Český hudební slovník osob a institucí

Vaňhal, Jan Křtitel

(Wanhal; Wanhall)
Charakteristika: skladatel, pedagog, interpret

Datum narození/zahájení aktivity: 12.5.1739
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 20.8.1813

Vaňhal, Jan Ignác, dodatečně Křtitel (Wanhal, Wannhall, Johann Baptist), skladatel, pedagog, interpret, narozen 12. 5. 1739, Nechanice, zemřel 20. 8. 1813, Vídeň.

 

Pocházel z nevolnické rolnické rodiny, avšak v příbuzenstvu se nacházeli zpěváci a hráči na různé nástroje. V letech 1745–49 byl žákem nechanické farní školy, v dalším období 1750–52 studoval u rektora a regenschoriho Jana Jiřího Kozáka v Maršově v oborech: němčina, zpěv, hra na housle a klavír. Působil také na kůru kostela Nanebevzetí P. Marie. Roku 1752 se vrátil do Nechanic a vypomáhal na farní škole u kantora Antonína Erbana (1724–72), žáka Bohuslava Matěje Černohorského, u nějž prohluboval hru na strunné nástroje, cembalo, varhany a získal znalosti základů kompozice. Tuto výuku později prohlásil za své „nejlepší vzdělání“. V roce 1758 působil jako učitelský pomocník na farní škole v Opočně (kantor a varhaník), o rok později se stal rektorem farní školy v Hněvčevsi a regenschorim v tamním kostele sv. Jiří, podporován děkanem Matějem Novákem (1710–84) a vzděláván u něj ve hře na violu d´amour, housle a varhany. Tehdy tvořil skladby pro sólové housle, houslové a varhanní koncerty. Některé informační zdroje uvádějí jako méně pravděpodobnou variantu jeho působení Nemyčeves, okres Jičín.

Vaňhal vzbudil pozornost hraběnky Marie Anny Schaffgotsch z Althanu (1702–71), která zařídila jeho cestu do Vídně, následné vzdělání u dvorního klavírního pedagoga a skladatele Matthäuse Schlögera (1722–66) a doporučila jej šlechtickým rodinám. Mecenáškou mohla být i hraběnka Gabriela Colloredo–Mansfeldová,  jejímuž manželovi patřilo v době Vaňhalovy přítomnosti Opočno.

Od podzimu 1761 žil mladý hudebník ve Vídni. Nespokojen s výukou Schlögera, zdokonaloval se sebevzděláváním a studiem kompozic mistrů. Využil také rad zkušenějšího Karla Ditterse z Dittersdorfu (1739–99). Pravděpodobný je i kontakt s Franzem Josephem Haydnem (1732–1809), jenž z Eisenstadtu pravidelně zajížděl do Vídně. Je doloženo, že roku 1778 provedl Vaňhalovu symfonii v Esterháze.

Během šedesátých let Vaňhalova popularita prudce vzrostla: upoutával spontánností výrazu, svěžími melodickými a rytmickými nápady jak v oblasti symfonické, tak komorní. Zájem tisku vyvrcholil roku 1769, kdy pařížský nakladatel Anton Huberty vydal Simphonies quatuors op. 1 a přiřadil mladého tvůrce k nejvýznamnějším symfonikům vídeňského okruhu.

Stal se uznávaným interpretem (např. 1763 hrál part prvních houslí při vídeňském provedení opery Orfeo ed Euridice Christopha Wilibalda Glucka) a vyhledávaným pedagogem (tehdy vyučoval hře na klavír např. Ignáce Pleyela (1757–1831), pozdějšího skladatele, varhaníka a dirigenta). Díky své pracovitosti se vykoupil z nevolnictví.

Na cestě za dalším vzděláním mu pomohla přízeň hraběte Jana Nepomuka Erdödyho (1723–89) a barona Izáka Wolfganga Riesche (1749–1810) i jeho otce, kteří financovali studijní pobyt v Itálii 1769–71. Navštívil Benátky, Parmu (tam se tehdy mohl setkat s Gluckem), Bolognu, Ferraru, Florencii, Neapol. V Římě se rozvinulo přátelství s mosteckým rodákem Florianem Leopoldem Gassmannem (1729–74). Vaňhal rozepisoval jeho operní partitury a některé árie sám komponoval. Takto inspirován napsal během pěti měsíců dvě vlastní opery na libreta Pietra Metastasia–Il trionfo di Clelia a Demofonte, jež byly s úspěchem tamtéž provedeny.

Během roku 1771 se s Gassmannem vrátil do Vídně. Toto období proběhlo ve znamení  nemoci, současníky i badateli různě hodnocené: jako choromyslnost, přepracování, náboženské pomatení smyslů, nešťastná láska apod. – údajně spálil své skladby v návalu sebekritičnosti. Ještě téhož roku však byl vyléčen a zaměřil se ve zvýšené míře na duchovní tvorbu. Údiv vzbudilo odmítnutí Rieschovy nabídky kapelnického místa v Drážďanech. Je možné, že zde hrála roli i podvědomá touha po budoucí umělecké nezávislosti. Naštěstí nabídl pomocnou ruku Erdödy, který umožnil Vaňhalovi další rekonvalescenci v Uhrách a Chorvatsku. Odtamtud pocházejí četné mše, motetta, árie, offertoria, litanie. Ve Varaždíně vzniklo oratorium Umučení Krista pro klášter Uršulinek, tamtéž provedené. Roku 1772 vyhledal Vaňhala ve Vídni anglický skladatel, cestovatel a spisovatel Charles Burney (1726–1814), který zapsal do svého cestopisu domněnku o všednosti tehdejších Vaňhalových skladeb ve srovnání se svěžestí kompozic dřívějších. Při druhém setkání o několik let později ovšem vydal svědectví opačného významu.

Sedmdesátých let se týká nedoložená informace Ernsta Ludwiga Gerbera ve slovníku z roku 1812: „Vaňhal–flétnista koncertoval ve Varšavě, Prešpurku a Petrohradu s manželkou klavíristkou (údajně se oženil 1780)“. Toto tvrzení popírá Dittersdorf ve svých vzpomínkách: „za slavného Vaňhala se vydával flétnista Rüsche a skladatel se nikdy neoženil“ (doloženo zápisem v úmrtním listu).

O popularitě Vaňhalovy tvorby svědčí řada faktů: roku 1777 byly provedeny Vaňhalovy symfonie v Prešpurku, v roce 1781 propaguje Vaňhala Johann Nikolaus Forkel v Hudebním almanachu. Vaňhalovy skladby byly tištěny ve Vídni, Paříži, Berlíně, Amsterodamu. Roku 1784 vykonal skladatel jedinou cestu do Čech, přestože jeho rodiče a sestra již nežili. Pravděpodobně přijal pozvání někoho z řad šlechty. Irský tenorista, herec a skladatel, přítel Mozartův Michael Kelly (1762–1826) vzpomněl na rozhovory a koncerty u Leopolda Jana Antonína Koželuha (1747–1818) a Stephena Storaceho (1763–96), kde hrálo roku 1784 legendární smyčcové kvarteto v obsazení: Dittersdorf – Haydn – Mozart – Vaňhal.  Z roku 1795 pochází skladatelův osobní kontakt s hudebním historikem Dlabačem, autorem nejstaršího slovníkového hesla o Vaňhalovi.

Ke konci století v souvislosti s postupnou proměnou na praktickém trhu hudby Vaňhal upustil od velkých orchestrálních skladeb a zaměřil se na snadno vnímatelné, líbivé drobné formy, vhodné pro žáky a diletanty. Dobře se prodávaly zejména „charakteristické klavírní sonáty“, které komentovaly dobové události (Die Schlacht bei Würzburg 1796, Die Seeschlacht von Abukir 1798 apod.). Nakladatelství Breitkopf et Härtel v Lipsku začalo vydávat Allgemeine musikalische Zeitung s recenzemi o nově  tištěných Vaňhalových skladbách ve Vídni, Berlíně, Bonnu, Brunšviku, Hamburku, Lipsku. Autor se však více věnoval své niterné tvůrčí linii, dosud ještě úplně neprobádané, a to skladbám duchovním.

Po roce 1800 informací o skladateli ubylo, mnozí současníci a přátelé zemřeli, Vaňhal se uchýlil do soukromí, avšak pravděpodobně  neskončil se svou pedagogickou činností definitivně. Ještě roku 1806 si vzpomněl na jeho odborné rady v kompozici tehdy patnáctiletý Carl Czerny.

20. srpna 1813 onemocněl záškrtem a v závěti odkázal vše, co zanechal, paní Elisabeth Edle von Mösle, vdově po knihkupci, své bytné. Téhož dne zemřel.

Vaňhalova tvorba se stylově vyvíjela od galantního stadia vídeňského klasicismu k vrcholné fázi a drobným předzvěstem romantickým. Paralelně proudila ve vrstvách nestejné umělecké hodnoty a některé galantní rysy uchovala po celé tvůrčí období. Slibný rozvoj symfonií, které jsou srovnatelné s Haydnovými (jistou příbuznost prokázal Paul Bryan), skončil v letech osmdesátých. Skladby komorní, houslové a klavírní komponoval skladatel po celý život, při čemž kompozice klavírní zaměřil v devadesátých letech k programním atraktivitám. V jejich struktuře byly nalezeny paralely se stylem mozartovským i předzvěsti romantické. Kvantita i kvalita duchovní tvorby vzrostla při rekonvalescenčních pobytech u Erdödyho a přetrvala do pozdního období.

Pověstná popularita jeho hudby mohla souviset se zvýšenou mírou výskytu obratů klasické vyjadřovací základny (tak zvaných locï commünës) v jeho vyjadřování. K „místům společným“ dospívali autoři nezávisle na sobě i vzájemným přebíráním. V podstatě šlo o adekvátní vyjádření dobového emočního naladění, blízkého umělcům i posluchačům. Ten, kdo těmito motivy hovořil intenzivně, tehdejší publikum snadno okouzlil a byl pro ně srozumitelný. 

Dobová svědectví představila Vaňhala jako skromného nesobeckého člověka, hluboce oddaného víře v boha, ale zároveň zaměřeného prakticky, schopného zajistit si dobrou životní úroveň. Žil střídmě, nikoliv však asketicky. Mistr jímavých belcantových melodií v pomalých větách i tvůrce spontánního radostného proudění v allegrech si dokázal získat a uchovat samostatnost a vnitřní svobodu. 

 


Dílo:

I. Skladby instrumentální

viz New Grove 2, Bryan, Paul: Vanhal, Johann Baptist (Ignatius), vol. 26, 254-258.

 

Symfonie

30 C dur, 4 c moll, 25 D dur, 2 d moll, 15 Es dur, 5 E dur, 3 e moll, 13 F dur, 1 f moll, 16 G dur, 2 g moll, 10 A dur, 2 a moll, 9 B dur, tisk 1774/81 Paříž, Londýn, Vídeň, Amsterodam, Lyon, Berlín. 

 

Koncerty

pro klavír (19), housle (15), violu (2), violoncello (4), l nebo 2 kontrabasy, flétnu (11), hoboj (1), klarinet (1), fagot etc, tisk 1776/1810  Vídeň, Zurich, Paříž.  

 

Komorní

divertimenta, kasace, partity (29).

Kvintety a sextety pro smyčce a dechové nástroje (6), tisk Paříž 1770.

Kvartety pro smyčce op. 1, 2, 6, 7, 9, 13, 21, 24, 26, 28, 33, tisky 1769–87 Paříž, Vídeň, Berlín.

Kvartety pro dechové nástroje op. 3, 7, tisky 1770–71, Paříž.

Tria pro smyčce op. 4, 5, 11, 12, 19, 20, 22, tisky 1770–77, Paříž.

6 trií pro dechové nástroje op. 18, Paříž 1775.

Dueta pro smyčce a dechy, tisky 1779–1803 Paříž, Vídeň, Londýn. 

Kvintety s klavírem op. 12 (sonáty) Amsterodam 1784.

Kvartety s klavírem op. 27, 29, 40, tisky 1782/1811, Londýn, Vídeň, Lipsko.

Tria s klavírem (51) – (sonáty).

Housle a klavír: sonáty (71) op. 29, 32, tisky 1782–1811 Vídeň, Lipsko.

Sonatiny (31) Vídeň 1804–12, Vno ad libitum.

10 kleine Stücke, Vídeň 1804.

36 variací pro klavír, Vno ad libitum, Vídeň 1786–1814.

3 skladby pro klavír s houslemi ad libitum, Vídeň 1808–13.

4-ruční skladby pro klavír: sonáty a sonatiny (31) op. 32, 39, 41, 64, 65 1784–1802 Bologna, Vídeň, různé skladby (9), Londýn 1809.

 

Klavír sólo

sonáty, sonatiny, capriccia (196), op. 30, 31, 33–5, 36, tisky 1783–1812 Vídeň, Londýn, Amsterodam.

Divertimenta, fantazie, ronda, ouvertury, ecossaises a jiné kusy pro sólový klavír, tisky Vídeň, Lipsko, Mohuč cca 1813.

Variace pro klavír (68) op. 36, 37, 38, 40, 42, 60, 62, 63,  tisky 1788–99 Vídeň, cca 57 ostatních variací. 

17 programních kompozic pro klavír: Die Schlacht bei Würzburg, 1796, Die Bedrohung und Befreyung der k.k. Haupt- und Residenzstadt 1797, Die grosse Seeschlacht bei Abukir, 1800, Die Seeschlacht bei Trafalgar, 1806 etc  tištěno ve Vídni.

47 tanečních skladeb – menuety, Deutsche, ländlery, německé, anglické, uherské tance, zveřejňované 1786–1809 ve Vídni, Amsterodamu.

 

Varhanní kompozice tištěné ve Vídni

Fugue, 1785,

4 praeambula, 1801, 6 (12) kurze und leichte praeambula, 1801.

12 Orgelfugen, 1801–02, 12 ausgeführte praeambula für Stadt- und Landorganisten, 1801–14.

24 Kadenzen in allen Tonarten für Organisten, 1803, 6 Fugen, 1806.

24 kurze Kadenzen und Präludien durch 24 Tonarten, 1806.

6 (12) leichte Präludien, 1806.

6 Fugen 1810.

6 Fugen 1813–14.

 

 

II. Skladby vokální

Viz: New Grove 2, Bryan, Paul: Vanhal, Johann Baptist (Ignatius), vol. 26, 254-258.

Weinmann, Alexander: Themenverzeichnis der Kompositionen von Johann Baptist Wanhal, Wien 1987, s. 212–268.

 

Mše (cca 51), několik jednotlivých mešních částí, requiem (cca 2), oratorium Umučení Krista, litanie (10), nešpory (3), moteta, árie (cca 69), graduale (10), offertoria (46), Salve Regina (32), Regina coeli (1), Stabat Mater (Grove uvádí 32), Te Deum, 15 Tantum ergo, antifony, hymny, žalmy a responsoria (15), pangelinqua, IV Breves et faciles hymni, Alma regina, 2 Alma, Veni sancte spiritus, Libera me, Benedictus etc.

 

Světské písně s klavírem (41)

8 deutsche Kinderlieder Vídeň 1796, Die Vollmondsnacht auf dem Kahlenber Vídeň 1803, Trauergesang bey dem Tode Joseph der Zweiten Vídeň 1790, Arietta In questa tomba oscura…da molti autori Vídeň 1808, Die Poststationen des Lebens, Vídeň 1808, Des Volkes Wunsch, Vídeň 1809, Lied für das der k.k. Landwehr einverleibte Handlugs–Corps, Vídeň 1810. 

 

Opery

Il Demofonte, libreto Pietro Metastasio, Řím 1870–71, Dlabacz 1815.

Il trionfo di Clelia, libreto Pietro Metastasio, Řím 1870–71, uvádí Dlabacz 1815.

V jednotlivých kompozičních skupinách se vyskytují skladby sporného autorství i shodně znějící kusy, přepsané pro různé nástroje.

 

III. Didaktická díla

Anfangsgründe des Generalbases, Vídeň 1817.

Kurzgefasste Anfangsgründe für Pianoforte – nenalezeno.

Flötenschule–inzerováno ve Wiener Zeitung 1804, nenalezeno.

Drobné instruktivní skladbičky pro klavír.

Literatura:

I. Lexika

Gerber, Ernst Ludwig: Historisch-biographisches Lexikon der Tonkünstler (Lipsko 1792).

Gerber, Ernst Ludwig: Neues historisch-biographisches lexikon der Tonkünstler (Lipsko 1814).

Eitner, Robert: Biographisch-bibliographisches Quellen-Lexikon der Musiker und Musikgelehrten (Lipsko 1904).

Dlabacz.

Riemann12.  

ČSHS.

MGG2.

New Grove2.

 

II. Ostatní 

Zvonař, Josef Leopold: Jan Křtitel Vaňhal (Dalibor II, 1859, 2 a d.).

Hůlka, K.: J. Vaňhal (Dalibor XXII, 1900, č. 4, 6).

Hnilička, Alois: Portréty (Hudební rozhledy VI, 1912-13, 564 a d., Česká hudba XIX, 1913, s. 109). 

Malina, Jaro: Jan Vaňhal: Ku stému výročí úmrtí zapomenutého nechanického muzikanta (Hradec Králové 1914). 

Bušek, Jan: Leopold Jansa – Jan Václav Kalivoda – Jan Vaňhal. Trojice slavných českých mistrů houslí. Jejich život a působení (Praha 1926). 

Čeleda, Jaroslav: Domnělý Holanďan a nepochopený božský šosák (Radiojournal IX, 1931, č. 5, 6 a X, 1932, č. 46, 9).

Dewitz, Margarette von: Jean Baptiste Vanhal, Leben und Klavierwerke (Mnichov 1933).  

Wolters, G.: J. Wanhal als Sinfoniker (Kolín 1933).

Tarantová, M.: J. Vaňhal-český Diabelli (Hudební věstník XXXII, 1939, J. Vaňhal, Národní politika 1939).  

Černušák, Gracian: Jan Křtitel Vaňhal (Lidové noviny 1939). 

Blažek, Vlastimil: J. Vaňhal (Hudební výchova XXI, 1940, 7 a d.). 

Sýkora, V. J.: 140. výročí smrti J. Vaňhala (Hudební rozhledy VI, 1953, s. 504).

Bryan, Paul R.: The Symphonies of J. Vanhal (Michigan 1956). 

Loulová, Olga: Klavírní skladby Jana Vaňhala (Praha 1956). 

Poštolka, Milan: Josef Haydn a naše hudba 18. století (Praha 1961).

Fišer, F.: Jan Vaňhal a jeho varhanní skladby (Praha 1968).

Borková, Alena: Konfrontace Vaňhalova klavírního stylu s klavírním stylem Mozartovým (Hudební věda 1969, s. 312-322).

Borková, Alena: K problematice české emigrace 18. století – J. Kř. Vaňhal (Opus musicum 3, 1971, č. 9-10, s. 285-291).  

Borková, Alena: Stylová charakteristika klavírních skladeb J. Vaňhala v konfrontaci s uměleckým okolím (Brno 1972).    

Filič, Krešimir: Glazbeni-život Vraždina (Varaždin 1972).

Županovič, Ivan: Introduktion to Varaždinski skladatelski krug s kraja XVIII. Stolieča, Spomenici hrvatske glazbene prošlosti, IV (Zagreb 1973).  

Seifert, H.: Die Verbindungen Familie Erdödy zur Musik (In: Haydn Jh. 10, 1978, s. 151-163).

Jones, D. W.: The String Quartets of Vanhal (Univ. of Wales 1978). 

Hickman, R. Ch.: Six Bohemian Masters of the String Quartet in the Late Eighteenth Century (California 1979).  

Fillion, M.: The Accompaniert Keyboard Divertimenti of Haydn and his Viennese Contemporaries (1750-1780), (Cornell Univ. 1982).

Jones, D. W.: Vanhal, Dittersdorf and the Violone (EM 10, 1982, s. 64-7) 

Komlos, K.: the Viennese Keyboard Trio in the 1780ś : Studies in Texture and Instrumentations (Cornell Univ. 1986). 

Mac Intyre Bruce C.: The Vienesse Concerted Mass of Early Classic period, Ann Arbor (Michigan  1986).

Mac Intyre Bruce C.: Johann Baptist Vanhal and the Pastoral Mass Tradition (Musik in Eighteenth Century, Austria 1996).

Floyd, S. R.: The Clarinet Music of Johann Baptist Vanhal (Michigan State U., 1988).

Klíma, Stanislav Václav: K biografii Jana Vaňhala (1739 – 1813) (Hudební věda 27, 1990, s. 327-343).

Kunze, St.: Die Sinfonie im 18. Jh (Laaber 1993).

Heartz, D.: Haydn, Mozart and Viennese School 1740-1780 (N. Y. /L. 1995).

Bryan, Paul: Jan Wanhal, Vienesse Symphonist-his Life, his Sympnonies and his Musical Enviroment (Stuyvesant-New York 1997). 

Krone, Otto: Johann Baptist Wanhal (1739-1813) und seine Mäzene, in. Concerto Nr. 144 (1999, s. 25-30).

Michálková-Slimáčková, Jana: Jan Křtitel Vaňhal: True Patriot and Zealous Christian (Czech Music Profiles 1/2005, s. 6–8).

Michálková-Slimáčková, Jana: Jan Křtitel Vaňhal a jeho vídeňská Preambula (1815) (Opus musicum 6/2004, s. 39–41).

Michálková-Slimáčková, Jana (ed.): Jan Křtitel Vaňhal (1739–1813): Praeambula pro varhany (ArtThon, Opava 2003).

Dobošová, Michaela: Drobná duchovní díla Jana Křtitele Vaňhala (bakalářská práce, Ústav hudební vědy FF UK, Praha 2010).

Bastlová, Eliška: Stabat mater Jana Křtitele Vaňhala (bakalářská práce, Ústav hudební vědy FF UK, Praha 2011).

Hálečková, Šárka: Jan Křtitel Vaňhal – mešní tvorba (bakalářská práce,  Ústav hudební vědy FF UK, Praha 2012).

Vilímová, Zuzana: Život a dílo Jana Křtitele Vaňhala se zaměřením na klavírní tvorbu (bakalářská práce, Katedra hudební výchovy PdF UK, Praha 2015).

 

III. Katalogy

Jones, D. W. : String Quartets, (diss. 1978)

Weinmann, Alexander: Themenverzeichnis der Kompositionen von Johann Baptist Wanhal (Wien 1987).

Bryan, Paul R.:Thematic Catalog of the Symphonies, Jan Wanhal, Vienesse Symphonist…1997.

 

IV. Dobové informace:

Burney, Charles: The present State of Music in Germany, the Netherlands and United Provinces, Londýn 1773 a 1775, překlad Pippichová, J. (Praha 1966, Hudební cestopis 18. věku).

Ditters von Dittersdorf, Carl: Lebensbeschreibung, Lipsko 1801 (český překlad: Vzpomínky hudebníka 18. století, SHKLHU, Praha 1954).

Czerny, Carl: Erinnerungen aus meinem Leben, (doslov Sonnleitner, Leopold), 1842, (překlad a poznámky Culka, Zdeněk, Supraphon, Praha 1973, Vzpomínky z mého života).

 

Od roku 2010  existuje Společnost Jana Křtitele Vaňhala; čestný prezident Paul Bryan, prezident Alan Badley, tajemník Pavel Svačinka.

Duchovní hudbu Jana Křtitele Vaňhala zpracovává Halvor Kristiansson Hosar, Auckland universita, Nový Zéland, dosud nepublikováno.

 

Alena Borková


Datum poslední změny: 31.10.2018