ven, pro baryton, smíšený sbor a klavír na text lidové písně, 1894, první provedení 1894 Brno, nepublikováno.
(JW IV/24) Odpočiň si „Smuteční sbor“, pro mužský sbor na báseň Františka Sušila Zpěv u hrobu P. Ant. Bočka, 1894, první provedení 1894?,  první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1926 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/25) Slavnostní sbor [K svěcení praporu svatojosefské jednoty], pro mužský sbor na text Vladimíra Šťastného, 1897, první provedení 1898 Brno,  první vydání Tisk pěveckého sdružení moravských učitelů, nedat. (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/26) Osamělá bez těchy [2], pro mužský sbor na text lidové písně z Kollárovy sbírky Národnije zpjevanky, 1898, rev. 1925, první provedení neznámo, první vydání v rámci Drei Männerchöre nach Volksdichtungen, Universal Edition, Vídeň 1978 (partitura), kritická edice SKV C/1 Supraphon, Praha 1983 (ed. L. Faltus, P. Oliva).
(JW IV/27) Ukvalské písně,  úprava lidových písní, pro smíšený sbor na texty a nápěvy ukvalských lidových písní, 1. Ondraš, Ondraš!, 2. Ty ukvalsky kosteličku!, 3. Na tych fojtových lukach, 4. Ty ukvalsky kosteličku, hej!, 5. Pan Buh vam zaplať, 6. Fojtova Hanka. 1899, první provedení 1944 Hukvaldy (neúplné), 1948 Frýdek-Místek (kompletní),  první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1949, kritická edice Editio Janáček, Brno (partitura, ed. L. Faltus, J. Zahrádka, v tisku).
(JW IV/28) Čtvero mužských sborů moravských,  1. Dež viš, 2. Komáři, 3. Klekánica, 4. Rozloučení. Texty: 1. a 3. ze sbírky Ondřeje Přikryla Hanácký pěsničky, 2. Bartoš-Janáček: Kytice z národních písní, 4. na text ze sbírky Fr. Sušila, 1900, 1906, první provedení čísla 1 a 3 Přerov 1905, číslo 2 Vyškov 1907, číslo 3 Zagreb 1907, číslo 4 Brno 1908,  první vydání Mojmír Urbánek, Praha 1906.
(JW IV/29) Otče náš,  první verze 1901, pro tenor, smíšený sbor a klavír nebo harmonium, druhá verze 1906 pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany na text Otče náš z Matoušova evangelia, 1901, rev. 1906, první provedení první verze 1901 Brno,  druhá verze 1906 Praha, první verze nepublikována, první vydání druhé verze Státní hudební nakladatelství, Praha 1963.
(JW IV/30) Elegie na smrt dcery Olgy, pro tenor, smíšený sbor a klavír na text Marie Nikolajevny Vevericy, 1903, první provedení 1930 Brno, první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958.
(JW IV/31) Vínek, pro mužský sbor na text lidové písně sebrané Antonínem Kustkou, 1904-1906?, první provedení 1925 Brno, první vydání v Čtyři lidové mužské sbory, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1923.
(JW IV/32) Lidová nokturna. Večerní zpěvy slovenského lidu z Rovného (26 lidových balad, část II), lidové písně upravené pro „lidový dvojhlas“ a klavír, 1. Ej, žalo děvča, 2. Ej, bude zima, bude mráz, 3. Panská lúčka je zelená, 4. Jede furman dolinú, 5. Náš Janyčko malovaný, 6. Keď já pojdem na tu vojnu, milá má!, 7. Vysoko si, laštověnka, lietala. Na texty a nápěvy lidových písní z Makova a Velké Rovné sesbíraných Leošem Janáčkem,  1906 , první provedení 1907 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1922.
(JW IV/33) Kantor Halfar, pro mužský sbor na stejnojmennou báseň Petra Bezruče ze sbírky Slezské písně, 1906, první provedení 1911 Plzeň, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1923.
(JW IV/34) Maryčka Magdónova [1], pro mužský sbor na stejnojmennou báseň Petra Bezruče ze sbírky Slezské písně, 1906, neprovedeno, nepublikováno.
(JW IV/35) Maryčka Magdónova [2], pro mužský sbor na stejnojmennou báseň Petra Bezruče ze sbírky Slezské písně, 1907, první provedení 1908 Prostějov, první vydání Tisk pěveckého sdružení moravských učitelů, 1908, František Urbánek, Praha 1909 (partitura).
(JW IV/36) 70 tisíc, pro mužský sbor na stejnojmennou báseň Petra Bezruče ze sbírky Slezské písně, první verze 1909, druhá verze 1912, první provedení verze 1909 v roce 1910, verze 1912 v roce 1914 Benešov u Prahy, verze 1909 nepublikovaná, první vydání verze 1912, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1923.
(JW IV/37) Pět národních písní, úprava lidových písní pro tenor, smíšený sbor a klavír nebo harmonium, 1. Išly panny na jahody, 2. V tom velickém širém poli, 3. Proč, kalino, neprokvétáš?, 4. Putovali hudci, 5. A byl jeden zeman. Texty a nápěvy: 1. lidová píseň z Kostice sebraná Josefem Pilátem, 2., 3. Bartoš, Janáček: Kytice z národních písní, 4. lidová píseň z Vnorova sebraná Hynkem Bímem, 5. lidová píseň z Velkých Karlovic sebraná Matějem Duškem. 1912, první provedení 1934 Brno, první vydání v rámci Dvacet šest lidových balad, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1950.
(JW IV/38) Perina, pro mužský sbor na text a nápěv lidové písně ze sbírky Josefa Poláčka Slovácké pěsničky, 1914?, první provedení 1925 Brno, první vydání v Čtyři lidové mužské sbory, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1923 (partitura).
(JW IV/39) Vlčí stopa, pro ženský sbor a klavír na stejnojmennou báseň Jaroslava Vrchlického ze sbírky Epické básně, 1916, první provedení 1916 Luhačovice, první vydání Supraphon, Praha 1968 (partitura), kritická edice SKV E/7 Supraphon, Praha 2002 (ed. M. Štědroň ml., J. Zahrádka).
(JW IV/40) Hradčanské písničky, pro soprán, smíšený sbor, flétnu a harfu, 1. Zlatá ulička, 2. Plačící fontána, 3. Belvedér. Texty na stejnojmenné básně ze sbírky Hradčanské písničky F. S. Procházky. 1916, první provedení 1916 v Praze (pouze č. 1), 1918 Brno (kompletní), první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1922 (partitura), kritická edice SKV E/7 Supraphon, Praha 2002 (ed. M. Štědroň ml., J. Zahrádka).
(JW IV/41) Kašpar Rucký, pro ženský sbor na báseň F.S. Procházky O Kašparovi Ruckém ze sbírky Hradčanské písničky, 1916, první provedení 1921 Praha, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925, kritická edice SKV E/7 Supraphon, Praha 2002 (ed. M. Štědroň ml., J. Zahrádka).
(JW IV/42) Česká elegie, pro mužský sbor na anonymní text uveřejněný v Národních listech, 1918, první provedení 1920 Kroměříž, první vydání Tisk pěveckého sdružení moravských učitelů, 1920 (partitura).
(JW IV/43) Potulný šílenec, pro mužský sbor a soprán na text stejnojmenné básně Rabindranata Thákura ze sbírky Zahradník, 1922, první provedení 1924 Rosice u Brna, Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925.
(JW IV/44) Naše vlajka, pro mužský sbor a dva soprány na báseň F. S. Procházky Vlajka ze sbírky Nové hradčanské písničky, 1925–26, první provedení 1926 Přerov, první vydání tisk pěveckého sdružení moravských učitelů, 1926.
(JW IV/45) Sbor při kladení základního kamene Masarykovy univerzity v Brně, pro mužský sbor na text Antonína Trýbla, 1928, první provedení 1928 Brno, nepublikováno.
 
Písňová tvorba
(JW V/1) Když mě nechceš, což je víc?, píseň pro tenor a klavír na text Františka Ladislava Čelakovského z Popěvků z Ohlasů písní českých, 1871?–72, 1875?, první provedení 1876 Brno, první vydání Editio Moravia,  Brno 1997.
(JW V/2) Moravská lidová poezie v písních, úprava lidových písní pro hlas a klavír. 1. Láska, 2. Kouzlo, 3. Zpěvulenka, 4. Záře od milého, 5. Obrázek milého, 6. Zahrádečka, 7. Kvítí milodějné, 8. Polajka, 9. Koukol, 10. Karafiát, 11. Jablůňka, 12. Jablúčko, 13. Červená jablúčka, 14. Oříšek léskový, 15. Věrnost, 16. Stálost, 17. Komu kytka, 18. Koníčky milého, 19. Péročko, 20. Tužba, 21. Kniha, 22. Památky, 23. Vzkázání, 24. Slib, 25. Budíček, 26. Šafárova céra, 27. Hajný, 28. Nejistota, 29. Psaníčko, 30. Rozmarýn, 31. Dobrý lov, 32. Kukačka, 33. Pomluva, 34. Sirota, 35. Stesk, 36. Jindy a nyní, 37. Lavečka, 38. Loučení, 39. Osamělý, 40. Co je to za nebe, 41. Slzy útěchou, 42. Kalina, 43. Loučení s milou, 44. Osud, 45. Kolín, 46. Belegrad, 47. Bolavá hlava, 48. Dobrá rada, 49. Svatba komáří, 50. Muzikanti, 51. Milenec vrah, 52. Pohřeb zbojníkův, 53. Daleko provdaná. Na texty a nápěvy lidových písní ze sbírky Bartoš-Janáček Kytice z národních písní. 1892–1901, první provedení 1904 Brno (4 nespecifikované písně), 1905 Brno (počet a výběr nespecifikován), první vydání Kytice z národních písní moravských, 1. díl, Emil Šolc, Telč 1892, 2. díl 1901, Moravská lidová poezie v písních, Emil Šolc, Telč 1908.
(JW V/3) Jarní píseň, pro hlas a klavír na text Jaroslava Tichého, první verze 1897, 1898, druhá verze 1905, první provedení první verze, 1898 Brno, druhé verze 1905 Brno, první vydání druhé verze Oldřich Pazdírek, Brno 1944.
(JW V/4) Ukvalská lidová poezie v písních, úprava lidových písní pro hlas a klavír. 1. Ondraš, Ondraš!, 2. Ty ukvalsky kosteličku!, 3. Ma mila mamulko, 4. Na tych fojtovych lukach, 5. Proč kalinko smutna stojiš?, 6. Fojtova Hanka, 7. Pasavala kravarečka, 8. Co su tu za tině?, 9. Na našim dvoře dub, 10. Dyž sem ja šel přes černy les,  11. Ty ukvalsky kosteličku, hej!, 12. Pan Buh vam zaplať, 13. Dyž jsem ja šel kolem dvorka. Na texty a nápěvy ukvalských lidových písní. 1898, první provedení 1898 Brno, první vydání A. Píša, Brno 1899.
(JW V/5) Návod pro vyučování zpěvu, 104 příkladů včetně cvičení pro jeden nebo dva hlasy a klavírní doprovod, 1899, první vydání A. Píša, Brno 1899.
(JW V/6) [Pět moravských tanců], úprava lidových písní pro hlas a klavír. 1. Starodávný lašský: Ten ukvalský kostelíček, 2. Tovačov, Tovačov, tovačovské zámek, 3. Pilařská: Na pile zme dořezale, 4. Vrtěná: Aj, ženy, 5. Krajcpolka: Bratr umřel, já sem zůstál. Na texty a nápěvy lidových písní, 1908, 1912, první provedení 1948 Brno, první provedení č. 2 a 5 1949 Brno, první vydání Literární příloha Večery Lidových novin, Brno 1912 (pouze č. 5), Supraphon, Praha 1979 (kompletní).
(JW V/7) [Čtyři balady], úprava lidových písní pro hlas a klavír. 1. Ballada, 2. Seděl vězeň, 3. Ballada, 4. Rodinu mám. Texty a nápěvy: č. 1 lidová píseň zapsaná Martinem Zemanem,  č. 2 lidová píseň zapsaná Metodějem Duškem, č. 3 lidová píseň zapsaná Františkou Kyselkovou, č. 4 lidová píseň zapsaná Ludvíkem Kubou. 1908–12, první provedení neznámo, první vydání v rámci sbírky Lidové písně a balady, Panton, Praha 1978 (pouze č. 3), Supraphon, Praha 1980 (kompletní).
(JW V/8) Dvě balady, úprava lidových písní pro hlas a klavír. Ballada 1 Vandrovali hudci, Ballada 2 A byl jeden zeman. Texty a nápěvy: 1. lidová píseň z Vnorov sebraná Hynkem Bímem, 2. lidová píseň sebraná Metodějem Duškem. 1908?–12, první provedení neznámo, první vydání v rámci sbírky Lidové písně a balady, Panton, Praha 1978 (pouze č. 1). Č. 2 nepublikováno.
(JW V/9) 6 národních písní, jež zpívala Gabel Eva (26 balad lidových, část I), úprava lidových písní pro hlas a klavír. 1. Něumrem ja na zemi, 2. Šiel som cez mesto, 3. Štyri kosy, 4. Na Slatinských lúkách, 5. Široko, ďaleko, 6. Už tebe, Anička. Na texty a nápěvy lidových písní, jež zpívala Eva Gabel, sebrané Františkou Kyselkovou, 1909, první provedení 1911 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1922, část 1 z 26 balad lidových.
(JW V/10) Podme, milá, podme!, úprava lidové písně pro hlas a klavír. Text a nápěv lidová píseň neznámé provenience, do 1911, první provedení 1949 Brno, první vydání v rámci Nové sbírky národních písní moravských, Literární příloha Večery Lidových novin, Brno 1911.
(JW V/11) Písně detvanské, zbojnické balady (26 balad lidových, část III), úprava lidových písní pro hlas a klavír, 1. Ej nebudu já dobrý, 2. Ej, sedeu sem ja sedeu, 3. Ej šetko luďia vravia, 4. Pod javorkom, pod zeleným, 5. Ide Kračuň, ide, 6. Byľa jedna sirá vdova, 7. Na horách, na doľách, 8. Šla milá na zdávání. Texty a nápěvy: č. 1–5 slovenské lidové písně ze sbírky Detva Karola A. Medveckého, č. 6–8 lidové písně ze sbírky Kytice z národních písní Bartoše a Janáčka, 1916, první provedení neznámo, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1950, část 3 z 26 balad lidových.
(JW V/12) Zápisník zmizelého, písňový cyklus pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na text Ozefa Kaldy. 1. Potkal sem mladou cigánku, 2. Ta černá cigánka, 3. Svatojánské mušky tančia po hrázi, 4. Už mladé vlaštúvky v hnízdě vrnoží, 5. Těžko sa mi oře, vyspal sem sa malo, 6. Hajsi, vy siví volci, 7. Ztratil sem kolíček, 8. Nehleďte, volečci, 9. „Vitaj, Janičku“, 10. Bože dálný, nesmrtelný, 11. Tahne vůňa k lesu, 12. Tmavá olšinka, 13. Klavírní mezihra, 14. Slnéčko sa zdvíhá, 15. Moji siví volci, 16. Co sem to udělal?, 17. Co komu súzeno, 18. Nedbám já včil o nic, 19. Letí straka, letí, 20. Mám já panenku, 21. Můj drahý tatíčku, 22. Sbohem, rodný kraju. 1917–19, rev. 1920, první provedení Brno 1921, první vydání Oldřich Pazdírek, Brno 1921 (partitura), kritická edice E/4 Editio Janáček, Brno 2005 (ed. L. Faltus, A. Němcová).
(JW V/13) Slezské písně (ze sbírky Heleny Salichové), úprava lidových písní pro hlas a klavír, 1. A choť sem ja drobnušinka, drobna, 2. Dyž sem šel okolo vrat, 3. A choť sem ja děvucha chodobného otce, 4. To naše staveni z drobneho kameni, 5. Aj, co to tam šusti, 6. V kolaji voda, 7. Aj, co to je za slaviček, 8. Panimamo, švarnu ceru mate, 9. A dybysťe zapřihli štyradvacet koni, 10. V černym lese ptaček zpiva. Na texty a nápěvy lidových písní ze sbírky Heleny Salichové publikované ve sbírce Slezské lidové písně svatební a jiné z Kyjovic a okolí, 1918, první provedení Praha, Brno 1919, první vydání B. Svoboda, Brno 1920 (partitura).
(JW V/14) Ukolébavka, úprava pro hlas a klavír na text a nápěv písně Spi, mé milé poupě z Informatorium školy mateřské Jana Amose Komenského, do 1920, první provedení neznámo, první vydání v Kniha Komenského k 250. výročí J. A. Komenského, Ústřední spolek učitelský na Moravě a ve Slezsku, 1920.
(JW V/15) [Lidové písně upravené ve fejetonu „Starosta Smolík“], pro hlas a nespecifikovaný nástroj, [1.] Radujte se všichni, [2.]Sklenovské pomezí, [3.] Pojďte, pojďte, děvčátka. Na texty a nápěvy lidových písní sebraných Leošem Janáčkem, do 1923, první provedení Brno 1958, první vydání ve fejetonu Starosta Smolík, Lidové noviny, Brno 1923.
(JW V/16) Říkadla [1], osm písní pro jeden až tři mezzosoprány, klarinet a klavír na texty českých a moravských říkadel. 1. Leze krtek podle meze, 2. Karel do pekla zajel, 3. Franta rasů hrál na basu, 4. Dělám, dělám kázání, 5. Hó, hó, krávy dó, 6. Koza bílá hrušky sbírá, 7. Vašek, pašek, bubeník, 8. Frantíku, Frantíku. 1925, první provedení 1925 Brno, první vydání La Revue musicale, Paříž 1926 (č., 2 a 6, partitura), Editio Moravia, Universal Edition, Brno-Vídeň 1993 (kompletní, partitura).
(JW V/17) Říkadla [2], úvod a osmnáct písní pro devět hlasů a deset hudebních nástrojů na texty říkadel z Čech, Moravy a podkarpatské Rusi. 1. Úvod, 2. Řípa se vdávala, 3. Není lepší jako z jara, 4. Leze krtek podle meze, 5. Karel do pekla zajel, 6. Roztrhané kalhoty, 7. Franta rasů hrál na basu, 8. Náš pes, náš pes, 9. Dělám, dělám kázání, 10. Stará bába čarovala, 11. Hó, hó, krávy dó, 12. Moje žena malučičká, 13. Bába leze do bezu, 14. Koza bílá hrušky sbírá, 15. Němec brouk, hrnce tlouk, 16. Koza leží na seně,  17. Vašek, pašek, bubeník, 18. Frantíku, Frantíku, 19. Sedit medviď na kolodi. 1926, první provedení 1927 Brno, první vydání Universal Edition, Vídeň 1927 (partitura).
 
Orchestrální dílo
(JW VI/1) Zvuky ku památce Förchgotta Tovačovského (II. oddíl), pro smyčce, 1875, první provedení 1988 St. Louis, první vydání v rámci Sborník prací z pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001.
Suita (JW VI/2), pro smyčce. 1. Moderato, 2. Adagio, 3. Andante con moto, 4. Presto-Andante-Presto, 5. Adagio, 6. Andante. 1877, první provedení 1877 Brno, první vydání Oldřich Pazdírek, Brno 1926 (partitura). 
(JW VI/3) Idylla, pro smyčce. 1. Andante-Meno mosso-Da capo, 2. Allegro-Moderato-[Allegro], 3. Moderato-Con moto-[Moderato], 4. Allegro, 5. Adagio-Presto-Adagio, 6. Scherzo-[Trio-Tempo I], 7. Moderato. 1878, první provedení 1877 Brno, první vydání Orbis, Praha 1951 (kapesní partitura).
(JW VI/4) Valašské tance op. 2, úprava lidových tanců pro orchestr. Čeladenský, Dymák, Kožich, Pilky, Požehnaný, Starodávný I, Starodávný II (a), Starodávný II (b), Troják lašský. 1889, první provedení 1889 Brno (nekompletní), první vydání jako Valašské tance pro orchestr čís. I., II., op. 2, Bursík a Kohout, Praha 1890 (Starodávný I a Pilky, partitura)
(JW VI/5) [Adagio], pro orchestr, 1890, první provedení Brno 1930, první vydání Český hudební fond, Praha 1958 (partitura).
(JW VI/6) [Suita] op. 3, pro orchestr. 1. Con moto, 2. Adagio, 3. Allegretto, 4. Con moto. 1891, první provedení Brno 1928, první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958 (partitura), kritická edice Editio Janáček D/1-1, Brno 2002 (ed. L. Faltus, J. Motl).
(JW VI/7) [Moravské tance], úprava lidových tanců pro orchestr. 1. Kožich, 2. Kalamajka, 3. Trojky, 4. Silnice, 5. Rožek. 1889, 1891, první provedení viz. JW I/2, VI/4, VI/8, první vydání Český hudební fond, Praha 1957.
(JW VI/8) [Hanácké tance], úprava lidových tanců pro orchestr, číslo 4 pro mužský sbor a orchestr. 1. Kalamajka, 2. Trojky, 3. Silnice, 4. Troják. 1891-1892, první provedení 1892 Brno, samostatně nepublikováno.
(JW VI/9) České tance 1. Suita, úprava lidových tanců pro orchestr, číslo 3 pro mužský sbor a orchestr. 1. Dymák, 2. Požehnaný, 3. Keď sme šli na hody, 4. Křížový, 5. Čeladenský. Dokončeno 1893, neprovedeno, samostatně nepublikováno.
(JW VI/10) Žárlivost (Úvod k Její pastorkyni), pro orchestr podle moravské lidové písně Žárlivec, 1895, první provedení Praha 1906, první vydání Český hudební fond, Praha 1958 (partitura).
(JW VI/11) Požehnaný, úprava lidového tance pro orchestr, 1899, první provedení 1900 Brno, nepublikováno.
(JW VI/12) Kozáček, úprava ruské lidové písně pro orchestr, 1899, první provedení 1900 Brno, první vydání jako Dva tance, Český hudební fond, Praha 1958 (partitura).
(JW VI/13) Srbské kolo, úprava srbského lidového tance pro orchestr, dokončeno 1900, první provedení 1900 Brno, první vydání jako Dva tance, Český hudební fond, Praha 1958 (partitura).
(JW VI/14) Šumařovo dítě, balada pro orchestr na báseň Svatopluka Čecha, 1913, první provedení 1917 Praha, první vydání Klub přátel umění, Brno 1914 (kapesní partitura), kritické vydání SVK D/6 Supraphon, Praha 1984 (ed. J. Burghauser, R. Eliška).
(JW VI/15) Taras Bulba, rapsodie pro orchestr podle románu Nikolaje Vasilijeviče Gogola. 1. Smrt Andrijova, 2. Smrt Ostapova, 3. Proroctví a smrt Tarase Bulby. Dokončeno 1915, rev. 1918, první provedení 1921 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925 (úprava pro klavír na 4 ruce, autor B. Bakala), Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1927 (partitura), kritické vydání SVK D/7 Supraphon, Praha 1980 (ed. J. Burghauser, J. Hanuš).
(JW VI/16) Balada blanická, pro orchestr na báseň Jaroslava Vrchlického, 1919?, první provedení 1920 Brno, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958, kritická edice Editio Janáček D/8, Brno 2003 (ed. K. Steinmetz, M. Štědroň).
(JW VI/17) Lašské tance, úprava lidových tanců pro orchestr. 1. Starodávný I, 2. Požehnaný, 3. Dymák, 4. Starodávný II,  5. Čeladenský, 6. Pilky. Dokončeno 1924, první provedení Brno 1924, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1928 (partitura), kritické vydání SVK D/4 Supraphon, Praha 1982 (ed. J. Burghauser, R. Eliška).
(JW VI/18) Sinfonietta, pro orchestr. 1. Allegretto, 2. Andante, 3.Moderato, 4. Allegretto, 5. Allegro. 1926, první provedení 1926 Praha, první vydání Universal Edition, Vídeň 1926 (kompletní partitura).
 
Komorní dílo
(JW VII/1) Znělka [1], pro čtyři housle, 1875, první provedení 1988 Brno, první vydání v rámci Sborník pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001.
(JW VII/2) Znělka [2], pro čtyři housle, 1875, první provedení 1988 Brno, první vydání v rámci Sborník pražských studií, Editio Janáček, Brno 2001.
(JW VII/3) 4. Romance, pro housle a klavír, 1879, první provedení 1904 Ivančice, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938 (partitura), kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (ed. J. Krejčí, A. Němcová).
(JW VII/4) Dumka, pro housle a klavír, 1879?–80, první provedení 1885 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1929, kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (ed. J. Krejčí, A. Němcová).
(JW VII/5) Pohádka, pro violoncello a klavír na báseň Vasilije Andrejeviče Žukovského. 1. Con moto, 2. Con moto, 3. Allegro, 4. [Adagio]. První verze 1910 – tři části, druhá verze 1912- čtyři části, třetí verze 1913, čtvrtá verze 1923. První provedení první verze 1910 Brno, druhá verze 1912 Vyškov, čtvrtá verze 1923 Brno. První vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1924 (verze 1923), kritická edice SVK E/2 Supraphon, Praha 1988 (verze 1923, 1910, 1912, ed. J. Fukač, B. Havlík).
(JW VII/6) Presto, pro violoncello a klavír, 1910?, 1924?, první provedení 1948 Brno, první vydání Supraphon, Praha 1970, kritická edice SVK E/2 Supraphon, Praha (ed. J. Fukač, B. Havlík).
(JW VII/7) Sonáta, pro housle a klavír, verze 1914–15, rev. 1916, 1920 1. Con moto, 2. Adagio, 3. Balada, 4. Con moto. Verze 1922 1. Con moto, 2. Balada con moto, 3. Allegretto, 4. Adagio. První provedení verze 1922 Brno 1922, první vydání verze 1915 A. Švarc, Kutná Hora 1915 (pouze Balada), verze 1922 Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1922, kritická edice SVK E/1 Supraphon, Praha 1988 (ed. J. Krejčí, A. Němcová).
(JW VII/8) [1.] Kvartet z podnětu L. N. Tolstého „Kreutzerovy sonáty“, pro smyčcový kvartet. 1. Adagio, 2. Con moto, 3. Con moto, 4. Con moto. 1923, první provedení Praha 1924, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925, kritická edice E/3 Editio Bärenreiter Praha, 2000 (ed. L. Faltus, M. Štědroň).
(JW VII/9) Pochod modráčků, pro pikolu a klavír, 1924, první provedení neznámo, první vydání Hudební besídka, Praha 1927–28 (partitura pro pikolu, zvonkohru a malý bubínek nebo pro pikolu a klavír), Supraphon, Praha 1970 (partitura pro pikolu a klavír).
(JW VII/10) Mládí, suita pro dechový sextet. 1. Andante, 2. Moderato, 3. Allegro, 4. Con moto. 1924, první provedení 1924, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1925, kritická edice SVK E/6 Supraphon, Praha 1990 (ed. J. Doležal, L. Faltus).
(JW VII/11) Concertino, pro klavír, dvoje housle, violu, klarinet, lesní roh a fagot. 1. Moderato, 2. Piú mosso, 3. Con moto, 4. Allegro. 1925, první provedení 1926 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1926, kritická edice E/7 Editio Janáček, Brno 2001 (ed. L. Faltus, E. Drlíková).
(JW VII/12) Capriccio, pro klavír levou rukou, flétnu/pikolu, dvě trubky, tři pozouny a tenorovou tubu. 1. Allegro, 2. Adagio, 3. Allegretto, 4. Andante. 1926, první provedení 1928 Praha, první vydání Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953 (partitura), kritická edice E/5 Editio Bärenreiter, Praha 2001 (ed. L. Faltus, J. Procházková).
(JW VII/13) [1.] Kvartet pro dvoje housle, violu a violoncello „Listy důvěrné“.1. Andante, 2. Adagio, 3. Moderato, 4. Allegro. 1928, první provedení Brno 1928, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1938.
 
Skladby pro klávesové nástroje
(JW VIII/1) [Zápisky z harmonie a kontrapunktu], pro klavír zapsané v pražské varhanické škole, 1875.
(JW VIII/2) Předehra, pro varhany, 1875, první provedení 1958 Brno, první vydání v Varhanní skladby (1875), Panton, Praha 1976, kritická edice SVK F/2 Editio Supraphon Praha, 1992 (ed. L. Faltus, M. Buček).
(JW VIII/3) Varyto, pro varhany, 1875, první provedení 1958 Brno, první vydání v Varhanní skladby (1875), Panton, Praha 1976, kritická edice SVK F/2 2 Editio Supraphon Praha, 1992 (ed. L. Faltus, M. Buček).
(JW VIII/4) Chorální fantazie, pro varhany, 1875, první provedení 1975 Praha, první vydání v Varhanní skladby (1875), Panton, Praha 1976, kritická edice SVK F/2 2 Editio Supraphon Praha, 1992 (ed. L. Faltus, M. Buček).
(JW VIII/5) [Zápisky z forem], pro klavír zapsané v pražské varhanické škole, 1877.
(JW VIII/6) Thema con variazioni, pro klavír. Thema Andante var. 1 Andante, var. 2 Allegro, var. 3 Con moto, var. 4 Con moto, var. 5 Meno mosso, var. 6 Adagio, var. 7 [Adagio-Tempo I]. 1880, první provedení neznámo, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1944, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/7) Skladby pro varhany č. 1 a 2. 1. Adagio, 2. Adagio. 1884, první provedení neznámo, první vydání Leoš Janáček, Brno 1884, kritická edice SVK F/2 2 Editio Supraphon Praha, 1992 (ed. L. Faltus, M. Buček).
(JW VIII/8) Dymák, úprava lidového tance pro klavír, po roce 1875, první provedení neznámo, první vydání in: Klavírní miniatury, sešit 2 Moravské tance, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1995.
(JW VIII/9) Na památku, pro klavír, 1887?, první provedení neznámo, první vydání Brno 1887, Klavírní miniatury, sešit 1 Intimní skici, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1994.
(JW VIII/10) Národní tance na Moravě, úprava lidových tanců pro klavír (dvoj a čtyřřuční), cimbál, některé s texty. Sv. 1: 1. Troják, 2. Silnice, 3. Tetka, 4. Kukačka, 5. Trojky, 6. Starodávný. Sv. 2: 7. Kalamajka, 8. Sivá holubička, 9. Sekerečka, 10. Rožek, 11. Konopie, 12. Čeladenský. Sv. 3: 13. Kožušek, 14. Korčanský troják, 15. Kyjový, 16. Valaška, 17. Sedlácká, 18. Dokola, 19. Troják lašský, 20. Požehnaný, 21. Kolo. 1888–89, první provedení 1889 Tovačov, první vydání Leoš Janáček, Lucie Bakešová, Xavera Běhálková a Martin Zeman, Brno 1891.
(JW VIII/11) Srňátko, úprava lidového tance pro klavír, po roce 1888, první provedení neznámo, první vydání in: Klavírní miniatury, sešit 2 Moravské tance, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1995.
(JW VIII/12) Ej, danaj!, úprava lidového tance pro klavír, 1892, první provedení 1948 Brno, první vydání kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/13) Hudba ke kroužení kužely, pro klavír. 1. Rázně, 2. [bez označení], 3. Mírně, 4. [bez označení],  5. [bez označení], 1893, první provedení Brno 1893, první vydání Tělocvičná jednota Sokol v Brně,  Brno 1895, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/14) Řezníček, úprava lidového tance pro klavír, 1893?, první provedení neznámo, první vydání in: Klavírní miniatury, sešit 2 Moravské tance, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1995.
(JW VIII/15) Zezulenka, úprava lidového tance pro klavír, 1893, první provedení neznámo, první vydání in: Klavírní miniatury, sešit 2 Moravské tance, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1995.
(JW VIII/16) Úvod k Její pastorkyni (Žárlivost), pro klavír na čtyři ruce, 1894, první provedení neznámo, první vydání Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1995.
(JW VIII/17) Po zarostlém chodníčku, „drobné skladby pro klavír“. Řada 1: 1. Naše večery, 2. Lístek odvanutý, 3. Pojďte s námi!, 4. Frýdecká panna Maria, 5. Štěbetaly jak laštovičky, 6. Nelze domluvit!, 7. Dobrou noc!, 8. Tak neskonale úzko, 9. V pláči, 10. Sýček neodletěl!. Řada 2 (podle vydání Hudební matice UB 1942): 1.(11) Andante, 2. (12) Allegretto, 3. (13) Piú mosso, 4. (14) Allegro, 5. (15) Vivo. 1900 (části 1, 2, 4, 7, 10, 13, 15), 1908 (části 3, 6, 9), 1911 (části 5, 8, 11, 12, 14), první provedení 1905 Brno (nekompletní), první vydání řady 1: Slovanské melodie sv. 5 (části 1, 2, 10), Emil Kolář, Ivančice 1901, Slovanské melodie sv. 6 (řada 1, části 4, 7), kompletní řada 1 A. Píša, Brno 1911. Řada 2: Večery, Literární příloha Lidových novin 1911 (část 11), kompletní řada 2 Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1942, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/18) Moravské tance, úprava lidových tanců pro klavír. 1. Čeladenský, 2. Pilky. Do roku 1904, první provedení neznámo, první vydání A. Píša, Brno 1905, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/19) 1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905), pro klavír. 1. Předtucha, 2. Smrt, [3. Smuteční pochod – Janáčkem zničená část], 1905–06, první provedení 1906 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1924, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/20) Narodil se Kristus Pán, česká vánoční koleda pro klavír s podloženým textem, 1909, první provedení neznámo, první vydání in: Světla jitřní, Lidové noviny, Brno 1909.
(JW VIII/21) [Moderato], pro klavír, do roku 1911, první provedení 1996 Nottingham, první vydání Klavírní miniatury, sešit 1 Intimní skici, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1994.
 (JW VIII/22) V mlhách, pro klavír. 1. Andante, 2. Molto adagio, 3. Andantino, 4. Presto. 1912, první provedení Kroměříž 1913, první vydání Klub přátel umění, Brno 1913, kritická edice SVK F/1 Supraphon, Praha 1978 (ed. L. Kundera, J. Burghauser).
(JW VIII/23) [Moravské lidové písně], úprava lidových písní pro klavír s podloženým textem. 1. Ty hodiny vivanské, 2. Ked si já zazpívám, 3. Ach, ty Jurko, Jurenko, 4. Mariš, moja Mariš, 5. Už sa mě můj milý pryč ubírá, 6. Plelo, dívča, plelo len, 7. Slubovals mi, že mě vezmeš, 8. Čí to pochole v noci chodí, 9. Čí je to děvče na tom vršku, 10. Dyž já budu ležat v černém lesi, 11. Bězí voda, bězí, 12. Hradčanské hodiny z temna bijou, 13. Na černej hoře sedláček oře, 14. Na Javorině, 15. V tem hrušeckém čirém poli. Texty a nápěvy: 1. sbírka Fr. Sušila, 2. Bartoš-Janáček Národní písně moravské v nově nasbírané, 3. lidová píseň sebraná Josefem Řihákem, Janáček-Váša Moravské písně milostné, 4. slovenská lidová píseň sebraná Hynkem Bímem, Janáček-Váša Moravské písně milostné 5. Bartoš-Janáček Kytice z národních písní moravských, slovenských i českých, 3. rozšířené vydání, 6. lidová píseň sebraná Jos. Pilátem, Janáček-Váša Moravské písně milostné 7. lidová píseň sebraná Ant. Brotanem, Janáček-Váša Moravské písně milostné 8. lidová píseň sebraná Hynkem Bímem, Janáček-Váša Moravské písně milostné 9. Janáček-Váša Moravské písně milostné, 10. Janáček-Váša Moravské písně milostné, 11. Janáček-Váša Moravské písně milostné, 12. lidová píseň sebraná Františkou Kyselkovou, 13. lidová píseň sebraná Hynkem Bímem, 14. lidová píseň sebraná Hynkem Bímem, 15. Bartoš-Janáček Národní písně moravské v nově nasbírané. 1922, první provedení 1949 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1950.
(JW VIII/24) Ej, dudy, dudy, úprava lidové písně s podloženým textem, text a nápěv ze sbírky Jana Kollára Národnié zpievanky, do 1922, první provedení neznámo, první vydání in: Lidové písně a balady, Panton, Praha 1978.
(JW VIII/25) Budem tady stat, úprava lidové písně s podloženým textem, 1922, první provedení neznámo, první vydání in: Počátek románu, Lidové noviny, Brno 1922.
(JW VIII/26) [Con moto], pro klavír, 1923, první provedení neznámo, první vydání in: Ústa, Lidové noviny, Brno 1923.
(JW VIII/27) [bez názvu], pro klavír, 1924, první provedení neznámo, první vydání in: Měl výtečný sluch, Lidové noviny, Brno 1924.
(JW VIII/28) Bratřím Mrštíkům, pro klavír, 1925, první provedení 1996 Nottingham, nepublikováno.
(JW VIII/29) [bez názvu], pro klavír, 1926?, první provedení 1996 Nottingham, první vydání in: Klavírní miniatury, sešit 1 Intimní skici, Editio Moravia-Universal Edition, Brno-Vídeň 1994.
(JW VIII/30) Na starém hradě Hukvaldském, úprava lidového tance pro klavír, 1926, první provedení neznámo, publikováno jako manuskript.
(JW VIII/31) [Andante], pro klavír, 1927, první provedení neznámo, první vydání in: Toulky, Lidové noviny, 1927.
(JW VIII/32) Vzpomínka, pro klavír, 1928, první provedení neznámo, první vydání in: Muzika, Bělehrad 1928.
(JW VIII/33) [Skladbičky z památníku pro Kamilu Stösslovou], pro klavír nebo harmonium. [1.] Naše děti, [2.] Dolce, [3. bez názvu], [4.] Ať mám Tě, [5.] Aby už se nemohlo jíti nikdy zpět (Andante), [6.] Dolcissimo, [7. bez názvu], [8.] Dolce, [9. bez názvu], [10.] vášnivě, [11.] Ty vlnky mé zlaté Kamily, [12.] Čekám Tě, [13.] Zlatý kroužek. 1927–28, první provedení 1994 Brno, první vydání Památník pro Kamilu Stösslovou, Moravské zemské muzeum, Brno 1994.
 
Nedokončené skladby
(JW IX/1) Rondo, pro klavír, 1877.
(JW IX/2) V Oettingenách, IV VIII 1878, pro varhany, 1878.
(JW IX/3) Paní mincmistrová, komická opera o jednom jednání na hru Ladislava Stroupežnického, 1906–07.
(JW IX/4) Anna Karenina, opera o třech jednáních podle románu Lva Nikolajeviče Tolstého, 1907.
(JW IX/5) Mše Es dur, pro sóla, smíšený sbor a varhany. 1. Kyrie, 2. Credo [nedokončeno], 3. Agnus Dei, 1908, první provedení 1943 Brno, první vydání Hudební matice Umělecké Besedy, Praha 1946.
(JW IX/6) Živá mrtvola, opera na Tolstého drama, 1916.
(JW IX/7) Dunaj, symfonie pro orchestr. 1. Andante, 2. [bez označení], 3. Allegro, 4. [bez označení], 1923–25, první provedení úpravy Osvalda Chlubny 1948 Brno, edice L. Faltuse a M. Štědroně 1985 Ostrava, první vydání Chlubnovy úpravy Český hudební fond, nedatováno, edice L. Faltuse a M. Štědroně Český hudební fond, nedatováno.
(JW IX/8) [Sanssouci (Teskně)], pro flétnu a spinet, 1924.
(JW IX/9) [Allegro], pro pikolu, zvonkohru a bubínek, 1924.
(JW IX/10) Houslový koncert: „Putování dušičky“, pro sólové housle a orchestr, 1926, první provedení 1928 Brno, první vydání kritická edice H/4 Editio Supraphon Praha, 1997 (ed. L. Faltus, M. Štědroň).
(JW IX/11) Schluck und Jau, scénická hudba ke hře Gerharta Hauptmanna. 1. Andante, 2. Allegretto, [3. Adagio, nedokončené] , první provedení 1979 Praha, první vydání realizace J. Burghausera, Supraphon-Universal Edition,  Praha-Vídeň 1978.
(JW IX/12) Pensistům učitelům po 50. letech maturit, pro mužský sbor, 1928.
(JW IX/13) [fragment, bez názvu], pro klavír, datum kompozice neznámo.
 
Ztracené skladby
(JW X/1) Mše 1872–75.
(JW X/2) Ženich vnucený, pro mužský sbor, 1873.
(JW X/3) Smrt, melodram pro recitátora a orchestr podle Michala Lermontova, 1876.
(JW X/4) Dumka, pro klavír, 1879.
(JW X/5) Klaviersonate Es dur, 1879.
(JW X/6) Fugen, pro klávesový nástroj, 1879–80.
(JW X/7) Die Abendschatten, písňový cyklus pro zpěv a klavír, 1879.
(JW X/8) Romanzen, pro housle a klavír, 1879.
(JW X/9) [píseň pro Grilla], pro zpěv a klavír, 1879.
(JW X/10) Sanctus, včetně fugy, 1879.
(JW X/11) Zdenči-menuetto, pro klavír, 1880.
(JW X/12) Violinsonate [č.1], pro housle a klavír, 1880.
(JW X/13) Scherzo [ze symfonie], 1880.
(JW X/14) Rondos, pro klavír 1880.
(JW X/15) [skladba v sonátové formě], pro klavír, 1880.
(JW X/16) Violinsonate [č.2], pro housle a klavír, 1880.
(JW X/17) Frühlingslieder, pro vysoký hlas a klavír, 1880.
(JW X/18) Streichquartett, 1880.
(JW X/19) Menuetto a Scherzo, pro klarinet a klavír, 1881.
(JW X/20) Valašské tance, „idylický obraz v jednom jednání“, 1889.
(JW X/21) [skladba z cyklu Po zarostlém chodníčku], pro klavír, 1908.
(JW X/22) Klavírní trio, pro housle, violoncello a klavír podle novely Kreutzerova sonáta Lva Nikolajeviče Tolstého, 1908.
(JW X/23) Komár, pro housle a klavír, 1922?–28.
 
Nerealizované skladby
(JW XI/1) Poslední Abencérage, opera o třech jednáních na Chateaubriandovu povídku Les Abentures du dernier des Abencérages, 1884–85.
(JW XI/2) Pod Radhošťem, balet na báseň Vítězslava Hálka Děvče z Tater, 1888–89.
(JW XI/3) Sonáta pro varhany, 1895–96.
(JW XI/4) Písně otroka, kantáta na báseň Svatopluka Čecha, 1895.
(JW XI/5) Život, blíže nespecifikovaná skladba, 1901?
(JW XI/6) Andělská sonáta, opera o čtyřech jednáních podle románu Josefa Merhauta, 1903.
(JW XI/7) Maryša, opera podle dramatu bří Mrštíků, 1904.
(JW XI/8) Gazdina roba, opera podle dramatu Gabriely Preissové, 1904.
(JW XI/9) Dítě, opera na hru F. X. Šaldy, 1923.
 
Úpravy a transkripce
(JW XII/1) Joseph Haydn: Gott erhalte den Kaiser, úprava pro zpěv a varhany, 1872?–03.
(JW XII/2) Antonín Dvořák, 6 moravských dvojzpěvů, úprava pro smíšený sbor a klavír, 1877, 1884.
(JW XII/3) Edvard Grieg: Landkjending, op.31, transkripce pro baryton, mužský sbor, kalvír nebo harmonium, 1901.
(JW XII/4) Mše dle Lisztovy Messe pour orgue, úprava pro smíšený sbor a varhany, 1901.
(JW XII/5) Církevní zpěvy české vícehlasé z příborského kancionálu, transkripce vánočních a velikonočních hymnů pro smíšený sbor, 1904.
 
Edice lidové hudby
(JW XIII/1) Kytice z národních písní moravských, 174 písní uspořádaných Františkem Bartošem a Leošem Janáčkem, Emil Šolc, Telč 1890.
(JW XIII/2) Kytice z národních písní moravských, slovenských a českých, 195 písní uspořádaných Františkem Bartošem a Leošem Janáčkem, Emil Šolc, Telč 1901.
(JW XIII/3) Národní písně moravské v nově nasbírané, 2057 písní a tanců uspořádaných Františkem Bartošem a Leošem Janáčkem, Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1901.
(JW XIII/4) Z nové sbírky národních písní moravských, 25 písní a tanců uspořádaných Leošem Janáčkem a Pavlem Vášou, Večery, příloha Lidových novin, Brno 1911, 1912.
(JW XIII/5) Moravské písně milostné 1, 150 písní uspořádaných Leošem Janáčkem a Pavlem Vášou, Státní ústav pro lidovou píseň v ČSR v komisi Orbis, Praha 1930–36.
 
II. Dílo literární
 
Publikované za Janáčkova života
(JW XV/1) Pavel Křížkovský a jeho činnost u opravě chrámové hudby, Cecilie, 5. 1. 1875, 12. 1. 1875.
(JW XV/2) Z Prahy (Kostelní zpěv na c.k. vyšší české reálce), Cecilie, 5. 3. 1875.
(JW XV/3) Z Brna, Cecilie, 5. 5. 1875.
(JW XV/4) Zkouška pěvecká ke koncertu, Moravská Orlice, 28. 7. 1875.
(JW XV/5) Zasláno, Moravská Orlice, 30. 10. 1875.
(JW XV/6) Něco o hudbě brněnské, Moravská Orlice, 13. 11. 1875.
(JW XV/7) Něco o hudbě brněnské, Moravská Orlice, 19. 11. 1875.
(JW XV/8) Něco o hudbě brněnské, Moravská Orlice, 24. 11. 1875.
(JW XV/9) Něco o hudbě brněnské, Moravská Orlice, 30. 11. 1875.
(JW XV/10) Něco o hudbě brněnské, Moravská Orlice, 11. 12. 1875.
(JW XV/11) Koncert ve prospěch nemocnice milosrdných bratrů, Moravská Orlice, 14. 12. 1875.
(JW XV/12) Hudební zábava brněnské besedy, Moravská Orlice, 19. 12. 1875.
(JW XV/13) II. koncert brněnského hudebního spolku, Moravská Orlice, 2. 5. 1876.
(JW XV/14) Nové varhany v Králové klášteře na Starém Brně,  Hlas. Noviny pro lid, 5. 9. 1876.
(JW XV/15) Komorní hudba pořádaná pí. Amálií Wickenhauser-Nerudovou a p. Lvem Janáčkem, Moravská Orlice, 23. 12. 1876.
(JW XV/16)  Všelijaká objasnění melodická a harmonická, Cecilie, 5. 3. 1877.
(JW XV/17) Quintett Brahmsů, Moravská Orlice, 24. 1., 1. 2., 2.2. 1877.
(JW XV/18) Nový časopis hudební na Moravě. Panu Gustavu Sobotkovi, Moravská Orlice, 30. 1. 1877.
(JW XV/19) Z uměleckého života, Hlas. Noviny pro lid, 27. 6. 1877.
(JW XV/20) Základové, jimiž se řídí vyučování na slovanských průpravnách učitelských v Brně, Cecilie, 5. 7. 1877.
(JW XV/21) Koncert [brněnského spolku], Moravská Orlice, 20. 12. 1877.
(JW XV/22) České divadlo v Brně, Moravská Orlice, 12. 10. 1880.
(JW XV/23) Zřízení varhanické školy na Moravě (Provolání), Dalibor, 1. 7. 1881.
(JW XV/24) Ondříčkův koncert v Brně,  Moravská Orlice, 20. 11. 1883.
(JW XV/25) Provolání, Hudební listy, 13. 12. 1884.
(JW XV/26) Stati z theorie hudby, Hudební listy, 13. 12., 20. 12., 27. 12. 1884, 3. 1., 12. 1., 19. 1., 26. 1., 9. 2., 16. 2., 23. 2., 2. 3., 9. 3. 1885.
(JW XV/27) Divadelní zprávy, Hudební listy, 13. 12. 1884.
(JW XV/28) Divadelní zprávy, Hudební listy, 20. 12. 1884.
(JW XV/29) Divadelní zprávy, Hudební listy, 27. 12. 1884.
(JW XV/30) Tristan a Isolda od R. Wagnera, Hudební listy, 3. 1., 12. 1., 19. 1., 2. 2. 1885.
(JW XV/31) Divadelní zprávy, Hudební listy, 3. 1. 1885.
(JW XV/32) Divadelní zprávy, Hudební listy, 12. 1. 1885.
(JW XV/33) Divadelní zprávy, Hudební listy, 19. 1. 1885.
(JW XV/34) Divadelní zprávy,  Hudební listy, 26. 1. 1885.
(JW XV/35) Divadelní zprávy, Hudební listy, 2. 2. 1885.
(JW XV/36) Divadelní zprávy, Hudební listy, 9. 2. 1885.
(JW XV/37) Divadelní zprávy, Hudební listy, 16. 2. 1885.
(JW XV/38) Divadelní zprávy, Hudební listy, 23. 2. 1885.
(JW XV/39) Zpěv na školách národních, Hudební listy, 2. 3. 1885.
(JW XV/40) Divadelní zprávy, Hudební listy, 2. 3. 1885.
(JW XV/41) Divadelní zprávy, Hudební listy, 9. 3. 1885.
(JW XV/42) I.koncert ve prospěch varhanické školy, Hudební listy, 9. 3. 1885.
(JW XV/43) K organizaci hudebního života v Brně, Moravská Orlice, 29. 7. 1885.
(JW XV/44) O dokonalé představě dvojzvuku, Hudební listy, 19. 10., 1. 11., 15. 11., 1. 12., 15. 12. 1885, 1. 1., 15. 1., 1. 2., 15. 10., 1. 11., 15. 11. 1886, Knihtiskárna benediktinů rajhradských, Brno, 1886.
(JW XV/45) Missa Quinti toni. Auctore Orlando di Lasso, Hudební listy, 19. 10., 1. 11. 1885.
(JW XV/46) Divadelní zprávy, Hudební listy, 19. 10. 1885.
(JW XV/47) Zpěvohra Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 11. 1885.
(JW XV/48) Divadelní zprávy, Hudební listy, 15. 11. 1885.
(JW XV/49) Zpěvohra Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 12. 1885.
(JW XV/50) Zpěvohra Národního divadla v Brně, Hudební listy, 15. 12. 1885.
(JW XV/51) Zpěvohra Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 1. 1886.
(JW XV/52) Zpěvohra Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 2. 1886.
(JW XV/53) Církevní hudba, Hudební listy, 1. 2. 1886.
(JW XV/54) Národní divadla v Brně, Hudební listy, 24. 2. 1886.
(JW XV/55) Opera Národního divadla v Brně, Hudební listy, 24. 2. 1886.
(JW XV/56) Bedřich Smetana o formách hudebních, Hudební listy, 15. 10. 1886.
(JW XV/57) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 15. 10. 1886.
(JW XV/58) Kancionálky, Hudební listy, 1. 11., 1. 12. 1886, 15. 1. 1887.
(JW XV/59) Opera Prozatímního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 11. 1886.
(JW XV/60) Z hudebního ruchu brněnského, Hudební listy, 15. 11. 1886.
(JW XV/61) O představě tóniny, Hudební listy, 1. 12., 15. 12. 1886, 1. 1., 1. 15., 1. 2., 15. 2., 1. 3. 1887.
(JW XV/62) Opera Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 12. 1886.
(JW XV/63) Introdukce k „Markétce“ Ch. Gounoda, Hudební listy, 15. 12. 1886.
(JW XV/64) Opera Prozatímního divadla v Brně, Hudební listy, 15. 12. 1886.
(JW XV/65) Slovanstvo ve svých zpěvech, Hudební listy, 1. 3. 1887.
(JW XV/66) Akademie hudební v Praze, Hudební listy, 1. 1. 1887.
(JW XV/67) Opera Národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 1. 1887.
(JW XV/68) O vědeckosti nauk o harmonii, Hudební listy, 15. 1. 1887.
(JW XV/69) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 15. 1. 1887.
(JW XV/70) Původní novinka. Poprvé: Ženichové. Komická opera a.t.d. V hudbu uvedl Karel Kovařovic, Hudební listy, 15. 1. 1887.
(JW XV/71) Tož přece aktuelní!, Hudební listy, 1. 2. 1887.
(JW XV/72) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 2. 1887.
(JW XV/73) Několik slov o Svatojanských proudech J. R. Rozkošného, Hudební listy, 15. 2. 1887.
(JW XV/74) Období divadelní skončeno, Hudební listy, 1. 3. 1887.
(JW XV/75) Starý rukopis notový z archivu Králové kláštera na Starém Brně, Hudební listy, 1. 11. 1887.
(JW XV/76) O trojzvuku, Hudební listy, 1. 11., 1. 12. 1887, 1. 1., 1. 2., 1. 3., 1. 4., 1. 5., 1. 6. 1888.
(JW XV/77) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 11. 1887.
(JW XV/78) Návrh osnovy pro vyučování zpěvu na gymnasiích a školách reálných, Hudební listy, 1. 12. 1887.
(JW XV/79) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 12. 1887.
(JW XV/80) Slovíčko o kontrapunktu, Hudební listy, 1. 1. 1888.
(JW XV/81) O transponování chorálních zpěvů, Hudební listy, 1. 1. 1888.
(JW XV/82) O vyučování zpěvu v 1. třídě školy národní, Hudební listy, 1. 1. 1888.
(JW XV/83) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 1. 1888
(JW XV/84) Duchaplná práce, Hudební listy, 1. 2. 1888.
(JW XV/85) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Hudební listy, 1. 2. 1888.
(JW XV/86) Zvláštní úkaz, Hudební listy, 1. 3. 1888.
(JW XV/87) P. I. Čajkovský v Praze, Hudební listy, 1. 3. 1888.
(JW XV/88) Pohodlí v invenci, Hudební listy, 1. 4. 1888.
(JW XV/89) Bojovnému kohoutu z Dalibora, Hudební listy, 1. 4. 1888.
(JW XV/90) Těžká intonace, Hudební listy, 1. 5. 1888.
(JW XV/91) Ricercar, Hudební listy, 1. 6. 1888.
(JW XV/92) Chystají se do tisku, Hudební listy, 1. 6. 1888.
(JW XV/93) Národní písně moravské, Hudební listy, 1. 6. 1888.
(JW XV/94) Několik slov o lidových písních moravských. Hudební stránka, Bartoš, F.: Národní písně moravské v nově nasbírané, Brno1889.
(JW XV/95) Dmitrij Slavjanskij, Moravská Orlice, 1. 5. 1890.
(JW XV/96) České divadlo v Brně, Moravské listy, 8. 10. 1890.
(JW XV/97) Koncert Ondříčkův, Moravské listy, 15. 10. 1890.
(JW XV/98) Prozatímní národní divadlo, Moravské listy, 15. 10. 1890.
(JW XV/99) Prozatímní národní divadlo. Opera, Moravské listy, 29. 10. 1890.
(JW XV/100) Zpěvohra v Prozatímním národním divadle, Moravské listy, 4. 11. 1890.
(JW XV/101) Opera Prodaná nevěsta, Moravské listy, 12. 11. 1890.
(JW XV/102) Filharmonický spolek Beseda brněnská, Moravské listy, 12. 11. 1890.
(JW XV/103) Opera v Prozatímním národním divadle, Moravské listy, 22. 11. 1890.
(JW XV/104) Prozatímní národní divadlo v Brně, Moravské listy, 13. 12. 1890.
(JW XV/105) Troubadour. Opera od Verdiho, Moravské listy, 20. 12. 1890.
(JW XV/106) Prodaná nevěsta, Moravské listy, 20. 12. 1890.
(JW XV/107) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Moravské listy, 31. 12. 1890.
(JW XV/108) Kytice z národních písní moravských. Předmluva k I. vydání, Emil Šolc, Telč, 1890.
(JW XV/109) Tance valašské a lašské, Moravské listy, 3. 1. 1891.
(JW XV/110) Opera Prozatímního národního divadla v Brně, Moravské listy, 15. 1. 1891.
(JW XV/111) Bramborová vojna – Mladý houslista, Moravské listy, 17. 1. 1891.
(JW XV/112) Prozatímní národní divadlo v Brně, Moravské listy, 24. 1. 1891.
(JW XV/113) Mladý houslista, Moravské listy, 29. 1. 1891.
(JW XV/114) Eugenij Oněgin, Moravské listy, 28. 2. 1891.
(JW XV/115) Zemřel prof. dr. Josef Chmelíček, Moravské listy, 19. 3. 1891.
(JW XV/116) Svatá Ludmila od Antonína Dvořáka, Moravské listy, 18. 4. 1891.
(JW XV/117) Národní písně pro školy, Moravské listy, 11. 7. 1891.
(JW XV/118) Naše divadlo, Moravské listy, 30. 9. 1891.
(JW XV/119) Zpěvohra v Prozatímním českém divadle, Moravské listy, 7. 10. 1891.
(JW XV/120) Zpěvohra v Prozatímním českém divadle, Moravské listy, 10. 10. 1891.
(JW XV/121) Zpěvohra v Prozatímním českém divadle, Moravské listy, 24. 10. 1891.
(JW XV/122) Zpěvohra v Prozatímním českém divadle, Moravské listy, 31. 10. 1891.
(JW XV/123) Koncert Ondříčkův v Brně dne 29. října 1891, Moravské listy, 31. 10. 1891.
(JW XV/124) Opera Prozatímního národního divadla, Moravské listy, 14. 11. 1891.
(JW XV/125) Národní divadlo v Brně, Moravské listy, 2. 12. 1891.
(JW XV/126) Filharmonická beseda, Moravské listy, 2. 12. 1891.
(JW XV/127) Oslava Mozartova ve výroční den úmrtí jeho před 100 lety, Moravské listy, 9. 12. 1891.
(JW XV/128) Zpěvohra v Prozatímním českém divadle, Moravské listy, 19. 12. 1891.
(JW XV/129) O písni národní, Moravské listy, 24. 12. 1891.
(JW XV/130) Romeo a Julie, Moravské listy, 30. 12. 1891.
(JW XV/131) Hoffmannovy povídky, Moravské listy, 20. 1. 1892.
(JW XV/132) Hubička od B. Smetany, Moravské listy, 27. 1. 1892.
(JW XV/133) Koncert Filharmonického spolku Beseda brněnská, Moravské listy, 27. 1. 1892.
(JW XV/134) Hudební album. Původní produkce domácí, Moravské listy, 30. 1. 1892.
(JW XV/135) Zasláno. Panu Fr. A. Urbánkovi, redaktoru Dalibora v Praze, Moravské listy, 13. 2. 1892.
(JW XV/136) Zvonky cornevillské od Planquetta, Moravské listy, 27. 2. 1892.
(JW XV/137) Sedlák kavalír, Moravské listy, 9. 3. 1892.
(JW XV/138) Koncert Besedy brněnské, Moravské listy, 16. 3. 1892.
(JW XV/139) Mladý houslista, Moravské listy, 13. 4. 1892.
(JW XV/140) O sbírkách lidových písní, Moravské listy, 16. 4. 1892.
(JW XV/141) Koncert Dvořákův v Brně, Moravské listy, 20. 4. 1892.
(JW XV/142) Koncert Raula Koczalského, Moravské listy, 4. 5. 1892.
(JW XV/143) Hudba pravdy, Lidové noviny, 16. 12. 1893.
(JW XV/144) Obraty melodické v lidové písni, Česká lid, 1893.
(JW XV/145) Osnovy hudební lidových tanců na Moravě, Česká lid, 1893.
(JW XV/146) Hudba na Národopisné výstavě, Lidové noviny, 10. 6. 1894.
(JW XV/147) Nový proud v theorii hudební, Lidové noviny, 4., 6., 11., 16. 11. 1894.
(JW XV/148) Pořad Moravských lidových slavností na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze ve dnech 15. až 18. srpna 1895, tištěný program.
(JW XV/149) Piková dáma, Lidové noviny, 21. 1. 1896.
(JW XV/150) Několik slov z cesty prázdninové, Lidové noviny, 2., 15. 8., 8. 9.1896.
(JW XV/151) O skladbě souzvukův a jejich spojův, Brno 1896.
(JW XV/152) České proudy hudební. Dr Antonína Dvořáka „Vodník“, Hlídka, 1897.
(JW XV/153) České proudy hudební. Dr Antonína Dvořáka „Polednice“, Hlídka, 1897.
(JW XV/154) České proudy hudební. Dr Antonína Dvořáka „Zlatý kolovrat“ – Zd. Fibich – „Hedy“, Hlídka, 1897.
(JW XV/155) Bohuš Fialka, Moravská Orlice, 2. 12. 1898.
(JW XV/156) České proudy hudební. Holoubek, symfonická báseň pro velký orchestr, složil Antonín Dvořák, Hlídka, 1898.
(JW XV/157) České proudy hudební. Te Deum Laudamus. Auctore Ludovice Holain, Hlídka, 1898.
(JW XV/158) Osada „Pod Hukvaldy“, Učitel, Brno 1898.
(JW XV/159) [K anketě o brněnském divadle], Moravská revue, 15. 3. 1899.
(JW XV/160) České proudy hudební. Šárka. Zpěvohra o třech jednáních. Hudbu složil Zdenko Fibich, Hlídka, 1899.
(JW XV/161) České proudy hudební. Psohlavci K. Kovařovice, Vzkříšení Lazara – Perosi, Missa iubilaei solemnis Francisci Josephi I – J.Foerster, Hlídka, 1899.
(JW XV/162) Návod pro vyučování zpěvu, A. Píša, 1899.
(JW XV/163) O hudební stránce národních písní moravských, Česká akademie věd, Praha 1899.
(JW XV/164) Některé lašské tance, Časopis moravského muzea v Brně, 1901.
(JW XV/165) Ruský koncert na paměť N. V. Gogola a V. A. Žukovského, Hlas, 25. 11. 1902
(JW XV/166) Pavla Křížkovského význam v lidové hudbě moravské a v české hudbě vůbec, Český lid, 1902.
(JW XV/167) Utonulá Pavla Křížkovského, Hlídka, 1902.
(JW XV/168) O významu varhanické školy v Brně, Moravská Orlice, 10. 4. 1903.
(JW XV/169) Nápěvy dětské mluvy, Český lid 1903, 1904, 1905, 1906.
(JW XV/170) Kterak se projevuje hudební nadání?, Moravská Orlice, 17. 7. 1903.
(JW XV/171) Příští sezóna Českého Národního divadla v Brně, Moravská Orlice, 23. 8. 1903.
(JW XV/172) Nápěvky naší mluvy vynikající zvláštní dramatičností, Časopis moravského muzea v Brně, 1903.
(JW 173) Moje Luhačovice, Hlídka, 1903.
(JW XV/174) O významu Její pastorkyně, program brněnské premiéry, Brno, 1904.
(JW XV/175) [Odpověď redakci časopisu Jeviště], Jeviště, 1904.
(JW XV/176) Provolání ve prospěch šíření hudební vzdělanosti mezi lidem, Národní listy, 26. 1. 1905.
(JW XV/177) Proč máme tolik polek a valčíků?, Lidové noviny, 9. 4. 1905.
(JW XV/178) Fenomenální zjev umělecký je Jelizaveta Alexandrovna Ščedrovičová, Moravská Orlice, 11. 4. 1905.
(JW XV/179) Ustálení českého divadelního orchestru v Brně, Lidové noviny, 21. 4. 1905.
(JW XV/180) Loni a letos, Hlídka, 1905.
(JW XV/181) Dr. Ant. Dvořák a Brno, Lidové noviny, 27. 4. 1906.
(JW XV/182) [Interview s Janáčkem], Dalibor, 25. 5. 1906.
(JW XV/183) Sbíráme českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku, Dalibor, 19. 10. 1906.
(JW XV/184) Úvod k Její pastorkyni, Dalibor, 10. 11. 1906.
(JW XV/185) Rozhraní mluvy a zpěvu, Hlídka, 1906.
(JW XV/186) Myšlenky cestou, Dalibor, 2. 3. 1907.
(JW XV/187) Vzdělání varhaníků, Opavský týdeník, 6. 7. 1907.
(JW XV/188) Jablunkovské mosty, Lidové noviny, 24. 12. 1907.
(JW XV/189) Alžběta, Lidová čítanka moravská, Emil Šolc, Telč 1907.
(JW XV/190) Moderní harmonická hudba, Hlídka, 1907.
(JW XV/191) Můj názor o sčasování (rytmu), Hlídka, 1907.
(JW XV/192) Z praktické části o sčasování (rytmu), Dalibor, 1908.
(JW XV/193) Vzpomínka na B. Smetanu, Dalibor, 1909.
(JW XV/194) Světla jitřní, Lidové noviny, 24. 12. 1909.
(JW XV/195) Podskalácký příklad, Hlídka, 1909.
(JW XV/196) Rytmika (sčasování) v lidové písni, Hlídka, 1909.
(JW XV/197) Váha reálných motivů, Dalibor, 1910.
(JW XV/198) Letnice 1910 v Praze, Hlídka, 1910.
(JW XV/199) Bez bubnů, Lidové noviny, 16. 4. 1911.
(JW XV/200) Pod šable, Lidové noviny, 29. 4. 1911.
(JW XV/201) Za Antonínem Dvořákem, Hudební revue, říjen 1911.
(JW XV/202) Nauka o harmonii, Leoš Janáček, Brno 1911.
(JW XV/203) Píseň, Hlídka, 1911.
(JW XV/204) Jaro, Lidové noviny, 6. 4. 1912.
(JW XV/205) Obrátit!, Památník Orlice, Prostějov, 1912.
(JW XV/206) Šumařovo dítě, Hudební revue, leden-únor 1914.
(JW XV/207) Z knižní nálady, Moravskoslezská revue, 20. 11. 1914.
(JW XV/208) Glosy k Dvořákově neoriginalitě myšlenkové, Hlídka, 1915.
(JW XV/209) Okolo Její pastorkyně, Hudební revue, duben 1916.
(JW XV/210) O průběhu duševní práce skladatelské, Hlídka, 1916.
(JW XV/211) Čtvrt hodinky rozhovoru se skladatelem Její pastorkyně, Venkov, 1916–17.
(JW XV/212) Kolébka české prapísně lidové, Národ, 11. 6. 1917.
(JW XV/213) Úvod k Její pastorkyni – Žárlivost, text do programu ke koncertu 13. 10. 1917.
(JW XV/214) Výlety páně Broučkovy, jeden do měsíce, druhý do XV. století, Lidové noviny, 23. 12. 1917.
(JW XV/215) Z pražského ovzduší, Hlídka, 1917.
(JW XV/216) Moravany, Morawaaan!, Lidové noviny, 6. 4. 1918.
(JW XV/217) Plnost výrazová, Moravskoslezská revue, 1918.
(JW XV/218) Nedočkal se, Lidové noviny, 3. 6. 1919.
(JW XV/219) Ticho, Lidové noviny, 26. 8. 1919.
(JW XV/220) Úvodní slovo k otevření konservatoře hudby v Brně, Lidové noviny, 7. 10. 1919.
(JW XV/221) K dějinám vysokého školství hudebního na Moravě, Národní listy, 27. 2. 1920.
(JW XV/222) Výlety páně Broučkovy, Moravská Orlice, 19. 3. 1920.
(JW XV/223) Česká legie, program koncertu PSMU, 14. 11. 1920.
(JW XV/224) Otázky, Čas, 1920.
(JW XV/225) Rada, Prázdniny. Poslání k studentstvu na rok 1920  .    
(JW XV/226) [Interview L. Janáčka pro Lidové noviny], 15. 5. 1921.
(JW XV/227) Stehlíček, Lidové noviny, 1. 6. 1921.
(JW XV/228) Z přednášky prof. Torraca, Lidové noviny, 8. 6. 1921.
(JW XV/229) Rabindranath Tagore, Lidové noviny, 22. 6. 1921.
(JW XV/230) Z Vysokých Tater, Lidové noviny, 18. 7. 1921.
(JW XV/231) Rytá slova, Lidové noviny, 22. 9. 1921.
(JW XV/232) Adolf Schreiber, Lidové noviny, 25. 9. 1921.
(JW XV/233) Volný čas, Národní listy, 25. 12. 1921.
(JW XV/234) Dřevo, Niva, 1921.
(JW XV/235) Otázky a odpovědi, Lidové noviny, 5. 2. 1922.
(JW XV/236) Hippův chronoskop, Prager Presse, 12. 3. 1922.
(JW XV/237) Počátek románu, Lidové noviny, 17. 3. 1922.
(JW XV/238) Ty lásky! (Jarní etuda), Lidové noviny, 16. 4. 1922.
(JW XV/239) Milieu, Lidové noviny, 11. 5. 1922.
(JW XV/240) Á la polka, Lidové noviny, 13. 6. 1922.
(JW XV/241) Tři, Lidové noviny, 24. 6. 1922.
(JW XV/242) Studánky, Lidové noviny, 8. 9. 1922.
(JW XV/243) Kohoutek, Lidové noviny, 20. 10. 1922.
(JW XV/244) Sedm havranů, Lidové noviny, 30. 11. 1922.
(JW XV/245) Starosta Smolík, Lidové noviny, 18. 3. 1923.
(JW XV/246) Ústa, Lidové noviny, 5. 7. 1923.
(JW XV/247) Našemu vojáku, Československý ústav vědecký, Praha, 1923.
(JW XV/248) Všudybyl, Liptovský kras, 1923.
(JW XV/249) Měl výtečný sluch, Lidové noviny, 8. 1. 1924.
(JW XV/250) Tvůrčí mysl, Divadelní šepty, 1. 3. 1924.
(JW XV/251) Listopad 1923, Nový život, Revue literární a umělecká, březen 1924.
(JW XV/252) Špačíček pán, Lidové noviny, 1. 5. 1924.
(JW XV/253) Berlín. Památce Vl. Tusara, Lidové noviny, 15. 5. 1924.
(JW XV/254) [Interview L. Janáčka pro list New York Times, 1924], New York Times, 13. 7. 1924.
(JW XV/255) Smetanova dcera, Lidové noviny, 3. 10. 1924.
(JW XV/256) Zcestí, Listy Hudební matice, 15. 10. 1924.
(JW XV/257) U Harabiša, Lidové noviny, 30. 11. 1924.
(JW XV/258) Pod Ukvaly, Veselý, 1924.
(JW XV/259) Brno, Veselý, 1924.
(JW XV/260) Praha, Veselý, 1924.
(JW XV/261) Putování po Moravě, Veselý, 1924.
(JW XV/262) [Spolupracovníci a přátelé], Veselý, 1924.
(JW XV/263) Putování po Čechách, Veselý, 1924.
(JW XV/264) Cesta do Německa, Veselý, 1924.
(JW XV/265) Královská konservatoř v Lipsku, Veselý, 1924.
(JW XV/266) Vídeň, Veselý, 1924.
(JW XV/267) Cesta do Ruska, Veselý, 1924.
(JW XV/268) Cesta do Polska, Veselý, 1924.
(JW XV/269) Na Slovensku, Veselý, 1924.
(JW XV/270) [Theoretická studia], Veselý, 1924.
(JW XV/271) Pobyt v lázních, Veselý, 1924.
(JW XV/272) Tvorba, Veselý, 1924.
(JW XV/273) Význačná data života, Veselý, 1924.
(JW XV/274) Spondeo ac polliceor!, O. Pazdírek, Brno, 1925.
(JW XV/2675) V roku 1874, Hudební besídka, březen 1925.
(JW XV/276) Na pravé stopě, Lidové noviny, 7. 4. 1925.
(JW XV/277) Obzor, Národní listy, 25. 6. 1925.
(JW XV/278) Když ptáčci jdou spat, Lidové noviny, 26. 7. 1925.
(JW XV/279) Josef Zubatý, Lidové noviny, 24. 10. 1925.
(JW XV/280) O pomník Pavlu Křížkovskému, Lidové noviny, 30. 10. 1925.
(JW XV/281) „Basta!“ Město a místo třetího festivalu soudobé hudby komorní, Lidové noviny, 8. 11. 1925.
(JW XV/282) Projev L. Janáčka v Českoslovanském klubu londýnském v Anglii dne 2. 5. 1926, Listy Hudební matice, 25. 5. 1926.
(JW XV/283) Projev L. Janáčka na slavnosti, pořádané školou pro slovanská studia v Londýně dne 4. 5. 1926, Listy Hudební matice, 25. 5. 1926.
(JW XV/284) Moje wspomenienia o Polsce, Muzyka, květen 1926.
(JW XV/285) Moře, země, Lidové noviny, 13. 6. 1926.
(JW XV/286) Nota, Lidové noviny, 28. 7. 1926.
(JW XV/287) Projev L. Janáčka při odhalení pamětní desky na hukvaldské škole 11. 7. 1926, Hudební besídka, říjen 1926.
(JW XV/288) O tónině v lidové písni, Národopisný věstník českoslovanský, 1926.
(JW XV/289) Toulky, Lidové noviny, 16. 1. 1927.
(JW XV/290) K čemu se přiznávám, Lidové noviny, 13. 2. 1927.
(JW XV/291) Odpověď na anketu „O vlivu Beethovena na hudební modernu“, Lidové noviny, 29. 3. 1927.
(JW XV/292) Moje děvče z Tater, Lidové noviny, 1. 4. 1927.
(JW XV/293) Leoš Janáček: Concertino, Pult und Taktstock, květen-červen 1927.
(JW XV/294) Schytali je!, Lidové noviny, 3. 7. 1927.
(JW XV/295) Už jsou pod střechou, Lidové noviny, 31. 7. 1927.
(JW XV/296) Pro pár jablek?, Lidové noviny, 4. 9. 1927.
(JW XV/297) Mša glagolskaja, Lidové noviny, 27. 11. 1927.
(JW XV/298) Moje město, Lidové noviny, 24. 12. 1927.
(JW XV/299) Odpověď na anketu „Co daruji k vánocům?“ Prager Presse, 6. 12. 1927.
(JW XV/300) Cesta do vědomí, Společnost pro výzkum dítěte a péči o dítě, Brno, 1927.
(JW XV/301) O tom, co je nejtvrdšího v lidové písni, Český lid, 1927.
(JW XV/302) Odpověď na anketu „Wie denken Sie über die zeitgenössische Oper?“, Blätter der Staatsoper und der Städtischen Oper, Berlín, 1927.
(JW XV/303) Smráká se, Venkov, 5. 2. 1928.
(JW XV/304) Když jsme byli v Luhačovicích, Prácheňské noviny, 8. 2. 1928.
(JW XV/305) [Redakci „Pestrého týdne“], Pestrý týden, 1. 3. 1928.
(JW XV/306) Dva interviewy, Literární svět, 8. 3. 1928.
(JW XV/307) Pepík a Jeník, Lidové noviny, 2. 4. 1928.
(JW XV/308) Zvoní na poplach, Lidové noviny, 20. 5. 1928.
(JW XV/309) Odpověď na anketu „O možnostech vytvoření Hymny míru“, 8 Uhr-Abendblatt der National-Zeitung, Berlín, 26. 5. 1928.
(JW XV/310) Moje Lašsko, Lidové noviny, 27. 5. 1928.
 
Literární dílo nepublikované za Janáčkova života
(JW XV/311) Nauka o harmonii, 17. – 24. 8. 1883.
(JW XV/312) 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století, [1892].
(JW XV/313) Jak napadly myšlenky, [1897].
(JW XV/314) O užitých osnovách seřadných hudebních tanců na Moravě [?1897].
(JW XV/315) Březovská píseň [1899].
(JW XV/316) Lidová kultura na Všeslovanskou výstavu v Petrohradě [1903].
(JW XV/317) Základy hudebního sčasování [1905–10].
(JW XV/318) [Poznámky k cyklu „Po zarostlém chodníčku“], 6. 6. 1908.
(JW XV/319) [Poznámky k písním národním], 14. 4. – 8. 5. 1909.
(JW XV/320) Lidová píseň v Rakousku, 15., 16. 12. 1910.
(JW XV/321) [Ku sčasování v lidové písni], [1910].
(JW XV/322) Otázka v lidové písni, [?1910].
(JW XV/323) Národní píseň, 29. 9. 1913.
(JW XV/324) 70.000, 29. 1. 1914.
(JW XV/325) [Řeč a slovo], 8. 3. 1914.
(JW XV/326) Typy české mluvy, [1915].
(JW XV/327) [Leoš Janáček o sobě a Její pastorkyni], 20. 5. 1916.
(JW XV/328) [Píseň a její vztah k hudbě], 29. 2. 1916.
(JW XV/329) Zlatá ulička-Vlčí stopa, [1916].
(JW XV/330) K české národní písni na Moravě a ve Slezsku, [před 1917].
(JW XV/331) Myslná, psychologická podstata hudebních představ, 12. 5. 1917.
(JW XV/332) Sloh národní písně, [1917].

(JW XV/333) [Poznámky k Tristanu a Isoldě R. Wagnera], [1917].
(JW XV/334) Režie [1918].
(JW XV/335) Čí dílem jsou lidové písně [?1920–26].
(JW XV/336) Claude Debussy: La Mer, 11. 3. 1921.
(JW XV/337) Majstři pěvci, 26. 9. 1921.
(JW XV/338) Triptychon, 26. 9. 1921.
(JW XV/339) Sčasování v lidové písni, 21. 11. 1922.
(JW XV/340) Naturalismus v umění, 25. 2. 1923.
(JW XV/341) K notaci lidové písně, 12. 10. 1923.
(JW XV/342) Skladebná práce v lidové písni, [1923].
(JW XV/343) O tóninách v lidové písni, [?1923].
(JW XV/344) O variantech národních písní [?1923].
(JW XV/345) Prosodie lidové písně [?1923].
(JW XV/346) Nápěvky mluvy [?1923].
(JW XV/347) Nápěvky mluvy [?1923].
(JW XV/348) Frankfurtský festival (29.VI.-4.VII.1927).
(JW XV/349) Úvod ke sbírce Moravské písně milostné I, 25. 11. 1927.
(JW XV/350) [K prosodii lidové písně], 1927–28.
(JW XV/351) Úvod ke sbírce Moravské písně milostné II, 14. 6. 1928.
(JW XV/352) [Cestou k mrtvému domu], [srpen 1928].
(JW XV/353) [V zahrádce u mé chaloupky], [srpen 1928].
(JW XV/354) Vidina umělcova, [srpen 1928].
 
Nedatované
(JW XV/355) Pinkava to byla.
(JW XV/356) Prvky typů české mluvy.
(JW XV/357) Světci na tom pražském mostě.
 
Přednášky
(JW XV/358) Lidová hudba, 17. 6. 1894.
(JW XV/359) Stupňování, 1. 2. 1900.
(JW XV/360) Hudební teorie a skladba, 1907, 1908.
(JW XV/361) [Sčasování a skladba], 1908.
(JW XV/362) Objektivní hodnota hudebního díla, po 1915.
(JW XV/363) Formace hudební, 1915–17, 1918–19
(JW XV/364) Opera. Náčrt přednášky, 16.-27.6.1919.
(JW XV/365) Skladba. Přednášky školní, 26. 10. 1919.
(JW XV/366) O hudbě národní naší, [1919].
(JW XV/367) Teorie nauk o harmonii, [1919–20].
(JW XV/368) Vědomí skladba [1919–20].
(JW XV/369) Fonetika pro I. a II. ročník, 10. 2. 1920.
(JW XV/370) Fonetika I, II, [?1920].
(JW XV/371) [Systém věd pro poznání hudby], [?1920].
(JW XV/372) O skladbě [?1920–21].
(JW XV/373) Skladatel v práci, 27. 4. 1921.
(JW XV/374) Skladba, 17. 10.–7. 12. 1921.
(JW XV/375) Skladatel v práci, [1921–2].
(JW XV/376) O lidové písni, 10. 2. 1922.
(JW XV/377) Opera, květen-červen 1922.
(JW XV/378) Opera vývoje schopna? [?1922].
(JW XV/379) Opera či činohra? [?1922].
(JW XV/380) Přednášky na mistrovské škole, 11. 10. 1922 – 5. 1.1923.
(JW XV/381) Co plyne z notace lidové hudby?, 15. 5. 1928.

Literatura

Seznam literatury
 
I. Lexika
Anonymus: Janáček Lev (Ottův slovník naučný, 13. díl, Praha 1898, s. 1).
Patzáková, A. J.: Janáček Leoš (Masarykův slovním naučný, 3. díl, Praha 1927, s. 698–699).
Brod, Max?: Janáček, Leoš (Riemann Musik Lexikon, Berlín 1929, s. 824).
Štěpán, Václav: Janáček Leoš (Ottův slovník naučný nové doby, 3. díl, sv. 1, Praha 1934, s. 90–93).
Helfert, Vladimír: Janáček Leoš (Pazdírkův hudební slovník naučný, část osobní, Brno 1937, s. 472–477).
Černušák, Gracian: Janáček, Leoš (Grove Dictionary of Music and Musicians, sv. , London 1954 s. 578–584).
Racek, Jan: Janáček Leoš (MGG, Kassel 1957, sloupec 1683–1694).
Racek, Jan: Janáček Leoš (Československý hudební slovník osob a institucí, sv. 1, Praha 1963, s. 557–566).
Schoenbaum, Camillo: Janáček Leoš (Riemann Musiklexikon, 1972 Mainz, s. 581–583).
Anonymus: Janáček, Leoš (Brockhaus Riemann Musik Lexikon, Mainz 1978, s. 602–603).
Němcová, Alena: Janáček, Leoš (The New Grove Dictionary of Music and Musicians, sv. , London 1980, s. 474–490).
Tyrrell, John: Janáček, Leoš (The New Grove Dictionary of Music and Musicians, sv. 12, London 2001, s. 769–772).
Schmitz-Emans, Monika: Janáček, Leoš (MGG, Personenteil 9, Kassel 2003, sloupec 871–901).
 
II. Katalogy, bibliografie, soupisy, ikonografie
 
Racek, Jan (ed.): Obraz života a díla Leoš Janáček (Brno 1948).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček v obrazech (Praha 1958).
Štědroň, Bohumír: Dílo Leoše Janáčka: abecední seznam Janáčkových skladeb a úprav (Praha 1959).
Straková Theodora (ed.): Iconographia janáčkiana (Brno 1975).
Procházka, Jaroslav: Hudební dílo Leoše Janáčka (Frýdek-Místek 1979).
Simeone, Nigel. Tyrrel, John. Němcová, Alena: Janáček’s Works: A Catalogue of the Music and Writings of Leoš Janáček (Oxford 1997).
Přibáňová, Svatava: Svět Janáčkových oper (Brno 1998).
 
III. Život a dílo
 
Kunc, Jan: Leoš Janáček (Hudební rozhledy IV, 1911, s. 121–134, 185–189).
Brod, Max: Leoš Janáček: život a dílo (Praha 1924).
Mikota, Jan: Leoš Janáček  v Anglii (Listy hudební matice V, 1926, s. 257–268).
Vašek, A.: Po stopách dra Leoše Janáčka (Brno 1930).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček na mužském učitelském ústavu v Brně (Tempo XIII, 1933–34, s. 314–340).
Kašlík, Hynek: Leoš Janáček, dirigent (Praha 1936).
Helfert, Vladimír: Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje (Brno 1939).
Kundera, Ludvík: Janáčkova varhanická škola (Olomouc 1948).
Kundera, Ludvík: Janáček a Klub přátel umění (Olomouc 1948).
Procházka, Jaroslav: Lašské kořeny života i díla Leoše Janáčka (Frýdek 1948).
Racek, Jan: Leoš Janáček a Bedřich Smetana (Slezský sborník XLIX, 1951, s. 433–484).
Racek, Jan: Janáček a Praha (Musikologie III, 1955, s. 11–50).
Novák, Přemysl: Odkaz Leoše Janáčka filozofické fakultě (Sborník prací FF brněnské univerzity VI, 1957, s. 77–101).
Straková, Theodora: Setkání Leoše Janáčka s Gabrielou Preissovou (Časopis Moravksého muzea v Brně, XLIII, 1958, s. 145-163).
Vogel, Jaroslav: Leoš Janáček. Leben und Werk (Kassel 1958, česky Praha 1963).
Vrba, Přemysl: Janáčkova první cesta do Ruska roku 1896 (Slezský sborník LVII, 1959, s. 464–472).
Vrba, Přemysl: Ruský kroužek v Brně a Leoš Janáček (Slezský sborník LVIII, 1960, s. 71–85).
Šeda, Jaroslav: Leoš Janáček (Praha 1961).
Vrba, Přemysl: Janáčkova ruská knihovna (Slezský sborník LX, 1962, s. 242–249).
Racek, Jan: Leoš Janáček. Mensch und Künstler (Leipzig 1962, česky Praha 1963).
Fukač, Jiří: Leoš Janáček a Zdeněk Nejedlý (Sborník prací FF brněnské univerzity, F7 XII, 1963, s. 5–29).
Hollander, Hans: Leoš Janáček. His Life and Works (London 1963).
Černohorská, Milena: Leoš Janáček (Praha 1966).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček. K jeho lidskému a uměleckému profilu (Brno 1966).
Chlubna, Osvald: Vzpomínky na Janáčkův případ (Opus musicum II, 1970, s. 281–284).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček. K jeho lidskému a uměleckému profilu (Praha 1976).
Erismann, Guy: Janáček, ou La passion de la vérité (Paris 1980).
Závodský, Artur: Petr Bezruč a Leoš Janáček (Sborník prací FF brněnské univerzity, D28, 1981, s. 29–38).
Honolka, Kurt: Leoš Janáček. Sein Leben, sein Werk, seien Zeit (Stuttgart, Zürich 1982).
Přibáňová, Svatava: Nové prameny k rodokmenu Leoše Janáčka (Časopis Moravského muzea v Brně LXIX, 1984, s. 129–137).
Přibáňová, Svatava: Leoš Janáček (Praha 1984).
Susskind, Charles: Janáček and Brod (New Haven, London 1985).
Blažek, Zdeněk: Janáček – organizátor. Neznámé dokumenty v let 1887–1919 (Opus musicum XIX, 1987, s. 196–205).
Macek, Petr: Leoš Janáček a František Ondrůšek. Přátelství skladatele a malíře (Opus musicum XX, 1988, s. 52–56).
Procházková, Jarmila: Prezident a skladatel (Opus musicum XXII, 1990, s. 168–182).
Kyas, Vojtěch: Janáček se neměl o koho opřít? Amálie Wickenhauserová-Nerudová, Leoš Janáček  a léta sedmdesátá (Opus musicum XXV, 1993, s. 33–42).
Procházková, Jarmila. Volný, Bohumír: Narozen na Hukvaldech (Brno 1994).
Vysloužil, Jiří: Leoš Janáček und das moderne Wien (Visionen und Aufbrüche: Zur Krise der modernen Musik 1908–1933, Kassel 1994, s. 125–138).
Stejskalová-Melnik Marina: Janáčkova sbírka ruských nápěvků mluvy (Hudební věda XXXIV, 1997, s. 333–357).
Bártová, Jindra: Janáčkovo působení na učitelském ústavu v Brně a hudební obzor venkovského učitele na přelomu 19. a 20. st. (Hudební věda XXXV, 1998, s. 337–383).
Bártová, Jindra: Leoš Janáček, c.k. učitel hudby (Opus musicum XXX, 1998, s. 131–139).

Zlámalová, Nora: Olga Janáčková, dcera skladatele (Opus musicum XXXI, 1999, s. 30–41).
Zaremba, Meinhardt: Leoš Janáček. Zeit – Leben – Werk – Wirkung (Kassel 2001).
 
IV. Korespondence
 
Ambros, Eduard: Z korespondence Leoše Janáčka (Tempo IX, 1930, č. 1, s. 24–26).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Artušem Rektorysem (Janáčkův archiv I, Praha 1934).
Firkušný, Leoš: Dopisy Leoše Janáčka z archivu Družstva Národního divadla (Musikologie I, 1939, s. 130–139).
Bartoš, František: Janáčkovy dopisy dr. Fr. Skácelíkovi (Tempo XX, 1947/48, s. 244–248).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Otakarem Ostrčilem (Janáčkův archiv II, Praha 1948).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s F. S. Procházkou (Janáčkův archiv III, Praha 1949).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Artušem Rektorysem (Janáčkův archiv IV, Praha 1949).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s libretisty Výletů Broučkových (Janáčkův archiv V, Praha 1950).
Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Gabrielou Horvátovou (Janáčkův archiv VI, Praha 1950).
Racek, Jan. Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Karlem Kovařovicem a ředitelstvím Národního divadla (Janáčkův archiv VII, Praha 1950).
Racek, Jan. Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Marií Calmou a MUDr. Františkem Veselým (Janáčkův archiv VIII, Praha 1951).
Racek, Jan. Rektorys, Artuš (ed.): Korespondence Leoše Janáčka s Maxem Brodem (Janáčkův archiv IX, Praha 1953).
Vysloužil, Jiří: Z korespondence k Janáčkově hudební folkloristické činnosti (Musikologie III, 1955, s. 246–253).
Straková, Theodora (ed.): František Bartoš a Leoš Janáček: vzájemná korespondence (Gottwaldov1957).
Stolařík, Ivo (ed.): Jan Löwenbach a Leoš Janáček: vzájemná korespondence (Opava 1958).
Štědroň, Bohumír: „Ke korespondenci a vztahu Leoše Janáčka a Karla Kovařovice“ (Sborník prací FF brněnské univerzity IX,  F6, 1960, s. 31–69).
Gregor, Vladimír: Janáčkovy dopisy z pozůstalosti J. N. Poláška (Časopis Slezského muzea XXIII, G, 1974, s. 72-78).
Mazurek, Jan: Korespondence Leoše Janáčka s Josefem Vlukou a Jaroslavem Vogelem (Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě, sv. 59, D/14-literatura, 1978, s. 103-109).
Knaus, Jakob (ed.): „Intime Briefe“ 1879/80 aus Leipzig und Wien (Zürich 1985).
Přibáňová, Svatava (ed.): Dopisy strýci/Dopisy matky (Brno 1985).
Fischmann, Zdenka (ed.): Janáček – Newmarch Correspondence (Maryland 1986).
Hilmar, Ernst (ed.): Leoš Janáček: Briefe an die Universal Edition (Turzing 1988).
Přibáňová, Svatava (ed.): Hádanka života: dopisy Leoše Janáčka Kamile Stösslové (Brno 1990).
Tyrrell, John (ed.): Intime Letters: Janáček to Kamila Stösslová (Londýn 1994).
Hrdlička, Teresa: „Sie werden Freude erleben“. Zur Korrespondenz Janáček – Reichenberger (Jenůfa, Staatsoper Wien, 2002, s. 52–71).
 
V. Vzpomínky
 
Vach, Ferdinand: Vzpomínky (Hudební rozhledy I, 1924, č. 3–4, s. 38–39).
Trkanová, Marie: Z varhanické školy v Brně (Hudební Besídka IV, 1927–28, s. 142–143).
Jiříkovský, Václav: Vzpomínky na Leoše Janáčka (Divadelní list Zemského divadla v Brně VII, 1931–32, s. 12, 248–250).
Chlubna, Osvald: Vzpomínky na Leoše Janáčka (Divadelní list Zemského divadla v Brně VII, 1931–32, s. 101–104, 125–127, 169, 172, 289–290).
Štědroň, Bohumír (ed.): Janáček ve vzpomínkách a dopisech (Praha 1936).
Smetana, Robert: Vyprávění o Leoši Janáčkovi (Olomouc 1948).
Stolařík, Ivo (ed.): Leoš Janáček. Ostravsko k 30. výročí úmrtí (Ostrava 1958).
Trkanová, Marie: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové (Praha, Bratislava 1959).
Brod, Max: Erinnerungen an Janáček. Beiträge 1967 (Kassel 1967, s. 30–40).
Kožík, František: Po zarostlém chodníčku (Praha 1967).
Sehnal, Jiří (ed.): Vincenc Janáček: životopis Jiříka Janáčka (Brno 1985).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie (Praha 1986).
Trkanová, Marie: Paměti: Zdenka Janáčková: Můj život (Brno 1998).
Tyrrell, John (překlad a ed.): My life with Janáček. Memoirs of Zdenka Janáčková (London 1998).
Urban, Otmar: Třebíčské památky na Leoše Janáčka (Šlépěje kultury západní Moravy 1998, č. 9, s. 52-56).
Gojowy, Detlef: Leoš Janáček in Zeugnissen und Errinerungen (Chemnitz 2000).
 
VI. Jevištní dílo
 
Šourek, Otakar: Nová opera Janáčkova [Výlety páně Broučkovy] (Hudební revue, XIII, 1919/20, s. 179–201).
Newmarch, Rosa: Leoš Janáček a moravské hudební drama (Listy Hudební matice I-II, 1922/23, č. 6, s. 135–139).
Brod, Max: Sternenhimmel: Musik-und Theatererlebnisse (Praha – Mnichov 1923).
Helfert, Vladimír: Janáčkovy neznámé opery (Hudební rozhledy, I, 1924/25, č. 3, 4, s. 48–55, č. 10, s. 164–167).
Zítek, Ota: Leoš Janáček – dramatik (Listy Hudební matice IV, 1925, č. 1–2, s. 8–11).
Černušák, Gracian: Janáčkova Anna Karenina (Lidové noviny 9. 8. 1936).
Vogel, Jaroslav: Operní tvorba Leoše Janáčka (Slezský sborník, věstník Matice opavské I, 1936, č. 3–4, s. 160–164).
Firkušný, Leoš: Odkaz Leoše Janáčka české opeře (Brno 1939).
Bakala, Břetislav. Firkušný, Leoš: Zásahy v Pastorkyni (Rytmus VIII, 1942–43, č. 7, s. 85–86).
Straková,Theodora: Janáčkovy nedokončené opery. Příspěvek k soupisu Janáčkových  hudebně dramatických skladeb (Časopis Moravského muzea v Brně XXXVI, 1951, s. 261–277).
Pala, František: Jevištní dílo Leoše Janáčka (Musikologie III, 1955, s. 61–210).
Burjánek, Jaroslav: Janáčkova Káťa Kabanová a Ostrovského Bouře (Musikologie III, 1955, s. 345–416).
Straková, Theodora: Janáčkovy operní náměty a torsa (Musikologie III, 1955, s. 417–449).
Straková, Theodora: Janáčkova opera Osud (Časopis Moravského muzea v Brně XLI, 1956, s. 209–60, XLII, 1957, s. 133–164).
Nosek, Václav (ed.): Opery Leoše Janáčka na brněnské scéně (Brno 1958).
Pečman, Rudolf: Janáčkova opera Šárka (Slezský sborník LVI, 1958, č. 4, s. 498–502).
Štědroň, Bohumír: K Janáčkově opeře Osud (Živá hudba I, 1959, s. 159–183).
Očadlík, Mirko: Dvě kapitoly k Janáčkovým Výletům pana Broučka na Měsíc (Miscelanea Musicollogica XII, 1960, s. 113–147).
Fiala, Otakar: Libreto k Janáčkově opeře Počátek románu (Časopis Moravského muzea v Brně XLIX, 1964, s. 192–222).
Tyrrell, John: The Musical Prehistory of Janáček’s Počátek románu and its Importance in Shaping the Composers Dramatic Style (Časopis Moravského muzea LII, 1967, s. 245–270).
Mazlová, Anna: Zeyerova a Janáčkova Šárka (Časopis Moravského muzea v Brně LIII-LIV, 1968-9).
Poliakova, Ljudmila: Opernoje tvorčestvo L. Janačeka (Moskva 1968).
Sádecký, Zdeněk: Výstavba dialogu a monologu v Janáčkově Její pastorkyni (Živá hudba IV, 1968, s. 73–146).
Štědroň, Bohumír: Zur Genesis von Loeš Janáčeks Oper Jenůfa (Brno 1968).
Procházka, Jaroslav: Brods Übersetzung des Libretos der Jenufa und die Korrekturen Franz Kafka (Acta Janáčkiana I, Brno 1968, s. 109–113).
Tyrrell, John: Mr. Brouček’s Excursion to the Moon (Časopis Moravského muzea v Brně LII-LIV, 1968–9, s. 89–124).
Poliakova, Ljudmila: Ruskije opery Janačeka (Moskva 1970).
Kneif, Tibor: Die Bühnewerke von Leoš Janáček (Wien 1974).
Němcová, Alena: Brněnská premiéra Janáčkovy Její pastorkyně (Časopis Moravského muzea v Brně LIX, 1974, s. 133–146).
Evans, Michael: Janáček’s Tragic Operas (London 1977).
Burghauser, Jarmil:  Janáčkovo poslední hudebně dramatické torso (Hudební věda XV, 1978, s. 317–325).
Straková, Theodora: Janáčkovy opery Šárka, Počátek románu a hudebně-dramatická torza (Časopis Moravského muzea v Brně LIV, 1980, s. 149–158).
Tyrrell, John: Leoš Janáček: Káťa Kabanová (Cambridge 1982).
Melnik, Marina: Interpretace Dostojevského textu v libretu poslední Janáčkovy opery (Hudební věda XXIII, 1986, s. 43–55).
Tyrrell, John: Janáček’s Operas. A Documentary Account (London 1992).
Simeone, Nigel: Zamýšlené uvedení Janáčkovy Věci Makropulos v Berlíně roku 1928 (Opus musicum XXV, 1993, s. 245–248).
Němcová, Alena: Horňácké vzory v Janáčkově Její pastorkyni (Opus musicum XXVI, 1994, s. 57–67).
Knaus, Jakob. Vysloužil, Jiří (ed.): Die Ausflüge des Herrn Brouček. Dokumente, Materiale, Wertungen (Zürich 1995).
Audus, Mark: Chybějící pojítko. Rekonstrukce Její pastorkyně z r. 1904 (Opus musicum XXVIII, 1996, s. 186–196).
Karbusický, Vladimír: Skutečný život v Janáčkově „Broučkovi“ (Hudební věda XXXIII, 1996, s. 103–138).
Vysloužilová, Věra: Fragment als poetisches Prinzip von Libretto zu Janáčeks Oper Osud (Schicksal) (Internationale Symposium Fragment (Musik-Theater), Salzburg 2005, s. 497–512).
Katz, Derek: Janáček a tradice (Hudební věda XXXV, 1998, s. 360–376).
Paine, Petr: Janáčkův Osud. Dobové dokumenty ze soudní pře (Du podél blesku, sborník k 70. výročí Janáčkovy smrti, Wels 1998, s. 24–32).
Chew, Geoffrey. Vilain, Robert: „Evasive Realism: Narrative Construction in Dostoevsky’s and Janáček’s From the House of the Dead, Janáček Studies, Cambridge 1999, s. 56–78).
Zahrádka, Jiří: Zrod a osud Janáčkovy operní prvotiny (Opus musicum XXXII, 2000, s. 33–52).
Zahrádka, Jiří: Výlety páně Broučkovy (Program k inscenaci, Národní divadlo v Praze, 2003, s. 20–73).
Zahrádka, Jiří: Za blázna mne tedy zase měli. O prvním nastudováním opery Výlety páně Broučkovy v pražském Národním divadle (Opus musicum XXXVI, 2004, č. 2, s. 8–17).
Vejvodová, Veronika: Janáčkův operní fragment Živá mrtvola podle dramatu L. N. Tolstého (Opus musicum XXXVII, 2005, s. 17–23).
Vysloužil, Jiří: Skutečnost a sen v Janáčkově operním díle (Opus musicum XXXVII, 2005, s. 15–17).
Ort, Jiří: Leoš Janáček – der späte Wilde. Liebe und Leben in Opern und Briefen (Kassel 2005, česky 2006).
Zahrádka, Jiří: Výlety páně Broučkovy na scéně brněnského Národního divadla v meziválečném období. Několik poznámek k proměnám skladatelova nejrozsáhlejšího hudebnědramatického díla (Opus musicum XXXVII, 2005, s. 22–27).
 
VII. Vokální dílo
 
Štědroň, Bohumír: Janáček, upravovatel Lisztovy mše (Cyril LXXII, 1947, s. 90–94).
Gardavský, Čeněk: Chrámové a varhanní skladby Leoše Janáčka (Musikologie III, 1955, s. 330–342).
Večerka, Radoslav: K historii textu Janáčkovy Hlaholské mše (Sborník prací FF brněnské univerzity VI, 1957, s. 64–76).
Přibáňová, Svatava: Neznámý slavnostní sbor Leoše Janáčka z roku 1878 (Časopis Moravského muzea LXXII, 1987, s. 205–214)
Wingfield, Paul: Janáček: Glagolitic Mass (Cambridge 1992).
Vičar, Jan: Zápisník zmizelého Leoše Janáčka (Hudební věda XXXIII, 1996, s. 203–232).
Mikeska, Jan: Tajemství P. S. aneb Odhalení autora textu Janáčkova Zápisníku zmizelého (Vizovice 1998).
Zahrádka, Jiří: O vzniku děl, předmluva ke kritickému vydání Janáčkových ženských sborů (Brno 2001, s. VII-VIII).
 
VIII. Instrumentální dílo
 
Štědroň, Bohumír: K Janáčkovým národním tancům na Moravě (Sborník prací FF brněnské univerzity VII, F2, 1958, s. 44–54, Opus musicum VI, 165–171).
Straková, Theodora: Neznámé nástrojové skladby Leoše Janáčka (Časopis Moravského muzea v Brně XLIV, 1959, s. 163–178).
Bek, Josef: Neznámý fragment Janáčkova kvartetu (Slezský sborník LVIII, 1960, s. 174–178).
Štědroň, Bohumír: Die Inspirationsquellen von Janáčeks Concertino (Musica cameratis Brno, VI, 1971, s. 423–434).
Lébl, Vladimír: Janáčkova Sinfonietta (Hudební věda XV, 1978, s. 305–315).
Felix, Václav: Příspěvek k poznání specifických rysů Janáčkova sonátového slohu: Sonáty pro housle a klavír (Živá hudba VII, 1980, s. 127–144).
Jiránek, Jaroslav: Janáčeks Klavierkompositionen vom Standpunkt ihres dramatischen Charakters: Versuch einer semantischen Analyse (Archiv für Musikwissenschaft XIV, 1982, s. 179–197).
Naito, Hisako: K problematice výrazové hudební formy Janáčkových „Našich večerů“ (Sborník prací FF brněnské univerzity XXXV, H21, 1986, s. 61–72).
Wingfield, Paul: Janáček‘s „lost“ Kreutzer Sonata (Journal of Royal Musical Association, CXII, 1987, s. 229–256).
Wingfield, Paul: Janáček’s V mlhách. Towards new chronology (Časopis Moravského muzea v Brně LXII, 1987, s. 189–204).
Štědroň, Miloš. Faltus, Leoš: Janáčkův houslový koncert. Torzo nebo vrcholné dílo posledního údobí skladatele? (Opus musicum XX, 1988, s. 89–96).
Procházková, Jarmila: Duše v očarovaném kruhu [houslový koncert] (Opus musicum XXI, 1989, s. 200–207).
Knaus, Jakob: Leoš Janáčeks Violinkonzert. Die späte Entdeckung eines bemerkenswerten Werkes  (Neue Zeitschrift für Musik CLII, 1, 1991, s. 41–55).
Knaus, Jakob: Klaviermusik von Leoš Janáček (Jb der Bayrische Akademie der Schönen Künste VI, 1992, s. 468–475).
Procházková, Jarmila: Geneze Janáčkovy symfonie Dunaj (Opus musicum XXV, 1993, s. 8–15).
Procházková, Jarmila: Inspirační zdroj a geneze Janáčkovy nedokončené symfonie Dunaj (Časopis Moravského muzea v Brně LXXVIII/1-2, 1993, s. 239–248).
Josephson, Nors: Cyclical structures in the late music of Leoš Janáček (Musical Quarterly LXXIX, 1995, s. 402–420).
Steinmetz, Karel: Strukturální a sémantická analýza Janáčkovy Balady blanické (Hudební věda XXXIII, 1996, s. 203–232).
Štědroň, Miloš: Listy důvěrné. Analytické poznámky ke skice Janáčkova druhého smyčcového kvartetu (Hudební věda XXXIV, 1997, s. 90–99).
Trojan, Jan: Milenec a nevolník okamžiku. Nad klavírními črtami Leoše Janáčka (Opus musicum XXIX, 1997, s. 16–23).
Doubravová Jarmila: Janáčkova třetí houslová sonáta (Opus musicum XXX, 1998, s. 10–18).
Procházková, Jarmila: Leoš Janáček and military music (Sborník prací FF brněnské univerzity H33, XLVII, 1998, s. 43–53).
Zahrádka, Jiří: 1.X. 1905 – mýtus a skutečnost Janáčkem zničené skladby (Opus musicum XXXVII, 2005, s. 23–27).
Zahrádka, Jiří: O vzniku klavírního cyklu V mlhách (předmluva k vydání skladby) (Kassel 2005, s. III-XIII).
Zahrádka, Jiří: O vzniku skladby 1. X. 1905 (předmluva k vydání skladby) (Kassel 2005, s.III-XVI).
Streibl, Miriam Dagmar: Die Macht der Inspiration „Die Kreutzersonate“ von L.N. Tolstoj als Schlüssel zu Leoš Janáčeks 1. Streichquartett (Hudební věda XLII, 2005, č. 1, s. 49–62).
 
IX. Lidová hudba
 
Vysloužil, Jiří: Hudební folkloristické dílo Leoše Janáčka (Leoš Janáček: O lidové písni a lidové hudbě, Praha 1955, s. 29–78).
Vetterl, Karel: Lidová píseň v Janáčkových sborech z roku 1885 (Sborník prací FF brněnské univerzity XXIV, F9, 1965, s. 365–378).
Hrabalová, Olga. Hrabal, František: K některým Janáčkových úpravám lidových písní z let 1908–1912 (Časopis slezského muzea XXV, 1976, s. 14–28).
Trojan, Jan: Janáčkovy klavírní doprovody Moravských lidových písní (Živý Janáček, Brno 1979, s. 25–31).
Hrabalová, Olga: Leoš Janáček o třídění moravských lidových písní (Národopisné aktuality XXV, 1988, s. 217–227).
Kunz, Ludvík: Komentář k Janáčkovu studiu mečového tance ze Strání (Slovácko XXX, 1988, s. 155–170).
Holý, Dušan: Janáčkovy redakce záznamů písňových nápěvů (Studie o Těšínsku XIV, 1989, s. 30–44).
Hrabalová, Olga: Janáčkovy fonografické záznamy slovenských lidových písní (Studie o Těšínsku XIV, 1989, s. 17–27).
Kunz, Ludvík: Zbojnický (šavlový) tanec ze Strání v hudebně folklorním zájmu Leoše Janáčka (Studie o Těšínsku XIV, 1989, s. 45–51).
Procházková, Jarmila: Janáčkovy tance: České, Moravské, Valašské, Lašské, Hanácké a Národní (Opus musicum XXIV, 1992, s. 311–318, XXV, 1993, s. 104–111, 164–171).
Procházková, Jarmila: Janáčkovy záznamy lidových písní a tanců z Horácka (Opus musicum XXXI, 1999, s. 31–38).
Vysloužil, Jiří: Leoš Janáček, čtenář Sušilových Moravských národních písní (Opus musicum XXXV, 1994, s. 27–29).
Procházková, Jarmila: Tempo a čas v Janáčkových záznamech hudebního folklóru (Opus musicum XXXVII, 2005, č.5, s. 19–23).
 
X. Pedagogické a teoretické dílo
 
Chlubna, Osvald: Teoretické učení Leoše Janáčka (Hudební rozhledy I, 1924–25, s. 57–63, 77–78, 114–116, 129–132).
Černohorská, Milena: K problematice vzniku Janáčkovy teorie nápěvků (Časopis Moravského muzea v Brně XLII, 1957, s. 165–178, XLIII, 1958, s. 129–144).
Volek, Jaroslav: Janáčkova Úplná nauka o harmonii (Novodobé harmonické systémy z hlediska vědecké filosofie, Praha 1961, s. 231–278).
Blažek, Zdeněk: Janáčkova hudební teorie (Leoš Janáček: Hudební teoretické dílo I., Praha 1968, s. 24–35).
Dušek, B.: Janáčkovy názory na hudební harmonii v letech 1884–1912 (Hudební věda V, 1968, s. 374–404).
Blatný, Josef: Janáček učitel a teoretik (Opus musicum I, 1969, s. 97–100).
Blažek, Zdeněk: Polyphonie und Rhytmik in Janáčeks Musiktheorie (Sborník prací FF brněnské univerzity H4, XVII, 1969, s. 107–116).
Řehánek, František: Ke spojovacím formám a spojům v Janáčkově učení o harmonii (Hudební věda VI, 1969, s. 439–43).
Řehánek, František: Janáčkův přínos pro nauku o harmonii (Opus musicum II, 1970, s. 9–11).
Řehánek, František: Janáček a funkčnost v jeho teorii (Časopis Moravského muzea v Brně LIX, 1974, s. 97–102).
Řehánek, František: K Janáčkově terminologii (Opus musicum VII, 1976, s. 108–111).
Burghauser, Jarmil: Hudební metrika v Janáčkově teoretickém díle (Sborník prací FF brněnské univerzity H19-20, XXXII-III, 1984, s. 137–153).
Beckermann, Mike: Janáček a Herbartovci (Sborník prací FF brněnské univerzity H21, XIV, 1986, s. 17–29).
Blažek, Zdeněk: O skladbě a hudebních formách na varhanické škole (Opus musicum XX, 1988, s. 107–111).
Beckermann, Mike: Janáček as theorist (New York 1994).
Steinmetz, Karel: Janáčkův názor o sčasování (rytmu) (Hudební věda XXXIV, 1997, s. 100–115).
 
XI. Literární dílo
 
Novák, Arne: Leoš Janáček spisovatel (Jan Racek a Leoš Firkušný ed.: Janáčkovy fejetony z L.N. Brno 1938, s. 15–21).
Helfert, Vladimír: Kořeny Janáčkova kritického stylu (Jan Racek a Leoš Firkušný ed.: Janáčkovy fejetony z L.N. Brno 1938, s. 22–28).
Eisner, Pavel: Janáček spisovatel (Hudební rozhledy XI, 1958, s. 762–765).
Sychra, Antonín: Janáčkův spisovatelský sloh. Klíč k sémantice jeho hudby (Estetika I, 1964, s. 3–30, 109–125).
Kvapil, Jaroslav: K problému Janáčkova literárního slohu (Janáčkiana, Ostrava, 1978–79, s. 102–109).
Kvapil, Jaroslav: Janáček skladatel a beletrista (Opus musicum XI, 1979, s. 134–137).
Pečman, Rudolf (ed.): Leoš Janáček a literatura (Frýdek-Místek 1983).
 
XII. Edice Janáčkova literárního a teoretického díla
 
Firkušný, Leoš: Leoš Janáček kritikem brněnské opery (Brno 1935).
Jan Racek a Leoš Firkušný (ed.): Janáčkovy fejetony z L.N. (Brno 1938).
Vysloužil, Jiří (ed.): Leoš Janáček: O lidové písni a lidové hudbě (Praha 1955).
Hanák, Mirko (ed.): Z přednášek Leoše Janáčka o sčasování a skladbě (Sborník prací a studií, Praha 1959, s. 137–174).
Blažek, Zdeněk (ed.): Hudebně teoretické dílo I. Spisy, studie a dokumety (Praha 1968), II. Studie, Úplná nauka o harmonii (Praha 1974).
Štědroň, Bohumír: Leoš Janáček kritikem brněnské opery v letech 1890–1892 (Otázky divadla a filmu, Theatralia et cinematographica, Brno 1970, s. 207–248).
Straková, Theodora (ed.): Leoš Janáček. Musik des Lebens. Skizzen, Feuilletons, Studien (Leipzig 1979).
Zemánková, Mirka: Janáčeks uncollected essays on music (London 1989).
Procházková, Jarmila (ed.): Leoš Janáček. Památník pro Kamilu Stösslovou (Brno 1994).
Straková, Theodora. Drlíková, Eva (ed.): Leoš Janáček: Literární dílo I, II (Brno 2003).
 
XIII. Janáčkovské sborníky
 
Janáčkův sborník (Hudební rozhledy I, 1924–25, č. 3–4).
K jubileu Leoše Janáčka (Listy hudební matice IV/1-2, 1924–25).
Janáčkovo číslo (Hudební rozhledy IV, 1928, č. 4–8).
Racek, Jan: Leoš Janáček. Poznámky k tvůrčímu profilu (Olomouc 1936).
Helfert, Vladimír (ed. Bohumír Štědroň): O Janáčkovi (Praha 1949).
Hudební rozhledy VII/14, 1954.
Musikologie III, 1955.
Leoš Janáček a soudobá hudba Brno 1958 (Praha 1963).
Leoš Janáček. Sborník prací a studií (Praha 1959).
Sborník Janáčkovy akademie múzických umění (Brno 1965).
Leoš Janáček et musica europea (Brno 1968).
Janáčkiana (Brno 1968–1984).
Leoš Janáček-Gesselschaft Mitteilungesblatt (1969-dosud).
Leoš Janáček. Osobnost a dílo. Sborník studií a dokumentů (Opus musicum VI/5-6, 1974).
Hudební věda XV/4, 1978.
Opus musicum X/5-6, 1978.
Katedra hudební výchovy pedagogické fakulty v Ostravě. K padesátému výročí smrti Leoše Janáčka dne 12. srpna 1928 v Ostravě (Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě D14, 1978, s. 81–109).
Leoš Janáček ac tempora nostra Brno 1978 (Brno 1983).
Janáčkiana (Ostrava 1978, 1979).
Živý Janáček (Brno 1979).
Knaus Jakob (ed.): Leoš Janáček – Materiallien Aufsätze zu Leben und Werk (Zürich 1982).
Dvořák, Janáček and their Time (Brno 1984).
Janáček and Czech music (St. Luis 1988).
Janáčkiana 1977–1986, deset let muzikologických konferencí pořádaných v rámci ostravského hudebního festivalu Janáčkův máj (Ostrava 1988).
Janáček Leoš. Konzeption und Rezeption seines musikdramatischen Schaffens (Salzburg 1997).
Wingfield, Paul: Janáček studies (Cambridge 1999).
Občasník Mezinárodní společnosti Leoše Janáčka (Brno 2002).
Opus musicum XXXVI/1, 2004.
 
XIV. Analytické a estetické studie
 
Racek, Jan: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé (Brno 1940).
Racek, Jan: Slovanské prvky v tvorbě Leoše Janáčka (Časopis Matice moravské LXX, 1951, s. 364–417).
Očadlík, Mirko: Janáček a Stravinskij (Leoš Janáček a soudobá hudba Brno 1958, Praha 1963, s. 240–243).
Sychra, Antonín: K Janáčkově tematické práci (Hudební rozhledy XXIII, 1970, s. 14–20).
Tyrrell, John: Janáček and the Speech Melody Myth (Musical Times CXI, 1970, s. 793–796).
Chlubna, Osvald: O kompozičním myšlení Leoše Janáčka (Hudební rozhledy XXIV, 1971, s. 121–126).
Gerlach, Reiner: Leoš Janáček und die erste und zweite Wiener Schule. Ein Beitrag zur Stylistik seines instrumentalen Spätwerks (Die Musikforchung XXIV, 1971, s. 19–34).
Gülke, Peter: Protokolle des schäpferischen Prozess. Zur Musik von Leoš Janáček (Neue Zeitschrift für Musik CXXXIV, 1974, s. 407–412, 498–505).
Ströbl, Dietmar: Motiv und Figur in den Kompositionen der Jenůfa – Werkgruppe Leoš Janáčeks. Untersuchungen zum Prozess der kompositorischen Individuation bei Janáček (München, Salzburg 1975).
Jiránek, Jaroslav: Janáčkova estetika (Estetika XV, 1978, s. 193–207).
Bek, Josef: Janáček a mezinárodní avantgarda (Hudební věda XV, 1978, č. 4, s. 191–303).
Tyrrell, John: Janáček a viola d’amour (Leoš Janáček ac tempora nostra Brno 1978, Brno 1983, s. 303–308).
Gozenpud, Auran: Janáček a Musorgskij (Opus musicum XII, 1980, s. 101–109).
Blažek, Zdeněk: Janáčkovy skladebné veličiny a skladba komplikační (Opus musicum XIII, 1981, s. 65–70).
Kaňková, Miroslava: Sonátová forma v díle Leoše Janáčka (Opus musicum XIV, 1982, s. 135–140).
Barvík, Miroslav: Janáček a hudební nástroje (Hudební nástroje XIX, 1982, s. 20–22, 51–54, 96–98, 130–132, 175–178, 212–214).
Štědroň, Miloš: Janáček a Zeyerův verš v opeře Šárka (Sborník prací FF brněnské univerzity XXI, 1986, s. 41–50).
Wingfield, Paul: Unauthorised Recomposition in Leoš Janáček’s Music. Guidelines for a New Approach to a Complex Problem (Journal of Musicological Research VII, 1987, s. 187–214).
Wingfield, Paul: Source Problems in Janáček’s Music. Their Significance and Interpretation (Cambridge 1988).
Kulka, Jánoš: Leoš Janáčeks Aesthetics Thinking (Praha 1990).
Kundera, Milan: Les testaments trahis (Paris 1993).
Steinmetz, Karel: Analytické sondy do artikulace hudebního času Janáčkových děl. Úvod k opeře Z mrtvého domu a sboru Potulný šílenec (Acta universitatis palackinae Olomucensis, Facultas pedagogica, Hudební věda a výchova IV, 1993, s. 87–111).
Steinmetz, Karel: Artikulace času v Janáčkově hudbě. Příspěvek k analýze časově pohybových struktur Janáčkových děl a k užití těchto analýz v hudební praxi (Olomouc 1994).
Wingfield, Paul: Unclocking a Janáček Enigma. The Harmonic Structure of Kudrjáš’s „Waiting Song“ (Music Letters– LXXV, 1994, s. 561–575).
Štědroň, Miloš: Janáčkova melodika. Některé specifické rysy (Sborník prací FF brněnské univerzity H30, XLIV, 1995, s. 93–108).
Štědroň, Miloš: Leoš Janáček a hudba 20. století. Paralely, sondy, dokumenty (Brno 1998).
Wingfield, Paul: Janáček‘s Musical Analyses at Debussy’s Jeux de Vagues (Janáček Studies, Cambridge, s. 183–280).
 
Jiří Zahrádka

Archivalie

Lokace primárních pramenů
 
Oddělení dějin hudby,  Moravské zemské muzeum, Brno.
Nationalbibliothek Wien.
Stadtbibliothek Wien.
České muzeum hudby, Praha.

Text

Text

Datum poslední změny: 9.2.2009