Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Šakova filharmonie

Tisk


Charakteristika: symfonický orchestr

Datum narození/zahájení aktivity:0.9.1919
Datum úmrtí/ukončení aktivity:0.11.1921
Text

Šakova filharmonie, zahájení činnosti září 1919, Praha, ukončení činnosti listopad 1921, tamtéž.

 

U zrodu orchestru, založeného v září 1919, stáli dirigent Ludvík Vítězslav Čelanský (1870–1931) a dirigent, skladatel a hudební podnikatel Vladislav V. Šak (1894–1977). Čelanský vedl po odvolání Viléma Zemánka v sezoně 1918/1919 Českou filharmonii, a když byl v jejím čele nahrazen Václavem Talichem, uvítal novou možnost uplatnění. Založení nového orchestru se tak automaticky vnímalo jako úmyslná konkurence České filharmonie, jež se právě nacházela ve složité finanční sitaci a nevyjasněném právním postavení. Mezi oběma orchestry vládlo od začátku napětí.

Vladislav V. Šak byl syn matematika a překladatele Vladislava Šaka, který působil čtvrt století v Bulharsku a v letech 1920–32 jako bulharský honorární konzul Bulharska v České republice. Jeho syn, dirigent a skladatel, vystupoval na začátku kariéry pod jménem V. Vladislavovič Šak. Rodina byla ze strany Šakovy matky Kamily, rozené Pflanzerové, spřízněna s houslistou Otokarem Ševčíkem, Šakova sestra Marie byla manželkou houslisty Františka Daniela. Vladislav V. Šak sbíral první dirigentské zkušenosti před první světovou válkou u krátkodobě existujícího symfonického orchestru v Praze a jako kapelník v Plzni.

Nové těleso bylo začátkem listopadu ohlášeno jako Symfonický orchestr Presto. Agenturu, nakladatelství a nototiskárnu Presto, společnost s ručením omezením, založil roku 1919 V. V. Šak při Uměleckém klubu, spolku existujícím v letech 1913–29, který byl na koncertech uváděn jako pořadatel (ČSHS v hesle Šak, Vladislav V. mylně uvádí, že byl Šak zakladatelem Uměleckého klubu). Presto s. r. o. slibovala v novém orchestru uplatnění mladým dirigentům a orchestrálním hráčům a skladatelům provedení jejich děl s tím, že zdarma pořídí provozovací materiál a skladby případně vydá tiskem. V důsledku propojení mezi společností Presto a Uměleckým klubem resp. Čelanským a Šakem vystupovalo osmdesátičlenné těleso v prvních měsících pod názvem Orchestr Uměleckého klubu. Zahajovací koncert, na němž Čelanský řídil cyklus Má vlast Bedřicha Smetany, se konal 24. listopadu 1919 (původně byl ohlášen na 15. listopad). Šak vzbudil v hudebních kruzích nepříliš taktickým krokem ještě před zahajovacím koncertem vůči sobě a novému orchestru averzi, když tři dny před koncertem otiskl obranně útočnou noticku proti těm, kdo jej podezírali ze snah rozbít Českou filharmonii. První recenze však byly co do kvality výkonů nového tělesa vesměs pochvalné až nadšené. V první sezoně provedl orchestr cyklus 10 koncertů české hudby a Jarní cyklus, obsahující díla světové literatury. Od jara 1920 začal vystupovat pod názvem Šakova filharmonie, což jen utvrdilo Šakovy oponenty v přesvědčení, že se mu jedná především o osobní prospěch.

Celkovým počtem 84 koncertů bylo krátké období existence orchestru velmi velkorysé. Hrál často dvakrát (někdy i třikrát) denně, což při nutnosti střídat sály kladlo na hráče značné nároky. Vzhledem k tomu, že budovu Rudolfina získalo po roce 1918 Národní shromáždění, docházelo ke sporům s Českou filharmonií o Smetanovu síň. Šakova filharmonie vystupovala také v Národním domě na Smíchově, na Žofíně, ve Velkém sále paláce Lucerna, v Plodinové burze, pořádala promenádní koncerty v Riegrových sadech a v Belvederu. V dramaturgii se objevily všechny symfonické básně Smetanovy a Dvořákovy, díla Josefa Bohuslava Foerstera, Zdeňka Fibicha, Vítězslava Nováka, symfonické básně Richarda Strausse, skladby Hectora Berlioze, Franze Liszta, symfonie Beethovenovy, Brucknerovy a Mahlerovy, dále autoři jako Debussy, d’Indy, Dukas, Čajkovskij, Rubinstein, Rimskij-Korsakov i Stravinskij, orchestr také uspořádal francouzský, bulharský, jugoslávský či ruský večer s hostujícími umělci. Z českých novinek zazněly skladby Ludvíka Čelanského, Pavla Bořkovce, Josefa Horáka, Jaroslava Kvapila, Františka Korteho, Vladimíra Polívky, Stanislava Sudy, Václava Vačkáře či Jaromíra Weinbergera; 13. března 1921 také orchestr uvedl za autorova řízení premiéru Symfonie E dur německo-českého skladatele Theodora Veidla. Spolu s členy orchestru Národního divadla se Šakova filharmonie podílela na pražské premiéře Schönbergových Písní z Gurre (9. a 10. června 1921) pod taktovkou Alexandra Zemlinského, při níž čeští hráči doplňovali orchestr Nového německého divadla.

U dirigentského pultu Šakovy filharmonie se střídali především Čelanský a Šak. Opozici vůči své osobě přiživil V. V. Šak tím, že zaměstnal Oskara Nedbala, který se po třináctiletém pobytu ve Vídni vrátil do vlasti, stal se objektem šovinistických útoků a nenalezl uplatnění. Šakovu filharmonii řídili také Karel Nedbal, Jožka Charvát či Antonín Barták, ze začínajících dirigentů Bohumil Špidra, Antonín Bednář, Václav Kálik, Milan Babuška, Jaroslav Krupka.

Během první sezony se orchestr rozrostl na 120 členů. Jeho výkony se vesměs setkávaly s velmi dobrými ohlasy, zejména byla chválena souhra smyčcové sekce, přesnost žesťových a měkký tón dřevěných nástrojů. Na druhé straně se stal jakýmsi rukojmím národnostních sporů souvisejících s tzv. tendencí „odněmčení“, prosazovanou po první světové válce, rozpadu monarchie a vyhlášení Československé republiky. Tak vystoupil v dubnu 1920 proti Šakovi Hospodářský klub pro města pražská s obviněním, že dává přednost německým dirigentům před českými, když několikrát řídili orchestr Alexander Zemlinsky, Georg Széll, jako hosté vystoupili němečtí dirigenti José Eibenschütz, Werner Wolff či Leo Blech. Všichni tito hostující dirigenti měli vztah k české hudbě a k Praze: Eibenschütz například uváděl díla Josefa Bohuslava Foerstera, Wolff uvedl roku 1917 v Berlíně tamní premiéru symfonické básně O věčné touze Vítězslava Nováka, Leo Blech byl bývalý první kapelník pražského Nového německého divadla. Na Šaka útočily především listy Národní politika, Národní listy a Venkov, připojily se také Nová doba a Čas; ambivalentní postoj zaujímal zpočátku deník Československá republika.

Výtky, že Šak nadbíhá Němcům, vyvrací repertoár s převahou děl českých skladatelů, i takových, která Česká filharmonie v té době opomíjela. V. V. Šak postavil téměř výhradně na českých autorech i hostování orchestru v září 1920 v Německu, kde vystoupil v Berlíně a za účasti saských politiků a zástupců českého konzulátu v Drážďanech. Program obsahoval díla Foersterova, Novákova a Fibichova, původně ohlášenou Mahlerovu symfonii nahradil Dvořákovou Novosvětskou a německá kritika proto hovořila o cílené české propagandě a toto mínění ještě zesílilo po Šakově dirigentském vystoupení s Berlínskými filharmoniky roku 1921, kdy opět prosadil na program české skladby.

V. V. Šak vložil do existence orchestru a společnosti Presto, jíž byl majitelem, značné soukromé prostředky. Postrádal však zřejmě schopnost jednat takticky, na pochybnosti o čistotě svých cílů odpovídal agresivně laděnými pamflety a jeho reakce nesly zřetelnou pečeť stihomamu. Zápas o existenci orchestru se tak stal soubojem soukromého podniku jednotlivce a organizace uznané už jako všenárodní instituce. Roli sehrála i otázka, zda česká Praha vůbec potřebuje dva symfonické orchestry. Spolu s předimenzovaným rozsahem aktivit to přivedlo už po jedné sezoně Šakovu filharmonii k rozpadu. Začátkem září 1921 ohlásil ještě V. V. Šak program sezony, na němž se mělo podílet 25 jmenovitě uvedených „světových dirigentů“ a uvedeno být 70 novinek, z toho 23 českých. Reklama však přesahovala skutečné možnosti. Posledním vzepětím byly dva koncerty koncem října 1921 s dirigujícími hosty Hansem Pfitznerem a Franzem Schrekerem. Novým působištěm se pro orchestr měl stát čerstvě vybudovaný sál Sokolovny Na Františku, kde ve výroční den republiky 28. října řídil Ludvík Čelanský Mou vlast. Naposled orchestr vystoupil 1. listopadu 1921.

Ještě po létech byly na Šakovi, jehož hazardní podnikatelské počínání pokračovalo, vymáhány soudní cestou dlužné částky. Krátkodobá existence Šakovy filharmonie, která skončila souhrou osobního selhání, neuvážených kroků a nacionalismem motivovaných projevů, pomohla na druhé straně stmelit Českou filharmonii a upevnit její postavení v českém hudebním životě.


Literatura

I. Lexika

ČSHS.

 

II. Ostatní

Knižní publikace

Burghauser, Jarmil: Slavní čeští dirigenti (Praha 1963).

Kolektiv autorů: Dějiny české hudební kultury 1890–1945, díl 2., 1918–1945 (Praha 1971, viz rejstřík Šak, Vladislav V.).

Bečvářová, Martina: České kořeny bulharské matematiky (Praha 2009, s. 113–188, zvl. s. 148–149).

Časopisecké stati

Bartoš, Josef: Šakova filharmonie (Smetana 10, 1920, s. 104–106).

Šak, Vladislav V.: Hospodářskému klubu pro Města pražská a předměstí (Hudba 1, 1920, s. 159–163).

Nebuška, Otakar: Orchestr Uměleckého klubu (Hudební revue 13, 1920, seš. 4, s. 163–165).

Zubatý, Josef: Koncerty uměleckého klubu (Hudební revue 13, 1920, seš. 8, s. 305–306).

Šak, Vladislav V.: Šakova aféra (Hudba 1, 1920, s. 180–184, 197–204).

Špidra, Bohumil a Odcházel, Josef: Šakova filharmonie (Hudba 1, 1920, s. 270–278).

Chop, Max (Signale musikalische Welt, seš. 36, 8. 9. 1920, s. 853–854).

Lichtenstein, Alfred (Signale für musikalische Welt, seš. 37, 1920, s. 877–878).

Chop, Max (Signale für musikalische Welt, seš. 17, 24. 7. 1921, s. 451–452).

Nejedlý, Zdeněk: Dvě filharmonie (Smetana 11, 1921, s. 22–30).

Zprávy v denním tisku (výběr)

Symfonický orchestr Presto (Národní politika 37, č. 304, 5. 11. 1919, s. 7).

V. V. Šak: O mnou založeném orchestru Uměleckého klubu (Národní politika 37, č. 320, 21. 11. 1919, s. 7).

Národní listy 59, č. 276, 25. 11. 1919, s. 8 (inzerát společnosti Presto).

Národní politika 37, č. 325, 26. 11. 1919, [s. 3].

Národní listy 60, č. 41, 11. 2. 1920, s. 4 (výzva k posílení smyčcové sekce orchestru).

Dva dopisy (Národní politika 38, č. 114, 25. 4. 1920, s. 5).

Pan Vladislav V. Šak (Národní politika 38, č. 116, 27. 4. 1920, s. 6).

Šakova aféra (Národní listy 60, č. 117, 28. 4. 1920, s. 3).

Šakova aféra (Národní listy 60, č. 119, 30. 4. 1920, s. 3).

Dr. J. B.: Koncerty (Národní politika 38, č. 185, 7. 7. 1920, s. 3).

Čajkovského večer (Právo lidu 30, č. 23, 28. 1. 1921, s. 7).

Značka -la: Koncerty (Národní politika 39, č. 40, 10. 2. 1921, s. 3).

Prager Tagblatt 46, č. 62, 15. 3. 1921, s. 6.

Divadlo a umění. Prohlášení (Národní listy 61, č. 91, 3. 4. 1921, s. 5).

Československá republika 3, 10. 4. 1921, s. 4; 29. 4. 1921, s. 5.

Československá republika 3, 16. 6. 1921, s. 6.

Národní listy 61, č. 239, 1. 9. 1921, s. 8.

Dr. J. B.: Bělousov a Borovskij (Národní politika 39, č. 288,  20. 10. 1921, s. 9).

Značka -l: Alexander Zemlinsky dirigoval (Národní politika 39, č. 291, 23. 10. 1921, s. 10).

Archivalie

Archiv Národního muzea, číslo fondu/sbírky: 518/Hn 81 (Vladislav V. Šak).

Styky rodinů Šaků a Nalžovy (strojopis 1938), ve fondu Josef Páta, Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze, autor Ivo (Jan) Šak, bratr V. V. Šaka.

 

Vlasta Reittererová

Datum poslední změny: 22.5.2018