Český hudební slovník osob a institucí

Nedbal, Karel

Nedbal, Karel, dirigent, sbormistr, skladatel, violista a hudební spisovatel, narozen 28. 10. 1888, Dvůr Králové nad Labem, zemřel 20. 3. 1964, Praha.

Synovec skladatele Oskara Nedbala a manžel pěvkyně Evy Hadrabové získal základy hudebního vzdělání na gymnáziu ve Dvoře Králové u ředitele kůru Jana Kavky (1899–1907). Studoval práva na Univerzitě Karlově (1906–08), kompozici u Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra a příležitostně hrál v orchestru Národního divadla na violu pod Karlem Kovařovicem. Ve studiu práv pokračoval ve Vídni (1908–10), kde zároveň působil jako violista v Tonkünstler-Orchestru pod svým strýcem Oskarem Nedbalem. Od svých 22 let se věnoval dirigentské a sbormistrovské dráze. Stal se druhým kapelníkem Divadla moravských měst (1910), sbormistrem Vinohradského Hlaholu (1911–20), mezitím působil v opeře v Zábřehu (1911) a Plzni (1914, vedle Václava Talicha). V Hlaholu kladl důraz na soudobou českou sborovou a oratorní tvorbu (premiéra oratoria Jan Hus Rudolfa Vohanky, 13. listopadu 1919). V letech 1914–19 působil jako operní dirigent Vinohradského divadla (vedle Otakara Ostrčila), poté se stal šéfem olomoucké opery (1920–28). Kromě klasického repertoáru se zasloužil o uvedení nové české tvorby a méně prováděných děl zahraničních autorů (Richard Strauss – Salome, Vittorio Gnecchi – Cassandra, Max von Schillings – Mona Lisa a další). Pod jeho vedením uskutečnil soubor zájezdy do Vídně (1924, operní cyklus Bedřicha Smetany) a Krakova (1927, cyklus českých oper). Po odchodu z Olomouce se stal šéfem opery v Bratislavě (1928–38, první dirigent 1929–30), kde nastudoval velmi široký operní repertoár. Poprvé zde uvedl cyklus oper Bedřicha Smetany (1934), propagoval dílo Leoše Janáčka a ruských či sovětských autorů (Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov – Zlatý kohoutek, 1928; Modest Petrovič Musorgskij – Soročinský trh, 1932; Sergej Sergejevič Prokofjev – Láska ke třem pomerančům, 1931; Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič – Kateřina Izmajlova, 22. 11. 1935, premiéra mimo Sovětský svaz). Uspořádal zájezdy do Vídně, kde prováděl zejména opery Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, úspěšně provedl Prodanou nevěstu a Jakobína v Barceloně (1936). Vedl symfonické koncerty Osvetového sväzu a Slovenského národního divadla, na jejichž programy zařazoval mladé slovenské skladatele (Alexander Moyzes, Eugen Suchoň a další). V roce 1938 získal Štefanikovu cenu. Jako dirigent Zemského divadla v Brně nastudoval především díla Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka (1938–40). Od září 1940 působil v pražském rozhlase, pohostinsky dirigoval v Olomouci, kde se stal opět šéfem opery (1941–45) a poté čestným členem. Po druhé světové válce působil v Národním divadle v Praze (od 8. června 1945, hostování již v letech 1936, 1939, 1941, 1944). Byl členem umělecké správy společně s Otakarem Jeremiášem a Jaroslavem Krombholcem (červen 1945 – březen 1946), náměstkem Otakara Jeremiáše jako vedoucí záležitostí operního šéfa (1946/1947) a náměstkem Václava Talicha (1947/48). V Národním divadle prosazoval českou tvorbu a opery ruských autorů (Michail Ivanovič Glinka – Ivan Susanin, Pjotr Iljič Čajkovskij – Střevíčky). Byl oceněn Řádem práce (28. 11. 1953). Přispíval do hudebních časopisů Tempo, Rytmus a další. Do důchodu odešel 30. září 1958.