Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Moravské divadlo

Tisk

(České divadlo v Olomouci; Městské divadlo v Olomouci; Krajské oblastní divadlo Olomouc; Divadlo Oldřicha Stibora; Státní divadlo Oldřicha Stibora)

Charakteristika: divadlo

Datum narození/zahájení aktivity:1.9.1920
Text
Literatura

Moravské divadlo (České divadlo v Olomouci; Městské divadlo v Olomouci; Krajské oblastní divadlo Olomouc; Divadlo Oldřicha Stibora; Státní divadlo Oldřicha Stibora), divadlo, zahájení činnosti 1. 9. 1920, Olomouc.

 

A. Divadlo v Olomouci před rokem 1920

B. Provoz divadla od roku 1920

C. Opera

D. Balet

E. Opereta

F. Činohra

 

A. Divadlo v Olomouci před rokem 1920

První zprávy o divadelní činnosti v Olomouci sahají až do doby pohusitské. Významný byl příchod husitů, divadlo se stalo významným prostředkem školní výuky a ideologického působení. Během 18. století se rozmohly německy hrající soubory. První divadelní sál byl zřízen v jednom domě v Purkrabské ulici (1721–1742), poté se hrálo v Müllerově domě U Černého orla na Dolním náměstí (1744–1770). V roce 1770 zřídila Olomouc první městské divadlo (Städtisches königliches Nationaltheater in Olmütz), které setrvalo v provozu až do roku 1830.

19. května 1828 došlo k zahájení stavby nového městského divadla, ve kterém setrvává po několika rekonstrukcích divadlo dodnes. Tato budova byla postavena podle projektu architekta Josefa Kornhäusela a patří k nejstarším funkčním divadelním budovám u nás. Divadelní činnost zde byla zahájena v roce 1930 a o rok později došlo k otevření společenského sálu Reduta, který sloužil k příležitostným divadelním představením. Dnes je Reduta využívána zejména jako koncertní síň Moravské filharmonie. Záhy po otevření se divadlo zařadilo k nejvýznamnějším německy hrajícím scénám. Prvním ředitelem se stal Leopold Hoch (až do roku 1834). Význam sílil mezi léty 1848–1853, kdy bylo město místem konání historických politických jednání. Divadlo produkovalo česká představení a hry českých dramatiků. Na počátku 50. letech byl soubor posilován o hudebníky a divadelníky z Vídně. Ta silně ovlivňovala funkci a repertoár. Opera sloužila k reprezentaci města, ale až do 70. let byly populární např. parodie významných světových děl, které posloužily jako oblíbená lidová zábava. Koncem 50. let začala stále více na oblibě získávat opereta, tehdy nový divadelní fenomén. V rámci operních a operetních představení často vystupoval malý baletní soubor, který byl trvalou součástí divadla. V druhé polovině 19. století došlo k větší národnostní toleranci a čím dál více se objevovala na programu česká jména. V roce 1868 začaly být uváděny i představení českých profesionálních divadelních společností.

Českojazyčná divadelní produkce se dále rozvíjela, ale pouze ve spolupráci s městským divadlem. Čeští umělce neměli v Olomouci vlastní divadelní sál. V roce 1868 získala povolení hrát v Olomouci první česká společnost. V roce 1884 německé městské zastupitelstvo zakázalo veškerá česká představení v budově městského divadla. Tento zákaz trval až do roku 1918. Co se týče produkce v tomto období, tak činohra se zaměřovala na německou klasiku, německé naturalistické a realistické drama, hry Williama Shakespeara a severský repertoár (např. Björnstjern Björnson, Henrik Ibsen). Opera uváděla zejména světový repertoár, v 90. letech obohacený o opery českých skladatelů. V roce 1889 byl otevřen nový divadelní sál v hostinci U města Olomouce, kde se mohly opět realizovat čeští umělci. Zde byly velmi často uváděny české opery. Období během let 1868–1918 patří k těm nejplodnějším pro zdejší divadlo. Plodnost a přínos zapříčinila právě tvůrčí konkurence české a německé divadelní kultury.

 

B. Provoz divadla od roku 1920

V květnu roku 1919 započaly první zmínky o tom, že by bylo možné převést německé divadlo do rukou Družstva českého divadla. Divadlo zůstalo německé do prázdnin 1920, v čele byl ředitelem Robert Schliesmann-Brandt. K 1. květnu 1920 převzalo Družstvo pro zřízení českého divadla budovy městského divadla a proběhlo výběrové řízení na pozici ředitele. Tu získal Jaroslav Stuka-Wilkonský. První divadelní sezóna Českého divadla v Olomouci (tento název zůstal až do roku 1945) byla zahájena 1. září 1920. Tato úvodní sezóna však nedopadla finančně příliš dobře a padl návrh na rozpuštění ansámblů. Nakonec se stal novým ředitelem Antonín Drašák (1921–1931), díky němuž se postupně navracela finanční stabilita a započal pravidelný provoz českého profesionálního divadla na poli činohry, opery, operety i baletu. Začal upadat zájem o německy hrané divadlo. I přes snahu krizi překonat německý soubor definitivně zanikl v sezoně 1922/23.

Pozitivní vývoj směrem k modernímu soudobému divadlu byl přerušen okupací státu Německem. Opět převládl německojazyčný repertoár. V sezoně 1941/42 byl ustanoven stálý činoherní německy hrající soubor, v následující sezóně taktéž operní a operetní. V té době fungoval v Olomouci placený a kontrolovaný divadelní provoz, který sloužil zejména ideologickým a válečným potřebám. České divadlo mělo prostor v budově městského divadla pouze dva dny v týdnu. Německá cenzura se projevila i u výběru repertoáru. Šéf opery Adolf Heller musel kvůli svému židovskému původu odejít do ciziny. Od září 1944 byla zastavena veškerá divadelní činnost všech souborů v Protektorátu Čechy a Morava. Herci Českého divadla v Olomouci byli posláni na nucené práce.

Po skončení války byl obnoven divadelní provoz pod novým názvem Městské divadlo v Olomouci (do roku 1948). To mělo opět soubory činoherní, operní, operetní i baletní. Oblast činohry zařazovala do programu společensky aktuální současné hry (např. Ferdinand Peroutka), ale i antická dramata, hry amerických a sovětských dramatiků. Šéfem opery se stal Iša Krejčí (1945–1958), který navrátil operní scéně opět osobitý ráz. Opereta sahala po osvědčených oblíbených kusech. A tak poprvé za celou existenci divadelních aktivit v Olomouci se mohlo divadlo pyšnit monokulturním a hlavně jednojazyčným charakterem.

Po únoru 1948 došlo zestátnění divadel na území Československa. Byl prosazován tzv. socialistický realismus. Název byl změněn na Krajské oblastní divadlo v Olomouci (do roku 1958). Nastoupil budovatelský repertoár, kterému se tehdejší šéfové činohry Jaromír Pleskot (1951–1953) a Karel Jernek (1953–1955) snažili čelit důrazem na moderní díla české a světové klasiky. Od roku 1958 bylo divadlo přejmenováno podle Oldřicha Stibora (do roku 1974).

V srpnu 1968 se olomoucké divadlo připojilo k protestům proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Po zahájení nástupu tzv. normalizace skončilo nejlepší období tohoto divadla od skončení války. Z důvodu stranických prověrek musel olomoucké divadlo opustit šéf činohry Jiří Svoboda a šéf opery Pavel Pokorný. Opět byla zavedena cenzura a rovněž proporční model poměru uvádění československých, sovětských a západních autorů.

Záhy po 17. listopadu 1989 vstoupilo olomoucké divadlo do stávky. Po ukončení bylo potřeba překonat krizi a přizpůsobit se nové společenské situaci. Divadlo bylo v roce 1992 přejmenována ze Státního divadla Oldřicha Stibora na Moravské divadlo Olomouc.

 

C. Opera

Otevření divadla bylo 1. září 1920 zahájenou operou Libuší. Ředitelem a dirigentem byl Jaroslav Stuka-Wilkonski. Prvním šéfem opery se stal v roce 1921 Karel Nedbal (1921–1928). Druhá sezona začala premiérou Šárky Zdeňka Fibicha. V roce 1924 (jubileum Bedřicha Smetany) byl proveden cyklus všech Smetanových oper. Kromě Bedřicha Smetany uváděl z českých autorů Karel Nedbal mj. také Vítězslava Nováka či Josefa Bohuslava Foerstra, ze zahraničních díla Richarda Strausse, Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Wagnera. Co se týče zahraničních výjezdů, jednalo se nejvíce o Vídeň (malé divadlo v Pratru) a Krakov. V tehdejším souboru vynikaly zejména sopranistky Božena Vaněčková a Milada Modestinová. K dalším významný umělcům patřili: Karla Micková, Mikuláš Demkov, Josef Křikava, Gustav Svojsík, Jan Kühn a Ladislav Havlík.

Rok 1928 přinesl nového šéfa Emanuela Bastla. Ten přišel z Ostravy a patřil k příznivcům tradičního českého i světového repertoáru. Změna v dramaturgii nastala s jeho nástupcem Adolfem Hellerem, který zde působil v letech 1932–1940. Tento dirigent představil olomouckému publiku promyšlenější a odvážnější dramaturgii. Adolf Heller spolupracoval s novátorským režisérem Oldřichem Stiborem (1901–1943) a výtvarníkem Josefem Gabrielem. Z významných sólistů opery jmenujme tyto: Milada Marková, Míla Ledererová, Ludmila Červinková, Josef Vojta, Otto Kubín, Beno Blacuhta, Áda Frank, Jindřich Blažíček, Jan Kysela. Podařilo se vytvořit soubor schopný interpretace i komplikovaných děl evropské moderny 20. a 30. let. Adolf Heller uvedl například Ztraceného syna (1932) Clauda Debussyho či Odkaz tety Karoliny (1936) Alberta Roussela.

K nejúspěšnějším inscenacím patřily Dvě vdovy (1939) s kapelníkem Jaroslavem Budíkem a Růžový kavalír (1940) rovněž pod taktovou Jaroslava Budíka. Velkého provedení se dočkal také Boris Godunov (1940) v režii Oldřicha Stibora. Divadelní sezónu 1938/39 je možno zařadit k velmi úspěšným, dvanáctičlennému sólistickému ansámblu se povedlo zrealizovat celkem třináct premiér. Adolfu Hellerovi se podařilo vtisknout olomoucké operní scéně osobitou tvář.

Rok 1940 byl opět obdobím změn. Navrátil se zpátky Karel Nedbal, ale kvůli okupaci musel hrát operní soubor v provizorních podmínkách. K představením využíval nejprve Národní dům, v roce 1942 se přesunul do Lidového domu v Hodolanech. Začátkem následujícího roku byl nacisty zavražděn Oldřich Stibor, což bylo tragickou ránou pro olomoucké divadlo. Následující rok nacisté české divadlo zakázali zcela. Po skončení války se nacházel operní soubor ve špatném stavu – odešel šéf Karel Nedbal, zůstala jen jediná altistka Božena Stoegrová a sbor.

Impuls přinesl nový šéf souboru Iša Krejčí, díky němuž opera opět zahájila svůj provoz Prodanou nevěstou začátkem června 1945. Tentokrát soubor nastudoval devět premiér. Změnou bylo to, že provoz divadla převzal Ústřední národní výbor hlavního města Olomouce. Postupně došlo k rozšíření uměleckých souborů a vznikl také samostatný orchestr a sbor operety. Operní soubor opět vyjížděl na pravidelní zájezdy po celé Moravě s výjimkou Brna a Ostravy. Bohužel mnoho divadelních umělců utíkalo z Olomouce do zmíněných dvou měst kvůli finanční stránce. Ta byla vyřešena v roce 1948 vydáním nového divadelního zákona, kdy bylo divadlo převedeno do správy Krajského národního výboru v Olomouci. K tomuto období ovšem patří ještě jedno pozitivum – podstatně se rozšířilo divácké zázemí. Dirigenty souboru v té doby byli Petr Doubravský (do roku 1952), Adolf Vozka, Josef Staněk (1952–1956), Karel Moor a František Preisler (od roku 1956). K režisérům patřili Václav Černý, Miloš Pilát, Karel Jernek, Emil František Vokálek (od roku 1955), výtvarníky Josef Gabriel a Oldřich Šimáček. Co se týče sólistického sboru, tak k největším posilám patřili Jarmila Bošinová, Marie Burešová, Marie Hůrská-Vozková či Růžena Jelínková. Významné inscenace uvedené pod Išou Krejčím tvořily např.: Její pastorkyňa, Don Giovanni, Orfeus a Eurydika, Ifigenie v Aulidě, Salome, Zlatý kohoutek.

V letech 1958–1962 šéfoval opeře Zdeněk Košler, kterého pak na deset let vystřídal Pavel Pokorný. Za doby Zdeňka Košlera patřilo k významným událostem uvedení opery Bély Bartóka Hrad knížete Modrovouse v roce 1960, Cosi fan tutte o rok později a v roce 1962 provedení Lohengrina. Pavel Pokorný se soustředil na tradiční díla (Eugen Oněgin, Idomeneus), ale neopomíjel do dramaturgického plánu zařazovat neobvyklé tituly. Kupříkladu v roce 1968 to byla opera Arthura Honeggra Orlík. Největší význam měla československá premiéra Malíře Mathise Paula Hindemitha.

Po Pavlu Pokorném nastoupil do čela opery rozhlasový pracovník a dirigent Miloš Konvalinka (1972–1976), který se zaměřoval především na soudobou tvorbu. Vystřídal jej Reginald Kefer (1977–1989). Za jeho doby byla nejvýznamnějším počinem československá premiéra opery Miloše Vacka Jan Želivský (1984). Jeho repertoár byl sice různorodý, ale ne vždy měl pozitivní divácký ohlas. Sbor sólistů byl doplněn o nové posily, k těm patřili: Eva Kinclová, Leo Maran Vodička, Naděžda Vodičková, Jaroslav Kosec, Ladislav Malínek, Michael Böhm, Eva Böhmová, Richard Haan či Naďa Patriková.

Poté se stal šéfem Martin Dubovic (1990–1998), který se vyhýbal soudobé tvorbě a preferoval osvědčená operní díla. K jeho významným počinům patří vedení opery Maškarní ples od Giuseppeho Verdiho. Martina Dubovice vystřídal Václav Málek (1999–2010), který zachovával dobrou linii operního souboru. Od roku 2010 stojí v čele Miloslav Oswald, který navazuje na tradici opery Moravského divadla. V současné době se soubor pyšní několika oceněními (Ceny Thálie, Libuška, ocenění z prestižního festivalu opera pro inscenaci Pád Antikrista). Operní soubor se pravidelně účastní festivalu Smetanova Litomyšl, Janáčkovy Hukvaldy či Opera. Zároveň uvádí své inscenace také v zahraničí.

 

D. Balet

Baletní soubor procházel během celého 20. století neustálými proměnami a vývoj souboru byl poměrně komplikovaný. Až během druhé poloviny století se soubor ustálil a začal se postupně proměňovat v profesionální těleso a brzy nalezl své vlastní místo mezi ostatními divadelními složkami. Zejména první léta byla pro baletní soubor velmi obtížná. Umělecká i technická úroveň členů souborů kolísala, soubor měl silnou profesní závislost na opeře a operetě. V čele stál pouze baletní mistr, který byl zároveň i sólovým tanečníkem. V této době soubor představoval spíše baletní složku zpěvoherního ansámblu, samostatné baletní představení byly prováděny jen sporadicky a s proměnlivých úspěchem. Baletní soubor se poprvé představil již v Polské krvi, ale jeho samostatná premiéra se uskutečnila až 19. listopadu 1921 v díle Josefa Bayera Královna loutek v kombinaci s taneční koláží Zpěvy noci na hudbu Fryderyka Chopina. V té době byl v čele baletního souboru Vladimír Nechyba a soubor čítal pouhých devět členů. Počet se zvyšoval velmi pozvolna, a tak nedocházelo k provádění velkých klasických baletních děl. V roce 1929 se vystřídala na pozici baletního mistra Ella Fuchsová. Za její nejdůležitější počin je považována premiéra pantomimy Vítězslava Nováka Nikotina v roce 1931, kde ztvárnila titulní roli. V průběhu těchto let už baletní soubor pozvolna umělecky sílil. Ella Fuchsová získala ve stejném roce angažmá v Národním divadle v Bratislavě. Baletním mistrem se stal Loris Relský (1931–1933), který v roce 1932 uvedl Labutí jezero. Inscenace vyvolala úspěšné ohlasy, ale kvůli finančním a personálním problémům se jednalo o velmi skromné provedení. Lorise Relského vystřídal na pět let invenční Josef Judl. Přinesl nové baletní prvky a využíval i odvážnějších akrobatických čísel. Po odchodu Josefa Judla se na pozici baletního mistra vystřídalo poměrně rychle několik jmen – Jaroslav Häusler, Slavibor Jindřich či Marie Zavadilová.

Brzy po válce, v roce 1945, došlo k osamostatnění baletního souboru. I nadále však soubor úzce spolupracoval s operou a operetou, taneční výstupy byly součástí téměř všech inscenací. Co se však nezměnilo, byla personální nestálost souboru. Střídali se jak tanečníci, tak i vedení souboru, což mělo negativní vliv na technickou a uměleckou vyspělost. Byť se soubor snažil od začátku své existence o alespoň jednu baletní premiéru v sezóně, ne vždy se to podařilo. I nadále nebyl počet samostatně nastudovaných baletních inscenací vysoký. Po válce vedla ještě chvíli sbor Marie Zavadilová, brzy ji však vystřídal Loris Relský (1945–1949), který v roce 1948 uvedl podruhé Labutí jezero opět spíše ve skromnější podobě. Po Lorisi Relském nastoupil na pozici šéfa baletu na jednu sezónu Josef Sokol. Ten se zaměřoval především na české soudobé autory. Mimo to však poprvé v olomouckém divadle uvedl Louskáčka (1950). Další sezónu balet vedl František Oldřich Bernatík, který pokračoval v inscenování českých soudobých autorů. Padesátá léta představovaly pro baletní soubor největší změny. Nejprve se stal šéfem baletu Ladislav Hunka (1952–1955), poté na jednu sezonu Miloslav Lipinský, který se snažil o zvýšení kvality baletního souboru. Větší pozitivní změnu přinesl až Rudolf Macharovský (1956–1959). Tomu se podařilo vnést do souboru pevnější řád, větší dramatický spád a rovněž byl vnímán jako autor přitažlivých choreografií a pedagog špičkových umělců. Základní pilíře baletu tvořily díla Petra Iljiče Čajkovského a Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova. Baletní soubor nejvíce technicky a interpretačně pozvedly výše inscenace Šeherezády Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova a Petrušky Igora Stravinského. Díky Rudolfu Macharovskému tak začala nová etapa olomouckého baletního souboru.

K nejvýznamnějším olomouckým baletním šéfům a zároveň i choreografům patřil Josef Škoda, který působil ve své funkci nejdéle (1959–1977). Podařilo se mu soubor stabilizovat po všech stránkách a plně jej profesionalizovat. Vytvořil naprosto disciplinovaný a profesionální soubor. Během jeho působní nastudoval soubor až dva nové tituly v každé sezoně. Z významných členů uveďme: Jiřina Šlezingrová (provdaná Škodová), Eva Jahodová, Jiří Bíbrlík či Jiří Sekanina. V roce 1961 se uskutečnila olomoucká premiéra baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie, ke kterému se soubor vracel i v dalších letech. Josef Škoda se nebál dramaturgicky ani choreograficky experimentovat. K dalším uvedeným insenacím patřilo např. balet Coppélia Léa Delibese či Šurale Farida Jarullina.

Po Josefu Škodovi nastoupil do čela Karel Jurčík (1977–1985). Ten přinesl premiéru Podivuhodného mandarína od Bély Bartóka (1978). Dalším jeho zajímavým dramaturgický počinem bylo uvedení impresionistické skladby Moře Clauda Debussyho (1982). V obou inscenacích vynikla taneční sólistka a pozdější šéfka baletu Kateřina Pelzerová.

V další v řadě šéfů baletu byl Emil Smetana (1985–1987), dramaturgii a choreografii však řešil velmi invenční Robert Balogh. Ten vybíral temperamentní díla, sahal po postmoderních hudebních kolážích a pracoval originálně se scénickým prostorem i světly. Podobně jako Josef Škoda se snažil o to, aby měl olomoucký balet osobitou tvář. K nejpůsobivějším provedeným dílům patřil balet vzniklý podle námětu hry Federica Garcií Lorcy Dům Bernardy Alby (1986) a Pták Ohnivák Igora Stravinského (1987). Ojedinělé bylo i zařazení soudobého baletu Tiina (1986). Tato lidová estonská pověst vznikla za spolupráce litevské skladatelky Lydie Austerové.

Prvním šéfem olomouckého baletu, který měl skutečně vystudovaný obor choreografie, se stal Petr Veleta (1987–1990). Zaměřoval se zejména na díla z oblasti arfitificální hudby, která mnohdy ani nebyla původně pro balet určena - např. Hudba k ohňostroji Georga Friedricha Händela (1989) či VII. Symfonie Ludwiga van Beethovena (1989), kde mísil výrazový tanec a klasickou baletní techniku.

Události roku 1989 samozřejmě ovlivnily i olomoucký balet. Viktor Malceva byl v čele souboru pouze krátce (1990–1991), poté jej vystřídala po dlouhé době žena, a to Kateřina Pelzerová (1991–1993). K významným počinům patři jednoznačně provedení baletu Johna Lanchberyho podle původní partitury Louise Josepha Ferdinanda Hérolda Marná opatrnost (1992). Tato inscenace získala ocenění nejlepšího celovečerního baletu v rámci Inscenační baletní přehlídky připravené Tanečním sdružením České republiky. V době nemoci Kateřiny Pelzerové ji zastupoval Jiří Sekanina, který se stal novým šéfem po její smrti a na pozici zůstal až do roku 2010. Jiří Sekanina působil ve sboru již v několika předešlých letech, ztvárnil řadu sólových rolí. Často spolupracoval s kolegy z jiných divadel, nejčastěji s brněnským choreografem Jiřím Kyselákem. Z této spolupráce vzešlo např. provedení Gieselle (1995), Pták Ohnivák nebo Svěcení jara (obojí 1999).

Kolem roku 2004 posílil soubor o tanečníky ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří velmi pozvedli technickou úroveň a zároveň přinesli specifickou estetiku tance. K těmto novým členům patřili např. Viktorie Goluběva, Roman Maslakov a Alexej Voroněžinský, kteří se představili v Nedokončené Franze Schubera či ve Fantastické symfonii Hectora Berlioze. Tanečníci byli vícekrát nominování pro udělení Ceny Thálie (Valerij Globa, Ivo Jambor, Lena Iliina) a někteří získali ocenění - např. Renáta Mrózková obdržela v r. 2009 cenu Philip Morris Ballet Flower Award „Poupě balet“.

Od roku 2010 až doposud vede baletní soubor Robert Balogh. Nebojí se nových dramaturgických počinů, snaže se stále hledat nové možnosti baletního divadla a přiblížit baletní umění divákům. Inspiraci na choreografii čerpá často ve filmové tvorbě, premiéroval velké množství tzv. novodobých baletů, které jsou sestaveny z koláží děl autorů artificiální i nonartificiální hudby a za svou práci získal několik ocenění. Jednou z nejúspěšnějších inscenací byla Frida (2011). Robert Balogh také od roku 2003 pracuje na vzdělávání dětí v Baletním studiu a vznikají celovečerní představení ve spoluprací s profesionálními tanečníky baletního divadelního souboru. Přes veškeré inovace tvoří základ klasická techniky a rád se navrací k osvědčeným baletním dílům a neustále se snaží o živý kontakt s diváky a o srozumitelnost. Momentálně patří baletní soubor tohoto divadle ke špičkovým tělesům v České republice a může se pyšnit vysokou uměleckou i společenskou prestiží.

 

E. Opereta

Operetní soubor fungoval v rámci divadla od samého počátku. Divácky byly operety úspěšnější než ostatní divadelní složky, ty však měly zase lepší pověst. V období první republiky měla opereta nejvíce představení i nejvíce repríz. Největší ohlas získávala díla Járy Beneše Na tý louce zelený a U sv. Antoníčka. Ke stálicím pařila také Polská krev. Sto osmdesát čtyřikrát byla opakována opereta Imreho Kálmána Hraběnka Marica. Dramaturgie nevynikala značnou originalitou, inspiraci brala u pražské i brněnské scény. K nejčastěji uváděným autorům patřili Bernard Grun, Jean Gilbert, Bruno Granichstädten či Jaromír Weinberger. I operetní soubor podnikal časté zájezdy, především do Vídně. Zpočátku byla operetní produkce úzce svázána s operní, postupně vznikla samostatná skupina operetních sólistů, včetně dirigenta a režiséra. Pouze kolektivní tělesa zůstala společná. Z významných sólistů jmenujme Reného Hradeckého a Jana Dvorného. Samozřejmě i do operety se promítla okupace v podobně zúžení repertoáru, přesto se však jednalo o významný mezník ve vývoji olomoucké operety. Vznikl plnohodnotný operetní soubor s vlastním orchestrem i sborem a dokonce i s vlastní budovou. Tou se stalo tzv. Nové divadlo v Hodolanech, které představovalo původně náhradní řešení vyvolané nucenou spolupráci s německým divadlem. Po válce fungovalo jádro operetního souboru několik dalších let. Publikum však ztratilo zájem a bylo obtížné najít nový repertoár. Tehdejší šéf operety Vladimír Nechyba se rozhodl uvést první sovětskou operetu, která se u nás objevila - Svatba v Malinovce Borise Alexandroviče Alexandrova. Dalším šéfem se stal František Paul, který navrátil na jeviště díla Richarda Strausse (Netopýr, Cikánský baron) i Polskou krev Oskara Nedbala. V té době premiéroval soubor za sezonu šest až osm titulů.

Významná byla doba vedení Stanislavem Regalem. Ten představoval konečně výraznou a koncepčně uměleckou osobnost. Uváděl jak klasická operetní díla, tak i hudební komedie. Stanislav Regal vnímal a také reagoval na divácké potřeby. Započal trvalou spoluprací se spisovatelem Václavem Renčem, který přebásňoval tradiční operetní texty. Dále byla navázána spolupráce s dirigentem Karlem Moorem a v sólistickém sboru vynikali kupříkladu Vlasta Francová, Jana Bézová, Adolf Cásek, Antonín Jahoda a další. Důležitým mezníkem byl rok 1961, kdy byl v říjnu poprvé v Olomouci uveden muzikál, dokonce v československé premiéře. Jednalo se o Wolf Mankowitzův - David Henekrův Bleší trh. Muzikál si našel na divadelních prknech své místo. Šedesátá a sedmdesátá léta se nesla ve znamení uvádění My Fair Lady, Bakter Street, Divotvorný hrnec, Hello, Dolly a dalších muzikálů. V osmdesátých letech, kdy nastoupil na pozici šéfa Vladimír Rampula, se ke slovu dostávaly více hudební komedie domácích autorů jako Nebe na zemi, Zvonokosy či Nejkrásnější válka. Z významných sólistů uveďme Janu Kloučkovou, Ludmilu Machytkovou, Jiřího Čadu, Ondřeje Doležala či Josefa Sitka.

Po převratu došlo k několika personálním změnám, nejdůležitější bylo dosazení Martina Dubovice za šéfa opery i operety. Dubovic spojil opět oba soubory dohromady, což zvýšilo kvalitu nového souboru, ale zároveň se již tak neprosazovala muzikálová linie. To mělo za následek radikální snížení celkového počtu představení i počtu premiér. V období devadesátých let byly postupně uvedeny všechny nejlepší kusy klasického operetního repertoáru jako Netopýr, Noc v Benátkách, Veselá Vdova, Vídeňská krev a další. Operetní kusy sklízely mnohem větší úspěch než muzikálové tituly – výjimku tvořila divácky úspěšná My Fair Lady. V závěru devadesátých let se stal šéfem opery a operety Václav Málek, v roce 2010 jej nahradil Miloslav Oswald.

 

F. Činohra

První činoherní inscenací byla Salomena Bohumila Adámka uvedena 2. září 1920. Během první šestiměsíční sezony bylo uvedeno 38 her v 97 představeních režisérem Drahošem Želenským. Kromě české klasiky se hrály díla Williama Shakespeara, Molièra, Nikolaje Vasiljeviče Gogola, Fjodora Michaljoviče Dostojevského a dalších. Kvalitativní změnu přinesl v sezoně 1923/24 herec a režisér Karel Černý, který tíhl k expresi hereckého výrazu a směřoval od psychologického realismu k expresionismu. Na něj navázal František Salzer, který navíc přinesl inspiraci divadelní avantgardou, orientoval se zejména na soudobé umělecké tendence. Mimo jiné uvedl první české nastudování Žebrácké opery Bertolda Brechta a Kurta Weilla (1930). Od roku 1931 vytvářel profil činohry režisér Oldřich Stibor. Snažil se o působivé a účinné divadlo s „mravním a životodárným“ posláním. V jeho nastudování byla uvedena např. Smuteční hostina Viktora Dyka či Máj Karla Hynka Máchy. Soustředil se také na díla sovětských autorů, byl zaujat německým divadelním expresionismem a politickým divadlem Erwina Piscatora. Třicátá léta představovaly návrat k evropské i domácí klasice. To setrvalo i v průběhu okupačního období. Po únoru 1948 se do repertoáru dostaly ideologicky akcentované hry – např. Maxima Gorkého Měšťáci (1949) či Ženitba (1950) od Nikolaje Vasiljeviče Gogola.

Významným byl pro olomouckou činohru nový šéf Jaromír Pleskot (1951–1953), za jehož působení se činohra zařadila na přední místo mezi českými divadly. Stala se opět tvořivým souborem uvádějící velké klasické dramatiky. Stejného úspěchu dosahoval soubor i pod režisérem Karlem Novákem (1956–1960). Následně se vystřídalo na pozici šéfa činohry několik dalších jmen, delší dobu působil Karel Nováček (1970–1991). Jeho inscenace si uchovávaly svůj standard a tradiční postupy. Změnu přinesl příchod Jana Buriana v sezoně 1984/85. Jeho inscenace byly nekonvenční, vystavěné na jevištní symbolice. Nejintenzivnější v inscenačně neobvyklém uvedení zazněla hra Pokus o létání (1986) Jordana Radičkova. Díky Janu Burianovi soubor umělecky rostl. Po jeho odchodu nastal ústup ke konzervativnímu modelu.

Nová etapa započala po listopadu 1989. Na překonání divadelní krize a umělecké stagnace se podílel nový šéf Ivan Balaďa. Sahal po klasickém repertoáru, ale vyslovoval a reflektoval aktuální témata a společenskou atmosféru. Ivanu Balaďovi se však nepodařilo vytvořit stabilní tým a došlo ke krizi. Po několika neúspěšných pokusech nastoupil v sezoně 1998/99 režisér Peter Gábor. Uváděl dramatiky s romantickou linií, témata mravní zodpovědnosti a mezilidské komunikace. V olomoucké činohře začal pravidelně hostovat režisér Michael Tarant. Peteru Gáborovi, který zde působil jako šéf činohry do roku 2010, se podařilo opět olomouckou činohru pozvednout. Přinesl větší počet dramatizací a nepravidelných textů. Rovněž obnovil inscenace uváděné mimo obvyklý jevištní prostor. Na pět let jej vystřídal Michael Tarant a současné době je šéfem činohry Roman Vencl. Jedním z hlavních úkolů činoherního souboru je rozvíjení velké činohry velkého divadla za pomocí vzájemné důvěry s obecenstvem.

 


Literatura

I. Lexika

Malá encyklopedie české opery (Praha 1999).

Česká divadla: encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).

 

II. Ostatní

Holeňová, Jana: Balet olomouckého divadla (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Stýskal, Jiří: Stručný pohled do historie (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Steinmetz, Karel: Opera v Olomouci – od minulosti k dnešku (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Drlík, Vojtěch: Opereta, hudební komedie, muzikál (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Stýskal, Jiří: Obrysy vývoje činohry v Olomouci (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Lazorčáková, Tatjana: Olomoucká činohra – osmdesátá a devadesátá léta (in: Moravské divadlo Olomouc 1920–2000, Olomouc 2000).

Štefanides, Jan a kol.: Kalendárium dějin divadla v Olomouci: Od roku 1479 (Praha 2008).

Schulz, Jindřich a kol.: Dějiny Olomouce 2 (Olomouc 2009).

Kožušník, Václav: Historie budov olomouckého divadla (Olomouc 2010).

Hasíková, Miriam: Baletní soubor olomouckého divadla v letech 1959–1977 (Olomouc 2011).

Kopecký, Jiří: Německá operní scéna v Olomouci 1770–1878 (Olomouc 2012).

Křupková, Lenka: Německá operní scéna v Olomouci 1878–1920 (Olomouc 2012).

Hasíková, Miriam: Baletní soubor olomouckého divadla v letech 1993–2000 (Olomouc 2013).

Jiří, Kopecký – Křupková, Lenka: Provincial theater and its opera: German opera scene in Olomouc, 1770–1920 (Olomouc 2015).

Ondrejková, Alice – Hasíková, Miriam: Kalendárium a vybrané kapitoly z dějin olomouckého baletu 1920–2016 (Olomouc 2016).

 

Kateřina Janíčková

Datum poslední změny: 11.7.2018