Český hudební slovník osob a institucí

Siblík, Emanuel

Charakteristika: Taneční estetik, kritik a publicista

Datum narození/zahájení aktivity: 28.11.1886
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 24.8.1941

Siblík, Emanuel, taneční estetik, kritik a publicista, narozen 28. 11. 1886, Nestrašovice, okres Příbram, zemřel 24. 8. 1941, Klánovice.

A. Život
B. Estetické a umělecké názory
C. Publicistická činnost a další odborné aktivity

A. Život
Emanuel Siblík patřil spolu s Janem Reimoserem k vůdčím osobnostem taneční teorie a kritiky v Čechách v období mezi světovými válkami, zasloužil se významně o rozvoj odborné teoretické reflexe tance u nás. Stejně jako Jan Reimoser si zvolil tanec za celoživotní objekt svého odborného zájmu, vyvíjel rozsáhlou publicistickou, organizační i vzdělávací činnost. Studoval estetiku u Otakara Hostinského na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (doktorát získal v roce 1912). Působil jako profesor češtiny a francouzštiny na gymnáziu v Písku (1915-19), spolupracoval v době první světové války s domácím odbojem (tzv. Mafie), po roce 1918 byl poradcem francouzského generála J. Pellého a v dalších letech byl československým zástupcem v Mezinárodním ústavu pro duševní práci při OSN v Paříži (1925-38); z dostupných materiálů nevyplývá, jak dlouho pobýval přímo v Paříži a odkdy tam jen dojížděl, v jeho pozůstalosti jsou však četné výstřižky článků, publikovaných v pařížských novinách. Ve Francii i v Čechách usiloval o propagaci a rozvoj české kultury, spolupracoval intenzívně se Sokolem, do francouzštiny přeložil verše Josefa Tomana. Zabýval se také výtvarným uměním a napsal studie o Františku Kupkovi a Jaroslavu Čermákovi. Biografické údaje o Emanuelovi Siblíkovi jsou velmi kusé a jeho osobní životní osudy zůstávají téměř neznámé.

B. Estetické a umělecké názory
Siblíkův zájem o teoretickou reflexi tance vycházel podle jeho vlastních slov ze záliby v praktickém provozování společenských tanců, ze vztahu k Sokolu a zkušeností s metodou tzv. rytmiky George Deményho, kterou Siblík i sám vyučoval (jeho žačkou byla tanečnice Anka Čekanová). Zaměření na studium tance podporoval u Siblíka údajně i Otakar Hostinský, který si uvědomoval potřebu reflexe tohoto estetikou opomíjeného fenoménu, který stál také na okraji Hostinského odborného zájmu. Emanuel Siblík nepublikoval žádnou studii, v níž by souvisle, systematicky vyložil své estetické názory, neměl ambice konstruovat ucelenou estetickou teorii tance. Jeho estetické postoje a orientaci tak lze vysledovat z jeho kritických a teoretických textů, vázaných na konkrétní témata; dílčím způsobem osvětlil své postoje v úvodní části knihy Tanec mimo nás i v nás, nazvané Rozmluva s estetikem tanečního umění. Siblík nepřistupoval k tanečním jevům z předem formulovaného estetického stanoviska, ale spíše se snažil porozumět estetickým principům, které byly vlastní danému tanečnímu projevu, jeho tvůrci. Prostřednictvím Hostinského vyšel Siblík názorově z experimentální estetiky Fechnerovy, postupně zejména pod vlivem svých studií v Paříži a kontaktů s francouzskou kulturou přijímal podněty psychologické estetiky; považoval za nutné uplatnit i v estetickém zkoumání tance historické hledisko. Ve svých statích věnoval centrální pozornost osobnosti tvůrce tance, jeho tvůrčím pohnutkám a individuální charakteristice. Původně v zásadě pozitivistický úhel pohledu na taneční estetiku prošel u Siblíka vývojem pod vlivem uměleckého dění po první světové válce (okruh literátů Moderní revue), na určitou dobu ho inspirovala subjektivistická estetika Henri Bergsona; v této fázi se Emanuel Siblík domníval, že při interpretování díla je třeba dát přednost „procítění“ uměleckého díla před jeho „vědeckou“ analýzou. Vliv F. X. Šaldy však přinesl odklon od chápání umění jako výlučné hry; Siblíka zaujala problematika sociální funkce umění. Sám Emanuel Siblík charakterizoval své estetické postoje jako estetický relativismus, „který se jeví jako vědecká syntéze příliš absolutistického dogmatismu a příliš skeptického impresionismu“ (Tanec mimo nás i v nás, s. 18). Za hlavní kritérium vlastních estetických soudů označil Siblík umělecké (taneční) dílo samo. Rozumové, analytické uchopení tanečního umění mělo být vždy doprovázeno jeho intuitivním, bezprostředním prožitím.
„Relativistický“ byl i Siblíkův vztah k různým, zejména současným tanečním stylům. Nesdílel dobový sklon být výhradním stoupencem buď tradice klasického tance, nebo modernosti experimentálních nových stylů. Přiznával oběma vůdčím proudům tanečního umění stejnou potenciální uměleckou účinnost, závislou jen na tvůrčí invenci. Nejbližší jeho naturelu a estetickým názorům však byl styl americké tanečnice Isadory Duncan a jejích souputníků (Olga Vladimirovna Gzovská, manželé Clotilde von Derp a Alexander Sacharow), vycházející z antické inspirace kombinované s podněty Friedricha Nietzscheho a dobové filosofie. V tvorbě Isadory Duncan viděl Emanuel Siblík ideální spojení apollinského a dionýského principu v Nietzscheho pojetí. Podrobně se zabýval ve studii Antické krásno v moderním tanci poměrem tance Isadory Duncan k antickým řeckým vzorům, ke starořecké koncepci tance jeho místa v kultuře, speciálně Platónovým idejím. S Isadorou Duncan se Siblík shodoval také v chápání úsilí o obrodu tance jako úsilí o nové vnímání lidského těla; v kráse těla a jeho pohybů se pro něj zrcadlila krása ducha. Siblík se angažoval ve snahách o změnu vnímání obnaženého lidského/ženského těla (např. prakticky v rámci Sokola) jako esteticky i eticky krásného, což opět odkazovalo na spřízněnost jeho postojů s názory Isadory Duncan o pevné vazbě mezi estetickou krásou a přirozeností.

C. Publicistická činnost a další odborné aktivity
Vedle Jana Reimosera vytvořil Emanuel Siblík nejrozsáhlejší teoretické literární dílo o tanci v českém prostředí. Řadu let působil jako taneční kritik, publikoval referáty především v časopise Rozpravy Aventina, dále v Národních listech, časopise Eva, Salon, La Danse, Archives Internationales de la Danse, Der Auftakt a jiných. Jeho kritiky nevynikaly břitkostí názorů, i v nich se projevovala jeho vstřícnost k rozmanitým stylovým polohám tanečního umění a jeho osobní nekonfliktnost. První knižní publikaci o tanci vydal v roce 1917; kniha Tanec, projev života a umění byla koncipována jako stručná sumarizace historického vývoje tance od starověku do Siblíkovy současnosti a byla prvním podobně zaměřeným textem v české taneční literatuře 20. století (patřila k ojedinělým popularizujícím textům o taneční historii v celém historickém vývoji reflexe tance v Čechách). Text Tanec nového života (1922) se povahou blížil spíše poetické reflexi tance, byl napsán pod dojmem pražských vystoupení ruské herečky a tanečnice Olgy Vladimirovny Gzovské. V práci Angkor a jeho tanečnice (1928) se věnoval svébytné taneční kultuře Kambodže, se kterou měl bezprostřední kontakty. Monografickou práci Isadora (1929), pozoruhodnou, autentickou, z osobních kontaktů čerpající studii umělecké osobnosti Isadory Duncan doplnila zmíněná estetická studie Antické krásno v moderním tanci (1937). Stěžejním dílem Emanuela Siblíka byla kniha Tanec mimo nás i v nás (1937), soubor statí, dotýkajících se několika tematických okruhů: představitelé evropské taneční moderny (reflektoval osobnosti, které vystoupily v Praze); čeští představitelé výrazového tance (osobnosti, školy); okruh souboru Les Ballets Russes Sergeje Ďagileva; skupina Švédský balet; choreografická činnost Joe JenčíkaOsvobozeném divadle; český lidový tanec; společenské tance a další. Kniha poskytla kaleidoskopický obraz dobového tanečního dění, vůdčích stylových proudů, zejména ve vztahu k českému prostředí, zaznamenala také některé okrajové, časové jevy, opomíjené problémy, např. aktivity tanečního sdružení Tanec-Rytmika-Gymnastika. Práce je dnes cenným historickým materiálem, který obsahuje množství detailů a informací, i když v některých bodech mu chybí úplná přesnost (např. v datech premiér choreografií). Emanuel Siblík publikoval také práce z jiných oblastní kultury, z francouzštiny přeložil esej Paula Valéryho Duše a tanec (Praha 1928).
Významnou součástí Siblíkových odborných aktivit byla práce organizační a propagační. Byl jedním ze zakladatelů Svazu Tanec-Rytmika-Gymnastika (1934), jehož hlavním cílem bylo zvýšení odborné úrovně soukromých škol tance a rytmiky, které tehdy vznikaly ve velkém počtu a téměř bez odborných záruk. Svaz pořádal četné přednášky, praktické lekce a taneční večery, angažoval se v zavedení státních zkoušek pro učitele tanečních disciplín. Pozoruhodnou událostí byla Taneční výstava (výstava výtvarných děl vztahujících se k tanci), uskutečněná v Mánesu spolu s řadou doprovodných akcí (1936); na ni navázala obdobná akce v roce 1938, zaměřená převážně na taneční fotografii. Na obou událostech se Emanuel Siblík podílel koncepcí i jako hlavní organizátor. Za své kulturní aktivity získal Emanuel Siblík několik významných ocenění: Officier d´Académie (1920); Officier d´Instruction publique (1929); rytíř kambodžského královského řádu Monisaraphon (1932).

Dílo:

Dílo literární

Tanec, projev života a umění (Praha 1917);

Tanec nového života (Praha 1922);
Pro obrodu baletu na české scéně (Praha 1924);
Istar (Praha 1924);
Angkor a jeho tanečnice (Praha 1928);
Isadora, taneční obrození (Praha 1929);
Tyrš a rytmika. Zdraví-krása-umění (Praha 1933);
Tanec mimo nás i v nás (Praha 1937);
Antické krásno v moderním tanci (Praha 1937).

Literatura:

I. Lexika
Český taneční slovník (Praha 2001).

II. Ostatní
Jaczová, Eva: Balet Slovenského národného divadla (Bratislava 1971).

Dorota Gremlicová
Datum poslední změny: 19.5.2005