Český hudební slovník osob a institucí

Tausinger, Jan

Charakteristika: Skladatel, dirigent a hudební pedagog


Tausinger, Jan, skladatel, dirigent a hudební pedagog, narozen 1. 11. 1921, Piatra Neamt (Rumunsko), zemřel 29. 7. 1980, Praha.

 

Syn českého emigranta, který zůstal v Rumunsku v době první světové války. Jan Tausinger studoval nejprve průmyslovou chemii na univerzitě v Bukurešti. V roce 1945 byl přijat na bukurešťskou konzervatoř, kde se učil dirigování a skladbě u Dimitrie Cuclina, Mihaila Jory a Alfreda Mendelssohna (absolvoval roku 1947). Posléze navázal v letech 1948–52 studiem na pražské AMU, kde byl v dirigování žákem Metoda Doležila, Karla Ančerla a Roberta Brocka, v kompozici pak Aloise Háby a Pavla Bořkovce. Roku 1948 založil a poté dirigentsky vedl Vysokoškolský umělecký soubor v Praze. Po dokončení studií roku 1952 přesídlil na několik let na Ostravsko, kde se stal uměleckým vedoucím Dělnického uměleckého souboru Vítkovických železáren. Působil dále jako dirigent rozhlasových orchestrů v Ostravě, Plzni a Bukurešti, od října 1954 do roku 1958 byl ředitelem Vyšší hudební pedagogické školy v Ostravě. V letech 1958–60 pracoval jako umělecký vedoucí Uměleckého souboru ministerstva vnitra, 1961–65 umělecký vedoucí Ústřední hudby ministerstva vnitra, v roce 1968 byl sbormistrem opery Divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem, 1969–71 a po roce 1976 dramaturgem Československého rozhlasu v Praze, 1971–75 ředitelem pražské konzervatoře.

Na počátku své skladatelské dráhy se Jan Tausinger věnoval především kompozici dětských a mládežnických budovatelských písní, sborů, kantát a úpravám lidových písní pro potřeby Vysokoškolského uměleckého souboru. Po návštěvě kurzů Nové hudby v německém Darmstadtu roku 1964 nastal v Tausingerově tvorbě radikální přelom, po němž začal ve svých kompozicích uplatňovat techniky Nové hudby (dodekafonie, seriální technika, aleatorika apod.). Tato nová kompoziční východiska uplatnil nejprve v Colloquiu pro čtyři dechové nástroje a v orchestrálních Confrontazione I. a II. (obojí z roku 1964). Z pozdějších Tausingerových děl si získal pozornost především písňový cyklus Čmáranice po nebi (1967), skladba Ave Maria pro soprán, recitaci a orchestr (1972) obdržela 1. místo v Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži a byla provedena v mnoha zahraničních zemích. Vokální Sinfonia bohemica byla roku 1976 odměněna Cenou Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Za svou skladatelskou a organizátorskou činnost byl Jan Tausinger odměněn státním vyznamenáním Za vynikající práci (1970).


Dílo:

I. Dílo Hudební (výběr)

Klavírní

Sonáta pro klavír (1948–50).

Circonvolutions pour piano préparé (1970).

Deset dodekafonických etud pro klavír (1972; vyd. ČHF, Praha 1976).

 

Komorní

Suita pro sólové violoncello (1949).

Sonáta pro housle a klavír „Julius Fučík“ (1953–54, vyd. SNKLHU, Praha 1959).

Partita pro violu a klavír (1954; vyd. Panton, Praha 1960).

Smyčcové trio č. 1 pro housle, violu a violoncello (1960).

Smyčcový kvartet č. 1 (1961).

Colloquium pro 4 dechové nástroje (1964; flétna, hoboj, klarinet, fagot).

Trio pro housle, violu a kytaru (1965).

Smyčcové trio č. 2 pro housle, violu a violoncello (1964–65).

Canto di speranza pro housle, violu, violoncello a klavír (1965; vyd. Panton, Praha 1969).

Le Avventure di un flauto e un’ arpa (1965; vyd. Panton, Praha 1967).

Smyčcový kvartet č. 2 (1966).

De rebus musicalibus pro flétnu, basklarinet, vibrafon, klavír (cembalo) a bicí nástroje (1967).

Happening. Klavírní trio podle výroků Josefa Švejka (1967).

Dvě apostrofy pro dechové kvinteto (1967).

Sonatina emancipata. Hudba ke třem deatailům Picassovy Guernicy pro trubku a klavír (1968; vyd. Panton, Praha 1973).

Kvintet pro 2 trubky, lesní roh a 2 trombóny (1968).

Smyčcový kvartet č. 3 (1970; partituru a hlasy vyd. ČHF, Praha 1975).

Hommage à Ladislav Černý pro violu a klavír (1971)

Smyčcový kvartet č. 4 „Struktury“ (1972).

Hukvaldský nonet (1974; partituru vyd. Panton, Praha 1978).

„On revient toujours ...“. Suita pro housle a klavír (1974; vyd. Supraphon, Praha 1988).

„Comme il flaut“. Sonaina pro hoboj a klavír (1974).

„Au dernière amour ...“. Suita – sonáta pro violoncello a klavír (1974–75).

Sonáta pro klarinet a klavír (1975).

Nerovnoramennost. Trio pro flétnu, violoncello a klavír (1975).

Čtyři evokace pro flétnu, violu, violoncello a klavír (1976).

Nonet č. 2 „Črty“ (1976).

Nonet č. 3 „Reminiscence“ (1976).

Sextet pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh, a klavír (1976; partituru a hlasy vyd. Panton, Praha 1979).

Čtyři kusy pro fagot a klavír (1977).

Dvě úvahy pro Due Boemi pro basklarinet a klavír (1977).

7 mikrochromofonií pro klarinet, violu a klavír (1977).

Korelace pro akordeon sólo (1978).

Čtyři odstíny (Quatro nuances) pro flétnu, harfu, housle, violu a violoncello (1978).

 

Orchestrální

Suita ve starém stylu (1947).

Mateník. Český lidový tanec pro orchestr (1950).

Symfonie č. 1 „Osvobození“ (1950–52).

Confrontazione I., II. (1964).

Preludium, sarabanda a postludium pro dechové nástroje, harfu, klavír a bicí nástroje (1967).

Musica evolutiva pro symfonický a komorní orchestr (1972).

Sinfonia slovacca pro symfonický orchestr (1979; partituru vyd. Panton, Praha 1985).

 

Koncertantní

Koncert pro housle a orchestr (1962–63).

Concertino meditazione pro violu a komorní orchestr (1965).

Improvizace pro klavír a orchestr „Hommage à J. S. Bach“ (1970).

Koncert pro violoncello a orchestr „Vzpomínka na Rigoletta“ (1973–74).

 

Vokálně-orchestrální

Kantáta o Klementu Gottwaldovi (1952, text: M. Povondra).

Píseň o vrchním veliteli

Správná věc. Vokálně symfonický obraz pro tenor sólo, smíšený sbor a orchestr z podnětu stejnojmenného eposu Vladimira Majakovského (1966–67).

Noc. Hudební koláž pro soprán, smíšený sbor, orchestr a kytaru podle básně A. S. Puškina (1967).

Ave Maria pro soprán, recitaci a orchestr (1972; partituru vyd. Panton, Praha 11974, 21981).

Sinfonia bohemica pro sóla, mužský sbor a velký symfonický orchestr na texty J. A. Komenského, J. Fučíka a J. Heyrovského (1975; partituru vyd. Panton, Praha 1977).

 

Písně

Láska. Cyklus písní pro soprán a klavír na texty japonských čtyřverší (1964).

Čmáranice po nebi. Písňový cyklus pro soprán a komorní soubor na verše Velemira Chlebnikova (1967; partituru vyd. Supraphon, Praha 1971).

Duetti compatibili (Nulový bod) pro soprán a violu na text Erika Lindgreena (1971).

Konstelace. Cyklus písní pro soprán a klavír na texty experimentální poezie (1975).

Pražská domovní znamení. Cyklus písní pro soprán a klavír na slova Vítězslava Nezvala (1977; vyd. Panton, Praha 1984).

Výchozí bod pro soprán a dvoje housle na báseň Erika Lindgreena (1979–80).

 

Sbory

Tajná láska. Dva mužské sbory (1957).

Já budu vždycky věřit v máj. Ženský sbor na báseň Jana Nohy (1959; partituru vyd. Ústřední dům lidové tvořivosti, Praha 1960).

Ošálené srdce, Tabák, Zlo. Tři smíšené sbory a capella na verše Arthura Rimbauda (1963).

Žně. Tři mužské sbory na verše Jiřího Wolkera (1963).

Houby. Cyklus dětských sborů s doprovodem klavíru nebo instrumentálního souboru na básně Josefa Hanzlíka (1971).

Vyhlášení dobré mysli. Smíšený sbor na verše D. Burljuka (1972).

Labutí peříčko. Dětský sbor s doprovodem instrumentálního souboru (1973).

Chlapec a hvězdy. Čtyři písně pro dětský sbor s doprovodem komorního souboru (1975).

Oči milenek pro dívčí (ženský) sbor na verše Vítězslava Nezvala (1977).

Vrh kostek pro smíšený sbor a capella na verše Stephana Mallarmé (1979).

 

Jevištní

Dlouhá noc. Balet na námět Jiřího Wolkera (1966).

Ošklivá příroda. Jednoaktová opera na námět F. M. Dostojevského (1971, libreto: V. Vašut).

 

Masové písně

Haló, voláme svět.

Jací jsou ti Češi.

Mladí do čela.

Pochod stavby mladých.

Vzhůru pionýři.

 

Úpravy

Rumunské a bulharské lidové písně pro sóla, sbor a harmoniku (vyd. SNKLHU, Praha 1953).

Literatura:

I. Lexika

Gardavský, Čeněk a kol.: Skladatelé dneška (Praha 1961).

ČSHS.

MGG1.

Riemann12 (Ergänzungsband M–Z, 1972).

ČSS.

MEH.

New Grove2.

 

II. Ostatní

Kříž, Jaromír: S Tausingerem na přeskáčku o muzice a komponování (Hudební rozhledy 22, 1969, s. 456–458).

Navrátil, Miloš: Skladatelské znovuzrození Jana Tausingra (Hudební rozhledy 24, 1971, č. 5, s. 221–229).

Košťál, Arnošt: Rozhovor s Janem Tausingrem (Opus musicum 4, 1972, č. 10, s. 310–313).

Smolka, Jaroslav: Za Janem Tausingrem (Hudební rozhledy 33, 1980, č. 10, s. 461–463).

ms: Jan Tausinger (leták Hudebního informačního střediska ČHF, Praha 1989).

Douša, Eduard: 200 let Pražské konzervatoře. 10. Jan Tausinger a František Martiník (Hudební rozhledy 62, 2009, č. 10, s. 48–49).

 

Ondřej Pivoda


Datum poslední změny: 27.1.2017