Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků

Tisk

(Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät)

Charakteristika: spolek

Datum narození/zahájení aktivity:1.3.1803
Datum úmrtí/ukončení aktivity:0.0.1903
Text
Literatura

Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät), spolek, zahájení činnosti 1. 3. 1803, Praha, ukončení činnosti 1903, tamtéž.

 

A. Vznik, poslání, organizace

B. Hudební činnost

C. Repertoár

 

A. Vznik, poslání, organizace

Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků (Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät) byla ustanovena dvorským dekretem z 1. března 1803. 1. července téhož roku o ní referoval pražský německý tisk, následně pak Krameriovy c. k. vlastenské noviny (9. srpna) a lipské Allgemeine Musikalische Zeitung (21. září).

Jednota vznikla po vzoru vídeňské Tonkünstler-Societät, založené 1771 Florianem Leopoldem Gassmannem, jako podpůrný spolek pro finanční podporu svých členů, kteří nemohli vykonávat své povolání pro stáří nebo nemoc, dále pak jejich vdov a sirotků. Prostředky na vyplácení podpory čerpala jednak z darů, jednak z pořádání hudebních produkcí. Finanční dary poskytovali, vedle císaře Františka I., zejména představitelé české šlechty, např. Josef Lobkovic daroval jednotě 200 zlatých a provozovací materiály „neuesten Oratorien und Kantaten“, jež pořídil ve Vídni; Jednotu finančně podpořili též Friedrich (Bedřich) von Nostitz-Rieneck, kněžna z Fürstenbergu, manželky zástupců českých stavů darovaly obligaci na 2000 zlatých ku zajištění vdovských penzí. Podpory se Jednota dočkala též z prostředí měšťanstva. Významnou úlohu v charitativní činnosti Jednoty sehráli její protektoři, rekrutující se rovněž ze šlechtického prostředí. Prvním protektorem byl Jan Václav Špork (1803–04), mimo jiné první protektor vídeňské Tonkünstler-Societät. V první polovině 19. století jej následovali Kristián Filip Clam-Gallas (1804–05), František Josef Jindřich Šlik (1805–06), Friedrich (Bedřich) von Nostitz-Rieneck (1807–20), Kristián Kryštof Clam-Gallas (1820–39), který v letech 1805–19 zastával funkci viceprotektora, Kristián Valdštejn-Vartenberk (1839–59). Významnou úlohu sehráli hudebníci, kteří stáli v čele Jednoty: byli mezi nimi ředitelé kůrů pražských kostelů Václav Praupner (týnský a křižovnický regenschori), František Strobach (loretánský regenschori) a František Vojtěch Polák, kapelníci Václav Praupner (ředitel orchestru několika pražských operních scén), Jan Křtitel Kuchař (varhaník a cembalista, maestro di cappella pražské italské opery), divadelní kapelníci Josef Triebensee a František Škroup, profesoři pražské konzervatoře Bedřich Dionys Weber (první ředitel školy), Václav Farník a Friedrich Wilhelm Pixis, houslisté Václav Masantzl, Václav Král starší, Jan Kučera, klavírista a houslista Ignaz Kleinwächter (ředitel penzijního spolku pražských obchodníků), zpěvák Antonín Ramiš, skladatel, klavírista a pedagog Jan Nepomuk August Vitásek.

Jednota dávala sloužit výroční zádušní mše za své zesnulé členy, tj. protektory a viceprotektory, ředitele, administrátory, asistenty, aktuáry, pokladníky. Při těchto příležitostech se nejčastěji provádělo Requiem d moll KV 626 Wolfganga Amadea Mozarta, případně Requiem c moll Luigiho Cherubiniho. Mše Jednoty se sloužily v kostele řádu Křižovníků s červenou hvězdou na Starém Městě. Zaznívaly při nich skladby většinou rakouských a německých skladatelů, např. Johanna Gänsbachera, Sigismunda Neukomma, Georga Josepha Voglera, Petera von Wintera, Václava Jana Tomáška, Jana Augusta Vitáska a jiné.

Jednota se řídila stanovami, které vycházely ze stanov vídeňské Tonkünstler-Societät. Publikovány byly 1810 pod názvem Satzungen der zu ihrer eigenen, dann ihrer Wittwen und Waisen Versorgung vereinigten prager Tonkuenstler-Gesellschaft, welche mit hoechstem Hofdekrete vom Isten Maerz 1803 gnaedigst bestaetigt worden sind (Gottlieb Haase, Praha 1810). Byly v nich formulovány podmínky pro přijetí a finanční záležitosti. Za členy Jednoty mohli být přijati pouze profesionální hudebníci, tj. interpreti, skladatelé, zpěváci, členové sboru, pedagogové apod. Výjimku dostali čestní členové z řad šlechty; ti měli na akademiích Jednoty vyhrazena místa v lóžích, nemohli však pobírat spolkovou penzi. Ze spolku byli vyloučeni cizinci – s výjimkou mimořádně významných skladatelů; ti byli povinni přispívat dvojnásobnou sumou oproti hudebníkům domácím, navíc museli svou nepřítomnost odčinit kompozicemi. Základní peněžní vklad při vstupu byl 10 zlatých, čtvrtletní příspěvek 3 zlaté. To platilo pro vstup do věku 30 let. Ve vyšším věku tvořilo zápisné 20 zlatých, roční příspěvek byl navýšen o 6 zlatých. Aby vznikl rodině nárok na vdovský a sirotčí důchod, museli starší uchazeči doplatit příspěvky zpětně za 3 roky. Např. Bedřich Smetana, který vstoupil do Jednoty roku 1868, vložil primárně 8 zlatých 40 krejcarů, následně však vzhledem k věku doplatil 37 zlatých 61 a půl krejcaru za 14 roků, 8 měsíců a 14 dní; v 70. letech mu byl stanoven příspěvek na 15 zlatých ročně. Člen Jednoty, který se přestěhoval do jiné země v rámci monarchie, přispíval dvojnásobkem roční sumy, aby uhradil svou neúčast v akademiích. Na nich vystupovali členové bezplatně, pokud se jich nemohli zúčastnit, zaplatili svému zástupci 3 zlaté, za vynechanou zkoušku pak 1 zlatý 3 krejcary. Jednota si též stanovila pravidla, která chránila finanční dotace před zneužitím ze strany mladých dívek, jež se vdávaly za podstatně starší muže v naději na vdovskou penzi. Proto byla ustanovena následující opatření: pokud bylo členovi více než 50 let a ženě pod 36, mohla pobírat penzi až od tohoto věku; pokud bylo muži 60 a více a ženě pod 36, měla nárok na penzi až od 40; v reakci na možný sňatek s umírajícím nebo těžce nevyléčitelným mužem vznikal nárok na vdovskou penzi 3 roky po svatbě. Ztráta penzijního příspěvku se týkala též žen, které řádně nevychovávaly děti z manželství s členem Jednoty: v tom případě ji pobíral člen, který o tyto děti pečoval. Pokud se člen Jednoty provinil kriminálním deliktem, byla mu vyplácena penze poloviční. Sirotčí důchody se vyplácely do 18 věku; pokud však dotyčný nebyl schopen i nadále se samostatně uživit, měl nárok na třetinu původní částky. Mentálně či tělesně postižení sirotci pobírali penzi po celý život.

 

B. Hudební činnost

Vedle svého primárního poslání, poskytování finanční pomoci hudebníkům, kteří se ocitli v nouzi, případně jejich rodinám, se Jednota významně podílela též na organizaci pražského hudebního života. Za účelem provozovací praxe se jí podařilo shromáždit rozsáhlou sbírku hudebnin, zahrnující české i cizí autory; součástí fondu byla též libreta. Z této sbírky se dochoval pouze zlomek, který je roztroušen po archivech Pražské konzervatoře, Hlaholu, Českého muzea hudby, Národní knihovny a Strahovského kláštera.

Jednota byla první stálou pražskou institucí k pořádání veřejných koncertů. Ty probíhaly v rámci akademií, které se konaly především v období Velikonoc a Vánoc. Koncerty se pořádaly nejprve ve Stavovském divadle, později na Žofíně a v Rudolfinu. Letní produkce se konaly v zahradě Valdštejnského paláce, využíván byl též jeho hlavní sál. Za účelem kvalitního poslechu byla věnována velká pozornost akustice sálů: např. 1805 byla ve Stavovském divadle pro vánoční koncert vybudována speciální dřevěná stěna pro zesílení zvuku. Na koncertech se podílely významné osobnosti hudebního života. Mezi dirigenty se vystřídali Carl Maria von Weber (1813–16 kapelník Stavovského divadla), František Škroup, Bedřich Smetana, Adolf Čech (nejdéle působící dirigent v letech 1874–1900), Ludwig Slansky (1875–76), Anton Bennewitz (1888–1901). Přizváni byli umělci z Pražské konzervatoře. Ve druhé polovině 19. století účinkovaly též jiné pražské hudební spolky a hudební tělesa: Cecilská hudební jednota, Žofínská akademie, Hlahol, pražské německé sbory, po 1896 Česká filharmonie. Představili se významní umělci: 14. února 1841 se ve prospěch Jednoty konal koncert norského houslového vituosa a skladatele Ole Bulla. Na něm zazněl Bullův Houslový koncert „Erinnerung am Prag“, obklopený Rossiniho předehrou k opeře Guillaume Tell a Beethovenovou ouverturou Egmont. Tradiční provedení oratorií bylo 1901 nahrazeno koncertem Českého kvarteta, 1902 vystoupením Jaroslava Kociana.

Hudební produkce Jednoty se řadily mezi nejpozoruhodnější kapitoly pražského hudebního života v 19. století. Zaznamenaly velký ohlas u obecenstva i dobové kritiky. Ta ovšem do svých recenzí vkládala též dobové politické zájmy, např. čeští referenti podporovali skladatele české a ironizovali produkce německé. V repertoáru Jednoty zaznívala díla soudobých i starších skladatelů. Orientován byl především na hudbu duchovní, kdy v rámci tzv. duchovních koncertů (concerts spirituels) zaznívala na kostelních kůrech též rozměrná vokálně-instrumentální díla, zejména oratoria. Některá z nich uvedla Jednota v pražské premiéře, např. oratoria Händelova, Mendelssohnovy Paulus (1837) a Elias (23. prosince 1848). Přestože repertoár Jednoty zpočátku vycházel z modelu vídeňské Tonkünstler-Societät, některá významná díla byla v Praze provedena dříve než ve Vídni, např. Händelovy Messiah HWV 56 (Praha 1804, Vídeň 1830) a Alexander’s Feast, HWV 75 (Praha 1810, Vídeň 1815). Mimořádnou událostí byla světová premiéra Dvořákova Stabat Mater, jež skladatel věnoval Jednotě pro vánoční koncert 23. prosince 1880. Hudebně-dramatická tvorba byla zastoupena většinou předehrami k operám, též sbory a áriemi. Instrumentální tvorba zněla na akademiích v podobě orchestrální, komorní i ve vystoupeních sólistů.

Provedení měla různou úroveň, což bylo dáno mj. nízkým počtem zkoušek (nejčastěji jedna), též nezájmem hudebníků, kteří účinkováním na akademiích plnili bezplatnou povinnost vůči Jednotě. Rovněž velký počet účinkujících (až 300) v oratorních kompozicích znamenal nevyrovnanost po stránce interpretační. Provedení starších děl zejména z období barokního se odehrávala v duchu praxe 19. století. Bachovy a Händelovy skladby zněly v novějších přepracováních Wolfganga Amadea Mozarta (Messiah HWV 56, Alexander’s Feast HWV 75), Ignaze von Mosela (Samson HWV 5, Jephta HWV 70) atd.; Zdeněk Fibich přikomponoval do Vánočního oratoria (Weihnachts Oratorium BWV 248) Johanna Sebastiana Bacha varhanní part. Typickou dobovou záležitostí byly též překlady německých textů do češtiny: některá oratoria se od poloviny 19. století provozovala střídavě česky a německy.

 

C. Repertoár

Oratorní kompozice se prováděly v době vánoční (většinou den před Štědrým dnem) a velikonoční, výjimečně při jiné příležitosti, např. na koncertech v zahradě Valdštejnského paláce. Nejuváděnějším oratoriem bylo Haydnovo Die Schöpfung Hob. XXI:2 (1798), následované Die Jahreszeiten Hob. XXI:3 (1801). Die Schöpfung se nejprve uvádělo o Velikonocích, postupně přešlo do doby Vánoční. Poprvé bylo provedeno o Velikonocích (10. dubna) 1803. O Velikonocích pak Stvoření zaznělo 14. dubna 1805, 29. března 1807, 1812, 1817, 1820, 12. března 1826, 25. dubna 1832 (ve stejném roce též o Vánocích), 3. dubna 1837 a 14. dubna 1862; vánoční provedení se uskutečnilo 25. prosince 1822, 1832, 22. prosince 1836, 23. prosince 1845, 23. prosince 1849 (česky), 23. prosince 1855, v dalších letech výhradně česky: 23. prosince 1865, 23. prosince 1871, 23. prosince 1875, 23. prosince 1879, 23. prosince 1887 a 1900; v roce 1828 není doložena příležitost provedení, 22. července 1838 zazněl závěrečný sbor v zahradě Valdštejnského paláce, stejného roku ještě 8. září Die Jahreszeiten znělo především o Vánocích: poprvé 25. prosince 1803, dále 1808, 25. prosince 1815, 25. prosince 1824 (Die Winter), 25. prosince 1826 (2 díly), 1829, 1833?, 23. prosince 1851, 23. prosince 1866, poté pouze česky: 23. prosince 1872, 23. prosince 1877, 29. prosince 1882 a 23. prosince 1892; do období velikonočního bylo zařazeno 4. dubna 1814, 19. dubna 1824, 2. dubna 1860, 20. dubna 1886 a česky v březnu 1896; mimo uvedené svátky zaznělo 19. října 1843. Velké oblibě u publika se těšila též oratoria Georga Friedricha Händela, uváděná především o Velikonocích, v menší míře v době vánoční. Velikonoce a Vánoce byly rovnoměrně zastoupeny v případě Mesiáše (Messiah HWV 56): 23. března 1804 (přepracování Wolfganga Amadea Mozarta), Velikonoce 1827, 27. prosince 1835 (Introdukce), 19. března 1837, 23. prosince 1846, 5. ledna 1855 (plánováno na 23. prosince 1854), 23. prosince 1870 (česky), 29. března 1881. Po Mesiáši následovaly Alexander’s Feast HWV 75: Velikonoce 1810 (úprava Wolfganga Amadea Mozarta), 1827?, 23. prosince 1867 (česky), 15. dubna 1876, 1. dubna 1885; Samson HWV 5: 23. března 1818 (přepracování Ignaz von Mosel), 17. března 1845, 23. prosince 1852, 18. dubna 1859, 15. dubna 1867; Jephta HWV 70: 25. prosince 1825 (přepracování Ignaz von Mosel); Israel in Egypt HWV 54, střídavě o Velikonocích a Vánocích: 3. dubna 1855, 23. prosince 1860, 22. dubna 1869, Velikonoce 1883, 23. prosince 1890; Salomon, HWV 67: 23. prosince 1863 (pouze s varhanami), 21. března 1864 (s varhanami), 12. dubna 1872, 1. dubna 1884 (s varhanami). Z oratorní tvorby Johanna Sebastiana Bacha bylo výhradně v češtině uvedeno Weihnachts Oratorium BWV 248: 23. prosince 1878, 23. prosince 1883, 22. prosince 1888. Beethovenův Christus am Oelberge, op. 85 zazněl v Praze 10 let po vídeňské premiéře, a to o Velikonocích (6. dubna) 1828, druhé uvedení 27. prosince 1835. Z tvorby barokních autorů zaznělo ještě Stabat Mater Giovanniho Battisty Pergolesiho, a to 26. března 1861 v úpravě Alexeje Fjodoroviče Lvova.

Většina oratorního repertoáru uváděného Jednotou pocházela ze začátku a první poloviny 19. století. Mnohá z těchto děl zazněla často krátce po své, např. vídeňské premiéře: Antonio Casimir Cartellieri: vánoční oratoria Per celebrare la Festività del S. S. Natale (25. prosince 1806, ve stejném roce vídeňská premiéra) a Per celebrare della purificazione di Maria Virgine (21. prosince 1807); Ignaz von Seyfried: Die Rückkehr des Vaters (Velikonoce 1808), Abraham (25. prosince? 1823, sbor z oratoria); Ferdinando Paër: Il trionfo della chiesa (2. dubna 1809, 26. března 1815); Friedrich Schneider: Das Weltgericht (25. prosince 1820, 30. března 1822, Vánoce? 1827, 25. prosince 1834, 29. března 1847, 25. dubna 1873, 21. prosince 1895); Louis Spohr: Des Heilands letzte Stunden (uváděno o Velikonocích 1836, 1839?, 10. dubna 1843, 26. března 1850, 17. března 1856, 30. března 1863, 6. dubna 1868, 31. března 1874, 1895, česky 5. dubna 1898), Die vier letzten Dinge (Velikonoce 1832, 20. března 1858), Der Fall Babylons (23. prosince 1844); Ferdinand Hiller: Die Zerstörung Jerusalems, op. 24 (uváděné kromě Vánoc 1858 o Velikonocích: 25. března 1842, 15. dubna 1851, 6. dubna 1852, 23. prosince 1858, 10. dubna 1865, 11. dubna 1870, 23. března 1875, 4. dubna 1882, Velikonoce 1892, 28. března 1893); Adolf Bernhard Marx: Moses (6. dubna 1846); Peter Josef von Lindpaintner: Abraham (22. března 1853); Sigismund Neukomm: Die Grablegung Christi, op. 49 (1828); Maximilian Stadler: Die Befreyung von Jerusalem (Vánoce 1821, Velikonoce 1829); Joseph Weigl: Das Leiden Christi (30. března 1823). Podstatně menší část repertoáru pochází ze druhé poloviny 19. století: Martin Traugott Wilhelm Blumner: Abraham, op. 8 (23. prosince 1861); Max Zenger: Kain (Vánoce 22. prosince 1889, 21. prosince 1894, 22. prosince 1896).

Z významných romantiků se největší oblibě těšila oratoria Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, uváděná německy i česky. Oratorium Paulus uvedla jednota poprvé 1837, tj. rok po premiéře, v následujícím roce dvakrát (4. srpna na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce a 8. září 1838), dále pak především o Vánocích, méně v čase velikonočním: 25. března 1841, 1. dubna 1844, 23. prosince 1847, 23. prosince 1850, 11. dubna 1854, 23. prosince 1859, 23. prosince 1862, 23. prosince 1864, 25. prosince 1869 (česky), 23. prosince 1873 (česky), 23. prosince 1876 (česky), 23. prosince 1881, 23. prosince 1885, 20. dubna 1891, 13.dubna 1897 (česky). Vánoční doba převážila též u druhého Mendelssohnova oratoria Elias: 23. prosince 1848, 2. dubna 1849, 23. prosince 1857, 3. dubna 1871 (česky), 23. prosince 1886 (česky), 22. prosince 1891. Franz Liszt byl zastoupen oratoriem Die Legende von der heiligen Elizabeth (23. prosince 1874), La rédemption Charlese Gounoda bylo v Praze provedeno česky 23. prosince 1884, tj. v roce své pařížské premiéry. Zvláštní postavení mělo u Jednoty Dvořákovo Stabat Mater: 23. prosince 1880 bylo uvedeno ve světové premiéře, následovala provedení 29. prosince 1899 a o Velikonocích (2. dubna) 1903, což byl poslední koncert Jednoty: Českou filharmonii a Hlahol dirigoval Karel Douša.

Ostatní žánry duchovní hudby byly zastoupeny v menší míře. Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha (Passio secundum Matthaeum, BWV 244) tvořily hudební dominantu Velikonoc 29. března 1878, 8. dubna 1879, 16. dubna 1887 a 20. března 1894. Mešní žánr vyplnily Missa solemnis D dur, op. 123 Ludwiga van Beethovena (23. prosince 1856, 23. prosince 1857, 26. března 1866) nebo Grosse Messe in D moll sammt Hymnus Josefa Krejčího (23. prosince 1868). Formu mše za zemřelé zastupovali Luigi Cherubini: Requiem c moll (12. června 1823), Sigismund Neukomm (13. července 1826 v rámci výročního Requiem), Jan August Vitásek (27. listopadu 1862 v Křižovnickém kostele), z romantiků Johannes Brahms: Ein Deutsches Requiem, op. 45 (27. března 1877 a 23. prosince 1880).

Další žánry duchovní hudby na koncertech Jednoty tvořily kantáty, Te Deum, Otče náš, motety, hymny, žalmy aj., např. Wolfgang Amadeus Mozart: kantáta Davidde penitente KV 469 v přepracování Ignaze von Seyfrieda a Josefa Triebensee, dílo původně komponované 1785 pro vídeňskou Societätsmusik (Velikonoce 1821, árie a sbor 1831, tenorová árie 27. prosince 1835, závěrečný sbor na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce 22. července 1838, 26. března 1861), Litaniae de B. M. V. (Lauretanae) KV 109 (27. března 1888); Václav Jan Tomášek: Te Deum (22. května 1831); Friedrich Heinrich Himmel: Vater Unser (Velikonoce 1811); Friedrich Ludwig Aemilius Kunzen: Halleluja der Schöpfung (Velikonoce 1811, 22. května 1831); Gottlob Benedikt Bierey: Das Dasein Gottes, motet pro 2 sólové hlasy a 2 sbory (Velikonoce 1832); Peter Josef von Lindpaintner: luteránský hymnus Herr Gott, dich loben wir (25. prosince 1826); Louis Spohr: Vater Unser (dvakrát 1831, česky 17. dubna 1848), Psalm (koncert v zahradě Valdštejnského paláce 22. července 1838), Hymnus (27. listopadu 1862 v Křižovnickém kostele).

Na velikonoční a vánoční koncerty bývaly patrně též zařazovány kantáty, často se světskou tematikou, např. Andreas Jakob Romberg: Das Lied von der Glocke, op. 25, kantáta pro sóla, smíšený sbor a orchestr na text Friedricha Schillera, dílo ve své době populární (Vánoce 1811); Ludwig van Beethoven: Fantasia pro klavír, sóla, sbor a orchestr („Choral Fantasy“), op. 80 (Velikonoce 1833); Josef Triebensee: Acis und Galathea (25. prosince? 1823); Carl Maria von Weber: Kampf und Sieg, op. 44 (Velikonoce 1821); Max Bruch: Frithjof am Graben, op. 23 (27. března 1888).

Značné přízni se těšila tvorba sborová, prezentovaná často v letních měsících v zahradě Valdštejnského paláce, ale též o Vánocích, např. Carl Wilhelm Henning: Choir (27. prosince 1835); Jan Nepomuk Škroup: Jagdchor (24. července 1842, koncert v zahradě Valdštejnského paláce); Peter von Winter: Grosser Chor (15. září 1839); Giacomo Meyerbeer: Gott und die Natur, lyrická rapsodie na text Aloyse Schreibera (Vánoce 1814); Felix Mendelssohn-Bartholdy: Die Wasserfahrt (24. července 1842 na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce).

S dobovou operní produkcí se obecenstvo seznamovalo na akademiích Jednoty většinou prostřednictvím vybraných kusů, tj. předeher, árií, duetů a sborů, z velké části na koncertech v zahradě nebo sále Valdštejnského paláce. Z Beethovenova odkazu je doloženo pouze provedení Arie (22. května 1831). Výběr dalších německých skladatelů odpovídá dobové módě singspielu, např. Carl Maria von Weber: Árie a sbor (1831), sbor z opery Euryanthe (15. května 1837); z tvorby Weberova předchůdce Petera von Wintera zazněly Timotheus oder die Macht der Töne (Vánoce 1810, 25. prosince 1817, duben 1841), Aria (Velikonoce 1816), sbor z opery Zaira (22. července 1838 na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce); dále Peter Josef von Lindpaintner: Die Macht des Liedes, předehra (koncert v zahradě Valdštejnského paláce 22. července 1838); předehry k operám Carla Gottlieba Reissigera Der Ahnenschatz a Julia Benedicta Der Zigeunerin Weissagung (obě na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce 15. září 1839). Zazněla též díla starších skladatelů rakouského a německého okruhu reprezentující jiné operní formy: Christoph Willibald Gluck: předehra k opeře Iphigénie en Tauride (dvakrát v roce 1831, 22. července 1838, koncert v zahradě Valdštejnského paláce), sbor z Alceste (22. července 1838, koncert v zahradě Valdštejnského paláce). Typ italské opery v tvorbě německých autorů reprezentovali Georg Joseph Vogler: sbor z opery Castor und Pollux (Castore e Polluce, tragedia lirica, 22. 7. 1838 na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce) a Johann Christoph Vogel: výběr z pery Démophon na Metastasiovo libreto (Velikonoce? 1833).

Ústup italské opery ve prospěch singspielu ovlivnil též repertoár Jednoty. Z Italů byl nejvíce hrán Gioacchino Rossini: předehra k opeře Guillaume Tell (14. února 1841, na koncertě Ole Bulla ve prospěch Jednoty 24. července 1842 v zahradě Valdštejnského paláce), předehra k opeře Moses (Mosé in Egitto) (25. prosince? 1823 – možný autor též Ignaz von Seyfried, 25. března 1838), duet z opery Semiramide (Vánoce? 1831). Zazněla rovněž Aria Pietra Raimondiho, italského skladatele přelomu klasicismu a romantismu (Vánoce? 1831). Podobně na tom byla soudobá produkce francouzská, zastoupená výhradně předehrami k operám: Gaspare Spontini: Nurmahal (15. 9. 1839, koncert v zahradě Valdštejnského paláce); Luigi Cherubini: Ali Baba, tragédie lyrique (15. 5. 1837 a 24. 7. 1842, obojí na koncertě v sále Valdštejnského paláce); Hippolyte André Jean Baptiste Chélard: hrdinská opera Macbeth (Velikonoce 1833). Česká opera byla zařazena na program až v samotném závěru činnosti Jednoty: o Velikonocích 1902 byla uvedena předehra k opeře Pád Arkuna Zdeňka Fibicha.

Na akademiích Jednoty byla uváděna též tvorba instrumentální. Období druhé poloviny 18. století zastupovala díla Carla Philippa Emanuela Bacha: Symfonie (27. března 1888) a Wolfganga Amadea Mozarta, jehož symfonie jsou uvedeny pouze tóninami, tj. jejich určení není jednoznačné: Symfonie in C (D „Londýnská“?, Velikonoce 1816), Symfonie g moll KV 550? (Velikonoce 1832), Symfonie in C (1848), Symfonie g moll „ze skladatelova mládí“ (KV 183? 1902). Nejfrekventovanějším orchestrálním dílem Beethovenovým byla předehra Wellingtons Sieg oder Die Schlacht bei Vittoria, op. 91, která zazněla v Praze již 1816, tedy tři roky po svém vzniku; dále pak 25. prosince? 1823 a 24. července 1842 na koncertě v zahradě Valdštejnského paláce. Její uvádění odpovídalo dobové popularitě tohoto žánru, který reprezentovali v rámci hudebních akcí Jednoty též Beethovenův žák Ferdinand Ries: Große Fest-Ouvertüre und Siegesmarschop. 172 (Velikonoce 1833), Peter von Winter: Schlachtsymphonie (15. května 1837) nebo Carl Maria von Weber kantátou Kampf und Sieg. První Beethovenovou symfonií uvedenou na koncertě Jednoty byla Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“. V roce jejího provedení, tj. 1831, zazněla též ouvertura Egmont, op. 84 (22. května, podruhé 14. února 1841). Následovaly Symfonie č. 7 A dur, op. 92 (Vánoce? 1831), Symfonie č. 9 d moll, op. 125 (15. května 1837 na koncertě v sále Valdštejnského paláce) a Symfonie č. 2 D dur, op. 36 (Velikonoce 1902). Orchestrální tvorba byla zařazována na akademie od Velikonoc 1816, kdy vedle uvedených děl Mozartových a Beethovenových zazněla Symphonie Andrease Jakoba Romberga a Overture jeho bratrance Bernharda Heinricha Romberga. V dalších letech byli zastoupeni Louis Spohr: ouvertura Das befreite Deutschland (25. prosince 1824) a Symfonie in D (22. května 1831); Josef Triebensee: Overture (25. prosince 1826). Významní romantikové se dostali na pořad až o Vánocích 1902: Franz Liszt: Rhapsody č. 14 a Edvard Hagerup Grieg: Im Herbst, op. 11; na tomto koncertě zazněla též Jihoslovanská rhapsodie, op. 60 Karla Bendla.

Koncerty pro sólový nástroj představovaly skladby Carla Czerneho: Concerto pro lesní roh (Vánoce? 1831), Jana Nepomuka Hummela: první věta z Koncertu pro klavír (1831) a Ole Bulla: Houslový koncert „Erinnerung am Prag“ (14. února 1841). Komorní tvorbu reprezentovali Carl Czerny: klavírní skladby na koncertě o Vánocích? 1831, Friedrich (Bedřich) Dionys Weber: Sextet pro lesní rohy (15. září 1839), Ludwig van Beethoven: Sonáta pro klavír a housle č. 9, op. 47 „Kreutzerova“ (Velikonoce 1902). Na akademii 22. května 1831 zazněly Concertino pro housle a klavír Friedricha Wilhelma Pixise (rovněž o Velikonocích? 1832), Variations pro harfu Théodora Labarre, Variations pro klavír Henriho Herze a Potpourri pro violoncello a klavír Johanna Baptista Hüttnera.

Jednota ukončila svou činnost na počátku 20. století, kdy ztratila smysl díky vzniku řady nových podpůrných organizací a změně struktury pražského koncertního života.

 


Literatura

I. Lexika

Dlabacz.

ČSHS.

New Grove2.

 

II. Sborníky

Freemanová, Michaela: Prague’s Society of Musicians (Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků. Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät, 1803–1903) and its role in the music life of the city (Les formes d’organisation collectives du concert 1700–1900, Institutionnalisation et pratiques, Göttingen 1999).

Freemanová, Michaela: Jednota umělců hudebních ku podpoře vdov a sirotků – Tonkünstler Wittwen-und-Waisen Societät (1803–1903) a její role v životě Prahy 19. století (sborník Od středověkých bratrstev k moderním spolkům, Praha 2000, s. 177–197).

 

III. Monografie

Tomášek, Václav Jan: Vlastní životopis (Praha 1941).

Černý, Jaromír et al.: Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha, 1983, 1989).

 

IV. Ostatní

Krameriovy c. k. vlastenské noviny, 1803, 1804.

Satzungen der zu ihrer eigenen, dann ihrer Wittwen und Waisen Versorgung vereinigten prager Tonkünstler-Gesellschaft, welche mit höchstem Hofdekrete vom 1sten Maerz 1803 gnädigst bestätigt worden sind (Prag 1810).

Dalibor, 1 (1856–1864), 2 (1873–1875), 3 (1879–1903).

Meliš, Emanuel: O působení jednoty hudebních umělců Pražských k podporování vdov a sirotků (Dalibor 6, č. 11, 10. 4. 1863, s. 81–82).

Památník zpěváckého spolku Hlaholu v Praze vydaný na oslavu 50leté činnosti 1861–1911 (Praha 1911).

Ludvová, Jitka: Německý hudební život v Praze 1880–1939 (Uměnovědné studie IV, Praha 1983, s. 53–173).

Z hudebního života v Praze ve 2. polovině 19. století, 1. sv. 1842–1865 (Edice dokumentů z fondů Státního ústředního archivu v Praze, 13, Praha 1984).

Kopecká, Michaela: Georg Friedrich Händel a my (Hudební rozhledy 38, 1985, s. 523–526).

Kopecká, Michaela: Händelovo a Bachovo dílo v provedení Jednotou umělců hudebních (Tonkünstler-Sozietät) (sborník Händel a Bach. O dnešním pojetí jejich díla, Brno 1992, s. 175‒182).

Matějčková, Helena: Místo Žofínské akademie v hudebním životě Prahy 19. století. Koncertní činnost v letech 1841‒1850 (diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, Praha 2010).

 

Pavel Sýkora

Datum poslední změny: 30.5.2019