Český hudební slovník osob a institucí

Hába, Alois

Hába, Alois, skladatel, pedagog a hudební teoretik, narozen 21. 6. 1893, Vizovice, zemřel 18. 11. 1973, Praha.

Narodil se jako první ze čtyř dětí ševce a lidového muzikanta Františka Háby (1850–1935) a jeho druhé manželky Terezie Hábové, rozené Trčkové (1860–1937). Otec František Hába hrál na klarinet a ve Vizovicích založil roku 1872 lidovou kapelu, v níž působili i jeho synové z prvního manželství Josef (flétna a klarinet) a Vincenc (klarinet a housle), z druhého manželství pak Alois (housle a kontrabas) Karel (housle) a Jan (klarinet).
V letech 1908–12 Alois Hába studoval na učitelském ústavu v Kroměříži. Z té doby pocházejí jeho první kompoziční pokusy. 1912–14 působil jako pomocný učitel v Bílovicích a posléze byl přeložen do Mistřic. Zde spolu s první orchestrální partiturou (symfonický obraz Mládí) vznikl soubor drobných skladeb pro housle s doprovodem klavíru. Hába se v nich obrací ke vzoru drobných salónních kusů konce 19. století. Napodobuje jejich styl, způsob doprovodu a současně zjednodušuje technické nároky houslového partu. Pevně rozhodnut věnovat se hudbě zažádal o dovolenou a na doporučení Ferdinanda Vacha a také s přímluvou poslance Antonína Cyrila Stojana mohl nastoupit do mistrovské třídy Vítězslava Nováka na pražské konzervatoři (1914–15), pod jehož vedením studium uzavřel Sonátou pro housle a klavír op. 1 (1915).
V červnu 1915 byl Hába odvelen k pěšímu pluku do St. Pöltenu, poté prošel haličskou a italskou frontou a koncem roku 1917 byl převelen do Hudebně-historické ústředny tiskového střediska c. a k. Ministerstva války (Musik-historische Zentrale beim Kriegspressequartier des k. u. k. Kriegsministeriums), kde se podílel na vzniku sbírky (nedokončené) vojenských písní národů a etnických skupin monarchie. V letech 1917–18 se stal nakrátko žákem vídeňského teoretika Richarda Stöhra, který jej vzdělával v klasické harmonii a kontrapunktu.
Po válce zůstal Hába ve Vídni. Na jaře 1918 se stal soukromým žákem Franze Schrekera a na podzim téhož roku vstoupil oficiálně do jeho kompoziční třídy na vídeňské Hudební akademii (Akademie für Musik und darstellende Kunst). Schrekerovy dobré vztahy s Universal Edition zajistily Hábovi místo korektora a vedle tohoto působil ve školním roce 1918/19 jako učitel teorie a hry na housle v soukromé Schallingerově hudební škole (Musikschule Schallinger). Zde vyučovali také další Schrekerovi žáci Felix Petyrek a Heinrich Knöll. Ve stejné době Hába začal svou publicistickou činnost. Pod Schrekerovým odborným dohledem komponoval či upravoval díla od op. 1b až k op. 5: Tři fugy pro klavír (s. op., 1918), Variace na kánon Roberta Schumanna op. 1b (1918), Dva kusy pro klavír op. 2 (1918), Sonátu pro klavír op. 3 (1919), Smyčcový kvartet č. 1 op. 4 (1919) a orchestrální Ouverturu op. 5 (1920), původně označenou jako Frühlingsouvertüre (Jarní předehra), kterou Hába u Schrekera absolvoval.
Na podzim roku 1920 byl Franz Schreker povolán do Berlína na místo ředitele berlínské Staatliche Hochschule für Musik. Svého učitele následovali nejvěrnější žáci, kterými vedle Aloise Háby byli např. Ernst Křenek, Max Brand, Karol Rathaus či Jascha Horenstein.
V Berlíně, kde Hába pobýval od poloviny roku 1920 do Velikonoc 1922 a s přestávkami až do léta 1923, se 28. listopadu 1922 dočkal veřejného provedení svého prvního čtvrttónového smyčcového kvartetu (Smyčcový kvartet č. 2 op. 7), který byl ještě téhož roku Havemannovým kvartetem uveden také v Praze a Brně. Smyčcový kvartet č. 3 op. 12 (rovněž čtvrttónový) provedlo 29. července 1923 Amarovo kvarteto v Donaueschingenu Donaueschinger Musiktage) a s týmž souborem zazněl vzápětí ve Vídni. Těmito provedeními, jakož i uvedením Symfonické fantazie pro klavír a orchestr op. 8 na zahajovacím koncertu festivalu Všeobecného německého hudebního spolku (52. Tonkünstlerfest des Allgemeinen Deutschen Musikvereins) se Hába dostal na špičku hudební avantgardního hnutí. Tehdy také publikoval v Universal Edition a v pražském nakladatelství Hudební matice své první teoretické práce.
V červenci 1923 se vrátil do vlasti a od podzimu zahájil na pražské konzervatoři volné kurzy mikrointervalové hudby. Zde prosadil v roce 1925 otevření třídy čtvrttónové a šestinotónové kompozice. V roce 1934 byl po několikerém zásahu Josefa Suka (rektora konzervatoře) jmenován řádným profesorem. Do Hábovy třídy vstupovali rovněž žáci jiných skladatelů, aby se seznámili s aktuálními kompozičními metodami. O zaměření kurzů a náplni výuky svědčí mimo jiné rukopisná podoba Nauky o harmonii z roku 1943. V seminářích své žáky Hába seznamoval nejen s metodami vlastní kompoziční práce, se specifickou poetikou „osvobozené hudby“, ale rovněž s aktuálními kompozičními postupy a teoretickými východisky, exponovanými především Arnoldem Schönbergem. Principy nové hudby měly být dokazovány s pomocí materiálu shromážděného v nově založeném fonografickém archivu.
Mimořádný důraz byl kladen rovněž na interpretaci. Díla Hábova a jeho žáků zaznívala na koncertech konzervatoře, obyčejně ve spolupráci se Spolkem pro moderní hudbu (od roku 1927) a Přítomností (od roku 1933). Některá z nich pak byla provedena na festivalových koncertech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Jejich prvními interprety se stávali posluchači Hábových kurzů, kteří své zkušenosti ukládali i do textů odrážejících dobový stav provozovací praxe nové hudby. Hábova třída se stala brzy uznávaným mezinárodním pojmem. Vedle Čechů a Slováků ji navštěvovali rovněž Němci, Jihoslované, Ukrajinci, Bulhaři, Litevci. Hába vychoval několik žáků, kteří se rovněž pokusili o kompozice v mikrointervalových systémech: Karel Ančerl, Robert Brock, Václav Dobiáš, Karel Hába, Rudolf Kubín, Miroslav Ponc, Karel Reiner ad.
K Hábovým úspěchům dvacátých let lze přičíst jeho podíl na rozšíření mikrointervalového instrumentáře. Na stavbě čtvrttónového klavíru nejprve spolupracoval s firmou Grotrian-Steinweg v Braunschweigu a posléze s firmou August Förster v Löbau (Sasko), resp. s její pobočkou v severočeském Jiříkově (Georgswalde). První Försterův model čtvrttónového klavíru vznikl v roce 1924, následující typy pak byly vytvořeny v letech 1925–1929 a 1931. Poprvé tento nástroj Hába představil na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v červnu 1924 v Praze. Hába se rovněž podílel na stavbě čtvrttónového harmonia a jeho šestinotónové varianty (1927). Inicioval také stavbu čtvrttónového klarinetu, trubky, lesního rohu a kytary. Na základě ohlasu Hábovy prezentace a dalších náznaků pozitivního přijetí čtvrttónové hudby přišli bratři Manfred a Gerhard Försterovi s návrhem pořádat tzv. propagační koncerty, které by nový výrobek předvedly a přímo nabídly případným zájemcům. K těm měli vedle institucí náležet také aktivní hudebníci a poučení laikové. Nástroj měl být publiku přiblížen příkladnou interpretací Hábovy hudby nebo skladeb jeho žáků v podání Erwina Schulhoffa, kterého od roku 1931 nahradil Karel Reiner.
V letech 1923–27 vznikla převážná většina Hábových skladeb věnovaných čtvrttónovému klavíru. Autor zkomponoval mimo jiné pět suit a deset fantasií pro čtvrttónový klavír. Představě maximální technické inovativnosti odpovídá rovněž skutečnost, že mezi klavírní Suitou op. 10 (1923) a Fantasií pro violoncello a čtvrttónový klavír op. 33 nevzniklo až na jednu výjimku žádné Hábovo půltónové dílo.
Téměř od počátku tvůrčí dráhy doprovázel Alois Hába své znějící dílo rozličnými texty, jimiž se pokoušel nahlížet na vlastní tvorbu a přehledně mapovat mnohé oblasti hudebního života. Hábovo literární dílo tvoří eseje, libreta oper, libretistické návrhy, teoretické články, vysvětlující a bilanční stati, recenze a drobné zprávy. Během berlínského pobytu se soustředil především na propagaci vlastní atematické a čtvrttónové hudby, nedlouho po návratu do Prahy začal na stránkách německy psaných hudebních časopisů Melos, Anbruch a Der Auftakt informovat zahraniční čtenáře o pražském hudebním životě. Ve svých příspěvcích si rovněž všímal jubileí významných osobností (Bedřich Smetana, František Zdeněk Skuherský, Vítězslav Novák, Josef Suk, Franz Schreker, Arnold Schönberg, Alaban Berg). Domácí čtenáři se mohli s jeho názory setkat na stránkách časopisů Listy Hudební matice (v roce 1928 název změněn na Tempo), prvorepublikových Hudebních rozhledů, Klíče, Hudební besídky a Indexu. Spoluvytvářel profil časopisu Rytmus a v letech 1926–32 přispíval informativními zprávami a drobnými kritikami do deníku Československá republika (dříve Pražské noviny). Roku 1927 vyšla v nakladatelství Kistner & Siegel v Lipsku Hábova nauka o harmonii (Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölftonsystems).
Již během studia v Německu se Hába účastnil podniků nově založené Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (International Society for Contemporary Music, ISCM) a po návratu do Čech se aktivně zapojil do činnosti pražských spolků (Spolek pro moderní hudbu, Přítomnost). V Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu patřil Hába v meziválečném období k nejaktivnějším členům. Několikrát se stal členem mezinárodní jury (1927, 1932 a 1938), na festivalech se uváděly jeho skladby a skladby jeho žáků. V roce 1935 se rozhodným způsobem zasloužil o uspořádání festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Praze, jehož konání (původně umístěné do Karlových Varů) znemožnila politická situace v československém pohraničí.
Roku 1928 se Hába stal členem České akademie věd a umění. Studium díla Rudolfa Steinera jej přivedlo do Antroposofické společnosti a antroposofie zůstala jeho celoživotním přesvědčením. V roce 1931 se v Mnichově uskutečnila světová premiéra Hábovy celovečerní čtvrttónové opery Matka. V roce 1932 byl pozván na kongres arabské hudby do Káhiry, Roku 1933 se zúčastnil Mezinárodní olympiády revolučních divadel a navazující Mezinárodní konference skladatelů v Moskvě. Z této návštěvy vyplynulo posléze téma Hábovy další opery, Nová země podle románu Fjodora Gladkova. V období protektorátu dokončil svou třetí operu (šestinotónovou) Přijď království Tvé s antroposofickým poselstvím.
Po válce pokračoval ve výuce na konzervatoři a nově založené AMU, podílel se na založení Syndikátu českých skladatelů a na založení Divadla 5. května (od 2. sezóny Velká opera 5. května), které sídlilo v budově bývalého Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha) a jehož se Hába stal ředitelem. Roku 1948 bylo divadlo úředním rozhodnutím připojeno k Národnímu divadlu a Hába z ředitelského místa odvolán. V letech 1948–50 komponoval výhradně masové písně. Roku 1950 bylo oddělení mikrointervalové hudby na AMU zrušeno a Hába dosloužil tři roky, zbývající mu do penze, v knihovně konzervatoře.
Od roku 1953 se Hába věnoval téměř výhradně skladatelské práci. I když neopustil možnost komponovat v různých tónových systémech a opětovně se vyrovnával s podněty dodekafonie a webernovského serialismu, nebylo toto období obecně spojováno s hledáním žánrové novosti a s návraty (třebas i opožděnými) avantgardních stylů. Dočasná expanze angažovaného umění po jistou dobu způsobila, že některé představy o celkovém uspořádání díla a jeho funkcích přešly i do následující tvorby. Především na počátku tohoto období komponoval Hába způsobem, jenž směřoval k redukci a zjednodušení. Hába navíc spojoval s osudy svých děl s vybranými interprety a soubory. Kromě Karla Reinera, Českého noneta a Hábova kvarteta, se jednalo o klavíristku Emmu Kovárnovou a basklarinetistu Josefa Horáka (společně Due Boemi di Praga), Hábovy houslové skladby hrál Antonín Novák, dalšími interprety byli klavírista Drahomír Toman, klavíristka Líza Fuchsová, harfistky Marie Zunová a Marcela Kožíková nebo cimbalistka Kateřina Zlatníková.
V letech 1956 a 1959 byl Hába hostem Darmstadtských mezinárodních letních kurzů nové hudby (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) a pokračoval v přednáškové činnosti (Německo, Švýcarsko, Rakousko, Rumunsko aj.). Roku 1957 byl jmenován čestným členem Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu, 1961 členem-korespondentem Německé akademie umění v Berlíně (Německá demokratická republika). U příležitosti svých sedmdesátin byl Hába vyznamenán titulem Zasloužilého umělce (1963), roku 1968 mu byl propůjčen Řád republiky.