Český hudební slovník osob a institucí

Kurzová-Štěpánová, Ilona

Charakteristika: Klavíristka a pedagožka

Datum narození/zahájení aktivity: 19.11.1899
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 25.9.1975

Kurzová-Štěpánová, Ilona, klavíristka a pedagožka, narozena 19. 11. 1899, Lvov, zemřela 25. 9. 1975 Praha.

Narodila se v ukrajinském Lvově a od útlého dětství se učila hře na klavír od svých rodičů, vynikajících klavírních pedagogů Viléma a Růženy Kurzových. Dráhu koncertní pianistky zahájila v necelých deseti letech Mozartovým Korunovačním koncertem D dur. První veřejné vystoupení se uskutečnilo ve vojenském kasinu ve Lvově 14. 3. 1910, vojenský orchestr tehdy dirigoval Franz Fridrich. Velkou odezvu v tisku vyvolalo následující provedení zmiňovaného Mozartova klavírního koncertu 22. 4. 1910 ve Lvově, tentokrát však za doprovodu spolkového vídeňského orchestru Tonkünstler pod taktovkou Oskara Nedbala. Byl to právě Nedbal, kdo po soukromém poslechu Iloniny hry doporučil otci Vilému Kurzovi, aby s dcerou nastudoval tento klavírní koncert. Lvovský debut odstartoval profesionální pianistickou kariéru desetileté Ilony Kurzové. Mozartův Korunovační koncert zahrála ještě 8. 12. 1910 ve Vídni (orchestr Tonkünstler opět dirigoval Oskar Nedbal) a 19. 12. 1910 poprvé v Praze (v Rudolfinu ji doprovodila Česká filharmonie pod taktovkou Viléma Zemánka). Den po slavném pražském debutu si Kurzová zahrála tentýž koncert ještě naposledy na výročním večeru hudebního spolku v Táboře, poté započala se studiem nového repertoáru. Otec Vilém Kurz dohlížel na výběr skladeb pro sestavení Ilonina prvního celovečerního recitálu, jenž se konal v polském Stanislawowě 7. 12. 1911. O týden později 14. 12. 1911 zazněl v Praze. Odborná kritika si cenila zvláště provedení Chopinových skladeb, oceňováno bylo i podání skladeb českých autorů, kteří zejména v budoucnu tvořili nedílnou součást jejího repertoáru. Vídeň vyslechla Ilonin sólový recitál v Bösendorferově sále 21. 12 1911. Vystoupení před berlínským publikem se uskutečnilo 27. 2. 1913 v Bechsteinově sále. Pro svůj druhý vídeňský sólový recitál 17. 3. 1914 nově nastudovala několik skladeb Chopinových, inspirována byla zážitkem z koncertu Artura Rubinsteina, jenž se stal jejím pianistickým vzorem spolu se Svjatoslavem Richterem. Po vypuknutí první světové války odešli Kurzovi do Prahy. Ilona během války účinkovala na různých dobročinných koncertech. S Českou filharmonií pod taktovkou Viléma Zemánka provedla v Praze další dva klavírní koncerty: Lisztův A dur a Chopinův e moll. Společně koncertovala například s houslistou Janem Kubelíkem, pěvcem Karlem Burianem a dalšími. V roce 1916 se stala Ilonina matka Růžena Kurzová profesorkou klavírní hry na lvovské konzervatoři a proto se celá rodina vrátila z Prahy zpět do Lvova. Rodiče Ilonu podporovali na dalších koncertních cestách, do konce války účinkovala na celé řadě dobročinných koncertů, vystoupila v Praze, Brně, Krakově, Lvově. Kromě sólových skladeb interpretovala i komorní hudbu, např. Smetanovo klavírní trio g moll, op. 15. Na orchestrálních koncertech hrávala jako jedna z mála interpretek dva klavírní koncerty v jednom večeru, 3. 12. 1917 s Českou filharmonií to byl Čajkovského b moll a Chopinův e moll. V srpnu 1919 se rodina Kurzových rozhodla Lvov definitivně opustit. Vzhledem k tomu, že oba rodiče získali místa profesorů na brněnské konzervatoři, rodina se usadila v Brně. Vilém Kurz v Brně vybudoval klavírní oddělení, které se směle mohlo srovnávat se školou pražskou. Koncertní činnost Ilony Kurzové kulminovala ve dvacátých letech. Tehdy absolvovala i několik zahraničních turné, spolupracovala s mnoha interprety, např. s Českým kvartetem. Ze společných zájezdů s Českým kvartetem se zrodilo přátelství Kurzové s Josefem Sukem, jež dokládá vzájemná korespondence. Dne 28. června 1922 získala Ilona Kurzová diplom mistrovské školy pražské konzervatoře. V pražském kulturním prostředí se sblížila s pianistou, muzikologem, skladatelem a pedagogem Václavem Štěpánem. Sňatek uzavřeli 21. června 1924, 28. května 1925 se jim narodil syn Pavel, jenž zdědil hudební nadání po svých rodičích. Mateřství a rodinné prostředí začalo Ilonu pomalu odpoutávat od pódia. Přestože koncertní činnost výrazně omezila, uskutečnily se i po narození syna některé význačné koncerty. Například 16. února 1926 zazněla na koncertě Klubu moravských skladatelů v brněnském Besedním domě premiéra Janáčkova Concertina – klavírní part hrála na Janáčkovo přání Ilona Štěpánová-Kurzová. Ve druhé polovině dvacátých let začala Ilona soukromě vyučovat a jako jedna z mála byla stejně vynikající interpretkou jako pedagožkou, což potvrzuje řada skvělých žáků. Manželé Štěpánovi hrávali také společně na dva klavíry, ponejvíce z děl Vítězslava Nováka a Josefa Suka. Koncertní kariéru ukončila Ilona v roce 1937, kdy se starala o umírající matku, těžce nemocného manžela a dospívajícího syna. Další plány na koncertní činnost zhatila druhá světová válka. Po manželově smrti (24. 11. 1944) převzala jeho žáky na mistrovské škole pražské konzervatoře, po smrti otce (25. 5. 1945) i jeho studenty. Roku 1946 byla založena AMU v Praze a Ilona Štěpánová zde byla jako jedna z prvních jmenována profesorkou klavírní hry. V pedagogickém působení navázala sice částečně na svého otce, ale vybudovala posléze na základě svých vlastních zkušeností velmi svébytný způsob výuky, což potvrzují mnozí její úspěšní žáci (Ivan Moravec, Zdeněk Hnát, Mirka Pokorná, Ilja Hurník, Martin Vojtíšek a mnoho dalších). Později žila stále více v ústraní, vyučovala v soukromí svého bytu. Jen zřídkakdy usedla v porotě klavírní soutěže, koncertní vystoupení svých žáků nenavštěvovala, byla velmi senzitivní a trpěla tzv. trémou za cizí výkon. Přípravě se věnovala pečlivě, zkoušky navštěvovala, ale vlastní veřejná vystoupení svých žáků psychicky nezvládla. Nerada též hovořila před velkým plénem, proto se nenechala přemluvit ani k přednáškám z metodiky. Své celoživotní interpretační a pedagogické zkušenosti vtělila do dvoudílného spisu Klavírní technika. Zabývala se též revizí některých klavírních skladeb (Suk, Křička a další). Nedochovala se bohužel žádná nahrávka, ale všichni žáci a pamětníci se shodují na tom, že hra Ilony Štěpánové vynikala technickou dokonalostí, velkou hudebností, neobyčejným smyslem pro styl, barvitostí úhozu a celkovým nadhledem. To vše bylo ještě potencováno mimořádnými lidskými kvalitami pianistky, jejíž vzácná osobnost výrazně ovlivnila všechny její žáky.    

V repertoáru Ilony Kurzové bylo deset klavírních koncertů s orchestrem, celé klavírní dílo Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Vítězslava Nováka. Jejím oblíbeným skladatelem byl rovněž F. Chopin, a to již v dětství, tedy v době, kdy ještě Chopinovy skladby nebyly zdaleka tak běžnou součástí klavírních recitálů jako dnes.


Dílo:

Klavírní technika (Supraphon, Praha 1979).

Literatura:

I. Lexika

ČSHS. (Bohumír Štědroň)

II. Ostatní

Holzknecht, Václav: Profesorce Iloně Štěpánové-Kurzové k šedesátinám (Hudební rozhledy 12, 1959, č. 21, s. 905).

Müllerová, Eva: K životnímu jubileu zasloužilé umělkyně Ilony Štěpánové-Kurzové (Hudební nástroje 11, 1974, č. 5, s. 153).

Müllerová, Eva: Na besedě u zasloužilé umělkyně Ilony Štěpánové-Kurzové (Estetická výchova, 1974–75, č. 6, s. 150–151).

Müllerová, Eva: Umělecká a pedagogická osobnost, která by neměla být zapomenuta (Talent 2, 1999, č. 12, s. 22–23).

Kaucká, Lucie: Profil života a díla Ilony Štěpánové-Kurzové (bakalářská práce, FF UP, Olomouc 2000).

Hurník, Ilja: Tři generace Kurzova rodu. II. díl: Ilona Štěpánová-Kurzová (ČRo 3, Vltava, 10. 9. 2000).

Kateřina Hnátová


Datum poslední změny: 7.1.2012