Český hudební slovník osob a institucí

Jílek, František 1)

Charakteristika: dirigent, skladatel a klavírista

Datum narození/zahájení aktivity: 22.5.1913
Datum úmrtí/ukončení aktivity: 16.9.1993 Brno

Jílek, František, dirigent, skladatel a klavírista, narozen 22. 5. 1913, Brno, zemřel 16. 9. 1993, Brno.

 

Na klavír hrál už od dětství a od čtrnácti let doprovázel klavírními improvizacemi němé filmy v brněnských kinech, čímž si později přivydělával na studia. Studoval nejprve na reálném gymnáziu a na obchodní škole, později na konzervatoři dirigování u Antonína Balatky a Zdeňka Chalabaly (absolvoval vlastní Symfonií g-moll, kterou sám dirigoval, a Smyčcovým kvartetem g-moll) a kompozici a hru na klavír u Jaroslava Kvapila. Skladbu studoval později i na mistrovské škole v Praze u Vítězslava Nováka. V letech 1932–38 působil jako učitel hudební teorie na hudební škole Filharmonické besedy v Brně a také jako sbormistr na této instituci. Po absolvování konzervatoře v roce 1937 se stal korepetitorem a dirigentem brněnské opery řízené Milanem Sachsem.

V roce 1939 přijal pozvání uměleckého šéfa ostravské opery Jaroslava Vogela a až do roku 1948 působil jako dirigent opery v Ostravě. Dostal zde možnost poznat vedení velkého divadla a vybudovat široký repertoár. Nastudoval především české opery, např. Škroupova Dráteníka, Smetanovu Prodanou nevěstu a Hubičku, Dvořákova Šelmu sedláka a Jakobína nebo slavnou světovou premiéru opery Bohuslava Martinů Veselohra na mostě (1947). Dále dirigoval například  Musogorského  Soročinský Jarmark, Čajkovkého balet Louskáček, Karneval Roberta Schumanna, Šeherezádu Rimského-Korsakova a Janáčkovy Lašské tance.

V roce 1948 se vrátil jako dirigent a dramaturg do brněnské opery, kde se stal v roce 1952 uměleckým šéfem a operu vedl až do roku 1978. Za svého působení dokázal tuto instituci povznést na vynikající uměleckou úroveň. Jeho působení se vyznačovalo dramaturgickou i interpretační invencí. Soustředil se především na opery Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů (např. Řecké pašije, 1962) a dalších českých skladatelů (uvedl Fibichovu Šárku, Smetanovo Tajemství a Libuši) ale i na moderní světové opery, zejména na díla Sergeje Prokofjeva (Ohnivý anděl, Vojna a mír) a Modesta Musorgského (Boris Godunov). Dále zde uvedl mnoho slavných světových děl, např. Bizetovu Carmen, Šostakovičovu Kateřinu Ismajlovou, Verdiho Othela, Mozartova Dona Giovanniho a Kouzelnou flétnu, Verdiho Falstaffa nebo Bergova Vojcka. Významné bylo nastudování Mejtusovy Mladé gardy a Kabalevského Rodiny Tarasovy v padesátých letech. Uvedl také baletní triptych složený ze Stravinského Svěcení jara, Mozartových Maličkostí a Capriccia Jana Nováka. Sám dirigoval díla Bedřicha Smetany (Dalibor, Čertova stěna, Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta), Fibichovu Šárku, Krakatit Jiřího Berkovce nebo Marylu Františka Suchého a řadu dalších, včetně slavné inscenace Wagnerova Bludného Holanďana nebo Straussova Růžového kavalíra. Vždy se snažil o co nejvěrnější tlumočení partiturního zápisu a ve svých nastudováních děl velkých skladatelů prokázal cit pro dramatické peripetie, především v případě Janáčkových oper. Měl velký cit k pěvcům a dokázal velmi dobře vypracovat vokální složku operního díla. Uměl také rozpoznat možnosti mladých talentů a pod svým vedením vychoval novou generaci pěvců brněnské opery.

Úzce spolupracoval s dramaturgem a dirigentem Václavem Noskem a s režiséry Milošem Wasserbauerem, Oskarem Linhartem a Václavem Věžníkem. Podařilo se mu sestavit vyvážený soubor. Éra spolupráce Jílka s Noskem je považována za jedno z nejvýznamnějších období brněnské opery.

Významné místo zaujímá v jeho činnosti uvádění Janáčkových oper. Svou novou funkci šéfa opery zahájil velmi úspěšnou inscenací Její pastorkyně. Janáčka představil i v řadě evropských měst (v Lipsku, Záhřebu, Helsinkách, Ankaře, Barceloně, Florencii, Athénách, Perugii, Vídni, Ženevě, Oslu, Moskvě aj.). Uvádění Janáčkových oper v Jílkově podání se brzy stalo pojmem. Stal se iniciátorem a hlavním interpretem prvního významného janáčkovského festivalu, který se konal v roce 1958 v Brně a kde uvedl premiéru Janáčkova Osudu. Nastudoval i další Janáčkovy opery, např. Výlety pana Broučka, Věc Makropulos (1962) a legendární inscenaci Z mrtvého domu (1958). Janáčkovo dílo vždy důkladně studoval a jeho provedení děl tohoto významného skladatel bylo vždy autentické a precizní.

V letech 1978–83 vedl brněnskou Státní filharmonii. Činnosti symfonického dirigenta se věnoval po celou dobu svého operního působení, kdy spolupracoval také s rozhlasem a s řadou domácích i zahraničních orchestrů. Za dobu svého pětiletého působení ve Státní filharmonii v Brně se mu podařilo pozvednout tuto instituci na mezinárodně uznávanou úroveň. Jeho koncertní repertoár byl velmi široký (Bach, Beethoveen, Stravinskij, Prokofjev, Bernstein a především Janáček). Často doprovázel písňové pořady a hrál s Moravským kvartetem. I po svém odchodu do důchodu dirigoval Její Pastorkyňu a Věc Makropulos a nadále spolupracoval s filharmonií. Významná byla i jeho práce pedagogická, od roku 1962 vyučoval na JAMU.

Vynikl zejména jako interpret Janáčkových oper a dalších děl dvacátého století. Měl improvizační schopnosti, výtečně ovládal hru na klavír a dokázal vidět partituru očima skladatele, což je pro roli dirigenta stěžejní. Orchestr vedl precizně a dokázal tektonicky vystavět velké celky. Za jeho vedení dosáhla brněnská opera mezinárodní úrovně.

Je autorem několika operních suit. Vlastní skladby komponoval především za studentských let a v tvorbě vycházel z díla svých učitelů Kvapila a Nováka. Zanechal po sobě bohatou diskografii včetně kompletní nahrávky Janáčkových děl pro Supraphon. Za svou nahrávku Její pastorkyně obdržel roku 1980 cenu Orphée dʼOr de lʼAcademie National du Disque Lyrique (Prix Arturo Toscanini – Paul Vergens). V roce 1961 obdržel vyznamenání Za vynikající práci a v roce 1962 krajskou cenu Leoše Janáčka v Brně.


Dílo:

Skladby komorní a orchestrální

Suita pro klavír, flétnu a klarinet (1937).

1. smyčcový kvartet g (1935).

2. smyčcový kvartet g (1938).

Symfonie (1935, 1936).

Romance (1939).

Burleska pro velký orchestr (1939).

Slezský tanec pro symfonický orchestr.

 

Scénická hudba k činohrám

Moliere: Zdravý nemocný.

William Shakespeare: Sen noci svatojánské.

Vítězslav Nezval: Manon Lescaut.

Josef Kajetán Tyl: Tvrdohlavá žena (1950).

Literatura:

I. Lexika

ČSHS.

MEH.

Janota, Dalibor – Kučera, Jan P.: Malá encyklopedie české opery (Praha a Litomyšl, 1999).

 

II. Ostatní

Racek, Jan: Leoš Janáček a současní moravští skladatelé (Brno, 1940).

Vysloužil Jiří: První scénické provedení Janáčkova Osudu (Hudební rozhledy 11, 1958, č. 27, s. 878).

Pospíšil, Vilém: Jubileum dirigenta (Hudební rozhledy 16, 1963, č. 9, s. 394).

Janota, Dalibor – Kučera Jan P.: Malá encyklopedie české opery (Praha a Litomyšl, 1999).

 

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2497

www.ndbrno.cz/o-divadle/jilek-frantisek

www.zusjilka.cz/frantisek-jilek/

www.mestohudby.cz/publicistika/clanky/frantisek-jilek-a-filharmonie

http://jilek.jamu.cz/sidebar-jilek.html

http://operaplus.cz/brnenska-dirigentska-jubilea

 

Iveta Šedová


Datum poslední změny: 13.8.2014