Český hudební slovník osob a institucí

Ullmann, Viktor

Charakteristika: Skladatel

Datum narození/zahájení aktivity: 1.1.1898
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 18.10.1944

Ullmann, Viktor, skladatel, narozen 1. 1. 1898, Cieszyn (tehdy Těšín), zemřel 18. 10. 1944, Osvětim.

A. Biografie
B. Dílo do roku 1942
C. Dílo z let 1942–44
D. Pramenné bádání a oživení díla

A. Biografie
Narodil se v rodině rakousko-uherského důstojníka Maximiliána Ullmanna, pocházejícího z Jihlavy, a ve Vídni narozené Malwiny, rozené Bilitzer. Rodiče, oba židovského původu, byli oddáni roku 1895 v modlitebně Židovské obce ve Vídni, následujícího roku Maximilian Ullmann s ohledem na vojenskou kariéru konvertoval ke katolictví a sňatek byl stvrzen katolickým obřadem. Viktor Ullmann se narodil ve slezském Těšíně (dnešní jeho polské části), kam byl tehdy jeho otec služebně přidělen. Ullmannova matka přesídlila roku 1909 se synem do svého rodného města Vídně, kde Viktor Ullmann dokončil gymnaziální studia, zahájená již v Těšíně. Rovněž počátky hudebního vzdělávání sahají pravděpodobně již do rodného města, prokazatelné je od roku 1914 studium hudební teorie u Schönbergova žáka Josefa Polnauera. Po vypuknutí první světové války Ullmann složil urychlenou maturitu (tzv. „Kriegsabitur“) a v květnu 1916 narukoval jako dobrovolník na frontu. Zúčastnil se jedné z nejkrutějších bitev války u italského Isonza, v srpnu 1918 byl jmenován poručíkem. Přes válečnou situaci se pokoušel komponovat, vyhledával hudební příležitosti a zajímal se o kulturní život v zázemí, jak o tom svědčí roku 1998 nalezený konvolut dopisů, které psal své tehdejší přítelkyni Anny Wottitz do Vídně. Z jeho raných skladeb, v nichž převažovaly písně, se však nic nezachovalo. V dubnu 1918 dostal Ullmann z fronty dovolenou, aby mohl zahájit studia práv na vídeňské univerzitě, brzy se však rozhodl pro hudbu a vstoupil do soukromého semináře skladby, vedeného Arnoldem Schönbergem, který navštěvoval do jara 1919. Současně se zdokonaloval ve hře na klavír u Eduarda Steuermanna a podílel se na činnosti Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby (Verein für musikalische Privataufführungen).

V květnu 1919 přesídlil do Prahy. Na podzim následujícího roku nastoupil jako sbormistr a korepetitor v Novém německém divadle v Praze, kde byl šéfem opery Schönbergův švagr Alexander Zemlinsky. Zda bylo pražské angažmá výsledkem Schönbergova doporučení, nelze doložit, navíc když se několik let předtím v Praze neúspěšně pokoušel jako dirigent zakotvit Anton von Webern a Ullmann nastoupil do angažmá až po roce pražského pobytu. V Ullmannově přesídlení do Prahy patrně sehrála roli především Ullmannova snaha uniknout ze zhoršených rodinných poměrů a osamostatnit se. Dlouhé odloučení a válečné události poznamenaly vztah rodičů, kteří se roku 1920 rozvedli. Otec se vrátil z války invalidní, za vojenské zásluhy byl povýšen do (v té době již velmi inflačního a vzápětí zrušeného) šlechtického stavu; poukazem k této skutečnosti je Ullmannova ironie, skrytá v jeho podpisu na jedné z terezínských skladeb „Victoire Baron de Tannfels“ (viz soupis díla). Opuštění právnického studia se otci rozhodně nezamlouvalo, a snad ani to, že se Viktor Ullmann v květnu 1919 oženil s Marthou Koref, rovněž Ullmannovou žačkou; do Prahy už přesídlili spolu. Roku 1922 postoupil Ullmann v Novém německém divadle na pozici druhého kapelníka. S Alexandrem Zemlinskym spolupracoval také jako sbormistr v Německém hudebním spolku (Deutscher Männergesangsverein). Podílel se např. na hudební přípravě pražské, resp. československé premiéry Schönbergových Písní z Gurre (Gurre-Lieder, 9. a 10. 6. 1921). Jeho prvním samostatným dirigentským vystoupením v divadle byla premiéra Mozartova singspielu Bastien a Bastienka (9. 12. 1921), řídil zde také světovou premiéru opery Roberta Konty Jugunde (13. 9. 1922).

V Praze pokračoval v působení v pobočce Schönbergova Spolku pro soukromé provozování hudby a zapojil se do činnosti jeho pokračovatele, německého Literárně-uměleckého spolku (Literarisch-künstlerischer Verein), který se stal základem německé subsekce československé sekce Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Byl také činný v Německém hudebně-pedagogickém svazu (Deutscher musikpädagigischer Verband) atd. V Literárně-hudebním spolku také 10. 3. 1923 debutoval jako skladatel svými (později instrumentovanými) Sedmi písněmi. Na základě prvních kompozičních úspěchů bylo Ullmannovi uděleno na základě posudku Heinricha Rietsche jednorázové stipendium Společnosti pro podporu německé vědy umění a literatury v ČSR (Gesellschaft zur Förderung deutscher Wissenschaft, Kunst und Literatur in der Tschechoslowakei). V roce 1927, kdy Alexander Zemlinsky odešel do Berlína, opustil Nové německé divadlo i Viktor Ullmann. V sezóně 1927–1928 byl šéfem opery divadla v Ústí nad Labem. Již soupis sedmi jím nastudovaných premiér v jediné sezóně dokládá nároky, které Ullmann na sebe, soubor i ústecké publikum kladl (Nicolaiovy Veselé paničky windsorské, Verdiho Trubadúra, Straussovu Ariadnu na Naxu, Jonny vyhrává Ernsta Křenka, Smetanovu Hubičku – jako první operu českého skladatele na této scéně, Mozartovu Figarovu svatbu a Wagnerova Tristana a Isoldu). Jeho nároky na provoz a hmotné zajištění opery se však dostaly do rozporu s administrativním vedením městské kultury a Ullmann po jedné sezóně rezignoval.

Roku 1929 zažil jako skladatel mezinárodní úspěch na festivalu ISCM, pořádaném 6.–10. 4. 1929 v Ženevě, s druhou verzí svých Variací na Schönbergovo téma pro klavír v provedení Franze Langera. Z té doby se datuje Ullmannův silný příklon k antroposofickému učení Rudolfa Steinera, se kterým se setkal již dříve, stavěl se však k němu dosud rezervovaně. Pod vlivem Aloise Háby se však začal Steinerovými myšlenkami usilovně zabývat a jeho zaujetí se prohloubilo po návštěvě sídla Mezinárodní antroposofické společnosti (Goethenaum v Dornachu u Basileje). Počátkem září 1930 přesídlil Ullmann do Curychu, kde působil jednu sezónu v městském divadle (Züricher Schauspielhaus) jako skladatel scénické hudby a kapelník. Zkomponoval zde mimo jiné (dnes nezvěstnou) scénickou hudbu k dramatu Franze Werfela Říše boží v Čechách (Das Reich des Gottes in Böhmen) o posledních hodinách života Prokopa Velikého, v níž poprvé uplatnil motiv husitské písně „Kdož jsú boží bojovníci“.

V létě roku 1931 vstoupil Ullmann do Antroposofické společnosti ČSR (ručitelem mu byl Alois Hába), rozhodl se hudebnické povolání opustit a věnovat se zcela antroposofické osvětě. Téhož roku se rozpadlo Ullmannovo první manželství s Marthou Koref (rozvod 16. 4. 1931) a 8. 9. 1931 uzavřel druhý sňatek s Annou, roz. Winternitz, dcerou profesora Německé univerzity v Praze. 1932 se narodil jejich syn Max. Ullmannovi se stali majiteli antroposofického knihkupectví ve Stuttgartu (Novalis-Bücherstube), jak se však později ukázalo, byli při koupi podniku podvedeni a během krátké doby zbankrotovali. Na základě dokladů, nalezených ullmannovským specialistou Ingem Schultzem, lze doložit, že návrat Ullmannových do Prahy v červenci 1933 nebyl útěkem před hitlerovským režimem, jak se v řadě prací opakovalo. Ullmann zůstal po pádu habsburské monarchie rakouským občanem a žil v Československu jako cizinec s povolením k trvalému pobytu (jeho rakouská státní příslušnost byla uznána 26. 3. 1921; Ullmannův otec naopak žil jako československý občan až do své smrti ve Vídni ), a rovněž pronásledování antroposofů nacisty nastoupilo až později. Ullmannův útěk z Německa byl útěkem před věřiteli a exekučním řízením, které na něj bylo uvaleno. Proces, který Ullmann vedl na základě podvodné smlouvy na koupi obchodu, nebyl nikdy ukončen a zanikl v událostech druhé světové války.

V letech 1933–42 žil Ullmann v Praze jako hudebník bez angažmá, živil se soukromým vyučováním kompozici, nauce o harmonii a formách, instrumentaci a kontrapunktu, spolupracoval s pražským rozhlasem, publikoval v časopise Der Auftakt a vrátil se ke komponování. Dvakrát za sebou byl vyznamenán cenou, kterou založil ředitel vídeňského nakladatelství Universal Edition Emil Hertzka (Hertzka-Preis), udělované mladým skladatelům. Roku 1934 obdržel Ullmann Hertzkovu cenu za orchestrální verzi svých Schönbergovských variací, roku 1936 za operu Pád Antikristův (Der Sturz des Antichrist). Ullmannovo hledání formy a snaha ověřit si různé podoby hudebního myšlení osobní zkušeností jej přivedla v letech 1935–37 ke studiu mikrointervalového oddělení kompozice, vedeného Aloisem Hábou na pražské konzervatoři, které absolvoval Sonátou pro čtvrttónový klarinet a klavír; v zachovaném lístku Hábovi je zmínka také o dokončované šestinotónové kompozici, o níž není známo nic bližšího.

V srpnu 1937 se projevily první známky Ullmannova psychického onemocnění, souvisejícího pravděpodobně s psychickou dispozicí zděděnou po matce (projevovalo se symptomy schizofrenie). K pocitům rozdvojení osobnosti však podle názoru současníků mohlo přispět i Ullmannovo náruživé studium esoterické a okultní literatury, a snad také značné pracovní vypětí; jak lze usuzovat z recenzí hudebnin a hudební literatury, psaných pro časopis Der Auftakt (značka V. U.), prostudoval Ullmann v krátké době roku 1937 dlouhou řadu nových děl (viz soupis Ullmannových literárních prací), přitom realizoval cyklus přednášek v Masarykově lidovýchovném ústavu apod. Na podzim téhož roku krátce pobyl v léčebných ústavech Gnadenwald a Hall (v Tyrolsku), zlepšení se však nedostavilo. V prosinci 1937 nastoupil Ullmann do sanatoria Wiesneck ve Freiburgu in Breisgau, léčbu však nakonec na vlastní žádost přerušil. Z této doby pochází jeho sbírka antroposofických veršů Cizí pasažér, které pro něj byly jako prostředek odreagování součástí terapie („Der fremde Passagier“. Tagebuch in Versen). Tato sbírka byla mnoho let mylně považována za součást tvorby z Terezína (do poloviny třicátých let situovala sbírku V. Benetková, dataci zpřesnil I. Schultz). 20. března 1938 zemřel ve Vídni Ullmannův otec a díky dědictví po něm mohl Ullmann vydat některá svá díla (vlastním nákladem) tiskem.

Nový tvůrčí úspěch po překonané krizi znamenalo pro Ullmanna uvedení jeho 2. smyčcového kvartetu v provedení Pražského kvarteta na festivalu ISCM v Londýně v červnu roku 1938, kterému byl osobně přítomen. Po festivalu se Ullmann na několik týdnů zastavil v Goetheanu v Dornachu. Není pravděpodobné, že by již tehdy (v Londýně či v Dornachu) uvažoval o možnosti emigrace či o ní dokonce s někým jednal, první dokladem jeho úvah o vycestování je dopis příteli z let vídeňských studií Josefu Trávníčkovi (Trauneckovi) z poloviny září 1938, v němž se dotazuje na možnost uplatnění v jižní Africe, kde Trávníček žil od roku 1933. Mezitím měl v úmyslu dočasně přesídlit do Švýcarska. Prosbu o sdělení situace v Africe opakoval Trávníčkovi (spolu se sdělením, že požádal o povolení vystěhování do USA) ještě  v únoru 1939. V dubnu 1939 mu byl vystaven nový pas, vystěhování však už vyžadovalo další povolení od protektorátních úřadů. Na poslední chvíli se podařilo zachránit dvě mladší děti – Johannese (nar. 1934) a Felicii (nar. 1936); patřily k dětem, které se podařilo evakuovat z ohroženého Československa Nicolasu G. Wintonovi.

Roku 1940 zemřela Ullmannova matka, která poslední měsíce života strávila v Praze. Tlak událostí poslední doby neuneslo ani Ullmannovo manželství. V listopadu 1940 se narodil syn Paul, v srpnu 1941 bylo manželství s Annie Ullmann-Winternitz rozvedeno, 15. 10. 1941 se Ullmann oženil s Elisabeth Frank-Meisl. V polovině října začaly první transporty pražských Židů do koncentračního tábora v Lodži a od té doby Ullmann očekával, kdy na něj dojde řada. V té době zkomponoval operu Rozbitý džbán (Der zerbrochene Krug) podle Heinricha Kleista. Svá tiskem vydaná díla, autograf opery Pád Antichristův a Deník ve verších „Cizí pasažér“ uschoval u svého přítele, skladatele ruského původu Alexandra Waulina, od nějž je roku 1965 odkoupila knihovna tehdejší katedry dějin hudby (dnes Ústav hudební vědy) na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde jsou uloženy dodnes.

Dne 8. 9. 1942 byl Ullmann deportován do terezínského ghetta. Zde se aktivně podílel na podnicích tzv. „Tvorby volného času“ („Freizeitgestaltung“) jako skladatel, kapelník a klavírista. Organizoval koncerty Studia pro novou hudbu (Studio für neue Musik), které založil, a Collegia musicum, dále přednášky, k nimž sám přispíval, byl činný jako pedagog i hudební kritik. V Terezíně vznikla jeho nejdůležitější díla, mezi nimi jednoaktová opera Císař z Atlantidy (Der Kaiser von Atlantis), melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke), klavírní sonáty, písně apod. Poprvé se dostal do přímého kontaktu s židovskou tématikou (Ullmann za svůj život vyznání několikrát změnil: byl pokřtěn podle katolického ritu, při první svatbě však uvedl, že je bez vyznání, ve třicátých letech přestoupil k protestantismu) a komponoval na hebrejštinu a jidiš. 16. září 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi-Birkenau a 18. září byl zavražděn v plynové komoře. V koncentračních táborech skončily také životy Ullmannových manželek. Martha Koref (2. 11. 1894 – ?. 10. 1942) zahynula v Treblince, Anna Winternitz (6. 5. 1907 – po 23. 10. 1944) stejně jako Elisabeth Meisl-Fank (27. 9. 1900 – po 18. 10. 1944) v Osvětimi. Rovněž nejstarší Ullmannův syn Max zahynul po 23. 10. 1944 v Osvětimi, nejmladší Paul zemřel v Terezíně již v lednu 1943. Dvě prostřední děti – Johannes a Felicia žijí v ústraní v Anglii.

B. Dílo do roku 1942
Vzhledem k tomu, že se zachovaly až skladby počínaje rokem 1929, lze Ullmannův tvůrčí vývoj sledovat pouze na základě jeho informací z korespondence Anně Wottitz z let 1917–19 a dobových kritických ohlasů na provedení děl v první polovině dvacátých let. Z nich je patrné, že Ullmann byl v souhlase s příslušníky své generace okouzlen poezií Orientu (Thákur, staroperský básník Hafis) a skandinávským dramatem (Ibsen). Do výběru básníků, které zhudebňoval, patřili také Rainer Maria Rilke a Georg Trakl, později přistoupili Morgenstern, Hörderlin a další. Reminiscence nedochovaných raných skladebných pokusů lze vysledovat v jeho pozdějších dílech. Ullmannovo krátkodobé přímé setkávání s osobností Arnolda Schönberga způsobilo, že na něj bylo vždy pohlíženo jako na Schönbergova žáka. Schönbergova osobnost znamenala pro Ullmanna stálou výzvu, jak o tom např. svědčí čtyřnásobné přepracování Schönbergovských variací, k nimž posloužilo jako podklad č. 4 z Schönbergových Klavírních kusů op. 19. Osobně i tvůrčím naturelem mu však byl blíže Alban Berg, byl také silně ovlivněn Gustavem Mahlerem a Alexandrem Zemlinskym, vídeňskou atmosférou, ve které vyrůstal, a v neposlední řadě prostředím dvojjazyčné Prahy, v níž komunikoval jak s umělci německého, tak českého jazyka a v níž strávil větší polovinu života. Je znám jeho obdiv k dílu Josefa Suka, k osobnosti Otakara Ostrčila, jehož si vážil zejména pro jeho nastudování české premiéry Bergova Vojcka (Wozzeck) roku 1926.

O Sedmi písních z roku 1923 se po uvedení jejich orchestrální verze v rámcovém programu festivalu ISCM v Praze 1924 psalo: „Ullmann je přesvědčený schönbergovec, ale jeho písně nejsou v žádném případě otrocká napodobenina, nechtějí být jen ‚zajímavé‘, zvěstují vnitřní nutnost,“ (Felix Adler, Bohemia, 18. 4. 1924), hovoří se však také o mahlerovských asociacích. O Ullmannově (rovněž ztraceném) Oktetu se psalo, že mu „Schönberg hledí přes rameno“, ale mnohem více už Stravinskij (Ernst Rychnovsky, Prager Tagblatt, 30. 4. 1926), opakovány byly mahlerovské ohlasy. Později je vyzdvihována Ullmannova invence, původnost tematického materiálu, harmonických a rytmických prostředků a jeho plnokrevné muzikantství. Max Brod chrakterizoval jeho 1. smyčcový kvartet (ztracený): „Při vší komplikovanosti zde není patrný pot, jen čistá radost. [...] Čistá výstavba první věty, z níž se vydělují fugata a unisona, veselá, jižansky nevázaná pouliční scéna, jakou tušíme ve scherzu, závěrečné rondo s blýskavou radostí valčíku – to všechno proudí lehce k srdci i smyslům“. (Prager Tagblatt, 29. 5. 1927) O židovskou tématiku se pravděpodobně v té době blíže nezajímal, pokud nebudeme zmínku o plánu na kompozici opery Der Fremde považovat za volbu tématu podle stejnojmenné hry Jakoba Gordina, kterou Ullmann mohl znát (viz soupis díla).

Ullmann nikdy nekomponoval v důsledně dodekafonním stylu. Po tvůrčí pauze mezi lety 1931–34 nalezl osobitou rovnováhu mezi moderními prostředky harmonie a rytmu, v nichž neschází ani názvuky na vlivy jazzu, a využitím historických forem (sonáta, variace, fuga). Podobně lze charakterizovat i jeho tvorbu pro divadlo. Roku 1924 vytvořil pro Nové německé divadlo scénickou hudbu ke Klabundově Křídovému kruhu (ztracena), v níž byly zdůrazňovány četné „groteskní momenty“ (Prager Presse, 6. 1. 1925) a použití „originálních čínských melodií“ (Edwin Janetschek in: Zeitschrift für Musik 92, 1925, s. 108). Delší dobu byl zaujat dramatem Henrika Ibsena Peer Gynt (sám sebe ztotožňoval s „cizím pasažérem“ z dramatu a nazval tak svůj Deník ve verších). Na opeře Peer Gynt pracoval asi v letech 1927–29 a pravděpodobně ji nedokončil, i když o ní existují zmínky ještě z roku 1938. Ullmannovým nejrozsáhlejším jevištním dílem je opera Pád Antikristův (Der Sturz des Antichrist), dokončená roku 1935 podle dramatické skici antroposofického básníka Alberta Steffena a která může být považována za stěžejní dílo této tvůrčí etapy. Opera-mysterium staví na scénu všemocného Regenta (předobraz Císaře z opery Císaře z Atlantidy). Jeho protihráči jsou Technik, Kněz a Umělec, další postavou je moudrý stařec – Hlídač věznice, do níž Regent Umělce uvrhne, protože se jako jediný nechce podrobit jeho vůli. Hlídač přivede Umělce k přesvědčení, že silou své osobnosti může zvítězit nad zlem. Tyranský Regent chce ovládnout vesmír a vzlétá ke slunci, padá však svržen k zemi. Umělec silou svého Já otevírá vrata vězení, dosud lhostejná masa lidí v něm vidí alegorii zmrtvýchvstání Kristova a poprvé vědomě promlouvá. Opera v mnohém poukazuje ke svému vzoru v Parsifalu Richarda Wagnera, hudební řeč je tonální, struktura opery uplatňuje formu symfonie (druhé jednání zastupuje pomalou větu a je zpracováno ve formě fugy, scéna na letišti, odkud vzlétá Regent k slunci, je pojata jako scherzo). Ullmann si dělal naděje na možné uvedení opery ve Státní opeře ve Vídni, později v Národním divadle v Praze (překladatelem do češtiny měl být Paul Eisner), byla však poprvé provedena až roku 1995.

Velmi ceněn byl Ullmann jako autor písní. Po provedení jeho cyklu písní na texty Alberta Steffena op. 17 se např. psalo: „Jako vokální skladatel je Ullmann křehký, silně oduševnělý lyrik, vedený vždy duchovním prožitkem. Jeho písně kladou značné požadavky především na intonaci.“ (Der Auftakt 17, 1937, s. 90, značka -rz [= Friederike Schwarz]), jeho 2. smyčový kvartet byl označen za „jedno z nejcennějších děl moderní literatury“ (tamtéž, s. 63). Někdy kolem roku 1938, patrně současně s výběrem svých skladeb pro vydání tiskem, přikročil Ullmann možná i k vyřazení některých rukopisů. Nové opusování, které je uváděno na Ullmannových vlastním nákladem vydaných skladbách, se zdá takovému kritickému výběru nasvědčovat, nevysvětluje to ovšem ztrátu oněch děl, která byla kritikou vysoce ceněna. Po roce 1939, kdy už nemohl veřejně působit a jeho skladby nemohly být uváděny, organizoval Ullmann přehrávky a bytové koncerty. Těsně před deportací do Terezína dokončil jednoaktovou operu Rozbitý džbán (Der zerbrochene Krug) podle Heinricha Kleista na vlastní libreto, satiru na byrokratickou tupost a omezenost moci. Neproporčnost mezi délkou předehry a do jednoaktovky staženým dějem Kleistovy pětiaktové komedie je vysvětlována pravděpodobností Ullmannova záměru předvést děj s hudbou předehry nejprve prostředky antroposofického umění eurytmie (tedy jakési taneční pantomimy) a potom teprve zopakovat příběh se zpívaným slovem. Je však také možné, že k jednoaktové zkratce vedla Ullmanna časová tíseň, způsobená očekáváním transportu. Dílo však v žádném případě nepůsobí jako torzo původního velkorysejšího záměru, spíše slouží jako další důkaz Ullmannova hledání ekonomické hudební struktury, jakým byly i různé verze jeho Schönbergovských variací, měnící se počet vět klavírních sonát psaných v Terezíně atp.

Z tvorby do roku 1942 se dále dochovaly čtyři klavírní sonáty, šest písňových cyklů, Slovanská rapsodie pro orchestr a obligátní saxofon a Klavírní koncert. Ullmann často využívá v symbolickém významu citátů a autocitátů, které jsou u něj prostředkem jasného sdělení (moravská lidová píseň v 2. klavírní sonátě, slovácké lidové písně v Slovanské rapsodii, husitský a luteránský chorál v opeře Pád Antikristův apod.). Důležitým pramenem k poznání Ullmannovy osobnosti je i jeho sbírka veršů a aforismů Cizí pasažér.

C. Dílo z let 1942–44
V Terezíně se Viktor Ullmann stal jednou z vůdčích osobností zvláštního fenoménu tamního kulturního života. Po duševní krizi z let 1937–38 je nalezené sebevědomí v podmínkách věznění dokladem, že svůj úděl beze zbytku přijal jako úkol ulehčit situaci ostatním. Během dvou let věznění v Terezíně vytvořil dvacítku skladeb a několik náčrtků, svědčících o tom, že jeho tvůrčí vývoj nebyl vězněním přerušen, ale plynule pokračoval. Do této plynulé linie patří další tři klavírní sonáty, 3. smyčcový kvartet, písně, i opera Císař z Atlantidy. Ullmann měl vynikající hudební paměť, díky níž si mohl vybavit i dříve komponovaná díla a použít z nich autocitáty. Poprvé se u něj objevuje židovská tématika, píše písně a sbory na hebrejské texty a texty v jidiš. Soubor jeho kritik na koncertní události v Terezíně je dokladem nároků umělce, který za každých okolností vyžadoval v uměleckém projevu pravdivost a poctivost. V duchu ústřední postavy Umělce ze své opery Pád Antikristův považoval umění za nejvyšší úlohu v zájmu výchovy lidstva k humanitě.

Po znovuobjevení Ullmannovy tvorby v polovině sedmdesátých let 20. století se stala jedním z jeho nejčastěji uváděných děl operní jednoaktovka Císař z Atlantidy, působivá svou myšlenkovou naléhavostí, zároveň však také díky svému komornímu obsazení umožňující provádění v nejrůznějších prostorách, i mladými soubory vysokých hudebních škol. Ullmann ji psal s vědomím omezených možností výpravy i orchestrálního aparátu v Terezíně. Forma, spojující prvky commedie dell’arte, singspielu, kabaretu, revue i moderního hudebně-deklamačního divadla dovoluje plný účinek jak scénického, tak koncertantního provedení. Opera je variantou pohádky o „Smrti kmotřičce“, která odmítá vykonávat svou práci (jsou dochovány tři verze libreta, přičemž na rukopisném libretu jeho autora Petra Kiena je uveden titul „Der Tod dankt ab“). Císař rozpoutá válku „všech proti všem“, Smrt však se odmítne na nesmyslném vraždění podílet. Ranění vojáci na frontě nemohou zemřít a nelidsky trpí. Smrt slíbí opět nastoupit do služby pod podmínkou, že s ní jako první odejde Císař. Role Smrti (Der Tod) byla psána pro Ullmannova spoluvězně, basistu Karla Bermana, pozdějšího předního sólistu pražského Národního divadla, u nějž se zachoval důležitý pramen rekonstrukce, pěvecký part role Smrti. Opera byla v Terezíně rozezkoušena, k provedení však nedošlo. Domněnka, že byla zakázána cenzurou, neobstojí před faktem, že Terezín měl naopak (zejména ke konci války) vyvolávat zdání „svobodného města Židů“. Zkoušky byly z neznámých důvodů pozastaveny v červenci 1944 (během zkoušek Ullmann stále partituru dotvářel). Na podzim byly zahájeny masové transporty do Osvětimi, jejichž obětí se stali i oba autoři opery, libretista Kien a skladatel Ullmann, i předpokládaný dirigent Rafael Schächter.

Opera Císař z Atlantidy je jedním z děl, v němž se Ullmann použitím citátů ze Sukovy symfonie Asrael, z Dvořákova Requiem, židovské lidové písně atp. hlásil k vícejazyčné kultuře své původní vlasti i vlasti své volby. Podobně i ve své Klavírní sonátě č. 7, v níž toto společenství symbolicky zašifroval zapojením citátů vídeňského operetního valčíku, židovské písně, kryptogramu BACH a husitského chorálu (resp. citátu Sukovy symfonické básně Praga).

D. Pramenné bádání a oživení díla
Zájem o díla skladatelů pronásledovaných nacismem souvisel s vyrovnáváním historiků s pozůstatky druhé světové války v šedesátých až osmdesátých letech 20. století. Na filozofické fakultě Karlovy univerzity vznikla již tehdy v rámci semináře Ivana Vojtěcha diplomová práce věnovaná Viktoru Ullmannovi a v rámci přípravy projektu Československé akademie věd na vydání druhého dílu kolektivního díla Dějiny české hudební kultury (Praha 1981) byly zveřejněny dílčí studie, věnované i německé kultuře v meziválečném Československu (viz seznam literatury, k V. Ullmannovi v prvé řadě Jitka Ludvová). Po pádu železné opony teprve došlo k vzájemné výměně informací se zahraničními badateli a oboustranné komunikaci. Počáteční stadium výzkumu se nevyvarovalo omylů (záměna Ullmannova rodného města Těšín/Teschen za Děčín/Tetschen, mylně byla také jako jeho rodiště uváděna Praha, záměna Nového německého divadlaNárodním divadlem apod.) a chybných závěrů (sbírka Cizí pasažér byla zaměňována s Ullmannovými terezínskými kritikami a datována jako dílo vzniklé v Terezíně), z nichž vznikaly téměř legendy (Ullmannovo vyhnání z Německa nacisty, zákaz premiéry Císaře z Atlantidy nacistickou cenzurou, označení Karla Bermana jako jediného, který z ansámblu opery přežil atd.).

Koncem osmdesátých let 20. století vznikla řada vědeckých a interpretačních projektů, seznamujících veřejnost s díly skladatelů pronásledovaných nacismem. Při Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Stuttgartu byl uspořádán ve dnech 11.–18. 10. 1989 cyklus koncertů pod názvem „Den Opfer der Gewalt“. Pod patronací berlínské Akademie der Künste vznikl projekt „musica reanimata“, sledující nálezy děl, považovaných za ztracené a jejich novodobá provedení. Sympozia věnovaná hudbě v totalitních režimech pořádalo drážďanské Zentrum für zeitgenössische Musik, dokumenační činností se zabýval ve Vídni založený Orpheus Trust apod. V Čechách se oživení nacismem umlčené hudby věnoval pražský festival Musica iudaica a jeho v dvouletém odstupu pořádané mezinárodní konference, Nadace Hanse Krásy v Terezíně atp. Ve velmi aktivním ullmannovském bádání mohly být díky mezinárodní spolupráci a otevření archivů doplněny četné dosavadní mezery (v životopisném ohledu především zásluhou Ingo Schultze). Vznikaly první nahrávky, byla zorganizována řada vzpomínkových koncertů spojených s přednáškami, a vědeckých konferencí.

Všeobecný zájem o díla tzv. „terezínských skladatelů“ zanesl do recepce i řadu dalších omylů, kdy k nim byl přiřazován i Erwin Schulhoff, který v Terezíně vězněn nebyl, Pavel Haas a Gideon Klein byli považováni za skladatele německého jazyka atp. Prvotní živelnost s sebou ovšem také přinesla omyly v interpretaci děl a zásahy, které falšovaly skutečnost. To se týká i Viktora Ullmanna, jehož opera Císař z Atlantidy se sice dočkala prvního uvedení již roku 1975 v Amsterdamu, ovšem v neautorské instrumentaci dirigenta Kerryho Woodworda, neodpovídající žánru a charakteru díla. Několik poznámek v autografech Ullmannových klavírních sonát č. 5 a 7 vedlo k přesvědčení, že se jedná o particel k symfoniím (ačkoli poznámky o případné instrumentaci jsou jen velmi sporé a jednalo se o vypracovanou klavírní sazbu, nikoli particel). Orchestrace (Bernhard Wulff) těchto sonát jsou tak v koncertních programech v rozporu se skutečností mylně uváděny pod Ullmannovým autorstvím jako jeho symfonie č. 1 a 2. Nakladatelství Schott v Mohuči připravilo pohotově nová vydání a provozovací materiály Ullmannových děl, nikoli ovšem podle kritérií moderní kritické edice, takže se skladby často hrají v neautentické podobě. Kritická pramenná práce a historická reflexe kvality děl nastoupila teprve koncem 20. století, kdy také nastal další stupeň recepce znovuobjevených děl, totiž zařazení děl hodnotově prověřených, mezi něž Ullmannova díla patří, na jedno z prvních míst do běžného koncertního repertoáru.

Na druhé straně inspiroval osud Viktora Ullmanna, jedné z nejzajímavějších osobností své generace, k novým uměleckým dílům. S použitím jeho „Deníku ve verších“ vytvořila anglická dramatička Sonja Lyndon hru The strange Passenger, uvedenou poprvé roku 1995 v Londýně. Jeho Klavírní sonáta č. 7 inspirovala malířku s uměleckým jménem Dessa (Deborah Petroz-Abeles, narozenou z polsko-maďarsko-židovských emigrantů v Zimbabwe) k sérii obrazů učených k velkoplošné projekci Room 28.


Dílo:

I. Dílo hudební
(Není-li uvedeno jinak, jsou existující díla nově vydána nakladatelstvím Schott, Mainz)

Jevištní dílo
Wie Klein Else das Christkindlein suchen ging, scénická hudba k vánoční pohádce podle Carla Ferdinanda Friedricha Lehmann-Haupta, 1923, poprvé Praha, Nové německé divadlo, 23. 12. 1923 (nezvěstné);
Der Fremde, opera, 1924; pravděpodobně jiný název pro operu Peer Gynt (viz dále), nebo  plán na zhudebnění hry Jakoba Gordina Der Fremde (nerealizováno?, nezvěstné);
Der Kreidekreis, scénická hudba ke stejnojmenné hře Klabunda (Alfred Henschke), 1924, poprvé Praha, Malá scéna (Kleine Bühne) Nového německého divadla, 3. 1. 1925 (nezvěstné);
Peer Gynt, opera podle dramatu Henrik Ibsen na vlastní libreto (?) op. 5, 1927–29, 1938 (?), nedokončeno (?) (nenalezeno);
Scénická hudba k dramatu Franze Werfela Das Reich Gottes in Böhmen, 1931, premiéra 11. 4. 1931 Schauspielhaus Curych (nezvěstné);
Der Sturz des Antichrist, opera ve třech dějstvích podle dramatické skici Alberta Steffena op. 9, 1935, vyznamenáno Hertzkovou cenou 1936, poprvé provedeno 7. ledna 1995 Bühnen der Stadt Bielefeld, Bielefeld, režie John Dew, dirigent Rainer Koch;
Die Heimkehr des Odysseus op. 33, opera, 1940/41 (?);
Der zerbrochene Krug op. 36, jednoaktová opera podle komedie Heinricha Kleista, věnováno „Meiner lieben Frau“, 1941/42, tisk vl. nákl. Praha 1942, poprvé provedeno 17. 5. 1996 Drážďany, režie Erhard Warneke, dirigent Israel Yinon;
Scénická hudba ke hře z díla Françoise Villona, 1943, provedeno v Terezíně 20. 7. 1943
(nezvěstné);
Der Kaiser von Atlantis oder Die Tod-Verweigerung (op. 49, viz též Klavírní sonáta č. 6), hra o jednom dějství na libreto Petra Kiena, komp. červen 1943 – 13. 1. 1944, revize srpen 1944, poprvé provedeno v přepracování Kerryho Woodwarda 16. 12. 1975, Holland Festival, dirigent Kerry Woodward; revize na podkladě originálních pramenů Winifred Radek 12. 5. 1989 Západní Berlín; provedení na základě nového vydání díla 22. 4. 1992 Saarbrücken;  první provedení v Praze s mezinárodním sólistickým obsazením ve spolupráci s Akademií múzických umění 4. a 5. 10. 1990, režie David Hayes, dirigent Gerd Grass; premiéra autentické verze 12. 6. 1993 Skalní divadlo Klagenfurt (společnost ARBOS); česká premiéra (překlad Martin Stolbenko) 20. 11. 1995 Praha, Divadlo Kolowrat, režie Michael Sturm, dirigent Přemysl Charvát.

Orchestrální dílo
Konzert für Klarinette und Kammerorchester, 1926 (nedokončeno?, nenalezeno);
Konzert für Orchester (také jako 1. symfonie nebo Symfonieta) op. 4, 1928 (původně op. 11). poprvé Praha, 7. 3. 1929, filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla, dirigent Hans Wilhelm Steinberg, v zahraničí Frankfurt n. M., Frankfurter Museums-Gesellschaft, 21. 1. 1930 (pod názvem Erste Symphonie) (nezvěstné);
Variationen, Phantasie und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg pro orchestr, 1933/34, vyznamenáno Hertzkovou cenou 1934, provedeno 20. 3. 1938 v pražském rozhlase, dirigent Fritz Rieger; na základě dochovaných orchestrálních hlasů rekonstruoval Israel Yinon, novodobá premiéra 1992 se Státní filharmonií Brno;
Slawische Rhapsodie / Slovanská rapsodie (titul tisku dvojjazyčný) pro orchestr a obligátní saxofon op. 24, věnováno Sigurdu Rascherovi, 1939/40, tisk vl. nákl. Praha 1940 (jako op. 23), poprvé 14. 6. 1991, John-Edward Kelly (saxofon), Beethoven Orchester Bonn, dirigent Dennis Russell Davies;
Klavierkonzert op. 25, 1939, věnován Juliettě Arányi, tisk vl. nákl. Praha 1940, poprvé provedeno 28. 4. 1992 Stuttgart, Konrad Richter – klavír, Deutsches Sinfonieorchester, dirigent Gerd Albrecht;
1.Symphonie „Von meiner Jugend“, instrumentace Henning Brauel (viz Klavírní sonáta č. 5).;
Don Quixote tanzt Fandango, předehra (viz klavírní skladby);
2. Symphonie, instrumentace Henning Brauel (viz Klavírní sonáta č. 7).

Vokální dílo

A. Sbory, kantáty, orchestrální písně a melodramy
Drei Männerchöre a cappella, 1919, původně op. 1 (nezvěstné);
Lieder mit Orchester, 1921, původně op. 2 (nezvěstné);
Abendlied (Matthias Claudius) pro sóla, sbor a orchestr, 1922, původně op. 3 (nezvěstné);
Sieben Lieder (Sieben Orchesterlieder, původně op. 6) pro soprán a komorní orchestr (verze cyklu Sieben Lieder původně op. 4, viz písně s klavírem), poprvé provedeno Praha, Verein für musikalische Privataufführungen 16. 4. 1924, Tilly de Garmo – soprán, Viktor Ullmann – dirigent, (nezvěstné);
Symphonische Phantasie (také pod názvem Solokantate für Tenor und Orchester, Felix Braun, 1924 (původně op. 7), poprvé  Praha, filharmonický koncert orchestru Nového německého divadla, 25. 3. 1925 (nezvěstné);
Sieben kleine Serenaden pro zpěv a 12 nástrojů na vlastní texty, op. 5, 1929, poprvé provedeno Praha 1930, v zahraničí Frankfurt nad Mohanem 1931 (nezvěstné);
Drei Elegien pro soprán a orchestr op. 8, 1935, poprvé Praha 1936 (část), zachováno pouze č. 2  (text Albert Steffen);
Galgenlieder (Morgenstern-Melodramen, Chinesische Melodramen) op. 11, 7 humoresek pro recitátora a zpěv s klavírem, 1936, poprvé provedeno 1936 (nezvěstné);
Huttens letzte Tage, lyrická symfonie pro tenor, baryton a orchestr op. 12 na texty Conrada Ferdinanda Meyera, 1936/37, informativní neveřejná přehrávka v Dornachu 1938, (nezvěstné);
Symphonische Messe pro sóla, sbor, orchestr a varhany „zu Ehren des Erzengels Michael“ op. 13, 1936, informativní neveřejné provedení v Dornachu 1938 (nezvěstné);
Drei Chöre a cappella (také jako Rosenkreuzer-Kantate) op. 14, 1936 (nezvěstné);
Oster-Kantate (také Kammer-Kantate) pro malý smíšený sbor a 6 nástrojů op. 15 (text Albert Steffen, Christian Morgenstern), 1936 (nezvěstné);
Psalm 130, 1941? (blíže neidentifikováno, nenalezeno);
Zehn jiddische und hebräische Chöre pro ženský, mužský a smíšený sbor, 1943 (nezvěstné);
Die Weise von Liebe und Tod, melodram na text Rainera Marii Rilka pro recitátora a klavír nebo orchestr, věnováno Elisabeth Ullmann, 1944 (datum dokončení 12. 7. 1944), dochováno v klavírní verzi, částečně vypracovaná partitura; poprvé provedeno v Terezíně před 28. 9. 1944, Fritz Lehner – recitace, Rafael Schächter – klavír; instrumentace Henning Brauel, prvé provedení 17. 5. 1995 Praha, Česká filharmonie, Erika Pluhar – recitace, dirigent Gerd Albrecht; česká premiéra verze s klavírem 30. 11. 1995 Praha, překlad Radovan Lukavský, Divadlo Kolowrat, Radovan Lukavský – recitace, Tomáš Hála – klavír; další instrumentace  Bernd Thewes, poprvé 19. 8. 1998 Hamburg, Alexander Drcar, 1998 Hallein (společnost ARBOS); česká premiéra orchestrální verze (Henninga Brauela) v překladu Ladislava Fikara Praha 18. 9. 2007, Česká filharmonie, Soňa Červená – recitace, dirigent Leoš Svárovský;
Drei hebräische Knaben-Chöre a cappella, věnováno „Meinem Sohn Max“, 1944 (nezvěstné).

B. Zpěv s klavírem
Sieben Lieder, 1923 (původně op. 4), na texty Georg Trakl, Rabindranáth Thákur, Hafis ze Šírázu, Louise Labé, poprvé Praha, Literarisch-künstlerischer Verein, 10. 3. 1923, Olga Forrai – soprán, Franz Langer – klavír; ve stejném obsazení provedeno také v rámci doprovodného programu festivalu IGNM v Praze 31. 5. 1924 (nezvěstné);
Spruch zu Adam-Eva Tag, 1936?, blíže neidentifikováno, nepotvrzeno (nezvěstné);
Sechs Lieder op. 17 na texty Alberta Steffena pro soprán a klavír, věnováno „Meiner lieben Frau Annie“, 1937, poprvé provedeno Praha 13. 5. 1937, Harriet Henders – zpěv, Franz Langer – klavír, tisk vl. nákladem Praha 1937; úprava pro soprán a komorní soubor Geert van Keulen 1994, premiéra 12. 11. 1994 Utrecht;
Lieder op. 18, texty Karl Kraus, Johann Wolfgang von Goethe, Novalis, také jako
Liederzyklus II, 1937 (?) (nenalezeno, viz též Der Gott und die Bajadere);
Geistliche Lieder für hohe Stimme und Klavier op. 20,  věnováno Martě, matce, synu Maxovi, Karlu Pokornému, Nelly Urbach, 1939/40, provedeno (neveřejně) Praha 1940, tisk vl. nákl. Praha 1940;
Die Erde (text Otakar Březina, báseň Zem? z cyklu Ruce) op. 21, 1929/39 (?) (nepotvrzeno, nenalezeno);
Kinderlieder op. 22, 1939/40 (?) (nezvěstné);
Der Gott und die Bajadere op. 23 pro baryton a klavír (text Johann Wolfgang von Goethe), 1940 (?) provedeno (neveřejně) Praha 1940 (součást Lieder op. 18?);
Fünf Liebeslieder op. 26 pro soprán a klavír (texty Ricarda Huch), 1939, tisk vl. nákl. Praha 1939;
Lieder des Prinzen Vogelfrei op. 27 (Friedrich Nietzsche), Praha 1940 (nezvěstné);
Drei Sonette aus dem Portugiesischen op. 29 (texty Elizabeth Barett-Browning v něm. překladu Rainera Marii Rilka) pro soprán a klavír, věnováno Alexandru Zemlinskému, 1940, tisk vl. nákl. Praha 1940, poprvé provedeno (neveřejně) Praha 1940;
Liederbuch des Hafis op. 30 pro bas a klavír, (texty Hafis ze Šírázu v něm. přebásnění Hanse Bethga), věnováno Marion Podolier, 1940, tisk vl. nákl. Praha 1940, poprvé provedeno (neveřejně) Praha 1940;
Nachlese op. 31, cyklus písní, 1940 (?);
Krieg op. 32, kantáta pro baryton, 1940 (?);
Six Sonnets op. 34 pro soprán a klavír (texty Louise Labé), věnováno „À ma chère Elisabeth“, 1941, tisk vl. nákl. Praha 1941;
Sechs Gesänge op. 35 pro alt nebo baryton a klavír, 1941 (?);
Drei Lieder op. 37 pro baryton a klavír (texty Conrad Ferdinand Meyer) pro baryton a klavír, 1942, věnováno „Dem Andenken meiner lieben Mutter“, rekonstruováno v Terezíně (datum dokončení 4. 11. 1942), poprvé provedeno Terezín 1943;
LDK (= Der letzte deutsche Krieg) pro mužský hlas (blíže neidentifikováno, nenalezeno);
Konzertarie op. 40 (z Iphigenie Johanna Wolfganga von Goetha), 1942 (?);
Sechs Lieder op. 41 (texty Hans Günther Adler), 1942 (?);
Wendla im Garten pro zpěv a klavír (scéna z dramatu Probuzení jara Franka Wedekinda, 2. dějství, 6. scéna), 1943 (reminiscence díla z mládí, datováno 1918–1943);
Der Mensch und sein Tag, písně pro zpěv a klavír (op. 47) (texty Hans Günther Adler), věnováno „Dem Dichter“, 1943 (datum dokončení 4. 9. 1943);
Immer inmitten pro mezzosoprán a klavír (text Hans Günther Adler), 1943, poprvé provedeno v Terezíně 30. 10. 1943;
Hölderlin-Lieder pro hlas a klavír (texty Friedrich Hölderlin), 1943/44;
Abendphantasie pro zpěv a klavír (text Friedrich Hölderlin), 1944;
Chansons des enfants françaises pro zpěv a klavír, věnováno „À mon maman“, září 1943 (dochována jen píseň Little Cakewalk);
Drei chinesische Lieder pro zpěv a klavír, říjen 1943 (dochovány dvě písně);
Drei jiddische Lieder pro zpěv a klavír (op. 53), 1944.

Komorní dílo

A. Kombinovaná obsazení
Sonate für Violine und Klavier (pův. op. 1?), 1920 (nepotvrzeno, nezvěstné);
Streichquartett č. 1 op. 1 (původně op. 5), 1923, poprvé Praha, Literarisch-künstlerischer Verein, 27. 5. 1927, Novák-Frankovo kvarteto (nezvěstné);
Oktett (Oktettino) pro klavír, housle, violu, violoncello, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh, op. 2, 1924 (původně op. 8, v tisku také jako op. 10), poprvé Praha, komorní koncert Nového německého divadla, 28. 4. 1926, členové orchestru Nového německého divadla (nezvěstné);
Trio für Bläser, (původně op. 10?) (nepotvrzeno, nezvěstné);
Streichquartett č. 2 op. 7, 1935, poprvé 14. 2. 1936 Praha (pod názvem Variation und Fuge für Streichquartett), Deutsche Musikgesellschaft (Ortsgruppe Prag), Pražské kvarteto; další uvedení 15. 5. 1936, spolek Přítomnost Praha, Pražské kvarteto; 13. 5. 1937 spolek Urania Praha, Peškovo kvarteto, 1937 vysílán rozhlasem; 24. 5. 1938 Praha, Peškovo kvarteto; 1938 uveden na festivalu ISCM v Londýně (nezvěstný) [= Variation und Doppelfuge für Streichquartett op. 3c?];
Sonate für Viertelton-Klarinette und Viertelton-Klavier op. 16, 1936, věnována Aloisu Hábovi, poprvé provedeno Praha, 25. 5. 1937, Jaroslav Brychta – klarinet, Jan Kumšta – klavír (zachován pouze autograf klarinetového hlasu);
Skladba v šestinotónovém systému (?) (nenalezeno, bližší údaje neznámy);
Sonate für Violine und Klavier op. 39, 1937 (?), k plánovanému provedení 1938 nedošlo (zachován pouze opis houslového partu) [pokus o rekonstrukci v Terezíně?];
Variation und Doppelfuge nach einem Thema von Schönberg op. 3c pro smyčcový kvartet, 1939, věnováno Rudolfu Kolischovi;
Streichquartett č. 3 (op. 46), věnováno Emilu Utitzovi, 1943 (dokončeno 23. 1. 1943), snad provedeno v Terezíně Fröhlichovým kvartetem (?), nedoloženo;
Herbst pro soprán a smyčcové trio (text Georg Trakl), 1943 (dokončeno 24. 1. 1943);
Lieder der Tröstung pro hlubší hlas a smyčcové trio (text Albert Steffen), 1943;
Streichquartett č. 4, nedokončeno (pouze první věta, materiál použit v melodramu Die Weise von Liebe und Tod...), 1944;
Seeräuber-Ballade pro housle sólo [fragment sonáty pro housle a klavír?], 1944.

B. Klavír
Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg (z jeho Klavierstücke op. 19, č. 4), 1925 (původně op. 9, také jako op. 11), poprvé Praha, Literarisch-künsterischer Verein, 11. 5. 1926, Franz Langer – klavír (21 variací) (nezvěstné);
Variationen und Doppelfuge über ein kleines Klavierstück von Arnold Schönberg (2. verze), 1929, poprvé Praha 8. 3. 1929, Franz Langer – klavír (5 variací), tzv. Auftakt-Konzerte (Musikpädagogischer Verband), další provedení Spolek pro moderní hudbu Praha 26. 4. 1929, Franz Langer – klavír; provedeno 1929 na festivalu ISCM v Ženevě; další uvedení 12. 10. 1931 Literarisch-künstlerischen Verein, Franz Langer – klavír (zachováno jako opis);
Klaviersonate č, 1 op. 10, 1936, věnována Franzi Langerovi, poprvé provedeno Praha, spolek Urania, 5. 5. 1936, Franz Langer – klavír, znovu tamtéž 13. 5. 1967, Franz Langer – klavír; 1941 provedena v rámci festivalu ISCM v New Yorku, Gertrude Hutter-Nettl – klavír; nedatovaný tisk vl. nákl. Praha [1939?];
Klaviersonate č. 2 op. 19, 1938/39, věnována Hansi Büchenbacherovi, poprvé provedena (neveřejně) Praha 3. 3. 1940, tisk vl. nákl. Praha 1939;
Variationen und Doppelfuge über ein Thema von Arnold Schönberg für Klavier op. 3a (3. verze), věnováno Josefu Polnauerovi, 1933/39, 5. 12. 1935 spolek Urania Praha, Franz Langer – klavír (verze?), Praha, 30. 3. 1938, Franz Langer - klavír (9 variací), nedatovaný tisk vl. nákl. Praha [1939?];
Klaviersonate č. 3 op. 28, věnována Juliettě Arányi, 1940, tisk vl. nákl. Praha 1940 (jako op. 26);
Klaviersonate č. 4 op. 38, 1941, věnována Alici Herz-Sommer, tisk vl. nákl. Praha 1941;
Don Quixote tanzt Fandango, předehra pro klavír, 1943 (datum dokončení 21. 3. 1944); instrumentace Henning Brauel, premiéra 2. 9. 1995 Lucern, Česká filharmonie, dirigent Gerd Albrecht;
Klaviersonate č. 5 (op. 45), věnováno „Meiner lieben Frau Elisabeth in memoriam Theresienstadt“, 1943 (datum dokončení 27. 6. 1943); instrumentace Bernhard Wulff, poprvé provedeno 26. 1. 1995 Philadelphia, Philadelphia Orchestra, dirigent Wolfgang Sawallisch  (viz  Symphonie č. 1 „Von meiner Jugend“);
Klaviersonate č. 6 (op. 49), věnováno Juliu Sinbergerovi, 1943 (datum dokončení 1. 8. 1943), první provedení Terezín před 30. 10. 1943 [stejné opusové číslo jako Der Kaiser von Atlantis];
Klaviersonate č. 7,  věnováno „À mes enfants Max, Jean, Felice“, 1944 (datováno 22. 8. 1944), první provedení Rudolf Kolben 1985; instrumentace Bernhard Wulff 1989, premiéra 18. 10. 1989 Stuttgart (viz Symphonie č. 2);
Kadenzen k Beethovenovým Klavírním koncertům č. 1 a 3 (op. 54), 1944.


II. Dílo literární


Články, kritiky a ostatní
Musik und Publikum (Der Auftakt 1, 1920–21, s. 37–41);
Die deutsche Musik (Bohemia, 28. 10. 1928);
Bemerkungen zur Retuschenfrage (Pult und Taktstock 5, 1928, s. 5–8);
Das Saxophon als Orchesterbass (Pult und Taktstock 5, 1928. s. 77–79);
Das Saxophon und seine Aufgabe (Der Autakt 9, 1929, s. 68–72);
Zur Frage moderner Vokalmusik (Der Autakt 9, 1929, s. 273–275);
Alban Berg (Der Anbruch 12, 1930, č. 2, s. 50–51);
Gustav Mahler (Tempo 15, 1935, s. 73–74, překlad fb = František Bartoš);
Zur Charakteristik der Tonarten (Anbruch 17, 1935, s. 244–246);
Zum Gedächtnis Alban Berg (Das Goetheanum 15, 1936);
Musik und Staat (Der Auftakt 17, 1937, s. 97–99);
Das Wort im Dienste der Erziehung zur Musik (Volk und Kultur, September 1937);
Der fremde Passagier. Ein Tagebuch in Versen 1925–37, (Benetková [Reittererová], Vlasta, ed., s antroposofickými vysvětlivkami Jana Dostala, in: Viktor Ullmann. Materialien, Hans-Günter Klein, ed., Verdrängte Musik sv. 2, Hamburg 1992, 21995, s. 93–142);
26 Kritiken über musikalische Veranstaltungen in Theresienstadt (kritiky na hudební dění v Terezíně, Schulz, Ingo, ed., Verdrängte Musik sv. 3, Hamburg 1993);
Der 30. Mai 1431 (libreto k opeře Jeanne d‘Arc, 1943–44).

Rezenze na hudebniny a knihy v časopise Der Auftakt (značka V. U.)
Karl Weigl: Streichquartett G dur op. 31 (Der Auftakt 17, 1937, s. 28);
Manya Botez: Musikalisches A. B. C., rumunské dětské písně (Der Auftakt 17, 1937, s. 29);
G. Breazul: Die Musikerziehung in Rumänien (Der Auftakt 17, 1937, s. 29–30);
Ernst Křenek: Uber Neue Musik (Der Auftakt 17, 1937, s. 82–83);
V. Kaprál: Sonatina bucolica; Fr. Bartoš: Burlesken; Organum, ausgewählte ältere Vokal- und Instrumentalwerke, vyd. Max Seiffert (Der Auftakt 17, 1937, s. 84);
Beiträge zur Klaviermusik. Sudetendeutsche Monatshefte, vyd. Ernst Günthert (Der Auftakt 17, 1937, s. 122);
Mährische Komponisten an die Jugend (Kvapil, Kaprál, Kaprálová, Schäffer aj,); Theodor Veidl: Ballade und Humoreske für Klavier; Else Grauer: Prague Suite; Josef Kohout: Petite Suite (Der Auftakt 17, 1937, s. 123);
L’education musicale trait d´union entre les peuples (Der Auftakt 17, 1937, s. 159);
Robert Hernried: Systematische Modulation; Ernst Pepping, Sonate I für Klavier; Hans Gebhard: Sonatine (Der Auftakt 17, 1937, s. 160);
Konrad Huschke: Johannes Brahms als Pianist, Dirigent und Lehrer; Isidor Stögbauer: Praeludium und Fuge, Sonatine für Klavier; Beiträge zur Klaviermusik, Folge 4–5, vyd. Ernst Günthert; Joh. Chr. Bach: Concerto in A für cembalo und Streichorchester (Der Auftakt 17, 1937, s. 186);
Pavel Bořkovec, Konzert für Klavier und Orchester, vyd. pro 2 klavíry Rudolfa Firkušného (Der Auftakt 17, 1937, s. 186–187).

Literatura:

I. Lexika
Riemann 12.
Seeger 1966.
Grove 5.
MGG 2.
LdM.

II. Ostatní
Adler, Felix: Sieben Orchesterlieder von Viktor Ullmann (Bohemia, 18. 4. 1924).
Steinhard, Erich: Deutsche Tondichter in der Tschechoslowakei (Der Auftakt 4, 1924, s. 149–155).
Rychnovsky, Ernst: V. Philharmonisches Konzert (Prager Tagblatt, 21. 4. 1925).
Veidl, Theodor: Viktor Ullmann, der Lineare (Der Auftakt 9, 1929, s. 77–78).
Baum, Oskar: Junge deutsche Musik in der Tschechoslowakei (Der Auftakt 13, 1933, s. 135–138).
Hába, Alois: Albert Steffens Der Sturz des Antichrist als Oper von Viktor Ullmann (Das Goetheanum. Wochenschrift für Anthroposophie 16, č. 3, 22. 6. 1937, s. 211).
Stuckenschmidt, Hans Heinz: Deutsche Musikgesellschaft, Victor Ullmann sprach über „Alban Berg und die Musik der Gegenwart“ (Prager Presse, 25. 4. 1937).
Helfert, Vladimír – Steinhard, Erich: Die Musik in der Tschechoslovakischen Republik (Praha, Orbis Verlag 1936, 21938, zvl. s. 180, 327, 339, 345, 350, 357, 368, 375, 379, 387).
Adler, Hans-Günther: Theresienstadt 1941–1945. Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft (Tübingen 1955, 21960; česky Terezín 1941-1945. Tvář nuceného společenství, 3 sv., Brno 2008).
Kocur, Jiří: Viktor Ullmann (diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1966).
Kuna, Milan: Hudba a její etická síla (Umění v Terezíně, Památník Terezín 1972).
Bloch, Max: Viktor Ullmann. A Brief Biography and Appreciation (Journal of the Arnold Schoenberg Institute 3, 1979, s. 151–177).
Ludvová, Jitka: Viktor Ullmann (Hudební věda 16, 1979. s. 99–120).
Ludvová, Jitka: Neznámý Rozbitý džbán (Hudební rozhledy 32, 1980, s. 470–473).
Ludvová, Jitka: Německý hudební život v Praze 1880–1939 (Uměnovědné studie IV, Praha 1983, s. 53–180).
Vojtěch, Ivan: Die Konzerte des Prager Vereins (in: Metzger, Heinz Klaus –  Riehn, Rainer, eds., Schönbergs Verein für musikalische Privataufführungen, Mainz 1984).
Karas, Joža: Music in Teresin 1941–1945 (New York 1985).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann. Jude – Anthroposoph – „Entarteter“ Musiker (Flensburger Hefte, Sonderheft č. 8., Flensburg 1991, s. 5–26).
Benetková-Reittererová, Vlasta: Die Rückkehr von Viktor Ullmann (viz Hoffmann, Heidi Tamar – Klein, Hans Günther 1991).
Benetková-Reittererová, Vlasta: Viktor Ullmann. Der fremde Passagier (viz Klein, Hans Günther: Viktor Ullmann. Materialien 1992, 21995).
Kuna, Milan: Hudba na hranici života (Praha 1990; německy Musik an der Grenze des Lebens, Frankfurt n. M. 1993).
Hoffman, Heidi Tamar – Klein, Hans Günther, eds.: Musik in Theresienstadt. Die Komponisten Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása, Viktor Ullmann... Die Referate des Kolloquiums in Dresden am 4. Mai 1991 und ergänzende Studien (Berlin 1991).
Schultz, Ingo: „... ich bin schon lange ein begeisterter Verehrer Ihres Wozzeck. Viktor Ullmann und Alban Berg (Musiktheorie 7, 1992, seš. 2, s. 113–116).
Schulz, Ingo, ed.: Viktor Ullmann. 26 Kritiken über musikalische Veranstaltungen in Theresienstadt (kritiky na hudební dění v Terezíně, Hamburg 1993).
Benetková-Reittererová, Vlasta: Viktor Ullmann a Alois Hába. Doteky života a díla (Hudební věda 31, 1994, č. 1, Praha 1994, s. 3–24).
Schultz, Ingo: Verlorene Werke Viktor Ullmanns im Spiegel zeitgenössischer Presseberichte (Verdrängte Musik, sv. 4, Hamburg 1994).
Benetková-Reittererová, Vlasta: Symbolistická poezie a hudba (Opus Musicum 26, 1994, č.1, 1994, s. 1–8)
Klein, Hans-Günther, ed.: Viktor Ullmann. Materialien (se soupisem tvorby a edicí sbírky Der fremde Passagier, Verdrängte Musik sv. 2, Hamburg 1992, 21995).
Karbusický, Vladimír: Sen o lidské bezmoci diktátora. O císaři z Atlantidy aneb hra o odepření smrti usmrcovat (Hudební věda 30, 1993, s. 99–108; německy [zkráceno] Der Traum von der menschlichen Ohnmacht des Diktators. Zum Stoff des “Kaiser von Atlantis” Viktor Ullmanns, Musica 47, 1993, s. 272–277).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann. Pozapomenutý život hudebníka zničené generace (Hudební věda 30, 1993, s. 3–10).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann. – Zwei Prager Karrieren (in: Fuchs, Torsten – Hauer, Ingrid  – Koch, Klaus Peter, eds.: Der jüdische Beitrag zur Musikgeschichte Böhmens und Mährens, Vorträge des 2. sudetendeutsch-tschechischen Musiksymposions, Regensburg 1994).
Benetková-Reittererová, Vlasta – Karbusický, Vladimír – Ludvová, Jitka – Ottlová, Marta, eds.: Kontexte. Musica iudaica 1994 (autoři příspěvků k V. Ullmannovi: Vlasta Benetková, Pamela Tancsik, Herbert Gantschacher, Ingo Schultz, Praha 1995)
Meyer, André: Viktor Ullmanns Kammeroper „Der Kaiser von Atlantis“. Aspekte eines Werkes der Theresienstädter „Freizeitgestaltung“ (magisterská diplomová práce, Erlangen/Nürnberg 1994).
Gerhardts, Marcus: Die Entdeckung des 4. Streichquartetts von Viktor Ullmann (mr-Mitteilungen 14, únor 1995, s. 10–13).
Radeke, Winfried: Gedanken zu den beiden „Sinfonien“ Viktor Ullmanns (mr-Mitteilungen 15, květen 1995, s. 3–5).
Braun, Joachim, ed.: Verfemfe Musik. Komponisten in den Dikaturen unseres Jahrhunderts. Dokumentation des Kolloquiums vom 9. – 12. Januar 1993 in Dresden (autoři příspěvků k V. Ullmannovi: David Bloch a Daniel Marston, Frankfurt n. M. 1995).
Kárný, Miroslav ed.: Terezínská pamětní kniha. Židovské oběti nacistických deportací z Čech a Moravy, 1941-1945, I., II. sv. (Praha 1995; německy Theresienstädter Gedenkbuch..., Praha 2000).
Schultz, Ingo: Der Prolog zum „Kaiser von Atlantis“. Ein Schlüssel zum Verständnis der Theresienstädter Oper von Viktor Ullmann (mr-Mitteilungen 17, prosince 1995, s. 1–19).
Klein, Hans-Günter, ed.: Die Viktor Ullmann. Referate des Symposions anlässlich des 50. Todestags. 14. – 16. Oktober 1994 in Dornach und ergänzdende Studien (autoři studií: Ingo Schultz, Robert Kolben, Bella Shomer Zeitchik, Hans-Günther Klein, David Bloch, André Meyer, Michael Kraus, Vlasta Benetková-Reittererová; Verdrängte Musik sv. 12, Hamburg 1996).
Schultz, Ingo: Eine bisher unbekannte Quelle zu Viktor Ullmanns „Kaiser von Atlantis“ – Karel Bermans Theresienstädter Rollenheft (mr-Mitteilungen 19, květen 1996, s. 26–28).
Greuel, Thomas – Weigele, Klaus: Viktor Ullmann. Erinnerungen an ein Oper der NS-Gewalt (Musik und Unterricht, H 36, č. 7, 1996, s. 24–28).
Schultz, Ingo: Zum Opernschaffen Viktor Ullmanns (in: Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien. 4. Sudetendeutsches Symposium 17./18. Mai 1996, Regensburg, Torsten Fuchs, ed., Regensburg 1996, s. 179–190).
Benetková-Reittererová, Vlasta – Ludvová, Jitka, eds.: Kontexte. Musica iudaica 1996 (autoři příspěvků k V. Ullmannovi: Marcus Gerhardts a Ingo Schultz, Praha 1997).
Klein, Hans-Günther, ed.: „... es wird der Tod zum Dichter“. Die Referate des Kolloquiums zur Oper Der Kaiser von Atlantis von Viktor Ullmann in Berlin am 4./5. November 1995 (autoři příspěvků: Ingo Schultz, Jan Dostal, Karl Braun, Winfried Radeke, Andreas Krause, Antony Beaumont, Stephan Kopf; Verdängte Musik sv. 14, Hamburg 1997).
Schultz, Ingo: Die „Schönberg-Variationen“ von Viktor Ullmann 1925 – 1929 – 1933/39 (mr-Mitteilungen 25, prosinec 1997, s. 14–18).
Klein, Hans-Günther: Neue Quellen zu Viktor Ullmann und Rudolf Walther Hirschberg (mr-Mitteilungen 30, prosinec 1998, s. 6–12).
Prinz, Ulrich: Viktor Ullmann. Beiträge, Programme, Dokumente, Materialien (Schriftenreihe der Internationalen Bachakademie Stuttgart, sv. 9, Stuttgart 1998).
Ludvová, Jitka – Reittererová, Vlasta – Reitterer, Hubert, eds.: Kontexte. Musica iudaica 1998 (autorka příspěvku k V. Ullmannovi Vlasta Reittererová, Praha 1999).
Geißler, Frank – Demuth, Marion: Musik. Macht. Mißbrauch. Kolloquium des Dresdner Zentrums für zeitgenössische Musik 6. – 8. Oktober 1995 (autoři příspěvků k V. Ullmannovi: Marcus Gerhardts, Ingo Schultz, Vlasta Benetková-Reittererová; Altenbrug 1999).
Schulz, Ingo: Quellenkritische Anmerkungen zum Autograph der Oper „Der Kaiser von Atlantis“ von Viktor Ullmann (in: Exilmusik. Komposition während der NS- Zeit, Geiger, Friedrich – Schäfer, Thomas, eds., Hamburg 1999, s. 267–289).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann (in: Komponisten in Theresienstadt, Initiative Hans Krása, Hamburg 1999, s. 61–73, 22000, s. 74–87).
Klein, Hans.Günther: „Lebe im Augenblick, lebe in der Ewigkeit“. Die Referate des Symposions aus Anlaß des 100. Geburtstages von Viktor Ullmann in Berlin am 31. Oktober – 1. November 1998 (Verdrängte Musik sv. 16, Hamburg 2000).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann und Arnold Schönberg. Dokumente aus den Jahren 1917–1919 (Arnold Schönberg Wiener Kreis. Bericht zum Symposium 12. – 15. September 1999. Journal of the Arnold Schönberg Center Wien 2, 2000, s. 159–170).
Naegele, Verena: Viktor Ullmann. Komponieren in verlorener Zeit (Köln 2002, k tomu viz recenze Ingo Schultze, mr-Mitteilungen 44, červen 2002, s. 20–26).
Riethofová, Kateřina: Viktor Ullmann: písňová tvorba před odchodem do Terezína (1937-1941) (magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2005).
Schultz, Ingo: Viktor Ullmann. Leben und Werk (Kassel 2008).

III. Odkazy
http://mitglied.lycos.de/mwiener/ullmann/index.html (podrobná bibliografie, diskografie, recenze atp.).

Archiválie:

Tisky hudebnin z let 1935–42, autograf a klavírní výtah opery Der Sturz des Antichrist a sbírka Der fremde Passagier v knihovně Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty University Karlovy, ojediněle tisky v Národní knihovně Praha atp., autograf Klavírního koncertu v Židovském muzeu Praha; autografy a opisy skladeb komponovaných v Terezíně Paul Sacher-Stiftung Basel, Švýcarsko, dopisy z let 1917–19 v Státní knihovně Berlín. Sekundární prameny také Schoenberg Center Wien, Schönberg-Haus Mödling.

Vlasta Reittererová


Datum poslední změny: 20.1.2009