Český hudební slovník osob a institucí

Státní opera

(Nové německé divadlo; Neues Deutsches Theater; Německá opera; Deutsches Opernhaus; Divadlo 5. května; Velká opera 5. května; Smetanovo divadlo; Státní opera Praha)
Charakteristika: Hudební a taneční divadlo, divadelní soubor

Datum narození/zahájení aktivity: 5.1.1888

Státní opera (Nové německé divadlo; Neues Deutsches Theater; Německá opera; Deutsches Opernhaus; Divadlo 5. května; Velká opera 5. května; Smetanovo divadlo; Státní opera Praha), operní divadlo, zahájení činnosti 5. 1. 1888, Praha.   

 

A. Počátky historie pražské německé operní scény

B. Stavovské divadlo (1885–88)

C. Nové německé divadlo (Neues Deutsches Theater) (1888–1938)

D. Německá opera (Deutsches Opernhaus) (1939–45)

E. Divadlo 5. května, Velká opera 5. května (1945–48)

F. Smetanovo divadlo (1948–92)

G. Státní opera Praha (1992–2012)

H. Státní opera jako součást Národního divadla Praha (od 2012)

 

A. Počátky historie pražské německé operní scény

Souvislá historie pražské německé scény začíná rokem 1807, kdy byl po smrti italského impresária Domenica Guardasoniho (1731–1806) rozpuštěn poslední italský soubor působící ve Stavovském divadle. Jeho nový ředitel Johann Karl Liebich (1773–1816) sledoval trend doby a orientoval se na vybudování německého operního ansámblu. Do Prahy přivedl Carla Mariu Webera, který stál v čele opery v letech 1813–16. V procesu změšťanštění kultury první poloviny 19. století a utváření národního vědomí, které dospělo ke kulminačnímu bodu v revolučních letech 1848/49, se mezi českým i německým obyvatelstvem stále silněji ozývalo volání po samostatném „národním“ divadle, definovaném podle jazyka; hnutí znamenalo výrazný impuls v úsilí o vlastní české divadlo. Roku 1850 byl založen Sbor pro zřízení Českého národního divadla v Praze, dlouho však zůstalo pouze u myšlenky. František Ladislav Rieger prosadil vybudování Prozatímního divadla, které bylo otevřeno 18. 11. 1862 jako první profesionální česká scéna.

Německému souboru zůstalo nadále Stavovské divadlo, které administrativně vedl Franz Thomé (1807–72) do roku 1864 současně s Prozatímním divadlem. Německou scénu Stavovského divadla, nyní pod oficiálním názvem Königlich deutsches Landestheater / Královské německé zemské divadlo, převzal roku 1864 Rudolf Wirsing (1814–78). Ředitelem Prozatímního divadla zůstal až do své smrti Franz Thomé. Oba soubory, německý i český, využívaly také roku 1859 otevřené (dřevěné) Novoměstské divadlo, které roku 1885 dosloužilo a následujícího roku bylo strženo.

V době rozdělení české a německé scény už historicky cenná budova Stavovského divadla přestala vyhovovat rostoucím inscenačním požadavkům doby. Divadlu se nedařilo hospodářsky, Wirsingův nástupce v letech 1864–76 Eduard Kreibig  (1810–88) a jeho syn Edmund Kreibig (1851–94), který vedl divadlo v letech 1879–85, zápasili s dluhy. Situace německého divadla, zjitřená také zesílením českého národního vědomí po požáru ještě nedokončeného Národního divadla (12. srpna 1881) a horlivým úsilím o jeho znovuvybudování, se zdála neudržitelná. Pražští Němci, tvořící zhruba třetinu veškerého obyvatelstva Prahy, neuspokojeni výsledky jednání Zemského sněmu o divadelních záležitostech, ustavili 4. února 1883 Německý divadelní spolek (Deutscher Theaterverein), jehož cílem se stalo vybudování nové divadelní budovy. Dvanáctičlenný výbor tvořili příslušníci šlechty, průmyslníci, právníci, bankéři aj. 14. února 1883 vyšlo v tisku provolání, adresované německému obyvatelstvu nejen Čech, ale celého Rakouska, které v zájmu zachování významného „hradu německého ducha na horké kontroverzní půdě, bašty německého básnictví, jazyka a mravů na ohroženém hraničním pomezí“ (Bohemia, 14. února 1883) vyzývalo k pomoci a podpoře.

Tristní situace Kreibigova vedení přiměla nakonec Zemský výbor jednat. Roku 1884 nabídl vedení divadla Angelu Neumannovi (1838–1910). Neumann se osvědčil jako spoluředitel divadla v Lipsku, pro něž získal od Richarda Wagnera výhradní právo na uvedení Prstenu Nibelungova mimo Bayreuth, a se zvlášť sestaveným souborem s touto tetralogií podnikl evropské turné. Roku 1883 nastoupil do divadla v Brémách a vázán smlouvou, nemohl pražskou nabídku přijmout ihned. Vyhlídka na postavení nové divadelní budovy, která už nabývala určitější obrysy, ho ale lákala a pražskou nabídku nakonec přijal.

 

B. Stavovské divadlo (1885–88)

Ředitelskou funkci nastoupil Angelo Neumann 1. srpna 1885 a uvedl se velkoryse tím, že odkoupil Kreibigův fundus a ten mohl splatit největší dluhy. V proslovu k ansámblu a zaměstnancům divadla, který zaznamenal tisk, i v otevřeném dopise, jímž se Neumann obrátil na pražské publikum (Prager Tagblatt a Bohemia, 1. srpna 1885), prokázal umění diplomacie, které osvědčil během čtvrtstoletí vedení pražské německé scény. Poděkoval za důvěru, která mu byla pověřením funkcí prokázána, požádal o shovívavost a podporu publika, avizoval, že bude nutno doplnit sbor, posílit orchestr a zlepšit existenční podmínky jeho členů a přislíbil, že učiní vše, aby divadlo dosáhlo úrovně a významu, hodných Královského zemského německého divadla.

V prvních dvou a půl sezonách byl Neumann odkázán na Stavovské divadlo a dosluhující Novoměstské divadlo. Operní soubor uvedl jen za první půlrok jeho vedení 26 děl, mezi nimi šest Wagnerových oper, který byl Neumannovou nejsilnější zbraní (Lohengrin, uvedený 2. srpna 1885, byl první operní premiérou Neumannovy éry). Už v prvních dvou sezonách se uskutečnily dva operní cykly, C. M. Webera a W. A. Mozarta. Na sezonu 1885/86 angažoval Neumann v té době volného Gustava Mahlera na místo kapelníka, který se uvedl nastudováním Rýnského zlata a Valkýry.

Díky umění vyjednávat, vlastnosti, kterou se vyznačovali oba pražští divadelní ředitelé, Angelo Neumann v německém i František Adolf Šubert v českém divadle, bylo po několika menších konfliktech vyřešeno soužití obou scén. Roku 1888 uzavřeli Neumann a Šubert dohodu o dělbě repertoáru s přednostním právem německého divadla na rakouská a německá díla, českého divadla na díla česká (resp. slovanská), ostatní repertoár se dělil na základě konkrétních dohod. Německé divadlo hrálo i neněmecké opery v němčině, české divadlo uvádělo analogicky cizí díla česky. Dvakrát prodloužená smlouva byla v dalších letech dodržována na principu zvykového práva až do konce první světové války. Oba soubory si vzájemně vypomáhaly v případě potřeby výpomocí v orchestru, fundusu ap.

Zbourané Novoměstské divadlo uvolnilo roku 1886 prostor nové budově. Její vídeňští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer stavěli na svou dobu nejmodernější a nejbezpečnější divadla, stavbu vedl pražský architekt Karl Hasenauer. Vnější i vnitřní výzdoba budovy ve stylu historismu odpovídala reprezentačnímu účelu, který měla plnit. Méně účelně však bylo vybaveno zázemí (zkušebny, sklady a administrativní prostory).

 

C. Nové německé divadlo (Neues Deutsches Theater) (1888–1938)

1888–1910 (Angelo Neumann)

Slavnostním zahajovacím představením Nového německého divadla (Neues deutsches Theater, dále NDT) 5. ledna 1888 byli Wagnerovi Mistři pěvci norimberští za řízení Karla Mucka, který vystřídal odcházejícího Gustava Mahlera (Mahler později v Praze vícekrát hostoval a o první pražská uvedení jeho symfonií se později střídal orchestr NDT s Českou filharmonií, ke světové premiéře jeho Sedmé symfonie 19. září 1908 spojily síly oba orchestry). Neumann uvedl Mahlerovu rekonstrukci nedokončené opery C. M. Webera Tři Pintové, Wagnerovu ranou operu Víly, často dával nová díla ve velmi krátkém odstupu od jejich světových premiér; např. Die Hexe Augusta Enna (1. června 1892), Mala vita Umberta Giordana (16. listopadu 1893), Das Heimchen am Herd Carla Goldmarka (18. října 1896). Ve světové premiéře uvedl operu Tiefland Eugena d’Alberta (15. listopadu 1903), či Der polnische Jude českého skladatele Karla Weise (3. 3. 1901), komponovanou na německé libreto.

Pro menší inscenace a především pro činohru zůstalo německému družstvu dále Stavovské divadlo. Neumann zavedl autorské cykly, jejichž předzvěstí se stalo kompletní uvedení Prstenu Nibelungova 11. – 17. února 1888. Z myšlenky vznikl později pravidelný festival, konaný vždy na konci sezony (v květnu a červnu). Roku 1899 byl opět uspořádán Wagnerův cyklus a od následujícího roku se festival pod názvem Májové hry (Maifestspiele) stal pravidelnou součástí pražského kulturního dění. V dalších letech se ho účastnily i zahraniční soubory a poskytl příležitost k hostování mezinárodně uznávaných umělců. V autorských cyklech provedlo NDT opery např. Ch. W. Glucka, W. A. Mozarta, G. Verdiho.

Ztrátový provoz se snažil Neumann vyrovnávat několika způsoby. Organizoval tzv. divadelní vlaky, které svážely publikum z oblastí (stejnou praxi uplatňoval F. A. Šubert v Národním divadle), vypisoval abonomá, realizoval zájezdová představení (na začátku roku 1889 do St. Petěrburgu a do Moskvy, 1891 do Berlína), a pochopitelně také orientací repertoáru; uvádění závažných děl kompenzoval lehčím žánrem.

Výrazně přispělo NDT k rozvoji pražského koncertního života pořádáním Filharmonických koncertů, konaných od roku 1887, ve kterých pokračovali Neumannovi nástupci až do roku 1936. Jejich prostřednictvím se Praha seznamovala s díly Antona Brucknera, Antona Rubinsteina, Alexandra Zemlinského, Maxe Regera, Richarda Strausse, Hanse Pfitznera aj.

S působením v NDT jsou spojeny nástupy kariér velkých dirigentů, kromě Karla Mucka také Franze Schalka, Artura Bodanzkého či Otto Klemperera, začínaly zde příští sólistky a sólisté oper ve Vídni, Mnichově, Hamburku, Bayreuthu aj. (Laura Hilgermann, Gertrude Förstel, Margarethe Siems, Alfred Piccaver). Neumann zval do Prahy proslulé pěvecké hosty (Theresa Malten, Sigrid Arnoldson, Anna Bahr-Mildenburg, Erich Schmedes, Leo Slezak, Mattia Battistini) i dirigenty (Richard Strauss, Felix Weingartner).

Po roce 1905, kdy Neumann poprvé vážněji onemocněl, se začaly hromadit problémy související s trvalým podfinancováním divadla, které vedly v polovině října 1907 ke stávce divadelního orchestru. Stávkující nalezli podporu u odborové organizace Rakouský svaz hudebníků (Österreichischer Musikerverband) i u publika. V patové situaci se osvědčil jako vyjednavač dramaturg divadla Heinrich Teweles, v Neumannovi ale zanechala událost pocit křivdy. Roku 1909 dostal nabídku na vedení divadla v Berlíně, které však mělo být teprve postaveno. Průtahy přivedly Neumanna do nepříjemné situace, neboť jeho smlouva v Praze končila. Zklamaný Neumann zemřel 20. prosince 1910 v Praze, je pohřben v evangelické části hřbitova v Praze-Strašnicích.

 

1911–18 (Heinrich Teweles)

Během Neumannovy nemoci bylo ustaveno kolektivní vedení v čele s intendantem (právníkem a členem panské sněmovny) Karlem Eppingerem. Po Neumannově smrti převzala funkci formálně jeho manželka, herečka Johanna Buska, vedením divadla byl prozatímně pověřen někdejší Neumannův dramaturg (od roku 1899 šéfredaktor Prager Tagblattu) Heinrich Teweles (1856–1927). Teweles vstoupil do jiné společenské konstelace než kdysi Neumann, během desetiletého vedení divadla mu ale pomáhalo, že v něm už dříve pracoval, znal jeho zázemí, klady i bolesti, a byl rodilý Pražan. Vědom si toho, že nemá dostatečnou způsobilost pro problémy opery, angažoval jako 1. kapelníka (šéfa opery) Alexandra Zemlinského (1871–1942), který už v první sezoně nově nastudoval deset ze šestnácti inscenací a připravil čtyři filharmonické koncerty, včetně pražské premiéry Mahlerovy Osmé symfonie (28. března 1912).

Divadlo se stále potýkalo s ekonomickými problémy, i proto Zemlinsky omezil zvaní zahraničních hostů a soustředil se na vybudování pevného ansámblu, aby divadlo mohlo vystačit s vlastními silami. Získal tenoristu Hanse Winkelmanna, sopránový obor posílily Hedwig von Debicka, Susanne Jicha a angažoval další síly. Významná událost nastala na samém přelomu roku 1913/14. V noci z 31. prosince 1913 na Nový rok 1914 padla ochranná lhůta na Wagnerova Parsifala, do té doby vázaného na uvádění v Bayreuthu. Obě pražské opery příležitost okamžitě využily – Parsifal v NDT začínal 1. ledna 1914 v 16 hod. odpoledne, v Národním divadle o dvě hodiny později.

V červenci 1914 vypukla 1. světová válka. Následující sezona nepřinesla žádnou premiéru, nekonaly se ani Májové hry. Ředitel Teweles i přes problémy s personálem, nedostatkem uhlí a další potíže provoz udržel, ani v poslední válečné sezoně 1917/18 však divadlo nebylo schopno uvést novou premiéru. Teweles předpokládal, že dojde k politickým změnám a přestože měl desetiletou smlouvu, v září 1918 požádal Zemský výbor o uvolnění z funkce.

 

1918–27 (Leopold Kramer)

Tewelesovým nástupcem se stal herec a režisér Leopold Kramer (1869–1942), pražský rodák, od roku 1897 člen Deutsches Volkstheater ve Vídni. Po vyhlášení Československé republiky se situace německých divadel v Čechách a na Moravě změnila, nebyla nadále součástí středoevropské německojazyčné scény, v novém státě se stala záležitostí menšiny. Stavovské divadlo bylo subvencované státem, NDT patřilo Německému divadelnímu spolku a Kramer byl ke státu i k divadelnímu spolku ve vztahu koncesovaného nájemce. Už v listopadu 1918 se Stavovské divadlo stalo jablkem sváru mezi pražskými Němci a Čechy, kteří usilovali o druhou scénu. Kramer argumentoval svou smlouvou, uzavřenou do roku 1928. Problém vyvrcholil 16. listopadu 1920, kdy čeští herci s pomocí legionářů Stavovské divadlo obsadili a ještě téhož večera v něm český soubor uvedl Prodanou nevěstu. 5. prosince bylo Stavovské připojeno k Národnímu divadlu, soudní proces o Kramerovo odškodnění se táhl několik let a částka nikdy nebyla vyplacena v úplnosti.

Aby soubor uživil, potřeboval Kramer nutně druhé jeviště. 31. prosince 1921 otevřel Malou scénu (Kleine Bühne) v zadaptovaném sále Německého (dnes Slovanského) domu. Neklid v divadle, Kramerovy spory s Německým divadelním spolkem a několik netaktických kroků vedly nakonec s koncem sezony 1926/27 k jeho předčasnému odchodu.

Úroveň operních představení udržoval především důsledný Zemlinsky, který získal posilu v angažování dirigentů Heinricha Jalowetze, Viktora Ullmanna, na krátkou dobu Georga Szélla, a ke konci svého působení Wilhelma Steinberga. Sám nastudoval šedesátku oper a řídil přes stovku koncertů. Výkony opery a Filharmonické koncerty NDT vyrovnávaly pověst divadla, která od záboru Stavovského divadla stále kolísala. Adekvátně k dobové módě, ale také z hospodářské nutnosti začala v repertoáru převládat opereta nad operou, vedle klasické (vídeňské) operety se prosazovala revue. V Kramerově období se však také poprvé na scéně Nového německého divadla objevila česká opera (Hubička, Prodaná nevěsta, Její pastorkyňa / Jenůfa).

V letech 1924 a 1925 se stala Praha hostitelským městem orchestrální části festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society for Contemporary Music, ISCM). K rámcovému programu festivalu roku 1924 přispělo NDT 4. června koncertem se světovou premiérou Zemlinského Lyrické symfonie a 6. června světovou premiérou Schönbergova monodramatu Erwartung / Očekávání a aktovkou Maurice Ravela Die spanische Stunde (L’heure espagnole / Španělská hodinka). Roku 1925 pak opět jako rámcový program festivalu uvedlo 20. května operu Paula Dukase Ariane und Blaubart (Ariane et Barbe-Blue / Ariana a Modrovous) a Bruchstücke aus der Oper Wozzeck (úryvky z opery Wozzeck) Albana Berga. V Praze se také poprvé objevily opery Paula Hindemitha (3. března 1923 tři aktovky, Cardillac 13. března 1927).

 

1927–32 (Robert Volkner)

Ředitel Kramer složil funkci s koncem sezony 1926/27, roku 1927 opustil Nové německé divadlo a Prahu Zemlinsky a současně s ním odešel V. Ullmann. Zůstali Wilhelm Steinberg a Robert Kolisko, na nichž ležela tíha čtyř premiér (včetně Janáčkovy Káti Kabanové) a jedenácti nových nastudování. Sólisty posílil basista Magnus Andersen, vítanými hosty byli dva mezinárodně proslulí rodáci z Brna, sopranistka Maria Jeritza a barytonista Alfred Jerger.

Novým ředitelem se stal Robert Volkner (1871–1950), herec a režisér jako před ním Kramer, s předchozí ředitelskou zkušeností. Na rozdíl od Kramera nebyl Volkner nájemcem, ale stal se zaměstnancem Německého divadelního spolku; nepůsobil tedy jako samostatný podnikatel, ale hospodařil s přidělenou částkou. Volknerovo ředitelské období se zhruba kryje s dobou trvání světové hospodářské krize, která pochopitelně divadlo, bojující s finančními problémy po celou dobu existence, silně zasáhla. Sílily také politické rozpory, projevy protiněmecké i protičeské, antisemitismus a další jevy provázející nástup nacionálního socialismu v sousední zemi na západě a stalinského komunismu na východě.

Ve Volknerově období nastudovalo NDT další tři české opery, Švandu dudáka Jaromíra Weinbergera (1929), Smetanova Dalibora (1930) a Strašidlo v zámku Jaroslava Křičky (1932). Světovou premiéru měla opera Kranwit česko-německého skladatele Theodora Veidla (1929), za niž skladatel získal téhož roku Československou státní cenu. Roku 1927 uvedlo NDT největší operní šlágr doby, „jazzovou“ operu Johnny spiel auf Ernsta Křenka. V sezoně 1929/30 se v NDT objevily místní premiéry oper Ernsta Tocha (Die Prinzessin auf der Erbse), Paula Hindemitha (Hin und zurück), Ernsta Křenka (Schwergewicht oder Die Ehre der Nation) a Kurta Weilla (Aufstieg und Fall der Stadt  Mahagonny), v následující sezoně Die Soldaten Manfreda Gurlitta a 18. května 1933 (jako jediná novinka sezony) opera Verlobung im Traum / Zásnuby ve snu Hanse Krásy, vyznamenaná Československou státní cenou. Přesto se Volknerovu období vytýkalo, že nedokázal dát divadlu jasný umělecký profil. Také Volkner vypověděl smlouvu předčasně.

 

1932–1938 (Paul Eger)

Posledním ředitelem Nového německého divadla se stal Paul Eger (1881–1947), který v Praze v období Angela Neumanna působil jako dramaturg a připadla mu posléze neblahá role půlstoletí divadla uzavřít. Po jmenování A. Hitlera říšským kancléřem, vyloučení umělců židovského původu z kulturní sféry v Německu a dalších krocích nacionálněsocialistické diktatury nalezla v Československu dočasný azyl řada německých umělců, také v NDT. Eger divadlo udržel přes zhoršující se politickou situaci a za stálého snižování subvence, která nutila k úsporným opatřením (české Národní divadlo bylo roku 1930 zestátněno, NDT zůstalo na družstevní bázi), hájil je proti útokům z Berlína i šovinisticky motivovaným výpadům z české strany. Uskutečnily se dvě premiéry děl domácích skladatelů německého jazyka, 17. dubna 1935 to byli Die Kleinstädter / Maloměšťáci Theodora Veidla, 17. října 1936 Die Jakobsfahrt / Jakobova pouť Fidelia F. Finkeho, která získala Československou státní cenu.

V Egerově souboru nastoupili kariéru například sopranistka Hilde Konetzni či basista Hans Hotter, dirigentskými oporami byli Georg Széll a Fritz Zweig. Széll v Praze roku 1919 začínal a o deset let později se sem, před svou emigrací z Evropy, vrátil; roku 1934 nastudoval Dvořákova Jakobína, 1936 Šostakovičovu operu Katarina Izmajlova (Katharina Ismailowa) a 1937 Honzovo království Otakara Ostrčila, jako jasný signál postoje divadla vůči válečnému vyhrožování z Německa.

Padesáté výročí existence oslavilo divadlo 5. ledna 1938 Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými. Ještě 22. června 1938 uvedlo NDT světovou premiéru opery Ernsta Křenka Karel V. (podle nacistické terminologie „zvrhlého skladatele“), zůstalo však u jediného představení. 29. září rozhodly velmoci v Mnichově o odstoupení československého pohraničí říši. Poslední premiérou NDT byla 18. září 1938 Verdiho Luisa Miller, posledním představením Tosca 25. září. Ke 30. září 1938 obdrželi zaměstnanci divadla dopis od Německého divadelního spolku, který znamenal rozvázání smluv.

 

D. Německá opera (Deutsches Opernhaus) (1939–1945)

Po rozpuštění souboru NDT a ukončení činnosti uvažovala československá vláda o odkoupení divadla od Německého divadelního spolku. Než však mohlo dojít k uskutečnění záměru, obsadily zbytek Československa jednotky wehrmachtu. Divadlo bylo přejmenováno na Německou operu (Deutsches Opernhaus). Rovněž Stavovské divadlo získali Němci a jeho zabrání se interpretovalo jako náprava událostí z roku 1920. Intendatem obou divadel se stal rodák z Brna Oskar Walleck (1890–1976), pověřený zároveň zodpovědností za všechna německá divadla v protektorátu.

Během války sloužilo divadlo pro politická shromáždění, pohostinská představení souborů z říše (Německé opery z Berlína, Vídeňské stání opery), či koncertním příležitostem (Berlínští filharmonikové s Wilhelmem Furtwänglerem aj.). Podnětem k prezentaci německého umění se stal např. z Berlína organizovaný Mozartův rok 1941. Zbytky orchestru NDT se sešly v Libreci, hlavním městě říšské župy Sudety, a utvořily Sudetoněmeckou filharmonii. Roku 1940 byla z rozhodnutí říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse z tohoto orchestru utvořena Německá filharmonie (Deutsches philharmonisches Orchester) a do jejího čela postaven Joseph Keilberth (1908–1968), který se stal pražským generálním hudebním ředitelem. Německá filharmonie měla v období protektorátu tvořit protiváhu České filharmonii.

Vlastní operní soubor okupační orgány nevytvořily. Až v sezoně 1942/43 vznikl operetní ansámbl, jehož úkolem bylo udržovat náladu německého obyvatelstva. V další sezoně hrála v divadle opera z Duisburgu, která o vlastní budovu přišla při leteckém náletu. Od 1. 9. 1944 byla všechna divadla v říši uzavřena.

 

E. Divadlo 5. května, Velká opera 5. května (1945–48)

V květnu 1945 obsadili bývalé NDT čeští umělci. Ředitelem se stal skladatel Alois Hába (1893–1973), operu vedl dirigent, skladatel a režisér Václav Kašlík (1917–79) a činohru režisér a herec Antonín Kurš (1901–60). Na počest pražského povstání neslo nyní název Divadlo 5. května. První operní premiérou se 4. září 1945 symbolicky stala Smetanova opera Braniboři v Čechách. Provozovatelem divadla byla Ústřední rada Revolučního odborového hnutí. Brzy se však ukázalo vícesouborové soužití neúnosné, činohra po jedné sezoně divadlo opustila a vedení divadla se, nyní pod názvem Velká opera 5. května, vyvázalo ze závislosti na ústředí odborů.

Velká opera 5. května usilovala o moderní inscenační tvar. Reprezentantem režijního pojetí byli Václav Kašlík a Alfréd Radok, scénografie Josef Svoboda, orchestr vedl Karel Ančerl, na nastudování se podílel Karel Reiner – oba Hábovi žáci z meziválečné doby, kteří prošli vězněním v koncentračních táborech – a Jiří Jirouš, který nastudoval českou premiéru Hábovy čtvrttónové opery Matka (23. května 1947). Po dvou operetních titulech (Hervého Mam‘zelle Nitouche a Lehárova Veselá vdova?, uvedená v úpravě Alfréda Radoka záměrně s otazníkem) operetní žánr z repertoáru divadla zmizel. Po odchodu činohry zůstalo divadlo dvousouborové a hned v první sezoně uvedlo v premiéře dvě baletní podoby Dona Juana – historickou Ch. W. Glucka a novou skladatele Václava Kašlíka.

Nová inscenační a repertoárová linie se stávala silnou konkurencí pro Národní divadlo a po komunistickém puči v únoru 1948 začala překážet tradičně a dogmaticky uvažujícímu ministru školství, věd a umění Zdeňku Nejedlému. Na základě usnesení vlády byla Velká opera 5. května připojena pod staronovým názvem Divadlo 5. května k Národnímu divadlu a od listopadu 1949 bylo přejmenováno na Smetanovo divadlo. Národní divadlo nyní disponovalo spolu se Stavovským divadlem (přejmenovaným na Tylovo) třemi budovami a dvěma relativně samostatným soubory a orchestry.

 

F. Smetanovo divadlo (1948–1992)

Ředitelskou funkci vykonávali v sezoně 1948/49 herec Václav Vydra (st.), 1949–53 Ladislav Boháč, 1953–58 Drahoš Želenský, dalších šest let Bedřich Prokoš, 1965–70 Josef Urban, 1970–78 Přemysl Kočí, následovalo desetileté období ředitele Jiřího Pauera a krátké, dvouleté období 1898–1991, kdy se stal ředitelem Ivo Žídek (v posledních třech letech mělo tedy divadlo v čele hudebníky). Šéfem opery v letech 1948–51 se stal Otakar Jeremiáš, v letech 1953–58 následovali v krátkých intervalech Jiří Pauer, Jaroslav Vogel a Drahoš Želenský, 1958–70 stáli v čele opery Jan Seidel, Hanuš Thein, Jiří Pauer a Jaroslav Krombholc, v dalších letech Václav Holzknecht, Ladislav Šíp, Miloš Konvalinka, Zdeněk Košler, František Vajnar, posledním předlistopadovým šéfem opery byl Václav Riedlbauch. Dramaturgie byla postavena především na odkazu české a ruské opery a kmenovém repertoáru opery světové. V budově Státní opery patřily k pozoruhodným inscenacím Mirandolina Bohuslava Martinů (1959) a jeho Řecké pašije (1967), Maryša E. F. Buriana (1960), Balada o lásce Jaroslava Doubravy (1962), Láska ke třem pomerančům Sergeje Prokofjeva (1962). Individuální režijní rukopis přinesli Ladislav Štros ši Karel Jernek. Teprve v šedesátých letech se opět objevila díla Richarda Strausse a Richarda Wagnera. Ideální rozměry jeviště divadla přály baletním inscenacím, rovněž pro pohostinská představení zahraničních souborů byl využíváno především Smetanovo divadlo.

V letech 1967–73 prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí a soubor hrál střídavě na scéně Národního a Tylova divadla. Už tehdy se začalo mluvit o úplném osamostatnění Smetanova divadla, příznivá doba pro uskutečnění myšlenky však nastala až za změněných poměrů po roce 1989. Provoz v rekonstruovaném Smetanově divadle zahájilo 5. května 1973 Smetanovo Tajemství. Na jeho jevišti měla 4. 4. 1974 premiéru opera Jána Cikkera Coriolanus, komponovaná pod dojmem událostí roku 1968. Ideologická tendence následujících let se projevila v repertoáru důrazem na ruskou a sovětskou operu: mezi premiérami let 1974–76 byly opery A jitra jsou zde tichá Kirila Molčanova, Semjon Kotko Sergeje Prokofjeva, Čajkovského Piková dáma či dvě bezprostředně po sobě následující inscenace Musorgského Borise Godunova. V roce 1976 byly nastudovány tři Janáčkovy opery (Věc Makropulos, Z mrtvého domu a Příhody lišky Bystroušky). K výrazným počinům patřily na scéně Smetanova divadla inscenace Brittenova Petera Grimese a jeho Žebrácké opery, Prokofjevova Ohnivého anděla, Her o Marii B. Martinů, či aktovek Alexandra Zemlinského Florentinská tragédie (Eine florentinische Tragödie) a Infančiny narozeniny (Der Zwerg), které režíroval Karel Drgáč. Ideologické mantinely a mizivá možnost uplatnění českých pěvců v zahraničí paradoxně vytvořily podmínky pro soustředění prvotřídních pěveckých a dirigentských osobností a dalších uměleckých sil, jejichž výsledky se významně zapsaly do historie divadla.

Téměř příznačně se 20. prosince 1991 po čtyřiceti letech vrátila na jeviště Smetanova divadla opereta inscenací Netopýra (Die Fledermaus) Johanna Strausse.

 

G. Státní opera Praha (1992–2012)

Od 1. dubna 1992 byla zřízena Státní opera Praha, jejímž zřizovatelem bylo Ministerstvo kultury České republiky. V mezidobí před rozdělením divadel byl ředitelem teatrolog Jindřich Černý, prvním ředitelem samostatné Státní opery se stal na tři roky Karel Drgáč (narozen 1954), jehož záměrem bylo navázat na historii Nového německého divadla, jak už naznačil svou režií Zemlinského aktovek. Tomu odpovídala novodobá premiéra Zásnub ve snu Hanse Krásy (1994), 29. října téhož roku se uskutečnila česká premiéra opery rakouského skladatele Gottfrieda von Einem Proces (Der Prozess) podle románu Franze Kafky.

Z konkurzu vypsaného po ukončení Drgáčova funkčního období vyšla vítězně mezzosopranistka Eva Randová, šéfdirigentem se stal britský dirigent Hillary Griffths. Divadlo se vrátilo k tradičnějšímu repertoáru, příležitost dostala řada mladých pěvců. Novodobého, ač pouze koncertního provedení se dočkala opera Pavla Haase Šarlatán.  Roku 1998 nastoupili do čela Státní opery Praha scénograf Daniel Dvořák jako ředitel a režisér Jiří Nekvasil jako umělecký šéf. Společně realizovali českou premiéru opery Arriga Boita Nerone, v tendenci objevovat zapomenutá či v Čechách dosud neuvedená díla pokračovali světovou premiérou opery Bubu z Mantparnassu Emila Františka Buriana, následovaly minimalistická opera Phila Glasse Pád domu Usherů (The Fall of the House of Usher), Brittenova Utahování šroubu (The Turn of the Screw), Zemlinského Bylo nebylo (Es war einmal) či  Lidský hlas (La voix humaine) Francise Poulenca. Divadlo vypsalo skladatelskou soutěž na původní operu, z níž vzešla vítězně Faidra Emila Viklického (premiéra 20. 9. 2000). Mimořádný úspěch mělo uvedení operní prvotiny Bohuslava Martinů Voják a tanečnice v režii Davida Pountneye. Vzpomínkou na období Neues Deutsches Theater byly inscenace dvou oper, které měly v Neues Deutsches Theater světovou premiéru - Polského žida Karla Weise, a Nížiny Eugena d’Alberta, historii Neues Deutsches Theater připomněla také Ariana a Modrovous Paula Dukase. V českých premiérách zazněly opery Fyzikové (Die Physiker) rakouského skladatele Anderase Pflügera a Sloní muž (Joseph Merrick dit Elephant Man) francouzského autora Laurenta Petitgirarda. Na jevišti Státní opery se také objevila hudba baroka, opera Orlando furioso Antonia Vivaldiho. Projekt nazvaný „Bušení do železné opony“ poskytl příležitost mladým skladatelům a inscenátorům.

Od sezony 2002/03 přešel tým Dvořák – Nekvasil do Národního divadla, v čele Státní opery stanul její dosavadní správní ředitel Jaroslav Vocelka. K projektu konfrontací oper na totožné náměty, který byl za minulého vedení zahájen společným uvedením Dona Giovanniho Giuseppa Gazzanigy a W. A. Mozarta (2001), patřily měsíc po sobě uvedené inscenace Bohémy Ruggera Leoncavalla a Giacoma Pucciniho (2003). Všestrannost mohl soubor Státní opery Praha prokázat v ragtimové opeře Scotta Joplina Treemonisha (2003). Dramaturgická zajímavost a vymezení Státní opery Praha vůči repertoáru Národního divadla se však po přechodu týmu Dvořák – Nekvasil do vedení Národního divadla začaly postupně stírat.

 

H. Státní opera jako součást Národního divadla Praha (od 2012)

Do historie Státní opery Praha, náležející mezi příspěvkové organizace Ministerstva kultury, zasáhl v roce 2011 nadřízený orgán a do vedení divadla jmenoval tehdejšího ředitele Národního divadla Ondřeje Černého se záměrem sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem. Po velkých diskusích, do nichž se zapojila i veřejnost, byla Státní opera roku 2012 znovu začleněna pod správní vedení Národního divadla. Dne 12. 7. 2016 bylo odehráno poslední představení před rozsáhlou rekonstrukcí budovy Státní opery, která bude znovu otevřena začátkem sezóny 2019/20.


Literatura:

I. Lexika

Šormová, Eva (red.): Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (Praha 2000).

 

II. Ostatní

Vrbka, Tomáš: Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. Opera 1888–2003, (Praha 2004), česky, německy a anglicky.

Vrbka, Tomáš: Státní opera Praha. Historie divadla v obrazech a datech. Opereta a balet 1888–2008 (Praha 2010), česky, německy a anglicky.

Ludvová, Jitka: Až k hořkému konci. Pražské německé divadlo 1845–1945 (Praha 2012).

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/statni-opera/historie

http://encyklopedie.idu.cz

Archiválie:

Dokumentační centrum Státní opery Praha.

Archiv Národního divadla Praha.

Kompletní soupis známých pramenů viz Ludvová, Jitka: Až k hořkému konci.

 

Vlasta Reittererová


Datum poslední změny: 13.12.2017