Český hudební slovník osob a institucí

Centrum hudební lexikografie

Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Vedoucí redaktor: Petr Macek
Redakční kruh: Petr Kalina, Karel Steinmetz, Šárka Zahrádková

A B C Č D Ď E
F G H Ch I J K
L M N Ň O P Q
R Ř S Š T Ť U
V W X Y Z Ž  
 

Přihlášení

CENTRUM HUDEBNÍ LEXIKOGRAFIE

Ústav hudební vědy
Filozofická fakulta
Masarykova univerzita
Arna Nováka 1
602 00 Brno

Tel: +420 5 49494623
Fax: +420 5 49497478
Email: slovnik@phil.muni.cz

Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského Kroměříž

Tisk

(Vyšší hudební škola v Kroměříži, Konzervatoř v Brně, pobočka v Kroměříži; Konzervatoř v Kroměříži; Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského)

Charakteristika: hudebně vzdělávací instituce

Datum narození/zahájení aktivity:26.3.1949
Text
Literatura

Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského Kroměříž, hudebně vzdělávací instituce, zahájení činnosti 26. 3. 1949, Gottwaldov (Zlín).

 

A. Vznik

B. 50. léta

C. 60. léta

D. 70. a 80. léta

E. Od 90. let po současnost

 

A. Vznik

Kroměřížská konzervatoř je třetí nejstarší konzervatoří v českých zemích. Předcházely ji konzervatoře v Praze (založena 1808, výuka zahájena 1811) a Brně (1919). V rámci bývalého Československa vznikla dříve ještě konzervatoř v Bratislavě (1919 jako první Hudobná škola pro Slovensko, 1922 pak Hudobná a dramatická škola – vyššia umelecká odborná škola v Bratislave, která byla postupně rozšířena do podoby školy konzervatorního typu – 1941 Štátne konzervatórium v Bratislave, 1960 Konzervatórium, od 2002 Konzervatórium v Bratislave). Od svých pražských a brněnských předchůdkyň se kroměřížská konzervatoř liší mimo jiné tím, že zatímco ony vznikly jako školy soukromé, kroměřížská instituce byla založena coby škola státní; tento rys má společný s konzervatoří ostravskou, jež se 1959 transformovala přestavbou Vyšší hudebně-pedagogické školy (vznik 1953).

Kroměřížská konzervatoř byla založena pod názvem Státní hudební škola se sídlem v Gottwaldově (Zlíně) výnosem Ministerstva školství, věd a umění číslo 14727/49-V/3b ze dne 26. března 1949 na základě ustavení odstavce 2, § 81 zákona ze dne 21. dubna 1948 číslo 95 o základní úpravě jednotného školství, přeměnou oddělení pro přípravu kandidátů učitelství hudby městské hudební školy v Gottwaldově. Jejím ředitelem se stal houslový pedagog Josef Jírů, dřívější spoluzakladatel a ředitel Městské hudební školy ve Zlíně. Na této hudební škole otevřel pokusnou třídu, jež měla připravit studenty pro povolání kapelníků, varhaníků a učitelů hudebních škol základního stupně.

Nová instituce sídlila v prostorách Městské hudební školy v Kvítkové ulici. Podmínky pro výuku byly značně nevyhovující, např. absence vlastního inventáře hudebních nástrojů, dělení se o místnosti s Městskou hudební školou, nedůstojné ubytování žáků ve dvou dřevěných ubikacích. Tyto a jiné důvody vedly k přemístění školy do Kroměříže, kde zahájila výuku 1. září 1950.

 

B. 50. léta

Škola obsadila prostory bývalého piaristického, později františkánského kláštera v Pilařově ulici. Navázala tak alespoň symbolicky na hudební výuku v řádových konventech, která kvetla až do josefínských reforem v druhé polovině 18. století a v níž vynikali vedle jezuitů zejména piaristé. Oba řády věnovaly zvláštní péči hudební výchově; dá se říci, že jejich školami prošla celá moravská inteligence 17. a 18. století. Bylo to dáno mimo jiné tím, že Kroměříž byla významným letním sídlem olomouckých biskupů, od 1777 arcibiskupů. Piaristé (regola piarum scholarum) předčili ve vyučovacích metodách jezuity a z jejich řad vzešli mnozí učitelé hudby (jev společný s pozdější konzervatoří) a ředitelé kůrů (s tím samozřejmě škola založená ve městě pojmenovaném po prvním „dělnickém“ prezidentovi nepočítala). Hudební vzdělanost se rozvíjela v Kroměříži i v době postosvícenské, v prostředí měšťanské kultury 19. století, kdy díky množství škol získalo město přezdívku „hanácké Athény“. Vznikly zde též významné pěvecké spolky, jako Moravan nebo Moravští učitelé.

Státní hudební škola se nastěhovala do barokní budovy, která byla postavena v letech 1688–94 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally. Základem její architektury jsou křídla seskupená kolem čtvercového arkádového dvora. Jedná se o střídmou dvoupatrovou stavbu, která je zdobena kamennými portály. Interiéry vyzdobil freskami Jonáš Drentwett – ty se však nedochovaly. Tato důstojná budova byla vhodná pro provozování hudby, nicméně v začátcích přinášela mnohé komplikace. Potýkala se s nedostatečným počtem místností. Postupně byly pro ni uvolňovány prostory, které dosud sloužily za skladiště a byty. Větší místnost pro hromadnou výuku byla získána přestěhováním bývalé klášterní knihovny do zámeckého archivu. Paradoxem je, že samotná škola neměla ani archiv, ani knihovnu, což se zpočátku projevovalo zejména absencí notového materiálu. Nedostatečně zvukově izolované místnosti byly většinou vybaveny pouze klavírem a židlí; ostatních nástrojů byl nedostatek. Chyběli rovněž pedagogové – v roce 1950 jich bylo pouze osm. Též absence bytů pro učitele stěžovala chod instituce. Studenti sice získali oproti Gottwaldovu důstojnější ubytování v nedalekém Státním žákovském domově, i tam však chyběl personál. Ostatně bylo obtížné získávat samotné studenty, neboť nová škola neměla žádnou tradici – zmíněné řádové konventy byly dávnou minulostí – v Československu se o ní mimo nejbližší okolí málo vědělo.

Po profesorce klavírní hry Heleně Kohoutové, která byla v lednu 1950 po odchodu Jírů z funkce pověřena prozatímním vedením školy, se prvního února téhož roku stal jejím ředitelem na dalších 13 let houslista Josef Brabec. Ten vynikal jednak jako všestranný interpret (sólista, komorní hráč a dirigent), jednak měl za sebou dlouholeté pedagogické působení v Prešově (tam též založil a dirigoval Prešovskou filharmonii a sestavil Prešovské smyčcové kvarteto, v němž působil jako primárius), ve Valašském Meziříčí (založil a řídil hudební školu) a Uherském Brodě. Brabec rovněž napsal metodiku houslové hry a jako jeden z prvních zavedl výchovné koncerty pro mládež.

V roce 1952 byla Státní hudební škola výnosem Ministerstva školství, věd a umění č. 69067/52–VIII/II ze dne 29. října 1952 přejmenována na Vyšší hudební školu. Stala se tak vyšší odbornou školou uměleckého směru, jejíž organizační řád vydalo Ministerstvo. Ten však škola přepracovávala pokud možno podle svých potřeb. Dělo se tak v období postupné reformy školství, jež probíhala zdlouhavě a v mnohém v rozporu se skutečnými potřebami vzdělání. Vyšší hudební škola byla čtyřletá, ředitel Brabec však do budoucna počítal se studiem šestiletým. Podstatou výuky byla symbióza praktického odborného a všeobecného vzdělání. Cílem bylo vychovat učitele pro základní hudební školy, připravit hráče pro činnost v symfonických, komorních a divadelních orchestrech, případně pro soubory dechové, folklorní nebo jazzové hudby. Absolventi mohli také pokračovat ve studiu na vysoké škole uměleckého nebo pedagogického zaměření.

Studium bylo na konci čtvrtého ročníku zakončeno maturitou, jež se skládala z písemné a ústní části, a praktickou částí, jíž byl absolventský výkon. Toto čtyřleté studium se ukázalo jako nedostatečné. Proto na návrh ředitele Brabce schválilo Ministerstvo školství, věd a umění přidání tzv. přípravného ročníku a dalšího roku studia, jímž byl tzv. absolventský kurs. První absolventi opustili školu v roce 1954. Z celkového počtu šedesát dva se dvacet tři uplatnili jako učitelé na základních hudebních školách, devatenáct získalo místa v symfonických a divadelních orchestrech, případně v rozhlase.

Na škole se povinně studovaly dva nástroje. Od prvního ročníku jeden jako hlavní obor, druhý praktický obor přibyl v ročníku třetím. K tomu se přidal povinný klavír a hudebně teoretické předměty, včetně dějin hudby. Všeobecně vzdělávací předměty se skládaly z českého a cizího jazyka (ruštiny), kulturních dějin, pedagogiky, občanské nauky, tělesné a branné výchovy. Na rozdíl od konzervatoří v Praze, Brně, Bratislavě a Ostravě, se v Kroměříži nevyučoval hudebně dramatický a taneční obor (taneční obor zůstal pouze v Praze, v Brně a Ostravě se oddělily samostatné taneční konzervatoře); tato situace trvá dosud – v tomto směru nenavázala kroměřížská konzervatoř na výše uvedené piaristické hudební semináře, jejichž chovanci provozovali až do školské reformy v roce 1775 nejen divadlo, ale také se podíleli na provádění oper na dvoře Kardinála Schrattenbacha.

V rámci hlavního oboru se studovaly základní nástroje symfonického orchestru: ze smyčců to byly housle (viola), violoncello a kontrabas; dřevěné dechové nástroje zastupovaly flétna (pikola), hoboj (anglický roh), klarinet (basklarinet) a fagot; žestě tvořily lesní roh, trubka, trombon (baskřídlovka, baryton) – tuba (helikon) přibyla až 1971; bicí nástroje existovaly jako samostatný obor jen podle potřeby v obsazení tympány (malý a velký buben, činely), xylofon (vibrafon, zvonková hra).

Primát drží kroměřížská konzervatoř v rámci tehdejšího Československa ve výuce hry na cimbál. Ten se zde začal vyučovat v roce 1952. Zásluhu na tom má Vojtěch Brada, první učitel cimbálu na domácích konzervatořích. Sám samouk, který začínal v cimbálové muzice, vypracoval metodiku hry na cimbál a vytvořil studie o tomto nástroji. Do té doby u nás literatura o cimbálu téměř neexistovala. Brada psal též drobné skladby pro cimbál a podněcoval jiné skladatele k tomuto žánru – podnítil např. Oldřicha Palkovského, dalšího pedagoga kroměřížské hudební instituce, v kompozici žáka Viléma Petrželky a Josefa Suka. Vedl též soubor lidových nástrojů a věnoval se sběru lidových písní. Do cimbálové třídy byli zpočátku přijímáni většinou ti uchazeči, kteří se nedostali na jiný nástroj, obvykle klavír. Nakonec u Brady absolvovalo celkem osmnáct studentů, první roku 1956. Po jeho odchodu do důchodu v roce 1970 nastala více než dvacetiletá pauza. Výuku cimbálové hry obnovila až 1992 Růžena Děcká, která rozšířila povědomí o nástroji i mimo konzervatoř: organizovala Mezinárodní festival cimbálu ve Valašském Meziříčí, vedla soutěže základních uměleckých škol v České republice, pořádala Letní cimbálové kursy v Bílé, sama je též autorkou didaktických prací pro tento nástroj.

Cimbál byl postupně obohacen o další tzv. lidové nástroje, kytaru (výuka od 1953) a akordeon, které se rovněž původně vyučovaly pouze v Kroměříži. Příprava hudebníků pro soubory lidové hudby se stala jedním z fenoménů kroměřížské konzervatoře; probíhala na ní od třetího ročníku vedle hlavního oboru.

Kroměřížská konzervatoř (v 50. letech stále Vyšší hudební škola) postupně překonávala počáteční nesnáze a profilovala se ve významnou instituci svého druhu v rámci Československa. Umělecký dozor nad jednotlivými obory převzali umělci z akademií múzických umění, celkovou koncepci určovalo Ministerstvo školství, věd a umění. Podle jeho plánů se kroměřížská konzervatoř měla stát prototypem pro zřizování podobných uměleckých škol. Tyto ideje se naplnily i v měřítku mezinárodním – podle vzoru Kroměříže vznikla například Fachschule für Musik v Halle nad Sálou.

 

C. 60. léta

Do rozvoje školy zasáhly události, které instituci ohrozily v samotných základech. 1959 vzešel z iniciativy Ministerstva školství návrh přemístit školu do Plzně. Proti tomu se sice postavil Krajský národní výbor v Gottwaldově, škola však na dalších deset let ztratila svoji samostatnost. 15. prosince 1960 byl schválen nový školský zákon, na jehož základě byla Vyšší hudební škola zrušena a instituce byla degradována na pobočku státní Konzervatoře v Brně. Přineslo to četné problémy organizační i ekonomické; z hlediska administrativního se z ředitelů stali pouzí vedoucí pobočky, de iure zástupci ředitele brněnské konzervatoře. Tento stav postihl ještě Josefa Brabce, jehož roku 1963 vystřídal ve funkci violoncellista a muzikolog Zdeněk Grasse, který díky svému vzdělání vyučoval violoncello i dějiny hudby. V roce 1967 byl pověřen prozatímním vedením pobočky houslista Josef Černý. Téhož roku se vedení ujal Dalibor Spilka, hudební skladatel, pedagog, sbormistr a kritik. Ten vykonával funkci do roku 1970, poté definitivně zakotvil na brněnské konzervatoři jako vyučující hudebně-teoretických předmětů.

Díky Spilkově podpoře vzniklo roku 1970 v Kroměříži samostatné varhanní oddělení (součástí výuky byla též hra na harmonium). Jeho zakladatelem se stal Karel Pokora, který na škole působil v letech 1966–91. Ten také 1979 prosadil stavbu nových varhan.

Konec Spilkovy éry zasáhla neblaze počínající normalizace. Samotný Spilka byl funkce zbaven z politických důvodů. Posledním ředitelem pobočky se stal na necelý rok Jaroslav Hýl.

 

D. 70. a 80. léta

Samostatnost získala škola opět v roce 1971, nyní pod názvem Konzervatoř v Kroměříži. Institucionálně spadala pod odbor školství Jihomoravského krajského národního výboru.

Počátek 70. let byl poznamenán rychlým střídáním, respektive dosazováním ředitelů. Po Jaroslavu Hýlovi byla odborem školství Jihomoravského krajského národního výboru pověřena vedením školy Miluše Manďáková, zástupkyně ředitele pro společensko-vědní předměty a pedagogicko-organizační úsek; stanula tak jako první osoba v čele samostatné konzervatoře. 1. února byla rozhodnutím téže instituce nahrazena hornistou Zdeňkem Drmolou, zástupcem pro úsek umělecko-odborný. Toho vystřídal 1. září 1972 hudební skladatel Lubomír Koželuha. Situace se ustálila až nástupem Jaroslava Račanského, dosavadního krajského školního inspektora pro školy uměleckého směru. Ten byl Jihomoravským krajským národním výborem jmenován prvním řádným ředitelem po dlouhé době zástupců a pověřených vedoucích pracovníků. Ve funkci vydržel do roku 1985. Po něm se do konce 80. let vystřídali na postu ředitele ještě dva hudebníci, trombonista Jaroslav Kummer (1985–89), sám absolvent školy v roce 1970, a houslista Jaroslav Nosek (1989–90).

V tomto období došlo k dalšímu rozvoji školy. Budova prošla rekonstrukcí, značně necitlivou k původní barokní architektuře. Byl postaven koncertní sál, zakoupeny nové nástroje, postaveny varhany. Hudební archiv a knihovna byly postupně doplňovány novými materiály. Rozvíjela se spolupráce s jinými konzervatořemi, zejména v Ostravě a Žilině.

Do 70. let spadá dosavadní největší umělecký triumf kroměřížské konzervatoře. V roce 1976 získal její symfonický orchestr za řízení Jaroslava Hýla třetí místo na světové soutěži mládežnických symfonických orchestrů v Západním Berlíně, kterou pořádala nadace Herberta von Karajana. Kroměřížští studenti se umístili za orchestry z USA a Německa. Na koncertě vystoupili s díly Richarda Wagnera (předehra k Mistrům pěvcům norimberským jako povinná skladba), Bedřicha Smetany (Z českých luhů a hájů), Eugena Suchoně (Metamorfózy) a Antonína Dvořáka (Symfonie č. 6 D dur, op. 60).

 

E. Od 90. let po současnost

V roce 1989 získala škola svůj definitivní název: Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského Kroměříž. Spojení Vejvanovského a kroměřížské hudební instituce je více než symbolické, neboť tento – vedle Adama Michny z Otradovic – největší český skladatel 17. století působil právě v Kroměříži (a Olomouci) jako trubač a kapelník biskupa Karla Lichtensteina-Castelcorno. Roku 1991 bylo město obohaceno o další podobnou vzdělávací instituci, Církevní konzervatoř Kroměříž, která však kvůli existenci dvou podobných škol v malém městě byla přestěhována do Olomouce. Od roku 1990 stanuli v čele konzervatoře dva ředitelé: klarinetista Miroslav Šiška (školu absolvoval 1975) a 2018 houslista Václav Křivánek (absolvent 1991, vyučuje od 2006).

Škola je šestiletá. První stupeň představuje čtyřleté studium, které poskytuje úplné středoškolské vzdělání zakončené maturitou; ta umožňuje další studium na vysoké škole. Druhý stupeň tvoří dvouletý cyklus, po němž následuje absolutorium, jehož součástí je absolventský koncert. Absolventi jsou připraveni jednak na profesionální uměleckou činnost, jednak mohou vyučovat na základních uměleckých školách.

Hlavní obory se studují individuálně. Tvoří je hra na nástroj a klasický zpěv. Strunné nástroje jsou zastoupeny vedle kvarteta houslí, violy, violoncella a kontrabasu též harfou – harfový obor vznikl jako poslední z oborů instrumentálních. Dechové nástroje byly rozšířeny o zobcovou flétnu a saxofon. K nástrojům klávesovým, klavíru a varhanám, přibylo fakultativně cembalo. Bicí nástroje se od roku 1996 vyučují v rámci dechového oddělení. Trojice „lidových“ nástrojů se 1992 opět ustálila na akordeon, kytaru a cimbál. Tyto předměty vyučovali mnozí významní interpreti, ať už kratší či delší období. Vedle již jmenovaných uveďme alespoň klavíristy Jiřího Doležela (1955–62), Radoslava Kvapila (1956–59), Milana Bialase (1960–63), Jiřího Skovajsu (1967–77 a 1998–99), Jiřího Bulise (1972–79) nebo Karla Košárka (od 1998). K pedagogům smyčcových nástrojů, z nichž někteří se stali řediteli školy (Josef Jírů, Josef Brabec, Zdeněk Grasse, Stanislav Nosek, Václav Křivánek), doplňme kontrabasistu a skladatele Miloslava Gajdoše, mezinárodně proslulého umělce a lektora interpretačních kursů. Na oddělení dechových nástrojů vyučovali např. hobojista Vítězslav Winkler (1958–60), hornista Bedřich Tylšar (1962–65), též další z řady ředitelů trombonista Jaroslav Kummer a klarinetista Miroslav Šiška.

Nedílnou součástí instrumentální výuky je komorní hra, při níž se vytvářejí soubory různých nástrojů, např. dechové trio, kvinteto apod.

Na oddělení hudební teorie působili vedle Dalibora Spilky též skladatelé Lubomír Koželuha (1972–74) a Rudolf Růžička (1973–74), dirigenti Evžen Holiš (1974–76) a Miloš Alexander Machek (1988–90).

Teprve v roce 2004 bylo otevřeno oddělení klasického zpěvu. Do té doby se zpěv vyučoval pouze jako vedlejší obor – kroměřížská konzervatoř tak byla jedinou školou sui generis, kde zpěv neexistoval jako samostatný obor.

V rámci výuky dějin hudby se ve škole krátce objevili pozdější významní muzikologové, kteří později zakotvili na Filosofické fakultě brněnské university, Jiří Vysloužil (1953–54) a Rudolf Pečman (1954–55), případně Jindřiška Bártová (1967–69), pozdější pedagožka brněnské konzervatoře a JAMU. Nejvýznamnější osobností tohoto oboru se však pro školu stal muzikolog Jiří Šafařík, který dříve působil jako vedoucí zámeckého hudebního archivu. Ten nejenže vyučoval od 1964 dějiny hudby (k tomuto předmětu v letech 2002–06 publikoval třídílnou učebnici Dějiny hudby), soudobou hudbu a historicko-estetický seminář, jako sbormistr též podnítil vznik Komorního polyfonního sdružení, jež od 1965 neslo název Moravští madrigalisté; toto těleso řídil do roku 1990, spolupráci s ním ukončil 2001. V roce 1992 na škole založil a dvanáct let vedl smíšený sbor Victoria schola. Od roku 1988 vyučovala dějiny hudby na konzervatoři též Ingrid Silná, působící paralelně na katedře muzikologie Filozofické fakulty University Palackého v Olomouci

Od svého založení vyškolila kroměřížská konzervatoř mnoho významných hudebníků. Jsou to např. flétnista Lubomír Kantor (absolutorium 1955), flétnistka Oldřiška Vaňharová (1956) – v letech 1961–64 členka souboru Musica nova v čele s basklarinetistou Josefem Horákem, trombon (absolutorium 1957) a violu studoval pozdější dirigent Vladimír Válek – ten v roce 1999 u příležitosti padesátého výročí školy dirigoval symfonický orchestr složený z bývalých absolventů; hornista Bedřich Tylšar (1958) – člen orchestrů FOK, Mnichovské a České filharmonie, též učitel Radka Baboráka, flétnista Jiří Válek (1959) – sólista České filharmonie, člen souborů České noneto a Ars rediviva, též pedagog Akademie múzických umění v Praze, klavírista Boris Krajný (1964), houslista Pavel Prantl (1965) – člen České filharmonie, trombonisté Jaroslav Kummer (1970), Petr Janda (1981), houslista Jan Schulmeister (1985) – člen Wihanova kvarteta a Petrof Piano Trio, houslista Leoš Zavadilík (1985), kontrabasista Pavel Klečka (1990), fagotista Roman Novozámský (1990), kontrabasista Martin Šranko (1992), houslista Marcel Kozánek (1992) – člen České filharmonie, fagotista Pavel Zatloukal, dirigent Tomáš Netopil (1996 absolvoval hru na housle), trombonista Robert Kozánek (1997) – člen České filharmonie aj. Po maturitě školu opustil klavírista Karel Košárek, který odešel studovat na pražskou konzervatoř, tři roky v Kroměříži studoval též klarinetista a saxofonista Felix (Antonín) Slováček. Zajímavostí je absolutorium ve hře na housle dvou pozdějších významných muzikologů Romana Dykasta (1983) a Lubomíra Spurného (1987).

Studenti a soubory konzervatoře získávají ocenění na významných soutěžích doma i v zahraničí. Ze zahraničních to jsou – vedle zmíněné orchestrální soutěže v Západním Berlíně (1976) – Evropský festival mladých v belgickém Neerpeltu (2003, 2009), CMA Trophee Mondiale v srbském Kragujevaci (2006) nebo Concorso Internazionale di Musica Pietro Argento v italském Gioia del Colle (2009). Mezi domácí mezinárodní soutěže s účastí posluchačů kroměřížské konzervatoře náleží Rozhlasová soutěž Concertino Praga, Mezinárodní interpretační soutěž Pražského jara, Rozhlasová soutěž Concerto Bohemia, klavírní soutěž Pro Bohemia Ostrava, Mezinárodní klavírní soutěž Bedřicha Smetany v Plzni, Mezinárodní Schubertova soutěž pro klavírní dua Jeseník, soutěž o cenu Beethovenova Hradce, Mezinárodní soutěž pro klavírní dua Karlovy Vary, Mezinárodní festival cimbálu ve Valašském Meziříčí, Mezinárodní soutěž Hudebního fóra Kroměříž 2007, Mezinárodní interpretační soutěž ve hře na žesťové nástroje Brno. Samozřejmá je účast na soutěžních přehlídkách konzervatoří České republiky v Teplicích, Ostravě, Pardubicích apod. Nutno zmínit též speciální soutěže nástrojové, např. Kontrabasovou soutěž Brno, Interpretační kytarovou soutěž konzervatoří České republiky nebo houslovou soutěž Mistra Josefa Muziky Nová Paka.

Studenti kroměřížské konzervatoře významně obohacují kulturní život nejen svého města. Vedle veřejných absolventských koncertů pořádají též koncerty promenádní v Podzámecké zahradě, hrají na vernisážích v zámecké obrazárně. Vystupují na festivalových koncertech, jako jsou Kroměřížské hudební léto, mezinárodní festival současné duchovní hudby Forfest nebo Hudba v zahradách a zámku Kroměříž.

Velký podíl na těchto veřejných produkcích má Symfonický orchestr Konzervatoře Pavla Josefa Vejvanovského Kroměříž. Ten jako by symbolicky navázal na činnost biskupské kapely, která se v době vlády Karla Lichtensteina-Castelcorno vypracovala na nejvýznamnější hudební soubor v českých zemích. Orchestr v 50. letech založil a vedl Jan Jarolím (1903–76). Ten také navázal na bohatý hudební život minulých epoch, neboť spartoval a provedl některé skladby z kroměřížského hudebního archivu. Jinou oblastí jeho činnosti je účinkování orchestru na Hudebním létu v Trenčianských Teplicích, kam soubor zajížděl od 1957 coby interpret tzv. lázeňské hudby. V roce 1968 převzal vedení orchestru Jan Holubec. Ten rozšířil jeho možnosti o provádění velkých symfonických děl, s nimiž soubor účinkoval v různých městech. S érou Jaroslava Hýla (1976–90) je spojeno především vynikající umístění na soutěži v Západním Berlíně (1976). Svědčí to o vysoké interpretační úrovni tělesa, které se zákonitě proměňuje příchody a odchody studentů. Roku 1990 se ujal vedení orchestru Robert Kozánek. Ten s ním vystoupil nejen v Kroměříži, např. na festivalu Kroměřížské hudební léto, ale též v zahraničí: Německo, Rakousko, Itálie. V roce 1995 účinkoval orchestr na koncertě laureátů soutěže Concerto Bohemia ve Španělském sále Pražského hradu. Pro orchestr napsali původní skladby někteří čeští skladatelé, např. Čestmír Gregor, Otomar Kvěch, Otmar Mácha, Ivan Kurz.

Ze souborů, jež vznikly v rámci konzervatoře, nelze opomenout vokální sdružení Victoria schola. Vyvinulo se ze školního smíšeného sboru, který 1992 sestavil Jiří Šafařík – původně pro příležitostný vánoční koncert. Šafařík využil svých bohatých zkušeností z řízení Moravských madrigalistů. Tomu odpovídal též propracovaný výběr repertoáru. Soustředil se jednak na madrigalovou tvorbu a motety období renesance, např. Josquin des Prez, Tomás Luis de Victoria (podle něj sbor dostal název) nebo Claudio Monteverdi (Šafařík nastudoval některé madrigaly z jeho osmé knihy), dále na hudbu německého a francouzského baroka: motet Jesu, meine Freude, BWV 227 Johanna Sebastiana Bacha, Te Deum Marca Antoina Charpentiera provedl sbor s Moravskou filharmonií za řízení Tomáše Netopila; pozornosti neušla ani duchovní hudba 19. století, např. motety Antona Brucknera nebo Johannesa Brahmse (některé z nich byly nahrány na CD). I u konzervatorního sboru se tak nabízí historická návaznost na Moravan, Moravské učitele a Moravské madrigalisty.


Literatura

I. Lexika

MEH.

ČSHS.

SČHK.

 

II. Sborníky a výroční zprávy

Grasse, Zdeněk (ed.): Deset let Vyšší hudební školy v Kroměříži (Vyšší hudební škola Kroměříž, Kroměříž 1960).

Drmola, Zdeněk – Brada, Vojtěch – Hýl, Jaroslav – Šafařík, Jiří – Vostatek, Jaroslav: 1949–1979. 30 let konzervatoře v Kroměříži (Kroměříž 1979).

Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž. 50 let: 1949–1999 (Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž, Kroměříž 1999).

Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž. Almanach 1949–2009 (vydavatel, místo a rok vydání neuvedeny).

 

III. Monografie

Fric, Ota: Vývoj hudební kultury na jihovýchodní Moravě (Krajské nakladatelství v Brně, Brno 1963).

Lébl, Vladimír a kol. (ed.): Hudba v českých dějinách. Od středověku do nové doby (Praha 1983).

Fišer, Zdeněk – Kroupa, Jiří: Kroměříž. Průvodce městem (Muzejní a vlastivědná společnost v Brně – Muzeum Kroměřížska v Kroměříži, Brno 1991).

Sehnal, Jiří – Vysloužil, Jiří: Dějiny hudby na Moravě (Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, Brno 2001).

Peřinka, František Václav: Kroměřížský okres. II. Místopis, 1–4 (Zdounky – Zdislavice 2002).

 

IV. Ostatní

Voňková, Lenka: Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského Kroměříž (diplomová práce, Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2010).

Káčer, Jan: Cimbál a cimbalisté na Uherskohradišťsku (magisterská práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011).

Mlčochová, Lenka: Hudební život Kroměříže (diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2011).

Tesařová, Dana: Vzdělávání a uplatnění varhaníků v České republice (diplomová práce, Hudební fakulta JAMU, Brno 2018).

 

Pavel Sýkora

 

Datum poslední změny: 21.7.2019