Český hudební slovník osob a institucí

Procházka, Jan Ludevít

(Ludevít; Ludvík)
Charakteristika: Hudební publicista, oganizátor a skladatel

Datum narození/zahájení aktivity: 14.8.1837
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 19.7.1888

Procházka, Jan Ludevít (Ludevít; Ludvík), hudební publicista, oganizátor a skladatel, narozen 14. 8. 1837, Klatovy, zemřel 19. 7. 1888, Praha.

 

Procházkův otec Josef Procházka byl varhaníkem v Klatovech. Svému synovi poskytl základy hudebního vzdělání, dalším učitelem Ludevíta Procházky byl Leopold Eugen Měchura. Maturoval na gymnáziu v Klatovech, v letech 1854–63 studoval v Praze práva (JUDr.). V letech 1854–55 byl žákem Bedřicha Smetany ve hře na klavír. Po uzavření právnických studií nastoupil u soudu na Smíchově a poté na pražském magistrátu, kde byl zaměstnán do roku 1879.

 

První Procházkovy skladby se objevily na veřejnosti již v padesátých letech. Brzy se zapojil do rozvíjejícího se českého hudebního života a po roce 1860 patřil k jeho nejhorlivějším organizátorům. V letech 1858–64 přispíval do časopisu Dalibor, vydávaného Emanuelem Melišem, byl spoluzakladatelem spolku Hlahol (2. 10. 1861) a jeho prvním jednatelem, působil jako sbormistr roku 1862 založené Umělecké besedy a 9. 3. 1863 byl zvolen jejím jednatelem. Publikoval v Národních listech (pravděpodobně již od roku 1864 pod šifrou C.), kde se roku 1865 stal Smetanovým nástupcem, současně psal i do německé Politik. Podílel se organizačně na pražském provedení Lisztova oratoria Svatá Alžběta (1866), na přípravách koncertu ruského knížete Golicyna roku 1870 (jehož výsledkem bylo angažmá některých českých hudebníků v Rusku, mimo jiné dirigenta a skladatele Eduarda Nápravníka), od roku 1872 organizoval koncerty historické hudby na Žofíně. Od roku 1869 vedl pěveckou školu pro dámy hudebního odboru Umělecké besedy a z jeho podnětu byla roku 1873 otevřena pěvecká škola Prozatímního divadla, jejímž ředitelem se stal Smetana (po jeho ohluchnutí škola zanikla).

 

Procházka také pomáhal při založení spolku Hudební matice, jehož úkolem bylo vydávání klavírních výtahů českých oper; prvním výtiskem byl klavírní výtah Prodané nevěsty (ještě bez recitativů) roku 1872. S manželkou Martou roz. Reisingerovou (zpěvačkou) organizoval soukromé hudební salony hudebních novinek, na nichž byla uváděna raná díla Dvořákova, Fibichova, Bendlova či Šeborova. V letech 1870–72 vedl Procházka redakčně Hudební listy, 1872–74 Dalibora. Byl také jedním z iniciátorů založení česko-německého Komorního spolku (Kammermusikverein, 1897), z nějž se roku 1896 vyčlenil dodnes existující Český komorní spolek (německý Kammermusikverein zanikl rokem 1939). Procházka byl v Komorním spolku prvním jednatelem a účinkoval v jeho programech jako klavírista a klavírní doprovazeč své ženy. Působil také jako dirigent (v Jednotě svatovítské a v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše na Starém městě pražském).

 

Přestože byl český hudební život v šedesátých letech velmi aktivní, Procházku situace, naplněná osobními spory a projevy antipatií (zejména kolem osobnosti Bedřicha Smetany, jehož propagaci chtěl Procházka plně sloužit), neuspokojovala a již od konce šedesátých let hledal uplatnění v cizině. To se zdařilo až roku 1879, kdy Procházkovi přesídlili do Hamburku (Marta Procházková byla angažována v Městském divadle). Procházka působil jako ředitel tamní Orchestrální jednoty (Tonkünstlerverein), vyučoval na konzervatoři, založil si vlastní hudební ústav a spolupracoval s divadlem. Roku 1881 následoval manželku do Drážďan. 1883–88 byl opět v Hamburku, kde se zasloužil o provedení Smetanových Dvou vdov (první provedení Smetanovy opery na německé scéně) v úpravě Rodericha Felse. Procházka zastával názor, že lpění na originálním tvaru českých děl jim brání v pronikání do zahraničí a proto je třeba díla přizpůsobit zvyklostem příslušné zahraniční scény; jeho názor nebyl ve vlasti akceptován a umělecky se ukázal jako pochybený. Na druhé straně nelze Procházkovi upřít zásluhu uvedení Dvořákova Šelmy sedláka v Drážďanech (24. 10. 1882), v berlínském nakladatelství Simrock prosadil vydání několika sešitů lidových písní různých etnik (mezi nimi písně české, moravské, slovácké a slezské) apod. Zemřel náhle při návštěvě Prahy následkem akutního zhoršení chronické ledvinové choroby.

 

V Procházkových názorech se obráží dobový rozpor. Na jedné straně vycházel při své činnosti z myšlenky nutnosti vzájemného smíření vlivů italského a německého a těchto pak s národními směry menších národů, jež se podle jeho názoru uzavíraly do provincialismu, na druhé straně zastával ideu slovanského umění, vycházející z Kollárova panslavismu. Na počátku šedesátých let se pohyboval v okruhu Františka Pivody, zároveň usiloval o povolání Smetany do čela Prozatímního divadla (proti Janu Nepomuku Maýrovi). Procházkův jednoznačně pozitivní posudek na Smetanova Dalibora (zveřejněný před premiérou 12. 5. 1868 v Národních listech) byl počátečním impulzem k debatám o Smetanově wagneriánství. Na druhé straně odmítal „surovost a přehnanost moderní, [...] kredo, jež káže Meyerbeer, Verdi či Wagner.“ (Procházka o Šeborově opeře Blanka, Národní listy 11. 3. 1870). Pod vlivem Jana Nerudy a Otakara Hostinského své názory později poněkud zmírnil, nadále však viděl hlavní úkol domácí tvorby v budování slovanského umění.


Dílo:

I. Dílo hudební

(Seznam vydaných skladeb viz Dalibor 10, 1888, s. 311).


Čtyři charakteristické kusy pro violoncello a klavír
(Praha, F. A. Urbánek 1888);

Symfonická báseň Alfred (podle lyricko-epické básně Vítězslava Hálka, 1858, provedení nedoloženo);

Předehra k Hálkově tragédii Carevič Alexej (1860, provedena 11. 3. 1860, Stavovské divadlo Praha);

Slovanský pochod (ze scénické hudby k tragédii Gustava Pflegera-Moravského Svatopluk, zhoubce Vršovců, provedena 2. 2. 1861 Stavovské divadlo);

Písně, úpravy písní, dvojzpěvy, sbory.

 


II. Dílo literární


Slavná doba české hudby
(výbor z Procházkových kritik a článků, Miloslav Nedbal, ed., Praha 1958; Identifikace Procházkových statí není vždy jednoznačná, k tomu viz Ludvová, Jitka, ed.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, Praha 2006, s. 422).

Literatura:

I. Lexika

Rieger.

OSN.

ČSHS.

Ludvová, Jitka, ed..: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století (Praha 2006, s.420–423).

 

II. Ostatní

(Drobné zprávy: Dalibor 1, 1858, s. 42; Dalibor 3, 1860, s. 250; Dalibor 4, 1861, s. 25, 266; Slavoj 1, 1862, s. 55, 61, 100; Dalibor 5, 1862, s. 153–154, 169, 177–178, 185–186, 193–194, 209, 217–218, 233–234, 271; Slavoj 2, 1863, s. 32–33,54, 91, 222, 231; Dalibor 2, 1882, s. 94; Dalibor 10, 1888, s. 203, 303, 310–311; Allgemeine Musik-Zeitung 1888, s. 262).

Šmilovský, Vojtěch: Starý Měchura. Vybrané spisy II (Praha 1881).

Hostinský, Otakar: Bedřich Smetana a jeho boj omoderní českou hudbu (Praha 1901, 21941).

Srb-Debrnov, Josef: Z deníků B. Smetany (Praha 1902).

Piskáček, Adolf: Dr. Jan Ludevít Procházka, životopisný náčert (Dalibor 28, 1906, s. 187–192).

Kienzl, Wilhelm: Meine Erinnerungen an Prag (Dürer-Blatt 3, 1906, s. 9–10; přetištěno v Hudební revue 1, 1908, s. 353–354).

Löwenbach, Jan: Dr. Ludevít Procházka, první apoštol hudby Smetanovy (Hudební revue 1, 1908, s. 329–251).

Löwenbach, Jan: Úsudek Ambrosův o Ludevítu Procházkovi (Hudební revue 1, 1908, s. 351–353.

Nejedlý, Zdeněk: Ludevít Procházka (Den, 19. 7. 1908, přetištěno v Nejedlý, Zdeněk: Kritiky, Den 1907–1909, Praha 1954).

Památník pražského Hlaholu (Praha 1911).

Löwenbach, Jan: B. Smetana a Ludevít Procházka. Vzájemná korespondence (Praha 1914).

Dolanský, Ladislav: Hudební paměti (Praha 1918, 2Praha 1949).

Dopisy Měchurovy Ludevítu Procházkovi (Hudební revue 13, 1919–20, s. 214nn.)

Procházka, Rudolf Freiher: Der Kammermusikverein in Prag (Praha 1926, zvláště s. 15, 29–31.

Hnilička, Alois: Kontury vývoje hudby poklasické v Čechách (Praha 1935, s. 64–67, 82–83).

Bartoš, Josef: Prozatímní divadlo a jeho opera (Praha 1938).

Jarka, V. H.: Kritické dílo B. Smetany (Praha 1948. zvláště s. 19–23).

Šourek, Otakar: Život a dílo Antonína Dvořáka I, 1841–77 (Praha 1954).

Horák, Vladimír: František Pivoda (Brno 1970, zvláště s. 151–181).

Jiránek, Jaroslav: Smetanova operní tvorba I, Od Braniborů v Čechách k Libuši (Praha 1984, s. 39; Smetanova operní tvorba II, Od Dvou vdov k Viole, Praha 1969, s. 8).

Kuna, Milan (vyd.): Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty I–IV (Praha 1996–2000).

 

Vlasta Reittererová

Archiválie:

Pozůstalost uložena v Literárním archivu Památníku národního písemnictví, fond Richard Morawetz (Průvodce po fondech literárního archivu PNP, 2 sv., Praha 1993, a dodatky 1995), též fond Otilie Malybrok-Stielerová, tamtéž.

Poštolka, Milan: Hudební památky Morawtzovy sbírky (Časopis Národního muzea 1962, č. 2, s. 89nn.).




Datum poslední změny: 18.1.2010